Jsou důležitější věci než sport. To mi vždy připomínal nejmenovaný kolega, bývalý televizní reportér, který po každém zápase tvrdil, že chleba levnější nebude. Ale nejde jen o chleba. Jde o lidské životy. Jak malicherné proti tomu jsou výhry a prohry ve světě sportu, ukázal čtvrtek a masakr v budově Filizofické fakulty Univerzity Karlovy na pražském Palachově náměstí!
Ovlivnilo to svět sportu. Měl to být nejdůstojnější galavečer – v rámci ankety Sportovec roku 2023. Místo toho se akce změnila v tryznu, která ani nebyla vysílána v České televizi. A správně. Myšlenky sportovců i pořadatelů byly po včerejšku jinde.
»Je to připomínka, že jsou daleko důležitější věci než sport. Upřímně řečeno mi nepřijde úplně vhodné, abych tady dneska nějak úžasně slavil naše umístění, ať už je jakékoli, protože současně spousta mých kolegů, spolužáků, kamarádů a dalších má za sebou tuhle tragickou událost, která mnohé stála život,« řekl Ondřej Perušič, beachvolejbalový mistr světa a student FF UK.
Na bezprecedentní masakr v centru Prahy reagoval i olympijský šampion a úřadující vicemistr světa ve vodním slalomu Jiří Prskavec. »Když jsem se to dozvěděl, tak jsem zrovna jel pro syna do školky a úplně mě polil pot. Je to věc, o které člověk slyší ze zahraničí, o nějaké střelbě ve škole a tak dále, a říká si: To se u nás nestane. A najednou je to tady a opravdu to bylo… Skoro jsem musel zastavit, jak mi z toho bylo špatně. Věřím, že je to opravdu ojedinělý případ. Je to smutné,« řekl.
A nehrál se ani hokej. »Páteční večer ve vyprodané O2 areně měl být oslavou hokeje a zábavou pro tisíce fanoušků. V tento okamžik však naše myšlenky směřují jen k rodinám a blízkým obětí. Nedovedeme si představit, že zatímco rodiče přišli o své děti, prarodiče o své vnuky a vnučky, přátelé o své kamarády, my se radujeme ze vstřelených branek a získaných bodů,« napsala Sparta na svých internetových stránkách ještě dříve, než byl odložen nejen její duel s Dynamem Pardubice, ale i celé kolo. Inter arma silent musea. A nejen múzy, ale i branky, body a vteřiny.
Všemu rozumím. Je to tragédie obrovských rozměrů, jak jsem napsal již v úvodu. Nikdo z nás si neumí představit, jaké je to být v kůži nešťastných rodičů a prarodičů. A je jedno, že k činu došlo teď, před Vánoci, jak se rádo skloňuje. Stejně hrozný by byl v kterékoli roční době. Nic totiž není cennějšího než lidský život. A když je zmařený takovýmto způsobem, je to ještě smutnější a hroznější. Nicméně si myslím, že se hrát mělo. Možná to bude znít cynicky, možná mě někdo bude chtít kamenovat, ale je to tak. Odložit kolo vnímám jako gesto pro gesto. Mnohem přínosnější by bylo hrát a například veškerý výtěžek dát rodinám pozůstalých (jakkoli víme, že jim žádné peníze život jejich potomka nevrátí).
Možná že právě připomínka tragédie před vyprodanými halami i s minutou ticha (jak tomu bude na divadelní scéně) by uctila památku obětí více, právě teď před Vánoci. Smutek hráčů i činovníků je pochopitelný, cítím to stejně, ovšem pro hokejisty je hra jejich zaměstnáním. To je, jako kdyby dělník dnes ze žalu nad obětmi nešel do »kolbenky«. Navíc – proč se nemohlo hrát páteční 29. kolo a o vánočních svátcích už se to třicáté hrát bude? Těch pár dnů je takový rozdíl? Jak jsem již napsal, smutek a úcta k pozůstalým se mohla dát najevo jinak.
Jedním dechem však dodávám, že respektuji rozhodnutí, jaké hokejoví činovníci učinili. A doufám, že se ničeho podobného, co se stalo ve čtvrtek odpoledne na Filozofické fakultě, už v České republice nedočkáme. Vůbec bych nevěřil, že je něco takového u nás možné. Ovšem když se hluboce zamyslím nad naší společností současné doby, ono to zase až takové překvapení není. Stačí se podívat na diskuse na webech, sociálních sítích atd. Jeden nadáváme na druhého, absolutně jsme se odnaučili tolerovat jiný názor. Máme rozdělenou společnost a nejsme ochotni těm, co mají jiné postoje, naslouchat. Naopak je nálepkujeme. A když jedním dechem vyzveme k tomu, aby se smutná událost nepolitizovala a druhým mluvíme o »ruských trollech«, ještě více přiléváme olej do ohně.
Naše země nevzkvétá, jak by řekl »klasik«. Obyčejní lidé nemají zastání, topí se v psychických problémech a pak je jen otázka času, kdy se najde šílenec, kterému rupne v hlavě, a udělá to, čeho jsme byli svědky ve čtvrtek v Praze…
Já vím, to už není o sportu…
Nezbývá tedy než popřát jako tradičně na závěr jen to dobré. Místo obvyklého »takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům« tentokrát přeji šťastné a veselé Vánoce, klid a pohodu v kruhu rodinném a příští svátky nechť prožíváme, pokud možno, v méně turbulentních časech.
Svatá pravda, ale někomu takové rozdělování společnosti vyhovuje, aby mohl panovat. Klidné svátky.