Kateřina Neumannová, olympijská vítězka a dvojnásobná mistryně světa v klasickém lyžování, která se v roce 1996 dokonce zúčastnila letní olympiády jako cyklistka, zůstala sportu blízko i po skončení aktivní kariéry. A zdaleka nejen tím, že se stará o pohybově nadmíru zdatnou dceru Lucii. V rozhovoru pro iportaL24.cz prozradila více o svém současném zaměstnání a třeba i o tom, jak vzpomíná na Nagano, kdo její malou dcerku při slavném turínském triumfu pustil do cílové rovinky, či na to, jakou chybou bylo nechat se »naverbovat« do čela ztrátového MS v klasickém lyžování 2009 v Liberci.
Uplynulo patnáct let od doby, co jste ukončila aktivní kariéru. Až by člověk neřekl, že je to taková doba…
Ano, běží to strašně rychle, ale mně těch patnáct let přijde jako chvilka…
V téhle souvislosti mě napadá, jestli náhodou oněch patnáct let nebylo náročnějších než těch předchozích dvacet závodnických?
Rozhodně to byly fyzicky méně náročné roky a vesměs náročnější mentálně, protože člověk se těch patnáct let vlastně teprve učil žít v normálním civilním světě, který jsem předtím jakoby neznala. Nežila jsem v něm. Sportovní kariéra je samozřejmě fyzicky namáhavější, ale všechno je tam nalajnované a člověk zná svůj plán dopředu a nic moc ho nepřekvapí. Tady šlo o patnáct let plných nových, neznámých věcí, kterým se člověk musel učit.
Čili, co vlastně zabírá Kateřině Neumannové v těchto dnech nejvíce času?
Jsem zaměstnaná v Armádním sportovním centru Dukla a tématem je pochopitelně sport a vše, co s tím souvisí. Zrovna dneska jsem řešila věci okolo duální kariéry, a tím pádem pomoci sportovcům se vzděláváním, aby měli řešení v závěru sportovního života a po konci kariéry. Jde o jedno téma, ale mám jich na starosti, ve spolupráci s olympijským výborem, mnohem více. Do toho se snažím pečovat o barák na Šumavě a jako třešinku mám něco, co funguje již dlouhodobě. Chystáme již 11. ročník sportovního festivalu na Lipně, který neustále roste jak velikostí, tak zázemím i programem.
Donedávna jste nicméně pracovala na ministerstvu obrany…
Ano, a odtud jsem se přesunula na Duklu, nicméně obsah práce je hodně podobný.
Jestli to není tajné, proč došlo k onomu pracovnímu přesunu?
Řekla bych, že proběhla nějaká reorganizace…
Mluvili jsme o patnácti letech, z nichž zároveň matematicky vyplývá, že vaší dceři Lucii bude brzy dvacet. Donedávna se věnovala tenisu…
Dcera před dvěma lety přeskočila z tenisu na atletiku, ale stále sportuje velmi intenzivně. Běhá na Julisce na tratích 400 a 800 metrů.
Vaše zlatá turínská olympiáda z roku 2006 je pro veřejnost spojená také s cílovými fotografiemi právě s vaší dcerou. Jak se tam vlastně tehdy ani ne tříletá Lucinka objevila?
Lucku tam přivedla neplánovaně moje tehdejší chůva. Bydleli jsme tehdy nedaleko stadionu, takže první půlku závodu sledovaly v televizi, a pak že se půjdou na mamku podívat. Následně se na konci přes pořadatele prodrala ke mně. I když kdekoli jinde by to bylo nemyslitelné, tak v Itálii ji pustili. A byly z toho ty úžasné snímky, které jste zmiňoval.
Měla jste vůbec v tom tréninkovém a závodním zápřahu možnost užít si prvních čtyř let života dcery? Říká se, že pro maminky jsou to ta nejkrásnější léta věku dítěte, na která pak celý život vzpomínají…
Když se Lucka narodila, měla jsem podmínku, že se vrátím, jen když se mnou bude moct cestovat. Je tedy pravda, že jsem prakticky denně musela využívat buď chůvu, nebo babičku. Podle toho, kde jsme trénovali, jestli na Šumavě, nebo na cestách – tam jezdila spíš chůva. Tudíž jsem ji měla prakticky pořád u sebe, jen jsem nebyla taková ta máma, co chodí na pískoviště a jezdí na procházky s kočárkem. To prostě musel dělat někdo jiný, protože já jsem trénovala. Ale dennodenně jsem s ní ráno vstávala a večer usínala. Jakýchkoli odloučení bylo naštěstí málo. Jenom na vzdálené krátké závody nejezdila, zato však se mnou jela třeba i do Japonska. Bylo to organizačně i finančně náročné, ale já bych ji nedokázala nechat doma. Byl to pro mě důležitý faktor, abych zůstala ve vnitřní pohodě.
A jak to bylo v onom zmíněném Turíně 2006? Jak vzpomínáte na svůj životní závod?
Zvláštní je, že Turín byl, co se týká plánů, pro mě nastavený jinak. Chtěli jsme zaútočit na zlatou medaili ve skiatlonu, což byl můj hned první závod. Tam jsem měla ambice mnohem větší, protože třicítka nikdy nebyla moje hlavní trať. Jenže jsem skončila druhá a byla jsem z toho zklamaná. Možná mi patřilo zlato, ale právníci moji soupeřku z jakýchkoli podezření vysekali… A tehdy? Pro mě to byla prohraná medaile. Někdo stříbro vyhraje, já jsem ho prohrála. Pak přišla zkažená desítka, jelikož se nepovedlo úplně správně namazat lyže. No a nakonec už tam zbývala jen třicítka, na kterou jsem se nikdy moc nepřipravovala, a hlavně jsem do ní šla s jistým zdravotním hendikepem, kdy se mi rozjížděla viróza. Ten závod jsem ještě dala, ale druhý den jsem lehla a měla antibiotika. Prostě to bylo takové vítězství za odměnu. Vybojované, a to, co se stalo na samém konci, by nikdo nevymyslel. Chtěla jsem jet závod spíše takticky a čekat na závěr – a pak už to bylo o nějaké vůli, kde si člověk asi podvědomě uvědomil, že má poslední šanci na vytoužené zlato.
A jak vzpomínáte na Nagano 1998? Nejen kvůli vašemu medailovému průlomu, ale i kvůli hokejové parádě, kterou jste zažila na vlastní oči?
Pro mě bylo Nagano zlomovou olympiádou. Získala jsem stříbro a bronz, což byly první velké úspěchy. Většina sportovců vám potvrdí, že jim olympijská medaile změní život. Hlavně co se týká dopadů výsledků do veřejnosti. Když má člověk medaili z mistrovství světa, je to fajn, ale olympiáda je daleko více sledovaná, takže Nagano byl opravdu zlom v mé kariéře. Důkaz, že jsme se s trenérem vydali po správné cestě. A do toho všeho přišel ten hokejový zážitek. Já jako zástupce individuálního sportu bych nikdy nezažila takové oslavy a takovou slávu spojenou s výsledky, jako tomu bylo díky spojení s těma klukama.
Víte, co je zajímavé? Že jste se odmalička věnovala kanoistice, lyžování nebo cyklistice, což jsou sporty, které mám – alespoň já – spojené s velkým drilem. Ten vám nikdy nevadil?
Nevím, já jsem k těmhle druhům sportu měla sklon už odmalička. Nikdy jsem úplně netíhla k technickým ani ke kolektivním sportům. Základ jsem měla už v rodině, kdy se těmhle sportům věnovali rodiče i bratr. Odmalička jsme jezdili na běžkách a k vodě jsme měli také blízko. Tím pádem jsem doma viděla tyhle sporty a byly mi přirozené.
Čím to, že dnešní mladá generace to má nastavené jinak a podobné, řekněme, vytrvalostní, sporty jí nevoní?
Je to tím, že přišly moderní sporty. A ty tradiční, jako jsem dělala já, mají velkou konkurenci. Přesto si myslím, že když v určitých klubech dělají svoji práci dobře, tak děti baví i tyhle, řekla bych, bolavější a fyzicky náročnější sporty. Vždycky to bylo a i nadále bude o kvalitě práce a o tom, co jsme schopni dětem nabídnout a jak s nimi kdo pracuje.
Může se v brzké době v bílé stopě objevit nová Kateřina Neumannová, která bude pro Českou republiku získávat medaili za medailí?
Jistě může, protože dětí u nás lyžuje docela dost. Ale je pravda, že zatím je tenhle okamžik na té nejvyšší úrovni v nedohlednu.
Nebude to o to těžší, že běžecké lyžování v současnosti prohrává, co do popularity se snowboardingem?
Myslíte s biatlonem?
S biatlonem vlastně také, když už jsme u toho. Ale zajímal mě ten poměr mezi lyžemi a snowboardem?
Myslím si, že se běžecké lyžování se snowboardingem nedá tak úplně srovnávat. Spíše s alpským lyžováním, které se rovněž odehrává na sjezdovkách. Pořád jsou to zimní sporty, ke kterým je potřeba sníh, a konkrétně snowboarding je sice úspěšný díky Evě Samkové, ale zas na druhou stranu nemá vybudované klubové zázemí na té úrovni, jako je tomu po celé republice u běžkařů. Jako mladý sport něco takového teprve buduje.
Běžky zkrátka v dnešní době zažívají vlnu propadu. Z hlediska výsledků i zájmu veřejnosti. Na druhou stranu jsou hory v zimě plné lidí na běžkách, ať už jedete na Šumavě nebo v Jizerských horách, všude potkáváte mraky běžkařů. Ten sport má prostě u nás obrovskou tradici, akorát nám momentálně chybí špičkoví závodníci.
A vy stále běháte?
V zimě určitě. Bohužel jen o víkendech nebo ve chvíli, kdy mě třeba pracovní povinnosti, nebo naopak dovolená, vyšlou do hor. Letos v zimě jsem toho ale na Šumavě naběhala docela dost.
Jinak sportujete denně?
Zdaleka ne. Když jsem teď měla dovolenou začátkem léta, tak jsem sportovala denně, to jo, pak se mi to ale z pracovních důvodů nedaří, a někdy se mi třeba i nechce, hlavně na podzim, když je brzo tma nebo nehezké počasí. Potom sportuji kolikrát jen o víkendech.
Zmínila jste Evu Samkovou. Napadá mě, že v posledních letech kralují českému sportu samé ženy. Od dob Kateřiny Neumannové jsou to Martina Sáblíková, Barbora Špotáková, Zuzana Hejnová nebo Ester Ledecká. Je to náhoda, že máme takhle úspěšné ženy, nebo to má nějaký reálný základ?
Teď to tam trošku prolomil Lukáš Krpálek, ale máte pravdu, že ženy teď našemu sportu vévodily. Trošku náhoda to může být, ale fakt jenom zčásti. Protože si myslím, že u žen je to trošku jednodušší. Pokud ta holka má nějaký talent a ochotu tvrdě trénovat, pak je úspěchu blíže, než je tomu u kluků. Uspět v mužské kategorii bývá ještě o malinko těžší a většinou se musí sejít úplně všechno, včetně obrovského talentu. Navíc holky bývají pracovitější a v období dospívání i, řekla bych, míň divoké a mají menší sklony od toho sportu úplně utéct. Většinou bývají ochotnější na sobě dlouhodobě pracovat a juniorské úspěchy zvládají jednodušeji překlopit i do kategorie dospělých.
Nikdy vás nenapadlo stát se trenérkou?
Proč?! Já nechci cestovat po světě, to už mám za sebou. Mě spíš baví takový ten mentoring nebo management. Stát deset měsíců u trati, mít stále sbalenou tašku? Navíc když mám doma dítě? Sice začíná být trošku odrostlé, ale to věčné cestování je zkrátka něco, co už opravdu nechci.
Řešíte tedy duální kariéru, jak jste naznačila. Jaký je váš originální recept pro sportovce?
Myslím, že to nejsou moje recepty, ale obecné pravdy, které by měl sportovec hned na začátku vnímat. A to, i když sportem žije a dává mu všechno, což je v pořádku – a já jsem to tak dělala taky, především je potřeba si v co nejmladším věku uvědomit, že sportovní kariéra je jenom na část života. A přestože má sportovec úspěchy, tak stejně skončí ve velmi mladém věku a má většinu svého produktivního života před sebou. Musí naskočit do jiného světa a je potřeba, aby na to byl připravený. Jednou se o sebe bude muset starat jinak než sportem, takže minimálně vzdělání je věc, kterou je zapotřebí s aktivní kariérou skloubit, jak jen to jde.
Je mi jasné, že když skončí se sportem třeba Ronaldo, tak je zabezpečený do konce života nejen on, ale i jeho potomci. Protože jde o fotbal. Jak je na tom ale olympijská vítězka a mistryně světa v lyžování? Neptám se na peníze konkrétně, to se nehodí, ovšem – byla byste schopná třeba tři roky nebo pět let žít z úspor a nic nedělat?
To asi ano. Ale na druhou stranu musím uznat, že jsem měla štěstí v podobě zajištěného bydlení. Když jsem skončila, nemusela jsem řešit nějaké hypotéky a další dluhy. Měla jsem auto, dále nějaký podíl v penzionu na Šumavě. Jako olympijská vítězka a sportovkyně, která se v absolutní špičce pohybovala deset let, jsem si pochopitelně něco vydělala. Rozhodně ale ne tolik, abych mohla déle než na přechodnou dobu zůstat bez běžných příjmů. Věděla jsem, že budu muset velmi rychle začít novou kariéru.
Do té nové kariéry spadá i to, že jste se v roce 2009 nechala natlačit do šéfování mistrovství světa v klasickém lyžování, které skončilo obří ztrátou, a vy jste se stala předmětem kritiky. Nelitujete toho rozhodnutí naskočit do rozjetého vlaku, který se de facto řítil nekoordinovaně mimo kolej?
To je jasný, že lituju, ale to se zpětně hrozně snadno řekne – ve chvíli, kdy má člověk úplně jinou zkušenost a jiné informace, než měl tenkrát, kdy jsem se do toho rozhodla jít.
Čili platí známé rčení, že »co tě nezabije, to tě posílí«?
Tak bych to asi nenazvala. Byla to tvrdá zkušenost, ale člověk si z ní samozřejmě vezme poučení do života.
Katko, momentálně sedíme v restauraci, já jsem si objednal alkoholické pivo, vy jen nealkoholické. Máte vůbec nějaký hřích, co se týče podobných civilizačních vymožeností?
Já bych to nenazvala hříchem, ale teď tady mám před sebou Birella, protože mám zároveň za sebou auto a za chvíli budu řídit. Jinak si ale v létě, když je teplo, ráda dám dobré pivo, i když jich moc nevypiju. Buď dvě malý nebo jedno velký, to je asi maximum. Mnohem víc než pivař jsem vinař! Dvě sklenky dobrého vína jsou skoro na denním pořádku a neberu to jako hřích, ale jako životní potěšení.
A jak to máte se zdravou stravou? Pořád si udržujete perfektní postavu…
Děkuji. Ale za to, jak vypadám, vděčím především genům. Že bych si striktně hlídala jídlo a držela diety, to rozhodně ne. Dám si to, na co mám chuť, ale je pravda, že mám víceméně návyky takové, že z osmdesáti procent jím to, co je zdravé. Nejsem prostě žádný milovník knedlíků nebo uzenin. Spíš preferuji kvalitní maso. Ano, mám ráda smažák s tatarkou, nebo když mi babička udělá meruňkové knedlíky, tak se olizuju až za ušima, ovšem jinak si vybírám jídla, která sem nezapadají. Navíc se přirozeně snažím hýbat.
Mluvila jste o genech. A co po vás tedy zdědila vaše dcera?
Řekla bych, že takovou tu dobrou povahu pro sport. Pracovitost a ochotu se trápit, v dobrém slova smyslu. To znamená, že jí nevadí, když ten sport při tréninku často bolí. Chce být nejlepší, chce vyhrávat, má ambice. Takže po mně zdědila hodně věcí.
A co po vás naopak nezdědila?
Je míň vytrvalec než já, spíše jí sedí krátké nebo střední tratě. A nezdědila po mně ani lásku k zimě. Má radši léto a trénink v teplých krajích než v zimě na horách. I když to já už začínám mít dneska taky. Člověk se zkrátka mění…
Petr Kojzar
FOTO – ČTK/Michal Kamaryt a archiv Kateřiny Neumannové
Skvely rozhovor, inteligentní dáma!!!!