Lásku kočky si musíš zasloužit. To tvrdí Robert de Niro jako vysloužilý agent a kočičí milovník v legendární komedii Fotr je lotr. A něco na tom bude. A stejně jako jeho budoucí zeť Greg Jebal preferoval ve filmu spíše psy – tedy ono »povrchní zvíře« v očích De Nira – platí i ve skutečnosti, že lidé se dělí na pejskomily a kočkomily. Ale pravda je, že psi nerozdělují společnost tak jako kočky. Čičiny jedni milují a obdivují, druzí tato svéhlavá zvířata vedle sebe nesnesou. Jak se to vlastně stalo, že se právě kočky s jejich typickou osobností domestifikovaly?
Výstižný je v tomto směru jeden vtip: »Miluje mě, hýčká mě, mazlí mě, krmí mě. To bude asi bůh,« myslí si o páníčkovi pes. »Miluje mě, hýčká mě, mazlí mě, krmí mě. To budu asi bůh,« myslí si pro změnu kočka. A něco na tom opravdu je..
Kočky žijí po boku člověka více než 9000 let. Od doby, kdy se naši předkové začali zabývat zemědělstvím. Ale zatímco u psů platí, že nejslabší jedinci smečky místo lovu pragmaticky zvolili zdánlivé ponížení, ale zároveň lehký život po boku »dárce potravy«, u koček byla jejich domestifikace složitější. A vědci se dodnes přou, jak k tomu ve skutečnosti došlo…
Poprvé se kočky objevují u lidských sídel častěji v momentě, kdy člověk zařadil do jídelníčku obiloviny. Když jich skladoval více na jednom místě, lákalo to hlodavce. A ti zase lákali kočky, které se přiblížily k lidskému obydlí, a jakmile všechny myši odchytily, znovu se vytratily. Člověk tedy pochopil, že když začne kočky přikrmovat, neodejdou z jeho obydlí jen tak snadno.
To je jedna z teorií. Druhá hovoří o tom, že člověk, který lovil zvířata pro maso, našel zalíbení v roztomilosti kočičích mláďat. Zkrátka našel koťata, vychoval je a ty se mu za to odvděčily odchytem otravných hlodavců.
Vzhledem k tomu, že člověk se začal živit zemědělstvím na více územích najednou, pravděpodobně i domestikace koček probíhala souběžně na různých místech. Díky tomu se podle všeho souběžně vyvíjely kočky evropská divoká, africká divoká a asijská stepní (v několika poddruzích).
Za první chovatele koček jsou považováni Egypťané. Šikovnost koček je vynesla mezi božstva (2500 př. n. l. už jsou k nalezení malby a kočičí mumie). Dokonce mezi ta nejsvětější božstva. Už bůh slunce Ra byl zobrazován s kočičí hlavou. Centrem kočičího kultu byla Héliopolis. Tady byl Ra uctíván, zde stála velká socha kočky s podivuhodnými vlastnostmi: podle postavení Slunce se jí rozšiřovaly a zužovaly zornice a jednou za hodinu močila. Ra měl dceru Bastet. Byla to bohyně Měsíce, plodnosti a rodiny. Zpočátku měla hlavu lva, později byla znázorňována také jako černá kočka.
Kočky byly v Egyptě tak ctěné, že pokud někdo toto zvíře zabil, byl trestán smrtí. Kočky se coby národní egyptský poklad dokonce ani nesměly vyvážet. Postupně však toto pravidlo bylo porušováno a porušováno, a tak se ochočené kočky dostávaly do jiných částí zeměkoule. Včetně Evropy. A nejčastěji na lodích, jak jinak…
Po pádu Egypta už kočky na růžích ustláno neměly. Některé zdroje uvádí, že s koncem Egypta a jeho slávy byly kočky prodány Řekům a Peršanům, odkud se dostaly do Číny. Tam poprvé docházelo k jejich křížení a světlo světa tak spatřila některá dnes tak dobře známá plemena.
Zatímco ale v Číně se kočky těšily úctě, byly v mnohých chrámech a palácích, hlídaly knihovny a byly považovány za vznešené, v Evropě pro ně nastaly kruté časy. Na starém kontinentě, kde vládla hlavně pověrčivá církev, ztělesňovaly kočky, zvláště ty černé, samotného satana. A toto zlo muselo být v rámci inkvizice vymýceno. Jejich stavy se prý snížily na pouhou desetinu. Ale jak je známo, vše zlé se člověku vrátí. Milí křesťané si totiž tehdy neuvědomili, že tento dobrovolně žijící zvířecí druh chránil člověku nejen sýpky s jídlem, ale i zdraví. Kočky totiž hubily přenašeče černé smrti (moru) – krysy. A když nebyly kočky, přišly morové rány. Jedna za druhou se valily přes kočkoprázdná města. Tehdy zemřela téměř polovina lidské populace.
Hony na kočky sice přestaly již dávno, ale kočka jako domácí mazlík je v Evropě módou teprve posledních zhruba dvě stě let. A možná ani to ne. Před tím to byla vesnická stvoření žijící častěji u domu než v domě. Až s rozvojem měst se kočky dostávaly do stále těsnějšího kontaktu s člověkem.
Většina z nich si sice ponechává lovecké schopnosti i k tomu potřebné fyzické vybavení – pružné svalnaté tělo, samobrusné zatažitelné drápy, oči směřující dopředu a schopné vidět i za šera, trpělivost a rychlost – na druhou stranu časem zkulturněly a malinko zlenivěly po boku dobře jídlem zásobovaných majitelů. Kočky umějí být věrné, milující, vyžadující pozornost a opětující péči a lásku. Vždy si však zachovávají určitý odstup, jistou míru samostatnosti a samy si určují, kdy a koho svou přítomností potěší. A jsme zase na počátku – lásku kočky si musíš zasloužit. Málo platné, je to tak…
(mac)
FOTO – iportaL24.cz/Jindřiška Brucknerová, iportaL24.cz/Marcela Špičková, pixabay