Školství potřebuje jistotu a vizi na delší časový horizont, říká Zdeněk Kettner

Ministr školství Mikuláš Bek (STAN) by se měl soustředit na zajištění finančních a existenčních jistot jak pro pedagogické, tak pro nepedagogické pracovníky, a ne chrlit aktivistické nápady jak na běžícím pásu bez toho, aby je nějakým způsobem zkonzultoval s odbornou, ale i s rodičovskou veřejností. To vše způsobuje, že situace ve školství je tragická. V rozhovoru pro iportaL24.cz to uvedl místopředseda sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Zdeněk Kettner (SPD).

Platy ve školství jsou důvodem nepokojů dlouhodobě, kritická je situace především ohledně platů nepedagogických pracovníků. Ty by měly podle návrhu ministra práce Mariana Jurečky od září vzrůst. Návrh, který předložil, počítá se dvěma variantami – o sedm nebo o deset procent, což představuje navýšení o 1680, respektive 2390 Kč. Co o těchto návrzích soudíte?

Připomíná mi to porcování naprosto imaginárního zajíce. Tady byl problém s financováním nepedagogických pracovníků jako takových. Peníze na ně prostě nebyly. Ředitelé to řešili tím, že tam přesouvali peníze z platů pro pedagogické pracovníky.

Je tedy sice hezké, že mluvíme o nějakých procentech, o která by se nepedagogickým pracovníkům měly zvednout platy, ale vůbec nemáme garantováno, že na to ty peníze budou. To znamená, že teprve až budeme mít jistotu, že stát skutečně ty finance poskytne, pak můžeme mluvit o nějakých procentech.

A co se týká konkrétních částek, vždycky se jedná o nějaký kompromis. Jestliže na jedné straně máme pět procent, na druhé straně patnáct procent, tak když vezmeme klasické vyjednávání, tak těch ministerských sedm až osm procent je určitý střed, na kterém by se měly mít zájem dohodnout obě strany.

Jak jste už naznačil, zaměstnavatelé navrhovali navýšení o pět procent, odbory nejdříve o patnáct, později o deset procent, nyní je ve hře i ministrův návrh o sedm procent. Podle vás tedy nakonec uspěje varianta zvýšení o sedm procent?

Přesně tak. Pět procent, které navrhují zaměstnavatelé, je samozřejmě málo, odbory se celkem logicky snaží dát tu nejvyšší nabídku a já si myslím, že taková ta zlatá střední cesta by měla být mezi sedmi až deseti procenty.

Jaký očekáváte v případě, že se platy zvýší pouze o sedm procent, další vývoj situace? Školské odbory vyhlásily kvůli neřešení situace stávkovou pohotovost, myslíte, že přistoupí k razantnějším krokům, anebo jim to bude stačit?

Nejsem si úplně jistý, protože zaměstnanci bohužel nejsou v tomhle směru jednotní, o čemž jsme se mohli přesvědčit i v případě poslední stávkové pohotovosti. Nejsem si tedy jistý, jestli se dokáží odbory nějakým způsobem sjednotit.

Každopádně je samozřejmě logické, že odbory se budou snažit tlačit na to, aby to procento bylo co největší, otázka ale je, jestli na to ministerstvo financí uvolní finanční prostředky.

Co soudíte o požadavku odborů, aby se platy zvýšily plošně všem zaměstnancům veřejné sféry?

Přiznám se, že nejsem zastáncem toho, aby se přidávalo bez rozmyslu všem. Myslím si, že jsou určité oblasti ve veřejné sféře, kde už zaměstnanci přidáno dostali, a to v době, kdy se do školství finance naopak ještě snižovaly, Takže aby se přidávalo plošně, padni, komu padni, to já osobně nepodporuji.

K jaké změně byste se přikláněl vy osobně?

Co se týká nepedagogických pracovníků, tak určitě je nutné platy zvýšit. V některých případech jsou jejich platy až směšně nízké a když si k tomu započítáte finance na dopravu a všechno další, co s tím souvisí, tak se skutečně nedivím, že některým zaměstnancům se spíše vyplatí zůstat doma na dávkách. Z těch nabízených variant se já osobně přikláním ke zvýšení minimálně o deset procent.

Jak hodnotíte současnou situaci ve školství? Ve Sněmovně jste před časem navrhoval zařazení nového bodu s názvem Stabilita a jistota financování školství. Na co konkrétně jste chtěl poukázat?

Situaci hodnotím jako absolutně tragickou. Pokud jde o ten můj návrh, jsou to v podstatě dvě oddělené složky. Stabilitou jsem myslel jistoty fungování školství jako takového. Pan ministr Bek chrlí takové aktivistické nápady jak na běžícím pásu bez toho, aby to nějakým způsobem zkonzultoval s odbornou, ale i s rodičovskou veřejností, jestli je vůbec společenská poptávka po těchto změnách.

A samozřejmě vždycky, když se nějaká změna uskuteční, tak až v okamžiku, kdy se zaběhne a začne nějakým způsobem fungovat, mohu uvažovat o nějaké jiné další úpravě. Pan ministr to ale chrlí jak na běžícím pásu a učitelé jsou v neustálé nejistotě, protože nevědí, jaká další změna je čeká.

Školství pracuje v určitých několikaletých časových intervalech a změny ve stylu co měsíc to nápad ke klidu na práci ve školství prostě nepřispívají.

Co se týká jistoty financování školství, neustále slyšíme od pana ministra, jak neuvěřitelným způsobem narůstá objem financí ve školství, a je to podáváno tak, že snad školství bude moct za krach státního rozpočtu. Přitom to tak vůbec není. Když vyjdeme z poměru výdajů na školství vzhledem k hrubému domácímu produktu, tak my jsme se skutečně během nějakých 20 let horko těžko vyšplhali na průměr evropských států, který je 4,3 % k HDP. Teď ale klesáme. Během jednoho volebního období, ještě ne úplně celého, jsme klesli pod tento průměr a dál klesáme neskutečným způsobem. Během čtyř let se tak dostaneme na úroveň, která tady byla před 15 lety.

Chápu, že když se daří státu, může dávat větší peníze, když se nedaří, musí se samozřejmě škrtit, ale u všech rovnoměrně. Mám ale pocit, že když někde schází peníze, tak se to prostě vezme školství, protože učitelé drží takzvaně hubu a krok a vždycky to nějak zvládnou. Pokud jde o financování školství, já bych skutečně navrhoval, aby byla přesně stanovena procenta, jak je to třeba u výdajů na armádu. Aby byl garantován pro školství ten průměr Evropské unie, to znamená poměr výdajů na školství k hrubému domácímu produktu 4,3 %. To už je nějaká jistota a školství bude vědět, že nebude zase ten otloukánek, kterému se peníze seberou na úkor jiných ministerstev.

Když mluvíte o častých nápadech ministra školství, nedávno uvedl, že v souvislosti s revizí vzdělávacího programu pro základní školy chce prosadit nový způsob výuky cizích jazyků – angličtina povinně od první třídy, v šesté třídě povinně další cizí jazyk. Jaký je váš názor na tuto změnu?

S tím, že angličtina má být povinný jazyk, naprosto souhlasím, protože to je v dnešní době základ. Ovšem s tím, aby to bylo od první třídy, absolutně nesouhlasím. Děti mají už dnes obrovské množství odkladů, nezvládají to. Musí si zvyknout na systém školní výuky, a i český jazyk jako takový je pro ně celkem náročný už od první třídy. Jestliže jim do toho dáme ještě povinně angličtinu, tak si myslím, že spoustu dětí to nějakým způsobem zabrzdí, odradí a zkrátka zmrazí v tom jejich vývoji. Mělo by to zůstat tak, jak je to v současné době, to znamená cizí jazyk povinně od čtvrté třídy. Je to i logické. Když dítě pochopí princip fungování rodného jazyka, pak je větší šance, že pochopí i princip fungování jiného, cizího jazyka. Pokud do nich začneme hustit český a anglický jazyk zároveň, tak logicky v tom budou mít akorát zmatek.

Pokud jde o druhý cizí jazyk povinně od šesté třídy, s tím nesouhlasím, protože je hodně dětí, které budou mít problémy už s tím jedním cizím jazykem. Jsou to děti s poruchami učení, děti, které nejsou tak nadané. Jestliže bojují už s jedním cizím jazykem, tak ten druhý je definitivně zabije. To znamená, že druhý cizí jazyk bych vyloženě nechal jako volitelný předmět pro ty děti, které na to skutečně mají, kterým to nebude dělat problémy a pro které to bude přínosem. Pro děti, které mají problémy s učením a podobně, to rozhodně přínosem nebude, ale naopak jim to ublíží.

Pravdou také je, že školy na to nejsou připravené. Pokud bychom to dali už od prvního stupně, znamená to rapidní nárůst úvazků výuky cizích jazyků. Školy mají už v současné době problémy sehnat kvalifikovaného učitele cizích jazyků, protože pokud je skutečně zdatný jazykář, tak po vystudování pedagogické fakulty raději jde do privátní sféry, kde to finanční ohodnocení je úplně jiné než ve školství. Nedokážu si tedy dost dobře představit, jak by to školy zvládly personálně. Dopadlo by to zase tak, že někdo, kdo je schopný přečíst anglickou pohádku a je schopný přečíst psaný text, začne učit bez toho, že by na to měl aprobaci a že by věděl, jak se to skutečně má učit tak, aby to mělo význam.

Ve druhé polovině srpna začnou debaty nad státním rozpočtem na příští rok. Veřejnost zatím konkrétní čísla nezná, nicméně ministr Bek se nechal slyšet, že by nehlasoval pro rozpočet, který by podle něj nebyl férový vůči kapitole školství. Jak si tato slova vysvětlujete?

Z pohledu pana ministra to je vyloženě politikum vzhledem k tomu, že se blíží volby do Poslanecké sněmovny. Toto měl pan ministr řešit v minulém státním rozpočtu, kdy já sám jsem dával pozměňovací návrhy, kde mi nešlo o navyšování státního rozpočtu v kapitole školství, ale čistě jenom o zamrazení stávajícího stavu, který i tak je nedostačující, ale nebyl by tak šokový oproti tomu snížení.

Přesto pan ministr a jeho strana hlasovali proti. Z mého pohledu to je skutečně dáno tím, že se blíží volební rok, není to nic jiného než výkřiky pro voliče. Obzvlášť, když pan ministr není schopen říci konkrétní částku. Ministr v daném oboru přesně ví, kolik mu schází v jednotlivých kapitolách. Měl by být tedy schopen jednoznačně formulovat, jaká částka je pro něj dostačující pro stabilizaci školství a pokud to není schopen konkrétně vyčíslit, tak já to skutečně beru jenom jako předvolební výkřiky.

Tak zřejmě berete i tu jeho hrozbu, že by případně zvažoval rezignaci.

Nevím, jestli pán ministr bude opět kandidovat do Senátu, kam moc nechodí, ale je možné, že i rezignuje, aby se mohl soustředit na svoji senátorskou kampaň. Jako ministr může být už jenom rok, ale jako senátor má dalších šest let jistých. Myslím si tedy, že by rezignoval s klidným svědomím, s tím, že se může soustředit na svoji senátorskou kampaň, kde bude mít více jistot.

Jak hodnotíte jeho dosavadní působení v čele resortu?

Pravdou je, že tady máme bezkonkurenčně největší problémy v regionálním školství. Pan Bek je z akademického prostředí a navíc muzikolog. To znamená, že v regionálním školství není až tak kovaný a neorientuje se. Má proto obrovské množství poradců ovšem ve stylu, že to jsou takoví ideologičtí svazáci, kteří nemají až příliš velké zkušenosti z praxe, co se týká regionálního školství. Jsou to takoví aktivisté, kteří mu samozřejmě předávají ty své nápady, a on je pak jenom tlumočí, takže je spíš takový jejich tiskový mluvčí.

Samozřejmě byly určité věci, kdy jsme i my, jako opozice, byli pro, jako byla například digitalizace přijímacího řízení, což bylo obrovské plus jak pro studenty, tak pro rodiče. To znamená v okamžiku, kdy skutečně jsou to návrhy ku prospěchu věci a uznáme to i my v opozici, tak nemáme sebemenší problém se na tom podílet, nebrzdíme projednávání, naopak hlasujeme pro jeho urychlení.

Jinak ale pan ministr chrlí nápady, se kterými skutečně nemůžeme souhlasit, protože to jsou věci absolutně odtržené od praxe a jsou to spíš takové aktivistické nápady aktivních svazáků.

Na co by se podle vás měl ještě do konce volebního období zaměřit?

Jak jsem již říkal, jde o stabilizaci celého systému. Je nutná stabilizace financování, zajistit finanční a existenční jistoty jak pro pedagogické, tak pro nepedagogické pracovníky, protože pouze pracovníci, kteří mají nějakou jistotu, vizi na nějaký delší časový horizont, se mohou stoprocentně soustředit na práci a tomu pak odpovídá i kvalita práce. Jestliže budou neustále v nejistotě, jak finanční, tak pokud jde o pedagogy i v tom zaměření, tak samozřejmě budou nervózní a tomu bude odpovídat i ta ne úplně stoprocentní kvalita práce.

Jana Dubničková