Historie je plná záhad. Tu větších, tu menších. A bohužel si nejedno tajemství naše současnost předváří k obrazu svému. Někdy nevědomky, jindy zcela účelově. Ale to by vydalo na další rozsáhlý článek. My dnes zůstaneme u těch tajemství, s nimiž si lámou hlavu historikové delší dobu a u nichž je odpověď možná navždy skryta v mlhou zahalené minulosti…
1.) Hrad Vogastisburg
Bylo to začátkem 7. století, kdy se na již usazené Slovany tlačila silná Dagobertova říše. Tehdy přišel se svojí družinou právě mezi Slovany franský kupec Samo a pomáhal bránit nájezdům Avarů. Jeho účast v boji byla zřejmě tak úspěšná, že si ho slovanské svazy dokonce zvolily za krále. A tak seSamo stal vůbec prvním slovanským králem v historii. Dagobert I. stojící v čele mohutné říše – Austrasie – se ovšem nechtěl smířit se vznikem mohutného slovanského sjednoceného svazu a s vojskem se vypravil na východ. Z kronik víme, že ke střetu došlo u hradu Vogastisburgu a tento střet byl pro Slovany vedené Samem úspěšným. Jenže jsme u otázky: Kde vlastně byl onen Vogastisburg? Historici se přou, občas se zapojují i místní politici, protože by tak jejich město získalo větší slávu, ale místo nadále zůstává utajeno. Je někde mezi Chebskem (z obou dvou stran hranic) a Českým středohořím na jedné straně a soutokem Dyje s Moravou na straně druhé. Jenže kde?
2.) Václav a léta sporu
Kníže Václav, jehož si vybrala křesťanská církev nejen za svého svatého, ale i za »patrona české země«, je sice historická postava, ovšem jeho činy už tak historické nejsou. Většinou nám je přibližují legendy vytvořené proto, aby pro lid obecný stvořily postavu, jež by byla zosobněním víry a svým skonem se přiblížila k oběti Ježíše Krista. Největší spory jsou však spojeny s jeho smrtí, s osobami, které ho usmrtily, a s datem jeho úmrtí. Pokud jde o osoby, které vzaly do rukou smrtící zbraně, bývají různé, podle fantazie tvůrce legendy. I jména bývají vyslovena. Vyskytuje se mezi nimi i jméno jeho bratra Boleslava, i když se v žádné z nich nepopírá jeho zájem o odstranění bratra. Dokonce někteří historici píší o souboji obou, který prý skončil Václavovou smrtí. Důvodem měly být spory o způsobu vládnutí. A datum? Ani to není jasné. Uvádí se rok 929, kdy Václavovi mělo být dvacet dva let, anebo datum pozdější, dnes více používané, i když nikoli podložené fakty, 935. Tehdy Václavovi mělo být dvacet osm. Prostě: vyberte si!
3.) Vražda v Olomouci
Jedno přesně víme. Dne 4. srpna 1306 byl v Olomouci na Přemyslovském hradě zavražděn poslední Přemyslovec – mladý král Václav III., když táhl směrem na Polsko. Tam polský Vladislav Lokýtek, oproti dohodě z Turině, obsadil královský hrad Wawel nad Krakovem, jenž patřil mezi přemyslovské hrady. Město se, i přes Lokýtkovu posádku nahoře, stále hlásilo k Václavovi. Bylo tedy třeba udělat pořádek. Král se tedy, ač nerad, protože jeho prvořadým zájmem byly zábavy, vydal k vojsku shromážděnému u Olomouce. A pak v noci ho někdo při spánku proklál snad mečem. Jenže, kdo byl vrah? Někdo z Lokýtkových lidí? Dalimilova kronika tvrdí, že jistý Konrád de Mulhow, Zbraslavská zase vraždu připisuje durinskému rytíři Konrádu z Botenštejna. Je tu i neznámý vrah, jehož měla stráž poté zavraždit, aniž by ho vyslechla. A v čím zájmu? Už tehdy prý za vraždou mohli být Habsburci, kteří tak chtěli nastoupit na uprázdněný český trůn? Anebo někdo z Václavových kumpánů, s nimiž se opíjel na Hradě a jemuž opilý král vyhrožoval smrtí a odebráním hmotných statků? Těžko říci. Jisté je, že počátek 14. století se díky tomu stal pro nás dobou neklidu a nejistoty. Ale ono vlastně na tom nebylo nic výjimečného.
4.) Dalimil
Za nejstarší českou veršovanou kroniku se pokládá Kronika takřečeného Dalimila. Byla vytvořena někdy po roce 1310. Autor, inspirující se Kosmovou latinskou kronikou a čerpající z ní, se pokusil zachytit vývoj v českých zemích až do doby Jana Lucemburského. Velmi otevřeně straní Čechům a staví se proti cizácké nadvládě. Protože se obšírněji zmiňuje o některých českých rodech, soudilo se, že pocházel z české šlechty. Proto také barokní historik Tomáš Pešina z Čechorodu jako autora určil jakéhosi Dalimila Meziříčského, mladoboleslavského kanovníka. Tuto teorii převzal později i Bohuslav Balbín. Jenže kritické 19. století se s tímto výkladem nesmířilo a postupně byla hledána další jména. A tak se mezi možnými autory ocitli nejmenovaný johanitský mnich z ronovského rodu či Jan Hynek z Dubé, jenž také byl členem johanitské pražské komendy, Jan IV. z Dražic, případně mnich Jindřich z Varnsdorfu působící v žitavské johanitské komendě. Prostě literární detektivka na pokračování.
5.) Golem
Koncem 16. století měl židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel, jehož hrob lze nalézt na pražském židovském hřbitově, vytvořit z hlíny postavu obra – Josilla, jenž měl chránit židovské město před řáděním křesťanů, kteří často vnikali do židovského ghetta, ničili majetek, a dokonce i zabíjeli. Golem ovšem vykonával i jiné potřebné práce. Aby však jeho činnost byla řízena tím, kdo ho oživí, vložil mu do čela šém – svitek. Po dobu nečinnosti stával v koutě místnosti. Jednou, v době nemoci dcery, rabín opomněl, když šel na pobožnost, šém vyjmout a Golem nekontrolovaně začal ničit své okolí. Rabi, vrátivší se domů, ho musel umrtvit a už nikdy jeho činnost neobnovil. Podle jedné verze z něho zbyl prach, podle druhé je uložen někde v prostoru bývalého židovského města. Jisté ovšem je, že rabi Löw byl ve své době velice známým učencem a nikdo by se jeho výtvoru asi nedivil. Proto i třeba takový Egon Erwin Kisch pozůstatky po Golemovi v době meziválečné hledal. Nenašel. Nezkusíte to vy?
6.) Zmizení malíře Tulky
Josef Tulka patřil v druhé polovině 19. století k předním českým malířům. Jeho spoluúčast na tvorbě obrazu porážených Sasíků, jenž je umístěný ve zvláštní místnosti galerie v turnovském muzeu, svědčí o jeho velkém umění. Také jeho osm lunet na budově Národního divadla dobře viditelných z Národní třídy dokázalo, že patřil ke generaci velikých českých malířů, jako byli Ženíšek, Hynais, Marold, Pirner, Aleš, Mařák a další, jež nazýváme »generací Národního divadla«. Na podzim roku 1882 však najednou zmizel z Prahy, aby kromě zápisu v jednom rakouském hotelu svědčícím o tom, že zde přespal, se jakákoli stopa po něm ztratila. Než však odejel z Prahy, stačil zničit všechny své obrazy, které měl v ateliéru, skici a náčrty. Bylo mu v té době třicet šest let a cítil se, jak napsal v jednom ze svých posledních dopisů, starý a vyhospodařený. Zda vstoupil do některého z italských klášterů anebo jinde ukončil svůj život, nevíme. Jen torzu jeho díla se můžeme obdivovat.
7.) Smrt Dibrova
Bylo to v říjnu roku 1944, kdy se z prostoru Narcie v Bílých Karpatech štáb 2. Stalinovy partyzánské brigády rozhodl přesunout do údolí, jež skýtalo lepší ochranu před Němci. Velitel Dibrov nasedl na koně a společně s dalšími příslušníky štábu se vydal po hřebenové cestě na severovýchod. Nalevo byla Morava, napravo Slovensko. Ale to bylo mnoho metrů pod nimi. Kolem jen zakrslé stromoví a keře. Byla noc. Nikdo zde hranici nestřežil a viditelnost byla velice dobrá, svítil totiž Měsíc. Pak se ozval jediný výstřel. Velitel Ilja Dibrov v sedle zakolísal. Pobočník okamžitě přiskočil. Jediná kulka pronikla srdcem. Ostatní začali pátrat v porostu. Kde byl střelec? Nikoho nenašli…
Na místě smrti velitele Dibrova je pomník. Vede k němu příjemná hřebenová cesta.
A střelec? Nikdy se nenašel, a tak léta po válce příslušné orgány hledaly mezi těmi, kteří tam tehdy byli. Až teprve po více než dvaceti letech mohly konstatovat: Nevíme. Snad, jednou možná… Anebo nikdy.
(kz)
Výborný článek. Chybí tam ale chlebickova aféra.