Dnes a denně čtu nebo poslouchám desítky názorů na příčiny a důsledky rusko-ukrajinského válečného konfliktu. I těch rozumných, tedy nikoli jednostranně nahlížených, včetně rozporuplných komentářů, analyzujících současný stav. Všechny tyto úhly pohledů spojuje jeden zásadní nedostatek – uniká jim sama podstata.
Jedním dechem řečeno – na Ukrajině jde v prvé řadě o tradiční a odvěký střet dvou základních geopolitických koncepcí: atlantické (USA, Velká Británie…) a euroasijské (Rusko, Německo, Francie, Čína, Indie…). Prioritně je ve hře, stejně jako v první a o to více ve druhé světové válce, narušení svazku mezi velmocemi Euroasie, tzn. Ruskem a Německem – dnes s novou přidanou hodnotou, a sice skrze hospodářskou likvidaci Německa zachránit bankrotující ekonomiku Spojených států.
Akademicky vzato, 24. února letošního roku začala třetí světová válka, vojensky sice probíhající lokálně, avšak s fatálními hospodářskými dopady na celou Evropu, především na Německo. Podobnost s »druhou světovou« bije do očí.
Atlantisté totiž velmi dobře vědí, byť navenek mohou tvrdit a také tvrdí opak, že Rusko není porazitelné, ale zároveň velmi dobře vědí i o to, že skrze Rusko mohou velice efektivně pohřbít Německo – i v tomto punktu je paralela s 2. světovou válkou zřetelná. Tehdy Američané vyzbrojili Hitlera, aby napadl Sovětský svaz s jediným cílem – poštvat oba euroasijské dominanty proti sobě, chcete-li jednou ranou zabít dvě mouchy, jejichž bzukot vytáčí atlantisty do běla – Rusko a Německo. Dnes Američané vyzbrojili Ukrajinu, aby vyprovokovala Rusko k zásahu (nejde prioritně o ten vojenský, byť nutný pro efektivní splnění hlavního cíle), zejména k tomu odvetnému ekonomickému (sankčnímu). Hlavně k omezení či úplnému zastavení dodávek ruské ropy a plynu – pro německý průmysl zejména.
Ano, vnímáte to správně. V rusko-ukrajinském konfliktu nejde prioritně o Rusko, ale o Německo jako o evropského ekonomického lídra – o jeho hospodářské pokoření. Oficiálně samozřejmě vinou Ruska. Všímejte si, že Rusko je dneska prezentováno jako nepřítel Německa (potažmo celé Evropy) číslo jedna. Někdo jistě namítne, že porovnání s 2. světovou válkou kulhá, že tenkrát přece bylo tím nepřítelem číslo jedna Německo, které je nyní v pozici oběti. Ne, nekulhá, poněvadž ani dnes ani tehdy nešlo o »vykolíkování« nepřítele číslo jedna – to je jen marketing pro oblbování veřejnosti – ale jak tehdy, tak dnes jde o vražení kudly do zad Euroasii skrze proti sobě stojících – protože uměle poštvaných – Ruska a Německa.
Nebo ještě jinak – nejde o Rusko ve smyslu »jenom« o Rusko (sólo o Rusko), poněvadž takto je pro atlanisty Rusko nenarušitelné, natož porazitelné. Na Rusko oni mohou pouze jako na lídra Euroasie (nikoli na Rusko jako takové, na Rusko samo – to je neprůstřelné), resp. všemožně sabotovat rusko-německý hospodářský svazek, děsivou to noční můru atlantistů. Takto se atlantisté, jak jsem již uvedla, snaží zabít dvě mouchy jednou ranou. Mouchu ruskou a mouchu německou, aby tyhle dvě se mezi sebou do krve nenáviděly a odvedly tu černou, špinavou práci za Američany = aby se požíraly navzájem. Ve stylu starého známého – když dva se perou, třetí se směje.
Amerika doslova životně potřebuje evropské trhy, dosud ovládané Německem, a evropskou kupní sílu, dosud přistávající na bankovních účtech také vesměs německých. Jenže Amerika jako taková si prostě nemůže dovolit zakousnout Německo veřejně (co by tomu řekli lidi). Proto zabíjí ty dvě mouchy jednou ranou – k pokousání (nejlépe zakousnutí) Německa provokuje Rusko, ovšem s tím, že oficiálním vítězem logicky nebude Rusko, ale právě ony – všechny a vše objímající Spojené státy americké.
Válka na Ukrajině atlantisty už dávno nezajímá. Ona je vlastně zajímala jeden jediný den – 24. února, protože začala. O to jediné šlo. Nikoli o konec války (ten není podstatný), ale o její začátek. Aby začala. A začala. Válečný konec se rozplizne do něčeho neurčitého, Rusko k.o. poraženým určitě nebude, ale nebude ani k.o. vítězem, a rusko-ukrajinské vztahy budou dál probublávat na hranici varného bodu. Jedno se však pravděpodobně změní zásadně, nedojde-li v příštích pár týdnech k zázraku – změní se postavení Německa v Evropě. Z hospodářského hegemona se stane lůzr, podobný tomu poválečnému z roku 1945.
Nehledě na to, že celé to je ještě trochu zamotanější. Už jsme si řekli, že atlantisté dělají vše pro to, aby orientovali Evropu na byznys se Spojenými státy a Evropa tak defibrilovala americkou umírající ekonomiku. K tomu potřebují, a to jsme si rovněž řekli, zlikvidovat vůdčí evropskou ekonomiku = ekonomiku Německa. Přes ruský plyn, na kterém je německé hospodářství závislé jako Vystrčil na Tchaj-wanu…
Zní to sice na první pohled paradoxně, ale paradox v tom žádný nehledejte. Nenašli byste ho. Jde o to, že Amerika za zády Evropy a bruselským sankcím navzdory s Ruskem v zásadních strategických komoditách (např. ropa a hnojiva) dál intenzivně obchoduje, byť evropské státy od téhož zrazuje, často i pod různými výhružkami.
Proč i Amerika byznys s Ruskem nestopla? Jednak kvůli vlastní potřebě a jednak, aby Rusku částečně kompenzovala finanční ztráty, způsobené unijními sankcemi a tou samou Amerikou na veřejnosti horlivě podporované.
S trochou nadsázky se dá říct, že Američané si Rusko ekonomicky takříkajíc vydržují, protože ho potřebují k likvidaci Německa. Stranou nechávám otázku, do jaké míry Rusko tuhle charitu »made in USA« skutečně potřebuje (o tom si povíme třeba někdy jindy). Konec konců, Rusko by bylo samo proti sobě, kdyby se byznysu s USA bránilo. Asi by v tomto ohledu bylo hodně naivní očekávat, že Rusko solidárně stopne svůj byznys s USA, aby ochránilo Evropu, která o to jednak nestojí a která se k němu chová jako prase.
Všechno je byznys a jde jen o zisky. Nabyté jakkoli. I v tomhle morálním bahně ale jednu konkrétní stopu vysledovat lze – Rusko ekonomicky neničí ani Evropu ani Německo. To jsme si snad ozřejmili dostatečně. Ruský plyn a ropa jsou v Evropě i nadále přítomny v dostatečném množství. Přitékají pořád. A že se neprodávají jako ruské, že kdosi v Evropě s těmito strategickými komoditami ne že standardně obchoduje, ale sprostě kšeftuje? Z toho se Rusko nezhroutí. Hloupá Evropa však ano.
Marie Krejčíková