Jednou z nejsilnějších zbraní, kterou se dostávají lidé dobrovolně do jha otroctví, je z počátku tzv. soft power, do češtiny přeloženo měkká síla. Až pak, když je prostřednictvím této měkké síly dostatečně připravena půda pro další ze tří položek potřebných k ovládnutí lidí a potažmo i států, nastupují ekonomické prostředky a nakonec je to síla vojenská. Toto jsou základní poučky geopolitiky.
Česká společnost si prošla už prvními dvěma fázemi. Co se týká té druhé fáze, ekonomických prostředků, v českých rukách už není skoro žádný strategický zdroj. Téměř vše je rozprodáno cizím vlastníkům. Ty nejvýznamnější banky (banky jsou páteří kapitalismu) patří zahraničním vlastníkům, voda ve většině velkých měst patří též zahraničnímu vlastníkovi, naši levně vyráběnou elektřinu posíláme na zahraniční burzu, abychom si ji odtud za draho kupovali, naše rodinné stříbro Škodovka patří německému vlastníkovi a nyní se třeseme strachem, aby výrobu nepřesunul do lacinějších teritorií a tím zničil veškerou ekonomickou infrastrukturu jednoho celého okresu a významnou položku zaměstnanosti obyvatelstva. I to plzeňské pivo nám také nepatří a natahují se chapadla chobotnice i po poslední z velkých pivních značek, po Budvaru. To ekonomické otroctví už je velké většině obyvatelstva známé, neboť je pociťují tzv. na vlastní kůži.
Co si zatím lidé neuvědomují, je to, že vše začalo tou první z položek, měkkou silou. I ta byla hybatelem snahy české společnosti stát se součástí světa lákajících obalů, blikajících světel výkladních skříní, »snadné« cesty ke zbohatnutí, myšlenky, že celý svět je na dosah ruky. Měkká síla ukazující pozlátko, zakrývající však temné uličky plné bezdomovců, drogových ztroskotanců, rozvrácených rodin vydíraných drogově závislými dospívajícími dětmi a všechny ostatní podstatné složky dříve fungující společnosti.
Jednou z důležitých složek měkké síly je populární hudba, pop music. Také ihned po Listopadu (ale ostatně i daleko předtím tzv. hudebními kritiky, zabývajícími se popem bez sebemenšího hudebního vzdělání) byl veden nelítostný boj proti domácí populární hudbě. Veškeří interpreti (v prvních letech po převratu i takové veličiny jako Karel Gott) byli zesměšňováni, veškerá předlistopadová tvorba označována za brak. Bohužel, naše společnost se na tuto vějičku chytla téměř stoprocentně. I naprostí hudební laici, kteří nerozeznali skřípot dveří od melodie, považovali za důležité do naší populární hudby kopat. Výsledkem bylo, že se vysílání rádií zaplnilo tituly ze zahraničí.
Ve své hlouposti si česká společnost neuvědomila dvě věci. Za prvé, že se jedná o celosvětový kšeft, kdy velké zahraniční firmy inkasují ze všech takto měkkou silou podmaněných teritorií obrovské finance za vysílací, vydavatelská a nakladatelská práva a co je ještě důležitější, že se tím odstřihává pouto mládeže a dětí od rodného jazyka a svébytné kultury.
Zatímco předlistopadová mládež nacházela vzory ve svých domácích idolech Michalovi Davidovi, Vítězslavu Vávrovi, Daliborovi Jandovi, duu Bartošová – Sepéši, či Kotvald – Hložek, tak nyní jsou to bezvýhradně zahraniční hvězdy. I děti, které dříve milovali Dádu Patrasovou, dnes mají své zahraniční vzory.
Jediný segment, který zachovává národní identitu, je rocková hudba se svými fenomény, skupinami Kabát a Ortel, a také osamělý bojovník, folkař a Bohem posvěcený básník všedního dne, Jarek Nohavica, který zůstal nepokořeným rebelem.
Má to za následek, že se ztrácí pouto mezi rodnou zemí a následně vítězí ochota mladých lidí se zcela vzdát všeho, co souvisí s národní identitou. Kam to všechno vede, vidíme a cítíme dnes, kdy není problém vytvořit z někoho, kdo na národní zájmy myslí, netvora, který musí být společností odsouzen. Veřejnoprávní média, která by měla být ochráncem národní kultury, jsou jejím hrobníkem a slouží zahraničním zájmům.
Je to neradostný pohled na svět, ale přiznejme si, sami jsme si to vše už připravili svou nevědomostí v samém prvopočátku. Ti, kteří žili už před převratem ve společnosti pozlátek, ale i temných uliček zkázy, si to uvědomovali, ale jejich hlasu nikdo nenaslouchal.
Petr Hannig, předseda Rozumných a bývalý prezidentský kandidát
Za socialismu nikdo nebyl odříznut od západní hudby, každý si svobodně mohl naladit jakoukoliv zahraniční stanici a poslouchat podle libosti.
V našich rádiích byly vysílány hlavně písničky československé. Zahraniční potom tak nějak rovnoměrně rozdělené (anglické, francouzské, německé, ruské, italské…).
Totéž se týkalo i filmů v televizi a v kinech.
Co se týče místních „umělců“, z nichž se většinou vyklubali antikomunisti, je symptomatické, že často nedokázali nic víc, než jen kopírovat zahraniční vzory. A ani nechtěli nic jiného dokázat.
Zrovna Spirituál kvintet: např. velmi individualistická píseň Za svou pravdou stát je ve skutečnosti Pete Seeger, tedy náš. Proč vlastně musel v těch „skvělých“ Spojených státech tvořit právě takovéto písně…
Vše je o úhlu pohledu. I minulý režim měl kromě represivních složek své měkké síly. Pro mě k nim patřili právě ti interpreti, o kterých jste mluvil jako o idolech tehdejší mládeže. Je jistě záměr, že jste mezi nimi zapomněl na Karla Kryla, Pražský výběr, Stromboli, Framus V, Spirituál kvintet, dokonce ani Olympic vám nestál za zmínku. Asi proto, že nepatřili do vaší produkční stáje.
I malé dítě pochopí, že zájem o zahraniční muziku v 90. letech byl po desetiletí půstu naprosto přirozený a poměrně rychle se to kyvadlo zájmu o zahraniční a českou muziku na začátku tisíciletí vrátilo zpět do přirozeného rovnovážného stavu. Že vy jste u toho už nebyl, je pouze váš problém.
A pane Hannigu, pokud mluvíte s despektem o hudebních kriticích bez hudebního vzdělání (asi lidé typu Lubomíra Dorůžky, Jiřího Černého, Jana Rejžka atd.), prosím, nevyjadřujte se naopak vy k věcem, kterým zase nerozumíte vy, čili k vlastnictví Škodovky, nakládání s energiemi apod.
Karle, Vy jste inovátor 🙂 Jedna z těch kapel, o které píšete, a na jejíž první desce Město ER se podílel hádejte kdo?, se jmenovala Framus Five, později Framus 5, nějak jsem nezaznamenal Framus V odvozené od římské číslice 5. Jedinou zmínku o Framus V jsem našel zde: https://www.casopismuzikus.cz/workshopy/top-10-hardrockovych-desek-vitezslava-stefla-michal-prokop-framus-v-holubi-dante a i tam je to doplněno fotkou, na které je Framus 5 🙂 Ano, vše je o úhlu pohledu 🙂 Ten článek je přece o úplně něčem jiném a při Vaší inteligenci věřím, že i Vy jste to moc dobře pochopil 🙂
Soudruhu Kupský, děkuji za podnětnou připomínku k názvu skupiny Michala Prokopa. Musím si ji hned zapsat do sešitku.
K tomu podstatnějšímu. Pan Hannig se snaží obhajovat minulý režim a házet špínu na ten dnešní skrz hudbu, protože samozřejmě tomu ostatnímu nerozumí. Budiž. Uznávám, že v hudbě odborníkem je. Jestliže ale jmenuje výše uvedené popíkové hězdičky 80. let, které vyrostly v „idoly“ tehdejší mládeže jenom díky tomu, že nebyly konfrontovány se zahraničními interprety a dokonce ani se spoustou kvalitních českých interpretů a skupin, které byly direktivně omezovány až zakazovány, pak je to zakrývání tehdejší skutečnosti.
Z hodnocení pana Hanniga tak velmi silně cítím pocit křivdy, když jeho hvězdná kariéra se odehrávala právě v 80. letech, kdy produkoval podobné výše zmiňované hvězdičky. Na podobný úspěch už po Listopadu ale nenavázal.
PS. Uznávám, že jsem s autorem částečně ve střetu zájmu. Muziku, kterou tu prosazoval on a F. Janeček nesnáším. Jsem odkojen angloamerickým rockem 70. a 60. let, což ovšem naznamená, že si s radostí nezajdu poslechnout např. Spirituál kvintet.
Teda Karle, teď jste mě dostal – a hned několikrát 🙂 Jednak jsme se asi poprvé shodli – nejen v muzice, ale i v tom, že jsem se nemýlil, že jste pochopil, o čem je článek 🙂 A že to vidíte jinak, je asi taky naprosto normální 🙂
Je veliká, převeliká škoda pane Hannigu, že protokol pro Český řádový den 28. října oceňuje pouze jednotlivce. Skupina ORTEL by si za svůj dlouhodobý přínos v oblasti „flastenectví“, tolerance k jiným názorům a etnikům zasloužila minimálně řád T.G.M. Na Jarka Nohavicu sice Pražský hrad zapomenul, ale napravil to Kreml…
Martine, veliká, převeliká škoda, že když si něco nepamatuju, taxi to neověřím, jinak byste musel zjistit, že: https://www.youtube.com/watch?v=ieGWYJmCPyw
Nu co, jednou za století se stane, že máš Zbyšku pzcela náhodoupr ravdu,
Vynikající článek!! To by mělo být tesáno do kamene a měly by se to učit děti ve školách. Váš článek mi připomněl kratičký varovný článek, který jsem četla v prosinci 1989. Naše situace byla přirovnána k pejskovi, který byl uvázán u boudy. Bylo o něho dobře postaráno, byl dobře živený a ve špičkové kondici. Jen ta svoboda mu chyběla. Za celý život poznal jen zahradu, část vnitřku domku a samozřejmě boudu. Ze zahrady, kde stála bouda, byl pěkný výhled na louku. Pejsek toužil po tom, aby se mohl proběhnout na louce. Jednoho dne ho někdo pustil. Pejsek radostně vyběhl na louku. Radostně skákal a těšil se z nabyté svobody. Neměl tušení o číhajícím nebezpečí, které ho chce připravit o jeho svobodu. Zatímco se radoval a užíval si svobody, nebezpečí ho postupně obkličovalo. Za nějakou dobu se ocitl v zahrádce, uvázaný u boudy. Jenže tentokrát byl živen mizerně, i ten řetěz byl kratší. Smutně se díval na louku a vzpomínal na ztracenou svobodu. Hledal, kdo ho odváže z řetězu. Nenašel se nikdo a sám se z něho nedokázal vyprostit. Článek obsahoval závěrečné poučení, abychom nebyli jako ten pejsek. Je správné, že jsme se vymanili z područí komunismu. Je pravda, že jsme žili v měkké totalitě, ta by však netrvala dlouho. Vše se vyvíjí, dokud to nenabude konečnou podobu. To platí i o systému. Co je komunismus za hrůzu, můžeme vidět v Číně (covid jako záminka pro brutální teror a zotročení vlastního obyvatelstva) a samozřejmě v Severní Koreji. Rozhodně není o co stát. Udělali jsme chybu, že jsme se jako ten pejsek v článku radovali z nabyté svobody a neměli jsme tušení o nebezpečí, které nás postupně o ní připravuje. Spadli jsme do blyštivé pasti. Svoboda znamená zodpovědnost a také nutnost být bdělým a uvědomovat si, že někde číhá nebezpečí a hledá, jak nás připravit o svobodu. Svoboda bez číhajícího nebezpečí by byl ráj. Jsme v situaci, kdy nám hrozí otroctví, bída i válka, ale většina z nás to nechce vidět. Schválně jde za vánočními světýlky, věří televizi i hlavním zprávám a říká si, „to se přece nemůže stát, to by vláda nedovolila.“ Mám obavy, že všichni brzy na tento rozšířený mýtus dojedeme. Co s tím? Jak se neoctnout u boudy o hladu, v zimě a na krátkém řetízku? Jak z toho ven? Kdo má hodně peněz, ten uteče, ten, kdo je nemá, nemá kam utéci. Jak tomu blížícímu se neštěstí může uniknout?
Privatizační puč ovšem přinesl svobodu hlavně dříve utlačovaným zlodějům a podvodníkům. Slušným lidem svobodu vzal.
Děda z IWW přišel z Ruského zajetí s heslem „Učit se, učit se, učit se“….
Velice na něj vzpomínám a děkuji mu-snažil jsem se toho držet a i vyšlo to….
Co to je IWW?
IWW je pořádná čertovina, která nepochybně musí zaujmout Piráty. Ti jsou odpůrci soukromého vlastnictví a chtějí všechno sdílet. Informace o IWW jsem se dočetla na Wipipedii a ráda je sdílím (informace jsou to jediné, co ráda sdílím) https://cs.wikipedia.org/wiki/Industrial_Workers_of_the_World