ROZUMNÉ PONDĚLÍ PETRA HANNIGA: Slovanská vzájemnost?

Je neuvěřitelné, jak se dva největší slovanské národy navzájem vraždí. Existuje buďto bratrská láska, nebo bratrská nenávist až za hrob. I v mezilidských vztazích se někdy mezi bratry vyskytuje taková ta zášť, kterou nemohou pochopit ti, kteří se na to dívají zvenčí. A ani tomu porozumět nemohou, protože neznají historii jejich vztahu. Nevědí, jaká jiskra, jaká v podstatě původně maličkost způsobila, že nyní hoří neuhasitelný požár. Třeba to byl někdo zvenčí, třeba manželka jednoho z bratrů, která zasela jablko sváru mezi bratry. Soukromí takových vztahů je zahaleno neprostupnou mlhou.

O historii nenávistných pocitů mezi příslušníky bratrských národů je možné se dozvědět více. Ukrajinci se cítili dobře v náručí Rakousko-Uherské monarchie, kdy se Halič obývaná Ukrajinci, za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa, mohla těšit z hospodářského rozmachu té doby (Lvov) a říše, která jim dávala možnost vyznávat svou národní svébytnost, včetně jazyka. Dokonce na počátku války v srpnu 1914 byla ze všech parlamentních stran, ve kterých byli Ukrajinci zastoupeni v Říšské radě Rakouska-Uherska, založena Společná ukrajinská rada, v jejímž čele stál Kosťa Levickij, který Ukrajince nabádal, aby bojovali na straně Rakouska proti Rusku, protože podle jeho slov jedině Rakousko jim zajistí možnost se národnostně emancipovat. Ukrajinci pod dojmem těchto agitací začali houfně dobrovolně vstupovat do rakousko-uherské armády. Tam někde začíná odpor Ukrajinců proti Rusům a naopak.

Ovšem za první světové války na území Haliče probíhaly ty nejtěžší boje a s nimi i vyvražďování obyvatelstva, které nemělo svůj vlastní stát. Rusové začali ve válce vyhrávat a postupovali na západ a srovnali se zemí celý východ Haliče. A to samozřejmě historicky zanechalo mezi oběma slovanskými národy nezahojitelné rány. Navíc Rakušané obviňovali Ukrajince z rusofilství a Rusové pronásledovali ukrajinofily. Na území východní Haliče, které dobylo Rusko, byla zakázána veškerá ukrajinská periodika a hlavně byla pronásledována řecko-katolická církev, symbol západoukrajinské národní svébytnosti. Ta má sice liturgii jako církev pravoslavná, ale uznává za svou hlavu papeže. Násilím se z řeckokatolíků stávali pravoslavní.

Po pádu carského režimu v únoru 1917 vznikla 17. března Ukrajinská lidová republika, ze které se zformoval 29. dubna 1918 Ukrajinský stát, poté co rozpustily západní mocnosti radu Ukrajinské lidové republiky. Byl to v podstatě německý protektorát, který byl také nazýván Hejtmanát. Němci válku prohráli a Rižský mír rozdělil Ukrajinu tak, že Halič a Volyň připadla Polsku, východ a jih Sovětskému svazu, Bukovina s městem Černovice Rumunsku. Podkarpatská Rus (dnes Zakarpatská Ukrajina) nově vzniklému Československu.

V počátcích Sovětského svazu nastaly pro ukrajinský národ nebývalé možnosti národního sebeuvědomění. Ukrajinská sovětská socialistická republika rozvíjela školství a ukrajinštinu museli ovládat i sovětští důstojníci v armádě.

V letech 1932 až 1933 se však všechno obrátilo v pravý opak. Ukrajinu a i jižní území Ruska zachvátil hladomor, kdy zahynulo hladem šest až 10 milionů obyvatel. Zároveň v roce 1933 nastal obrat o 180 stupňů a místo rozvíjejícího se ukrajinského sebevědomí a emancipace, nastala tuhá centralizace a postupná rusifikace obyvatelstva.

Když vypukla druhá světová válka, tak si Ukrajinci mysleli, že cokoliv jiného, třeba i válka jim přinese lepší úděl. Opak byl pravdou. Paktem Ribbentrop – Molotov připadlo mimo jiné Sovětskému svazu západní území dnešní Ukrajiny. A na území, které do té doby patřilo Polsku, nastal neskutečný teror. A tak, když v roce 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, tak si v první chvíli Ukrajinci mysleli, že přišlo osvobození. Šeredně se však mýlili. Pro Němce byli Slované podřadným etnikem a tak se také k Ukrajincům, i když je vítali jako osvoboditele, chovali jako nadřazená rasa k rasám podřadným. Rusové do této chvíle nemohou pochopit, jak mohli Ukrajinci v prvních měsících německé invaze do Sovětského svazu vítat hitlerovská vojska jako své osvoboditele. Nemohou pochopit, jak mohli Banderovci bojovat po boku Wehrmachtu proti Rudé armádě. Nemohou pochopit, ale ostatně ani my, Češi nemůžeme pochopit, respektive většina z nás, i když to o všech nelze říci, že se na Ukrajině těší popularitě nacistické znaky, včetně hákového kříže.

V poválečných dobách nastal rozkvět Ukrajiny. ČSR se vzdalo ve prospěch Sovětského svazu Podkarpatské Rusi, Polsko bylo posunuto na západ a Ukrajině opět připadla Halič, Rumunsku byla ve prospěch Ukrajiny odňata severní Bukovina s městem Černovice a Besarábie, což je dnes území na jih od Oděsy až k deltě Dunaje, a Nikita Chruščov v padesátých letech daroval Ukrajině Krym, který do té doby patřil Ruské federativní socialistické republice.

To vše po rozpadu Sovětského svazu dostala Ukrajina do vínku včetně neuvěřitelně úrodné půdy. Prvnímu prezidentu svobodné Ukrajiny, Leonidu Kravčukovi (1992–1994) se však podařilo z Ukrajinců udělat jedny z největších chudáků planety, protože tam nastala největší možná inflace 10 000 %. Následující prezident Leonid Kučma inflaci zkrotil a vládl celkově rozumně až do tzv. oranžové revoluce. A pak se to střídalo, ne vždy v prospěch samotných Ukrajinců. Juščenko, Janukovič. Majdan a svrhnutí prezidenta Janukoviče, nový prezident Porošenko a ztráta Krymu. Nebývalá korupce. Nástup »sluhy národa« Zelenského, který ve volební kampani slíbil nastolení míru. 24. 2. 2022 však nastal zlomový okamžik, kdy Ruská federace naprosto nepochopitelně a naprosto vojensky hloupě (65 km dlouhá šňůra tanků mířících na Kyjev ve volném prostoru jako ideální cíl pro ostřelovače), napadla Ukrajinu. Spojeným státům tak dala záminku k tomu, zpřetrhat veškeré oboustranně výhodné obchodní svazky mezi EU a Ruskem (Nord Stream 1 a Nord Stream 2). Nám zdražila plyn a pohonné hmoty a vůbec život jako takový.

Takto hloupě se mezi sebou dokáží chovat bohužel slovanské národy. Vždy pošilháváme na západ. Ale když tak činíme, tak bychom si mohli všimnout, že ačkoliv se v Hitlerovském Německu ujalo rčení »Gott strafe England«, »Bože potrestej Anglii«, tak kromě bombardování Londýna a Coventry se v době, kdy už Hitler měl u nohou celou Evropu, od Británie odvrátil a napadl Sovětský svaz. Znáte nějaký historický případ, kdy se anglosaské národy (včetně Germánů) mezi sebou tak nenáviděli jako bratrské národy slovanské? Nejenom Rusové a Ukrajinci, ale též Srbové a Chorvati, včetně Bosňáků (války a vyvražďování civilistů – Srebrenica). Já tedy ne.

A protože chci končit hezky, tak vám nabízím hudebním géniem Petrem Šimáčkem, šéfem kapesní kapely Kapka, upravenou naší lidovou píseň Ej lásko, lásko, ty nejsi stálá. V tónech harmoniky se zračí přímo esenciální slovanská vzájemnost, kdy nemůžete určit, zda to, co slyšíte, jsou názvuky ruské, či ukrajinské.

S tak krásnou melodií do očí až vhrknou slzy. Nenávist je zničující nejen u lidí, ale i u národů. Já sám nikdy necítím nenávist. I má zesnulá žena mi říkala, jak můžeš o tom, či o té tak hezky mluvit. Vždyť ti tolik ublížil či ublížila. Já jsem prostě nikdy v životě necítil nenávist. Mnozí mi vyčítají i vstřícný politický program strany, jejíž jsem předsedou, ROZUMNÍ, ve kterém nejsou nenávistné body. Je mi moc líto, že jsem nikdy nedostal možnost obrušovat hrany různých nepřátel i v politice.

Petr Hannig, předseda Rozumných (to jsou ti, co nechtějí válku)