ROZUMNÉ PONDĚLÍ PETRA HANNIGA: Králíkárny…?

My, kteří už jsme něco zažili, tak si pamatujeme odsuzující názor prvního popřevratového prezidenta Václava Havla na bydlení v panelácích.

Myslím, že v devadesátých letech měli všichni velké oči, jak všechno bude fajn, jak se za deset let budeme mít jako v Rakousku, a že se všichni přestěhujeme do útulných rodinných domků na periferiích.

Někteří měli to »štěstí« a začali žít v domcích jako podle pravítka v okolí Prahy. A začaly problémy. Kam dát děti do školky, školy. Jak moc brzy odejet do práce, která zůstala ovšem v centrech velkých měst. A kolony se neustále rozrůstaly a vstávat se tudíž muselo stále dřív a dřív.

A to byla ještě procházka růžovým sadem. Ceny benzínu byly v normě. Hodně lidí si pořizovalo auta s dieselovým motorem, která byla dražší než auta na benzín, protože nafta byla vždy levnější a dieselová auta déle vydržela.

A teď nastal šok. Benzín vyletěl na ceny nad 43 Kč a nafta ještě výš. Cesty do práce se rázem prodražily.

Za celých 32 let žádná z vlád nedokázala uskutečnit na počátku devadesátých let proklamovanou a slibovanou příměstskou železniční dopravu tak, jak je to na příklad v Berlíně. U stávajících vlakových zastávek stále není vyřešeno dostatečné parkování pro auta z okolí, jak je to opět v Berlíně a jak jsem to sám zažil při návštěvě svých německých přátel, kteří v okolí Berlína žijí.

A najednou se ukázalo, že bydlet v Praze v těch pověstných »králíkárnách« je vlastně docela prima. Školky, školy v dostupném okolí. Do práce bez problémů metrem či jinak prostřednictvím MHD.

A jak ona panelová sídliště vznikala? Jednotné architektonické plány (tudíž laciné) s organicky situovanými domy. Velká, vzdušná prostranství mezi nimi. Parkování zajištěno, ovšem na počet aut tehdejší doby.

Byty byly cenově dostupné, i když byl problém a čekalo se hodně dlouho, než se člověk či rodina dostal do pořadníku. Ale v podstatě díky družstevnímu bydlení, kdy každý vlastně předem za svůj byt za velmi rozumnou cenu postupně zaplatil, tak měl jistotu, že někdy v budoucnosti bydlet bude. Navíc ještě existovala možnost bydlet v bytech podnikových, kdy za to, že člověk podepsal smlouvu, že bude v tom či onom podniku pracovat, tak po tu dobu měl k dispozici podnikový byt.

Vraťme se však k družstevnictví. Stala se nemilá věc. Při vstupu do EU si nikdo neuvědomil, že tato forma budování bytových domů není povolena. Nebo si to moc dobře uvědomili developeři. Nyní existují určité pokusy, při přímo katastrofálním nedostatku bytů pro mladé rodiny, a nemožnost dosáhnout z platů střední třídy na obyčejný byt 3+1 pro rodinu, znovu uvést družstevní bydlení v život. Naráží to však na spoustu problémů s legislativou. Navíc lidé už nikomu nevěří, bojí se, že když svěří peníze do budoucího bydlení, které není formou přímého vlastnictví, tak by o ty peníze mohli přijít.

Svět se prostě změnil. A rozhodně ne k lepšímu. Chtěl jsem napsat původně článek o družstevnictví jako takovém, které bohužel neznalostí některých významných politiků devadesátých let mělo punc zaostalosti a minulého režimu, ale protože nechci být povrchní, tak článek napíšu ve spolupráci s člověkem, který se družstevnictvím  jako takovým zabývá v celoevropském měřítku. A vězte, že družstevnictví vůbec není reliktem minulosti, ale ve stále se zhoršujících podmínkách ve všech oborech lidské činnosti je to záblesk pro alespoň trochu lehčí budoucnost, která jinak věru neslibuje nic pozitivního.

Petr Hannig, předseda Rozumných