Můj kamarád, Pepa Votruba, slavil v krásném prostředí Českého ráje pětasedmdesátiny. Ano, to je ten sympatický stařík, kterého jste viděli po mém boku na všech mediálních akcích, když jsem kandidoval na prezidenta ČR. Celou kampaň jsme dělali jenom ve dvou. Na rozdíl od těch nákladných kampaní a spousty spolupracovníků a billboardů dalších kandidátů jsem přesto nebyl poslední, i když kandidátovi, který se umísti za mnou, byly na kampaň věnovány miliony.
Mimochodem, v pátek jsem sledoval na ČT2 film s Alainem Delonem Frank Riva. V tom filmu dva staříci v podstatě zlikvidovali partu bolivijských zabijáků tím, že uhodili na nejcitlivější místo. Pamatujete, jak potom oslavovali s velkým smíchem kdesi v kopcích na pobřeží u přímořského městečka Cassis? Protože Francii miluji tak jsem ji procestoval křížem krážem a byl jsem i v Cassis. Je to překrásné místo, které učarovalo spoustě impresionistických malířů.
Ale zpět od ráje dvacet kilometrů vzdáleném od, v současné době rozhodně ne příliš rajské, Marseille, prošpikované častou kriminalitou, do zatím skutečného ráje českého.
Mezilidské vztahy jsou zde ještě vřelé. Za Pepou přijeli kamarádi a kamarádky ze širokého okolí a nejenom okolí. Je totiž velice komunikativní člověk, který se zná se spoustou i významných umělců. Fotil tam i Jaroslav Hodík, legenda umělecké fotografie, můj spolužák ze »Šperkárny« v Turnově, kde jsme oba studovali obor umělecké kovářství. On se vydal na dráhu fotografa (spolupracovník ČT i Katolických novin) a já na dráhu hudebního skladatele, producenta, vydavatele a objevitele pěveckých hvězd.
Ale o tom teď psát nechci. Jak už jsem napsal, Pepa je velice komunikativní člověk, a tak na oslavu přišli i sousedé z vesnice. Holanďan se svou manželkou, která se ve vsi narodila a ještě jednou paní, která česky neuměla, takže jsem s nimi komunikoval anglicky. Pán ve věku kamaráda Pepy a ostatně i mém, který vypadal na nejvýš šedesát let, se ukázal jako znalec politického života v Nizozemsku. Byl velice překvapen, že znám nizozemské reálie, že předsedou vlády je Mark Rutte atd. A tak jsme se dostali přes bývalou královnu Beatrix a nynějšího krále Alexandra a hlavní město Nizozemského království Den Haag až k nizozemskému politickému systému.
Věděl jsem, že v Nizozemí každý, kdo dosáhne na mandát do Poslanecké sněmovny, což je cca 0,56 % hlasů všech voličů, skutečně ten mandát získá. To je, přátelé, skutečná demokracie. Žádných pět procent, které nám byly dány do vínku autory Ústavy pány Jičínským a Rychetským, jejichž už od začátku diskriminační výtvor byl schválen prezidentem Havlem a dalšími tehdejšími významnými politiky.
Ta pětiprocentní hranice ve všech druzích nepřímých voleb (Poslanecká sněmovna, zastupitelstva krajů i zastupitelstva obcí) je skutečnou zárukou toho, že se k rozhodovacím pravomocem nedostane nikdo, kdo chce změnit věci k dobrému. Za každým parlamentním žvanilem stojí totiž velice propracovaný tým lidí, mající tu skutečnou moc. A vždy, když se na obzoru objeví něco nového, jako byly dřív Věci veřejné, tak vězte, že za tím stojí nějaký tým, který nechce, aby se cokoliv změnilo. A to si pište, že mnohdy ten samý. Protože je potřeba, aby naštvaní lidé měli možnost volit protestně. Ale ne tak, aby bylo možné cokoliv změnit k lepšímu.
A lidé vždy naletí na vějičku, aby pak říkali, no jo, my jsme se spletli. Protože nechtějí, aby jejich hlas propadl tak volí to, co je jim podprahově doporučeno. I ty preference se dají dost dobře ovlivnit. A tak jejich hlas neustále propadá už nejméně 20 let. Ale jinak, než si myslí ti rozumbradové volící ne to, co je jim sympatické, ale tak, aby jejich hlas nepropadl.
Mgr. Petr Hannig, předseda Rozumných v koalici PRAHA NÁŠ DOMOV