Vždy jsem psal, že demonstrace jsou k ničemu, pokud není jejich dopad a výsledek na politiku státu předem schválený Velkým režisérem a podvolení dosavadních správců státu dostatečně zabezpečené.
Seděl jsem spíše jako nezaujatý pozorovatel (můj postoj k demonstracím je víceméně jasný z původního odstavce článku) u venkovního stolku jedné kavárny v horní části Václavského náměstí. U téhož stolku seděla skupinka žen z Moravy. Zdálo se, že každá z nich má tak trochu jiný pohled na svět, shodli se však na tom, že ta demonstrace je nutná jako vyjádření odporu vůči vládě současné pětikoalice. Ten pocit byl cítit z celého Václavského náměstí, zaplněného až po dolní konec. Muselo tam být rozhodně víc demonstrantů než oněch oficiálně přiznávaných 70 tisíc. Počasí se vyvedlo, nálada byla optimistická.
Tuto akci jsem vnímal ne jako něco, co by mohlo změnit složení vlády, nebo už vůbec ne, co by mohlo způsobit její demisi, ale jako něco, co by masovostí mohlo pohnout vládu alespoň k nějakým kosmetickým změnám a to se následně projevilo zastropováním cen energií, což vláda do té doby odmítala.
Korporátní média akci hodnotila jako pochopení pro ty pod pódiem a zaplnili celý Václavák, a odsudek pro ty na pódiu.
První moment se mi zdálo, že to může podpořit ony rozumné hlasy ve vládě, prezentované ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, a podlehl jsem dojmu, že přece jenom ta demonstrace mohla mít jakýsi pozitivní dopad.
JENŽE. Úspěch demonstrace, pokud se na ni díváme z pohledu dosažení masivní účasti demonstrantů z celé ČR, zasel semínko nesvárů mezi organizátory. Já to znám osobně z mé činnosti špičkového producenta a kapelníka. Když jsme dřeli jako kapela bídu s nouzí, tak jsme táhli všichni za jeden provaz. Když se dostavil až fenomenální úspěch, začaly v kapele prýštit spory.
A zdá se, že úspěch zacloumal i do té doby veleúspěšnou dvojicí organizátorů, Ladislava Vrábela a Jiřího Havla. Přesto dokázali ještě ruku v ruce zorganizovat i druhou, co do počtu demonstrantů na Václavském náměstí a dalších náměstích vybraných měst, úspěšnou demonstraci.
Byl jsem v zákulisí demonstrace, pod koněm, měl jsem se totiž setkat s někým, kdo na demonstraci měl hovořit a nakonec nehovořil. Cítil jsem ve vzduchu nervozitu a už nějaký nesoulad. Ten vytryskl naplno v mediálním souboji obou organizátorů, kde se objevovaly i různé finanční částky, což je pro neinformované publikum vůbec to nejhorší, co může nastat.
Výsledek oněch demonstrací byl nejenom k ničemu, ale zlo si našlo své cíle. A nejenom to. V Brně se zase vynořil korupční skandál, ve kterém, ačkoliv v něm nehraje žádnou roli ministr Blažek, je jeho jméno zmiňováno, protože se píše, že ve vazbě je jeho kamarád.
Jediným hmatatelným úspěchem demonstrací je vítězství Jany Zwyrtek Hamplové v senátních volbách na Kroměřížsku. Tím se dostávám k tomu hlavnímu, že jedinou účinnou metodou, jak něco změnit, jsou volby. A všechny ty hlasy, že bývají zfalšované a že to tedy nemá cenu, jsou velice nebezpečné. Doktorka Hamplová zvítězila o pouhých několik stovek hlasů. Pokud by tedy volby byly zfalšovatelné, tak přece nemělo být problémem, těch pár stovek zašantročit.
A teď k té druhé demonstraci. Vláda má zase v rukávě argument, že na ní bylo málo účastníků a že to byla demonstrace na podporu prezidentské kampaně Josefa Středuly. A jak kdosi řekl v nedělní debatě na CNN Prima News, vše důležité se řeší na tripartitě. Nu, z toho vyplývá, jediným řešením jak věci změnit, je masivní účast ve volbách, protože jednou ze stran tripartity je vláda, která vzniká složením úspěšných stran ve volbách do Poslanecké sněmovny a hlasováním o důvěře, kde je potřeba minimálně 101 poslanců, kteří zvednou ruku pro vládu. Proč si myslíte, že se parlamentní politici napříč celým politickým spektrem bojí nejvíc dvou věcí. Za prvé, povinné účasti ve volbách pro všechny voliče a za druhé, zrušení pětiprocentní klauzule pro vstup do všech zastupitelských orgánů. Na zamezení těchto dvou principů se shodne celý Parlament od ODS, TOP 09, přes ANO, STAN, KDU-ČSL, Piráty až po SPD. Proč asi?
Petr Hannig, předseda Rozumných, bývalý prezidentský kandidát