Radši budu sobecký ke světu a postarám se o vlastní národ, tvrdí kandidát do Senátu Tomáš Magnusek

Tomáš Magnusek do Senátu, tak se jmenuje hnutí, které si založil úspěšný režisér, scenárista a herec a jehož hlavní náplň je obsažena již v samotném názvu. Magnusek je spojen nejen s filmem, ale na Náchodsku aktuálně i s poskytováním sociálních služeb potřebným. Zda ho kampaň, kterou si hradí výhradně z vlastních prostředků, vynese do horní komory parlamentu, se ukáže v nadcházejících volbách, kdy vyzve stávajícího senátora Martina Červíčka (ODS). Třetím kandidátem je Jan Borůvka z ANO. V rozhovoru pro iportaL24.cz Magnusek popsal mj. to, jak přišel o řadu přátel jen proto, že má odlišný politický názor…

Co je těžší? Natočit sérii Bastardů, postavit z ruiny v Ratibořicích Herecké muzeum nebo absolvovat kampaň do Senátu?

Všechno je výzva a ničeho nelituji. Akorát jsem nečekal, jak může být kampaň chvílemi nepříjemná. Řada lidí se odkopala. Považoval jsem je za svoje přátele, ale teď se stali nepřáteli, a to jen proto, že mají jiný politický názor. Tomu nerozumím…

Ono se říká, že je společnost rozdělená. Na jedné straně zapřisáhlí nepřátelé vlády, na druhé naopak její zatvrzelí příznivci. Liberálové vs. konzervativci. Levice vs. pravice. Národovci vs. konzervatisté. Setkáváte se s tím rovněž?

Setkávám. Společnost je brutálně rozdělená a je to šílené. Proto jsme začali s kampaní v tom smyslu, že jsem nezávislý a nejsem spojen s žádnou velkou politickou stranou. Ale bylo by potřeba, aby si jak vládní strany, tak opozice uvědomily, že štěpí společnost. Oba póly na to jdou špatně a výsledkem je hnusná atmosféra a hnusné vztahy.

Já kandiduji proti panu Červíčkovi, který je senátorem i hejtmanem za ODS, tudíž zastupuje vládní koalici. Jdu proti němu, ale tím přeci nejsem stoprocentně protivládní. Pravda, nerozumím mnohým krokům pětikoaličního kabinetu a nechápu, že neumí vysvětlit, proč dělá to, co dělá. On to možná ani nechce. Ale to, že mám takový názor, přece neznamená, že jsem toxický…

Do senátní kampaně jste šel s deklarovaným cílem »spojovat lidi různých názorů bez rozdílu sympatií k jakékoli straně či hnutí«. Daří se vám to, nebo jste se již více politicky vyprofiloval?

Především zjišťuji, že nejsem provládní kandidát. Nekopu za vládní koalici. Spoustu věcí jí zazlívám. Vezměte si stavební zákon. Když zjistím, že jsem udělal chybu a že technologické postupy absolutně nefungují, pak – být ministrem Bartošem – postavím se k tomu jako chlap. Vím, že jak se to spustilo, bylo to evidentně špatně. Ale proč dotyčný nepřijde a neřekne: »Bylo to nepřipravené, je to moje blbost a dva měsíce nechci výplatu.«? To je opravdu tak těžké udělat? Proč ministr Jurečka, když se zúčastnil mejdanu v době střelby na Filozofické fakultě, neřekne, že se to nemělo dělat v daný moment ani potom? Proč je tak obtížné říci, že jsme něco pos*ali? To je první věc. A druhou je, že jsem založil vlastní hnutí a nekandiduji za žádnou etablovanou politickou stranu. Jsem nezávislý. Můj děda říkával, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Měl naprostou pravdu, ale já jdu do voleb opravdu jen sám za sebe, na svoji zodpovědnost. Jsem to jen já, Tomáš Magnusek.

Lidí, kteří jsou nespokojeni s tím, jak to tady funguje, je spousta a většina z nich nepotřebuje nutně žádnou politickou stranu. Nejhorší na tom ale je, že sice můžeme říkat, co si myslíme, ale následky toho pak člověk v téhle šílené době nese tím, že když dá svůj názor veřejně najevo, hned je nějak zaškatulkovaný. Je to i tím rozdělením, o kterém jste mluvil na začátku. Václav Havel měl v 90. letech filozofii pravdy a lásky. Co je špatného na pravdě a lásce? Ale dnes se říká jedné partě pravdoláskaři a význam se posunul. A ti samí titulují druhé, že jsou chcimíři. Co je proboha špatně na tom, že někdo chce mír!?

A se zaškatulkováním vlastní osoby jako »chcimíra« jste se na vlastní triko také setkal? A jaký vlastně máte postoj ke konfliktu na Ukrajině a k případným mírovým jednáním?

Jasně, že jsem se s takovým nálepkováním setkal. Jako ředitel náchodské sociální služby Společné cesty mám patnáct zaměstnanců, kteří každý den vyrážejí do terénu zachraňovat životy nebo se starat o to, aby se žilo lépe. I proto se nesmířím s tím, že někdo v roce 2022 zaútočí k hlavnímu městu suverénního státu. To vám řekne snad každý, že je to špatně.

Ale ten konflikt tak jako tak skončí, ať se nám to líbí, nebo ne. Taky to může vygradovat ve válku, kde zemřou miliony lidí – a to si někdo přeje? Dá se něco získat porážkou a likvidací Putina, jak si tady někdo myslí? Ano, je nepředvídatelný. Zaútočil na jiný stát a měl by se za to zpovídat. Jenže má obrovskou zemi pevně v rukou a Západ by měl najednou po dvou letech lavírovat? Říkal, že sankce Rusko položí, ale nestalo se. Akorát ti, co to na začátku tvrdili, jsou teď za debily. Nakonec budou muset mír přijmout všichni. Jako český politik mám vlastně jen dvě možnosti: buď být sobecký vůči Ukrajině a neposílat tam peníze s tím, že riskuji, že Putin na Ukrajině nezůstane a bude chtít postupovat dál, nebo být sobecký k vlastnímu národu a myslet hlavně na Ukrajinu. Je to Sofiina volba, ale radši budu sobecký ke světu a postarám se o vlastní národ.

Bohužel mě ale mrzí, že se v téhle souvislosti hádají lidi kvůli něčemu, co neovlivním ani já, ani vy, ani nikdo kolem nás…

A co je tím, co naopak může senátor Tomáš Magnusek ovlivnit?

Za mě jde o tři základní pilíře. Prvním jsou sociální služby. Kandiduji ne jako režisér, ale jako ředitel náchodské sociální služby Společné cesty. A vím, co se mi nelíbí v současném zákoně, který je nastavený opravdu špatně. Vytváří se změnový zákon o sociálně-zdravotním pomezí, ale bylo by potřeba zajistit, aby děvčata v přímé péči mohla plnit i zdravotnické úkony, například píchnout cukrovkářovi injekci. To dnes nemohou. A taky, aby byl příspěvek na péči vyšší. Druhý až čtvrtý podle stupně závislosti se zvedly, první ne. Je to 880 korun a bylo by ideální, kdyby dělal 1000 korun. Vezměte si, že vám přivezou oběd za 50 korun, ale když to vynásobíte 20 dny, hned jste na té tisícovce. Uživatelé potřebují mít tuhle jistotu, proto říkám, že ředitel sociálních služeb do Senátu patří.

Druhý pilíř vychází z toho, co jsem na vlastní oči v regionu viděl. Na rovinu, já jsem si nějaké peníze svými filmy vydělal, a tak nepotřebuji senátorský plat. Ale viděl jsem, jak to na Náchodsku funguje. Setkal jsem se s lidmi ve všech 96 obcích a zjistil, že všude je nějakých pět šest lidí, kteří vládnou všemu. V dobrém slova smyslu – jako že všechno dělají. Táta je u hasičů, máma v klubu žen, strejda u myslivců. Všude je to o pár srdcařích, kteří dělají všechno a dokážou stáhnout ostatní. Těmhle lidem je potřeba pomáhat, takže se jim snažím dávat peníze ze svého a přispívat na různé akce, koneckonců si i celou kampaň platím sám. Je potřeba podporovat spolkový život v obcích. Pokud se opravdu stanu senátorem, všichni zjistí, že právě tohle budu reálně dělat.

A třetí věc?

Tou je celostátní politika. Jsem člověk, který nehodlá být nálepkovaný nikým a ničím. V Senátu chci hlasovat za rozumné věci, a ne za to, co prosazuje kdokoli odkudkoli. Cíl pro zářijové volby je tudíž jednoznačný: vyhrát! Děláme pro to hodně.

Jak chcete zvednout z křesel ty občany, kteří do Senátu nevolí, protože ho nepovažují za důležitý?

S tím se hodně setkávám. Lidé říkají, že je Senát k ničemu. Hodně o tom diskutujeme. Na druhou stranu si stěžují, že jim chybějí doktoři, a mají pravdu. I tohle ale může mít řešení. Šest let medik studuje – a není to vůbec jednoduché studium, o tom žádná – za peníze daňových poplatníků. Pak jde dělat lékařinu a uteče do Prahy nebo do zahraničí. Vůbec nechci, aby se zpoplatnily školy, ale byl bych rád, aby těch šest let lékaři daňovým poplatníkům vrátili a pracovali v obvodě, kde je to potřeba. Takhle chodívali doktoři do konkrétního regionu za komunistů a fungovalo to. Je to možná populistické, ale zastávám názor – je potřeba šest let pracovat tam, kam tě přidělí.

A ještě s jednou věcí se mezi lidmi setkávám – slýchám, že jsem první politik, co mezi ně za 50 let přijel. Strašné, co? Já jsem navštívil každou z 96 obcí, a pokud budu zvolen senátorem, znovu všechny objedu. Každý rok zavítám alespoň jednou do všech 96 obcí. Lidé musí vědět, kdo je jejich senátor a co pro ně dělá.

Jakožto bývalý, a nejen filmový, učitel, jak vnímáte tolik skloňovaný problém inkluze, k němuž jste se dostal i ve svých filmech?

Souhlasím s inkluzí, ale s rozumem. Chci, aby moje děti chodily do školy s těmi, co jsou nevidomí nebo zůstali na vozíku, ale musí mít přibližně stejný intelekt a nesmí mít výchovné problémy. V 50. letech se z nějakého důvodu vytvořily zvláštní školy a mělo to svůj smysl. Teď zastáváme určitý postoj, ale obecně zdůrazňuji, že selský rozum musí být nade vším…

Petr Kojzar

FOTO – archiv Tomáše Magnuska