Přežil 14 let v bezvědomí. Teď kandiduje na Hrad

Na budoucího prezidenta ČR kandiduje nesvéprávný generál. Ten se totiž nyní veřejně omluvil za životopis z roku 1987, v němž se tehdy upřímně vyznával z důvodů svého vstupu do KSČ a vyjadřoval se k srpnovým událostem osmašedesátého. Samozřejmě vše v duchu pozitivním. »Byla to chyba, kterou už nezměním,« řekl tenhle uniformovaný universál pro jakýkoli politický režim. Vládnoucí. Jasně že. On je náš generál vlastně takový kanagon – taky drží na všem.

Je mi Petra Pavla nesmírně líto. Nervy musel mít doslova ze špagátů. Představte si, nebo radši ne, jak tehdy trpěl, když ho do té partaje na sílu lanařili. Jak on tam tak moc nechtěl. Jak mu nadřízení důstojníci a velitelský sbor v plné polní drželi pistoli u spánku, vyzývajíce ho naposledy »Pavle, VSTUP« nebo je s tebou, soudruhu, amen. Jak on se bránil. Jak on nakonec musel podlehnout s vidinou šťastnějších zítřků, že jednou vstoupí do NATO. Hluboce se klaním před Pavlovou duší, byvši sžíranou odporem ke komunistické straně, že to všechno ustála až do těch zítřků. Ty nakonec přišly a generál se za svůj vnitřní boj dočkal náležité dekorace. A dočká se i v budoucnu, nastane-li takový okamžik, když bez mrknutí oka vzdá hold zase jinému a svým zaměřením zcela odlišnému vojenskému uskupení, plivnuv na to právě minulé, angažování v něm označiv za chybu a veřejnou omluvu k tomu připojiv. Upřímnou. Kterou už nezmění (Bože, to je kašpar…).

Má se to jinak. Omluva tohoto rázu není patřičná. Je komediální, směšná, trapná, primitivní, ubohá a hlavně – nechlapská, nevojenská. Generálova armádní kariéra se datuje rokem 1975, toliko počátkem jeho studia na opavském Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova. Od té doby zelené sukno nevysvlékl. Lehaje, vstávaje, klekaje, sedaje, snídaje, obědvaje a i při večeři a možná i po ní při tom… (aspoň s brigadýrkou určitě) nosil barvy ČSLA a Varšavské smlouvy plných 14 let. Čtrnáct let dnes a denně opakovat jednu a tu samou chybu – právě toto z Pavlova zmiňovaného vyjádření jednoznačně plyne – může buď jen někdo tenkrát nesvéprávný, nebo dnes kariérní lhář.

Omluva je patřičná od malého dítěte, které rozbije skleničku, nebo od spolucestujícího v naducané tramvaji, který někomu omylem stoupne na nohu, nebo od prvňáka, který napíše, že 4+5=8, nebo od souseda, který to přepískne v baru a nad ránem v ovínění zvoní na vaše dveře… – ovšem ani to malé dítě se skleničkou, ani šlapající cestující, ani prvňák se špatným výsledkem, ani opilý soused… nepáchají tuhle chybu každý den po dobu dlouhých 14 let. Natož aby se jí dopouštěli při plném vědomí. Leda kdyby ho postrádali. Jako Pavel.

Přidržím-li se jeho osobního hodnocení vlastní minulosti, nemohu jinak, než konstatovat, že na Pražský hrad kandiduje člověk, jenž byl 14 let v bezvědomí, notabene držen při životě proti své vůli pouze na přání rodiny (zejména pana otce Josefa, komunisty, plukovníka a zpravodajce). On sám by se odpojit nechal určitě, jen aby tu rudou knížku nemusel podepsat.

K životu se probral zázrakem, to když kolem sebe slyšel plynulou angličtinu, němčinu a další kapitalistické řeči. Nebýt 17. listopadu, byl by buď stále napojen, nebo již odpojen, na každý pád by však nebyl zapojen. Do NATO a prezidentské kandidatury. To podle svých generálských slov. Podle těch mých, nestal-li by se 17. listopad, dnes by Petr Pavel zapojen byl taktéž. Byl by generálem armádním (nejvyšší hodnost v ČSLA) s mnohaletým ministrováním na socialistické obraně, a později za zásluhy při bdělé ostraze státní hranice proti imperialismu jedním z nemnoha oddaných vyvolených v samotných velících složkách Varšavské smlouvy.

Americká herečka první poloviny minulého století, Lily Tomlin, musela vidět mnohem dál, než na špičku vlastního nosu. Její slova jsou totiž hodna tesání: »Potíž s bezohlednou honbou za kariérou v závodě krys spočívá v tom, že i když vyhrajete, zůstáváte krysou.«

To jsou, panečku, vyhlídky! Chudák Pražský hrad. Čeho všeho ten se ještě dočká…

Martin Kalous