Jako doktorandka oboru Historická sociologie ví čerstvě oznámená jednička pražské kandidátky STAČILO! Petra Prokšanová velmi dobře, proč říká to, co je uvedeno i v titulku. V rámci kandidátky jmenovaného hnutí se věnujete právě tématu školství. A vzhledem ke svému věku může pokračovat: »Asi se to mnohým nebude líbit, ale mladé lidi nejvíce aktivizují témata, která jsou levicová.« Nebo: »Levicoví extremisté chtějí hlavně pohodu pro všechny bez rozdílu, ale sama se ta pohoda neudělá.« První větu posledního souvětí možná znáte z úst renomovaného odborníka na extrémismus, proč k ní připojila tu druhou, si přečtěte v následujícím rozhovoru pro iportaL24.cz – a nejen to.
Na tiskové konferenci hnutí STAČILO! jste byla představena jako vedoucí kandidátky v Praze, vnímáte tuto svou roli jako výzvu?
Je pravda, že komunistům se v posledních letech v Praze příliš nedařilo. Žijí tady bohatší lidé než ve zbytku republiky, problémy, se kterými se v Praze potýkáme, jsou specifické, lidé tu volí pravicové strany a spíše než ekonomická témata, řeší ta kulturní.
To ale neznamená, že nemáme Pražanům co nabídnout. V Praze je neuvěřitelně drahé bydlení, a to i přes to, že je tu paradoxně tisíce prázdných bytů a domů. Na to jako KSČM upozorňujeme dlouhodobě, a dokonce jsme k tomuto tématu v roce 2020 udělali guerillovou kampaň OŽIVIT/VYVLASTNIT, během které jsme poukazovali právě na nevyužité nemovitosti, které by mohly sloužit lidem a dnes jen chátrají, případně slouží jako investice developerům a různým firmám. Drahé nájmy vylidňují město, centrum už je jen turistickou atrakcí.
Další velkou kapitolou je doprava, jejíž problémy se ještě prohloubily kvůli mizerné práci pirátských zastupitelů. Předražené zakázky, prodlužování výstavby, neustálé uzavírky. Řešíme také nedostatek předškolních zařízení, zahušťování sídlišť developerskou výstavbou a další a další problémy.
Zmínila jste předškolní vzdělávání, v rámci kandidátky hnutí STAČILO! se věnujete právě tématu školství, je to tak? Jaké problémy trápí český vzdělávací systému?
Ty problémy se táhnou už od devadesátek, kdy se začaly rušit fungující instituce – jesle, dílny ve školách, učňovské obory se staly Popelkou… Dnes se k tomu složitě a draze vracíme.
Školství je obecně velmi podfinancované, a přestože současná vláda tvrdila, že je pro ni prioritou, nedokázala zvýšit platy pedagogickým pracovníkům na slibovaných 150 % průměrné mzdy, ani je udržet na těch původních 126 %, financování nepedagogů dokonce přehodila na kraje, do vědy a výzkumu se investuje minimálně, o celoživotním vzdělávání nemluvě.
Trh práce se vyvíjí a mění, řada zaměstnanců potřebuje přeškolit nebo dovzdělat. Některé stávající pracovní pozice digitalizací a robotizací zanikají, jiné se vytváří. Pokrok jde tak rychle, že jednou dosažené vzdělání již nestačí. Je proto nutno rozvíjet jak všeobecné, tak i odborné dovednosti po celý život.
Zároveň je dnes složité sladit pracovní a osobní život, když nemáte kam dát dítko, protože je nedostatek míst ve školkách a vy si nemůžete dovolit zaplatit soukromé předškolní zařízení, které třeba v Praze vyjde i na 15 000 měsíčně. Moje čtyřletá dcera chodí do školky a docházka (školkovné, strava, třídní fond, společné aktivity) vyjde na 2000 korun měsíčně. Plus každé pololetí nosíme kapesníky a vlhčené ubrousky. Druhá dcera navštěvuje základní školu a ty výdaje jsou srovnatelné – za obědy, družinu, kroužky, třídní fond, některé pracovní sešity. I výdaje ve výši, která se zřejmě vládním představitelům vzhledem k jejich neustále se zvyšujícím platům zdá směšná, mohou být pro rodiny balancující na pokraji chudoby nereálné. Děti pak nejezdí na školy v přírodě, nenaučí se lyžovat, některé dokonce ani nemohou se spolužáky na oběd, který by byl jejich jediným teplým jídlem za den. Takhle si já bezplatné vzdělávání nepředstavuji a je proto potřeba najít v rozpočtu dostatek peněz na pokrytí těchto nákladů.
Vášně dnes vzbuzuje také téma inkluze. Jaký je váš názor?
Osobně považuji začleňování dětí s různými hendikepy do kolektivu za velmi prospěšné pro obě strany. Děti se tak vzájemně učí respektu a soudržnosti i chápání odlišností a altruismu.
Současné pojetí inkluze v rámci povinné školní docházky ale oprávněně vzbuzuje otázky, a to zejména nad jeho úspěšností a efektivitou. Od té doby, co byla inkluze před deseti lety zavedena, nedošlo k žádnému jejímu komplexnímu vyhodnocení a případné optimalizaci. Tam, kde je inkluze prospěšná pro samotného žáka a škola je na jeho přijetí připravená a vybavená, nevidím problém. Ovšem z praxe známe, že rodiče na přijetí svého dítěte do běžné školy často tlačí, přestože jsou jeho předpoklady pro zvládnutí studia na hraně a ve výsledku není šťastný nikdo.
Podle mě je důležité, aby každé dítě zažívalo pocit úspěchu, a někdy je to zkrátka reálnější ve speciální škole. Měli bychom se přestat bát jakéhokoliv nálepkování a speciální školství brát jako plnohodnotnou součást vzdělávacího systému.
Vedle institutu speciálního pedagoga existují také sociální pedagogové. Podporuje jejich práci hnutí STAČILO!?
Ano, určitě. Prosazováním této profese můžeme skutečně pomoci těm, kteří jsou obětí nefunkčního systému, což jsou děti, a ty by neměly doplácet na problémy, které nemohou ovlivnit. V současné době není pozice sociálního pedagoga v českém školství legislativně ukotvena, a tak si sociální pedagogy financují některé školy z prostředků zřizovatele nebo skrze různé projekty. Celkem jich ale působí v celé zemi necelé dvě stovky, což neodpovídá reálné potřebě. Sociální pedagogové se zaměřují na práci s žáky, kteří čelí sociálním problémům, a poskytují jim potřebnou podporu pro úspěšné vzdělávání, zprostředkovávají komunikaci mezi školou a rodinou, pomáhají dětem předcházet problémům, jako je šikana, záškoláctví či závislosti.
Pokud by to bylo v našich možnostech, podpoříme legislativní změnu, která jasně definuje roli a kompetence sociálního pedagoga. Chceme, aby každá škola nad 200 žáků měla alespoň jednoho sociálního pedagoga, který bude fungovat mj. jako klíčový spojovací článek mezi školou, sociálními službami, zdravotnictvím a neziskovými organizacemi.
Vyžadovalo by to zajistit sociálním pedagogům metodickou podporu a úpravu kompetencí, bylo by potřeba proškolit školy. Ale určitě je to dobrá investice. Věříme, že sociální pedagog na škole přispěje ke snižování počtu dětí v ústavní péči, sociálně vyloučených rodin a ke zlepšení výsledků ve vzdělávání. Vždyť do koho jiného bychom měli investovat než právě do dětí, které jsou bez nadsázky naše budoucnost.
Vaše téma, kterému se věnujete dlouhodobě, je přepisování historie. Proniká tato problematika i do škol?
Troufnu si tvrdit, že víc než kdy dřív!
Že jde o koordinovaný a plánovaný proces, vyplývá např. z toho, jak k tématu přistupuje Evropský parlament. První vlaštovkou byl již v roce 2006 návrh předložený Radě Evropy Göranem Lindbladem ze Švédska jménem Evropské lidové strany (EPP) odsuzující zločiny komunistických režimů, který však nebyl přijat. Pokračovalo to přijetím rezoluce v Evropském parlamentu o Svědomí Evropy a totalitarismu v roce 2009, která ustanovila den památky obětí stalinismu a nacismu. Následovalo usnesení schválené Evropským parlamentem v roce 2019, které nese název Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy. Proti této rezoluci se zvedla ostrá vlna protestů, neboť přímo i nepřímo podnítila napříč Evropou v posledních pěti letech další vlny přepisování, zamlčování a manipulací s historickými fakty. Začátkem roku se v Evropském parlamentu zrodila další rezoluce týkající se tématu přepisování dějin. Tentokrát s velmi explicitním názvem Dezinformace a falšování historie ze strany Ruska v zájmu ospravedlnění jeho válečné agrese proti Ukrajině.
Závažný je zejména fakt, že tyto dokumenty vyzývají k investování finančních prostředků do re-interpretace historie prostřednictvím neziskových organizací, které pak mají své závěry aplikovat do učebních osnov, přičemž zásah do učebních osnov ve smyslu úpravy výkladu dějin je Evropským parlamentem přímo doporučován. Není již tedy pochyb, že neziskové organizace, skryté do hávu historických ústavů, pracují na politickou objednávku a podle toho je také potřeba nahlížet na jejich výstupy jako na krajně nespolehlivé. I proto je jedním z bodů našeho programu zákaz působení politických neziskovek ve školách.
Vedle neziskovek sehrává svou tragickou roli také např. Ústav pro studium totalitních režimů, z jehož iniciativy byla stažena z prodeje a zavádění do škol badatelská učebnici dějepisu Soudobé dějiny. Na základě skutečných příběhů a primárních zdrojů dávala žákům prostor vytvářet si o průběhu novodobých historických událostí vlastní názor. A to se dnes nehodí.
Zároveň v této souvislosti odmítáme revizi rámcových vzdělávacích programů pro základní školy, která se dotkne i předmětu dějepis. Žáci už nebudou procházet dějinami chronologicky, ale nově se budou dozvídat jen »zásadní« události a období v souladu s trendem současnosti. Nebudou mít důležité znalosti o historii, nebudou znát souvislosti, příčiny, průběh událostí, následky. Nové pojetí je doslova a do písmene likvidací dějepisu a paměti národa.
Jako doktorandka oboru Historická sociologie pak mám několik osobních zkušeností s tím, jak dějiny dnes ohýbají zejména »renomovaní« vědci. Na jedné konferenci, kde jsem mluvila o transformaci kolektivní paměti ve vztahu k osvobození od fašismu, jsem byla »napomenuta«, že kdo mluví o příchodu Rudé armády jako o osvobození, »podlehl bludu stalinské propagandy a že objektivní vědec by měl mluvit namísto o osvobození o začátku sovětské okupace v roce 1945«. Na další konferenci pořádané Vojenským historickým ústavem, jsem se pak doslechla, že »neustálé připomínání, že nás osvobodili Rusové, že při tom padlo 140 tisíc rudoarmějců, překročilo již dávno meze slušnosti a je nám nepatřičně otloukáno o hlavu.«
To snad mluví za vše.
Na svých stránkách píšete, že se věnujete rozvoji práce s mládeží. Jaká témata dnes zajímají mladé lidi? A má jim program STAČILO! co nabídnout?
Asi se to mnohým nebude líbit, ale mladé lidi nejvíce aktivizují témata, která jsou levicová a která my, komunisté, dlouhodobě zvedáme. Je to např. téma míru a antiimperialismu. Potkáváme se tak s mladými lidmi třeba na demonstracích na podporu Palestiny. Mladé trápí také nedostupnost samostatného bydlení. Trendem teď je spolubydlení, ale ne proto, že by to bylo sexy jako v seriálu Přátelé, ale protože jiná možnost prostě není. Uznejte ale, že bydlet ve třiceti s rodiči nebo partou kamarádů není to pravé prostředí pro zakládání rodiny, což je přirozená touha většiny mladých lidí. Účastnila jsem se také stávky pracovníků ve školství s heslem Konec levné práce. Ukazuje se, že mladí lidé mají obavy o budoucnost českého školství, z odlivu mozků do zahraničí, z omezení možnosti seberealizace na akademické půdě.
Díky levicovému a dobře propracovanému programu v oblasti ekonomiky nabízí STAČILO! mladým lidem hlavně stabilní budoucnost. Neustálé reformování veřejných financí vedlo jen k jejich většímu a většímu rozkladu. Teď je potřeba změnit celý systém tak, aby byl spravedlivý a především udržitelný. Nebojíme se kouknout pod prsty nadnárodním společnostem, oligarchům, pracovním agenturám a všem, kdo ždímou pracující. Pro pracující chceme důstojné mzdy a dobré pracovní podmínky.
Chceme ale také zajistit, aby měli dostatek času na svůj vlastní rozvoj, rodinu, koníčky a odpočinek, a to nejen včasným odchodem do důchodu, ale i zavedením zkráceného pracovního týdne.
To mi zní jako dobrá vize. Je ale reálná?
Ta poslední věta? Je to vlastně myšlenka z Komunistického manifestu – svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech. Jsem hluboce přesvědčena, že toto tvrzení bezezbytku platí. Pokud člověka redukujeme jen na zdroj pracovní síly, který ve svém volném čase stihne sotva zregenerovat pro další pracovní nasazení, zabíjíme jeho možný talent a potenciál, který by při rozvinutí mohl být ku prospěchu celé společnosti. Málokdo má po dvanáctce na kase v supermarketu nebo po návratu z druhé práce ještě sílu zasednout ke klavíru a komponovat nebo rýsovat nějaké zlepšováky.
Navíc, abych to na závěr odlehčila, jak řekl kdysi jeden renomovaný odborník na extrémismus – levicoví extremisté chtějí hlavně pohodu pro všechny bez rozdílu. A já dodám, že si uvědomujeme, že sama se ta pohoda neudělá a že je před námi dlouhá cesta plná tvrdé dřiny. Ale čím později na tu cestu vykročíme, tím později dosáhneme našeho cíle. A já pevně věřím, že když ne já, tak moje děti se socialismu a té všeobecné pohody dožijí.
Zbyšek Kupský
Prostě musíme sami svým dětem (vnoučatům…) říkat pravdu, upozorňovat je, že jim ve školách a v prorežimních médiích lžou.
V jiných velkoměstech, třeba v Berlíně, si vedla tradiční levice úspěšně (než to zazdili sluníčkáři). Takže v ČR se stala někde chyba. Asi už za Grebeníčka.
Víte, co je mi záhadou?
1. Jak může komunistka studovat obor -sociologii, který byl minulým režim označen jako západní pavěda.
2. Jak může komunistka studovat na „kapitalistické“ škole historickou sociologii, když podle ní tam vyučují „renomovaní“ vědci, kteří ohýbají historii. To se s nimi pak při zkouškách hádá a tvrdí jim, že lžou? Anebo papouškuje, to co chtějí slyšet, což je ale z pohledu komunisty hluboce nemorální.
V každém případě je trapné, že se chlubí titulem ze školy, kterou považuje za prolhanou a dezinformační.
Brázdo, Brázdo, a co by tedy měla (a neměla) studovat? Komunisté jsou asi jen dělníci? To jste zamrzl před více než 100 lety.
A kdo říká, že student musí všemu věřit?
Vážený pane Brázdo, všechny režimy ve všech dobách více či méně ohýbaly a ohýbají i renomované vědce, historiky zvlášť. Ne každý je stejně ohebný, ale každý například musí z něčeho žít (ale jde i o prestiž, nebo o vyhnutí se osobním útokům, atd.) Ti, kteří umí například psát čtivé knížky, jsou ve výhodě, ale příslušníci řady i nekvalifikovaných povolání jsou na tom finančně často mnohem lépe. Pohledy historiků na události se ale mohou do jisté míry lišit i podle jejich politické orientace (stejně jako názory různých odborníků na současné dění). Pokud nechcete nikomu brát jeho politická práva, ani právo uvažovat, hodnotit, a výsledky pak vyslovovat nahlas, nemůžete vyčítat mladé člence či sympatizantce jakékoli strany, že studuje historické obory. Nebo ty jsou podle vás určeny jen pro někoho?
Dnešní dobu mnozí nazývají jako dobu post-faktickou. Mnoha vysoce postaveným lidem zejména v tzv. západním (euroatlantickém) pidisvětě fakta a jejich šíření mezi ovládaný lid velice vadí. Pokud operují s fakty, pak pouze s fakty jimi pečlivě vybranými a náležitě upravenými (ECHELON). Podporují proto cenzuru, šiřitele blábolů agresivně jak reklama útočící na city ovládaných, bez jakýchkoli faktů či argumentů, kromě těch jimi „upravených“ (útok na západní země ze strany Ruska …) a tvrdé potlačovatele stále delší a delší řady „nevhodných“ faktů (rozhlas, televizi, politické neziskovky).
Rozumím tomu, že Vám vadí komunisté, ale při Vašem solidním přehledu (ve srovnání s mnohými, kteří Vám zde jen nadávají), bych chtěl věřit tomu, že nejste zaslepen ani ve vztahu k dnešním mocným, z nichž někteří si obdivuhodně přisvojili manýry bývalých komunistů, kteří podle mého názoru na ně měli do jisté míry právo minimálně po té bídě První republiky a druhé válečné katastrofě, kterou zažili a mnozí jejich blízcí a další soudruzi nepřežili – skončili v nacistických lágrech a na jejich popravištích. Ti dnešní, co se chovají spíš jako ti náckové, se na rozdíl od těchto lidí většinou narodili se zlatou lžičkou v ústech. Promiňte mi to, ale štěkáte tak důsledně i na ně?
Musím přiznat, že kandidátka by stála za hřích.
Který konkrétně myslíte?
Mému synovi řekl na základní škole dějepisář, že je bude učit dějiny tak, aby se z nich nestaly ovce, co volí ANO a SPD…
… a KSČM.
Nevím, zda je to důsledkem „podfinancovaného“ školství.
Hned na úvod: nemám žádný problém paní Prokšanovou volit. Ale uvedu jednu či dvě poznámky k tomuto PR článku, týkající se jak paní Prokšanové, tak pana Kupského.
Rozepisujete se o problémech lidí. Ano, znám je, problémů je mnoho. Ale všechny tyto problémy zastiňuje fakt, že se v několika evropských zemích za pomocí nejrůznějších manipulací s veřejností opět dostali k moci lidé prahnoucí po útoku na Rusko, ať to stojí cokoli, a třeba za cenu nové světové války a nakupují za naše peníze útočné zbraně (pod záminkou hesla „chceš-li mír, připravuj útok“, což je obdoba hesla „nejlepší obrana je útok“ či Hitlerova oblíbeného rčení „vítěze se nikdo neptá“). Jsou to mimo jiné lidé obdivující „Panevropskou Unii“ rakušáka s československým občanstvím, hraběte Coudenhove Kalergi (1894-1972) – v jehož oslavování se neslo předsednictví České Republiky v Radě Evropské Unie (1.7.-31.12.2022) – a některých tehdejších politiků evropských zemí. Snahy tohoto spolku směrem k Sovětskému Rusku již krátce po jeho vzniku odhalil Romain Rolland, laureát Nobelovy ceny za literaturu (1915) a jediný novinář z celé Evropy, který se odvážil před vypuknutím První světové války a během ní, psát proti válce (do doby, než mu hrozil zatykač za vlastizradu i ve Švýcarské emigraci – proto byl později jiným slavným spisovatelem označen za „Svědomí Evropy“) Tato fakta, Vám, jako historičce jsou jistě známa, a že proti připravované válce je nutno psát a hovořit, dokud je čas, jak je patrno z uvedeného příkladu uvedeného laureáta Nobelovy ceny, nejspíš také víte. Možná jsem článek nečetl důsledně. Ale ve včerejší (1.4.2025) debatě europoslanců v Partii paní Tománkové na CNN Prima News od 20 hodin proti snahám řady českých politiků a médií, šířit poplašné zprávy o Rusku, které na nás prý do tří let zaútočí, hovořil pouze pan Ivan David. Přestože paní Kateřina Konečná, která v tomto pořadu, kde se dosytosti vyžvanil především pan Promopro Vondra také na minutu či dvě dostala slovo. A to mne na ní i na Vás dost mrzí a vede k úvaze, zda raději nevolit pana Ivana Davida.
Nepřekvapuje mne, že jste byla »napomenuta«, že kdo mluví o příchodu Rudé armády jako o osvobození, »podlehl bludu stalinské propagandy a že objektivní vědec by měl mluvit namísto o osvobození o začátku sovětské okupace v roce 1945«. To zdaleka nejste sama, kdo již aspoň jednou musel takovým moudrům čelit. Ovšem čekal bych, že v článku, kterým pan Kupský představuje Vás, jakožto čerstvou vedoucí kandidátku v Praze pro podzimní parlamentní volby, napíšete, co jste těm, kteří Vás takto napomenuli, odpověděla (nebo alespoň co byste jim odpověděla, kdyby Vám takoví lidé stáli za odpověď a nejspíš i za následné profesní potíže). Jestli byste se jich alespoň zeptala, zda je či bylo mnoho armád, které na nějakém území ztratily ohromné množství vojáků, a přesto po vítězném boji z takového území dobrovolně odešly, jako to udělala Rudá armáda v roce 1945.
Přeji Vám hodně odvahy a úspěchů ve volební kampani a ve volbách, ať po Vás nikdo nestřílí a „nezávislé“ soudy ať Vám nezakážou kandidovat. Držím palce!
🙂