Postup prezidenta je protiústavní, a tedy neomluvitelný, tvrdí senátorka Jana Zwyrtek Hamplová

Jana Zwyrtek Hamplová je senátorkou za obvod č. 76 – Kroměříž od roku 2022. Má za sebou téměř třicetiletou advokátní praxi, v níž je držitelkou ocenění Právník roku 2019 v kategorii Správní právo, a to zejména za výrazné úspěchy v zastupování obcí a měst, tedy samosprávy. I proto se na stávající politickou situaci dívá hlavně odbornýma očima a tvrdí: »Postup prezidenta Petra Pavla je protiústavní, a proto je vůči občanům neomluvitelný. Jeho požadavky nemají oporu v zákoně.« V rozhovoru pro iportaL24.cz popsala postup hlavy státu ohledně (ne)jmenování nového premiéra jasně: »To tady po listopadu 89 ještě nebylo!« Řeč padla i na pondělní demonstraci Milionu chvilek pro demokracii. »Akce byla paradoxně protidemokratická a neměla nic společného s právním státem,« tvrdí senátorka.

Na nedávném sněmu Svobodných jste, coby host, doslovně prohlásila: »Poslední roky nás velmi spojily. Do parlamentu se nás dostalo více a ulevilo se nám, že to bude více pod kontrolou.« Vnímáte tedy spojení bývalé opoziční scény jako nutnost? A považujete se tedy za její nedílnou součást, když jste řekla »nás«?

Já bych to nechtěla hodnotit ani tak za opoziční politické strany, protože přiznávám, že jsem spíš právnička než politička, tedy solitérka, z čehož vyplynul i můj senátorský mandát. Já jsem kandidovala do Senátu mimo všechny velké strany, a všichni mi tehdy prorokovali, že nemám šanci. A bum – ono to vyšlo, lidé mne tam vyslali, a opravdu si myslím, že jako advokátku, kterou znali, ne jako političku.

Takže říkám, že jsem solitérka, ale dokážu ocenit a podpořit dobrou týmovou práci. Tedy jsem týmový hráč, a když dám někomu ruku, tak to platí. A bylo mi velmi sympatické, že opozice začala táhnout za jeden provaz, zvláště když jsem viděla, že veřejnoprávní média byla závislá a fandila vládnoucím stranám.

Byl to pragmatický krok, když se opozice začala spojovat, protože volební zákon a všechna volební – psaná i nepsaná – pravidla škodí těm, co jsou mimo scénu a nejsou proto zváni do médií. Teď je vidět, že když zástupci tehdejší opozice chodí i do veřejnoprávních médií, která už je musí zvát, jak najednou vypadají úplně jinak preference i všechno, co s tím souvisí. Tedy spojit se byl pragmatický krok lidí, co jsou zkušení a vidí dopředu, a mně to je velmi sympatické. Proto se také snažím být spojovacím prvkem, protože já znám skoro všechny. Nejen z covidového období, ale už dávno předtím, protože se ve veřejné sféře pohybuju od roku 1990, i když jsem dala řadu let přednost advokátní profesi.

Tedy opakuji – velmi oceňuji, jak je nová koalice jednotná, jak rychle se spolu dokázali domluvit. Jsou týmoví hráči, a to si myslím může být jejich velká zbraň.

Dobře, a zpět čistě k vám. Vnímáte situaci, která nastala po volbách, jako pozitivní krok pro Českou republiku?

Velmi! Je pochopitelné, že nastanou problémy, a určitě budu zněkterých dílčích kroků zklamaná, jako každý. Ale to je normální. Momentálně cítím úlevu a naději a vidím to i kolem sebe. A oni mi po těch volbách moji naději potvrzují. Budu se opakovat, ale rychle se domluvili, někteří ustoupili a dokázali se určitých věcí vzdát ve prospěch České republiky, protože tady se musí začít rychle pracovat a nejenom mluvit a řešit hlouposti. Koukněte se na ekonomiku – v rozpočtu nám schází miliardy a je potřeba, aby se už něco dělo.

Pracovat se ovšem nezačíná, protože prezident Petr Pavel stále ještě nejmenoval Andreje Babiše premiérem. Co vy, jako právnička, na jeho postup a aktuální kroky říkáte?

Jeho postup jsem velmi zkritizovala po odborné, profesní stránce. Té se snažím držet, a proto tvrdím, že pan prezident opravdu zcela neomluvitelně zatím nejmenoval Andreje Babiše premiérem, přestože už ho dávno jmenovat měl. Nerespektuje náš ústavní pořádek a jen pořád mluví o střetu zájmů, což je účelová výmluva, protože to zkrátka není pravda.

Já se spíš domnívám, že oni nečekali, že opozice vyhraje, a proto se teď oddaluje jmenování Andreje Babiše. Cíl je jasný – rozbít tu nastávající, rychle a operativně ustavenou koalici. Ve výsledku to ale jen škodí České republice. Postup pana prezidenta je protiústavní, neomluvitelný a jeho požadavky nemají oporu v zákoně. Nevím, kdo mu to radí, ale radí mu špatně. Něco podobného tady po listopadu 89 ještě nebylo!

Hodnotíte stejnou optikou i jeho výtky, že v programovém prohlášení vlády není definováno Rusko jako nebezpečí, či že tam chybí navyšování výdajů na obranu na základě spojeneckých závazků v NATO?

On může vyslovit přání jako každý občan. To mu nesmí nikdo zakazovat, ale aby tím jako prezident podmiňoval jmenování premiéra, to je trestuhodné. Opakuji, že to naprosto nemá oporu v zákoně.

A ještě taková úsměvná perlička. To, co říká, že by mělo být uvedeno v programovém prohlášení nové vlády, nebylo ani v prohlášení té předešlé. A to už tyto problémy existovaly! Je to tedy naprosto účelové, a aby prezident takto dával najevo příklon jenom k jedné politické scéně, je i vůči občanům zcela unfair. Těžce unfair! Protože prezident by měl být nestranický, měl by mít občanský nadhled a nedávat tak najevo příklon jenom jedním směrem – opomíjím-li celý ten protiústavní rámec.

Máme za sebou oslavy 17. listopadu, kde byl prezident Petr Pavel oslavně vyvoláván hlavně na demonstraci Milionu chvilek, která se jasně vymezila vůči vznikající vládě. Co říkáte na to, jaké téma hrálo na Staroměstském náměstí ústřední roli?

Už jsem se kdysi ptala Milionu chvilek – a schválně to zkusím najít – kdo je platí a proč je platí. Nevím, že by měl pan Minář nějaké jiné občanské povolání, že by kdy něco užitečného dělal. Ono to spíš vypadá tak, že je pravděpodobně někým placen, aby rozbíjel českou scénu a Českou republiku, když volby nedopadly tak, jak si představovali. Když pominu, že mě by tedy takový cíl neuspokojoval, jeho akce byla protidemokratická a neměla vůbec co dělat s právním státem. Protože tady proběhly řádné volby, ty nějak dopadly, ať se to někomu líbí nebo ne. A ihned v ten moment začít proti nim protestovat? Bránit ustavení vlády v souladu s výsledkem voleb? To jsem absolutně nepochopila a myslím, že to nechápou ani ti lidé, co na Staroměstském náměstí mluvili. Vnímám to jako účelovou akci, aby to tady nedopadlo ve prospěch stávající sto osmičky, bez ohledu na výsledky voleb. Ale nerespektovat volby? Nechápu.

Nicméně vy sama jste se také aktivně, jako řečník, účastnila demonstrací – samozřejmě naopak proti končící vládě – například po boku předsedy PRO Jindřicha Rajchla. Není to stejná situace, jen v opačném gardu?

Rozhodně ne. To nebyly demonstrace namířené proti výsledkům demokratických voleb. Účastnila jsem se demonstrací už v době covidu a vystupovala jsem tam za základní lidská práva, která byla lidem upírána. Také jsem se tím pádem dostala na černou listinu a byla terčem neuvěřitelných útoků. Přitom jsem jen dělala svou práci…

Jenže toto byly úplně jiné demonstrace. Demonstrovat za určitá práva, to je v pořádku, já bych panu Minářovi vůbec nebránila, ať si demonstruje, má-li potřebu, ale pokud to nemá jako povolání. Já jsem si totiž nevšimla, že by kdokoli z nás, kdo jsme vystupovali od roku 2020 na podiích, měl demonstrování jako povolání nebo byl někým placen. My jsme utíkali ve svém volném čase vedle svých profesí bojovat za základní lidská práva. Ale demonstrovat pár dnů po svobodných volbách proti jejich výsledku, aby vůle lidí nebyla naplněna? Vždyť to je úplně proti smyslu toho, co oni říkají. Tvrdí, že jim jde o Českou republiku, ale ta demonstrace byla v podstatě proti výsledkům demokratických voleb v právním státě, tedy proti České republice.

Já být panem Minářem, tak se stydím něco takového vůbec organizovat. Mě by netěšilo mít za životní cíl rozbíjet základy demokracie.

Hodně se skloňuje, že výsledek demokratických voleb, resp. koaliční spolupráci ANO, SPD a Motoristů, mohou zvrátit i mediální kauzy kolem výroků Filipa Turka i Petra Macinky či intimních nahrávek Jindřicha Rajchla. Co o tom soudíte?

Já netajím, že už jsem šedesátiletá dáma, tedy už jsem v životě něco zažila. Tak mohu říct, že jsem především po volbách viděla šok některých představitelů odcházející vlády z toho, že volby prohráli. Viděla jsem jejich následující paniku i z toho, jak se ANO, SPD a Motoristé strašně rychle domluvili. Je tady zkrátka sjednaná nová koalice, připravená sestavit vládu a pracovat. A oni z toho byli zaskočeni, a tak se ji snaží rozbít. To je celé. Za každou cenu. Možná taky nemají svou jinou práci, kterou by se jinak uživili, co já vím, ale každopádně byli v obrovském šoku, že ty volby nevyhráli. Což svědčí o tom, že se nepohybují mezi lidmi. Pak měli také v rukou veřejnoprávní média, včetně České televize, která jim mazala med kolem úst…

Do veřejnoprávních médií nebyl před volbami zván například Jindřich Rajchl, který je v debatách excelentní, což po volbách už všichni vědí, klid Filipa Turka je už také pověstný, a tak se po obou těžce vystartovalo.

Andrej Babiš získal zase svůj nadhled a usmívá se přes všechny starosti na svět, což je u lídra nejsilnější strany také velká hodnota. Prostě si rozdělili role a jedou. A ty kauzy jsou proto, aby se tato nová a viditelně pevná koalice rozbila, to jiný cíl nemá. Vědí, že pan Babiš je se svou stranou příliš silný, a tak se pustili do těch dvou ostatních. A podle mě jsou zase překvapení, že jakákoliv kauza, která je vyrobená, vytažená a řádně nafouknutá, nefunguje v tom smyslu, že by novou koalici rozbila. Naopak.

Mně se líbí, že Jindra Rajchl, i když se po něm teď tak útočí, jde znovu do televize, má jako vždy připravené argumenty, a oni na něj nemají. Protože my jsme tak navyklí od soudů – být připraveni. Kdežto oni ne. Oni nejsou zvyklí na chytré a do debaty připravené lidi. A Jindra je ještě k tomu navíc perfektní diskutér.

A Filip Turek? Ten si stoupne na Národní třídu a jde jim čelit z oka do oka, slušně mluví, zatímco oni ukazují, jakou mají doopravdy úroveň – urážky a křik. Národní třída byla z mého pohledu jasným ukazatelem toho, že někdo sice mluvil o demokracii, ale místo toho jsem tam viděla sprosté výrazy, útoky, hysterii – a klidného Filipa Turka. On je na to prostě připraven a stejně tak i všichni další v nové koalici. Samozřejmě jim to nemusí být příjemné, protože čelit vulgaritám není vůbec jednoduché. Já jsem to zažila před těmi třemi lety, kdy to zkoušeli i na mě, a chtěli, abych přestala obhajovat určité lidi, zkrátka abych to vzdala.

Takže si myslím, že to, co se dělo 17. listopadu, byla taková fraška. Demonstrace Milionu chvilek byla v podstatě demonstrací proti zásadám demokracie, a ti lidé, kterým v roce 1989 šlo skutečně o demokracii, by se dneska křižovali, co se to tady děje. I proto jsem na Národní třídu nejela a připomněla jsem si 17. listopad doma. Zažila jsem ho jako studentka práv, takže vím, o čem to bylo a jak to všechno v dalších týdnech strašně rychle proběhlo. Ale dnešní vládní garnitura si ten 17. listopad přivlastnila, zprivatizovala, a opřela se o něj, protože se nemá o co jiného opírat.

Nevím, co bych k tomu dál řekla. Bylo mi smutno, když jsem se na Národní třídu letos dívala.

Předseda SPD Tomio Okamura v rámci oslav 17. listopadu řekl, že v roce 1939 i 1989 šlo o svobodu slova, a ta má dnes deficit. Vy byste o tom i na základě vlastní právnické praxe mohla vyprávět, ale – zeptám se: jak z toho ven? Jak naplnit ideály roku 1989?

Hlavně musíme na svobodě slova důsledně trvat. Protože oni si demokracii zprivatizovali. »Vy budete říkat to a to – a nic jiného. Protože jen tohle je demokracie.« Kauzy kolem paní učitelky Bednářové a podobně, to je přece něco šíleného. My se vracíme k těžké totalitě a tu nazýváme demokracií! A proto je dobré, že se objevují lidé typu Filipa Turka, Jindřicha Rajchla, Petra Macinky a dalších, a třeba i mého typu, kteří už těch let mají o kousek víc a občas jen kroutí hlavou. V životě by mě nenapadlo, že půjdu ještě do politiky, ale přesně to, že jsou ohroženy základní hodnoty demokracie a principy právního státu, mě tam prostě dokopalo. A já děkuju Kroměřížsku, že přesto, že jsem šla do voleb jako solitérka, mimo všechny velké strany, se semklo, a nakonec mě do Senátu vyslalo. Patrně to tam občané cítili stejně a usoudili, že nezávislá advokátka, která se nebojí říct věci tak, jak jsou, Senátu neuškodí, ale naopak mu může prospět.

Do politiky jste nicméně kdysi nevstupovala jako solitérka, nýbrž v řadách sociální demokracie. A to v době její největší slávy. Proč podle vás nejstarší strana v republice tak uvadla a opakovaně je mimo Sněmovnu?

To se mi strašně těžko hodnotí, protože ze sociální demokracie jsem pryč už více než dvacet let. Strana udělala patrně stejnou chybu jako každá jiná, která skončila v propadlišti dějin. Že příliš zpychla. A začala mít obavy ze schopných lidí ve svých řadách.

Jenom taková malá příhoda… Bylo mi 30 plus a byla jsem začínající, ale poměrně úspěšná advokátka, o mých kauzách se dost psalo, lidé mě měli rádi, dalo by se říct. V roce 2002 jsem kandidovala do Poslanecké sněmovny a nasbírala jsem značný počet preferenčních hlasů v Olomouckém kraji. A namísto aby si tehdy sociální demokracie řekla, »tak tady máme nějakou paní Hamplovou, která opravdu umí lidi oslovit«, bylo vše jinak. Já hodně pracuji pro obce a města, mám spoustu přátel mezi starosty a soustředím se na ně v podstatě pořád, protože si myslím, že dobří starostové jsou pro politiku klíčoví a obce a města jsou pro občany nejdůležitější veřejný prostor. Takže jsem se jim kdysi začala po právní stránce věnovat, uspěla mnohokrát v jejich prospěch i u Ústavního soudu, pořádala pro ně kongresy, vydávala knížky, čímž jsem nabírala na přirozené popularitě. Ve volbách jsem tak dostala sama víc preferenčních hlasů než tři kandidáti nade mnou dohromady. Většího zločinu jsem se nemohla dopustit! Byla jsem úspěšnější než jiní, a to se neodpouští. Začali mi to dávat jasně najevo a já jsem tehdy učinila zásadní životní rozhodnutí. Řekla jsem si: »Tohle ne, holka, tvojí budoucností je profesní kariéra a právo. Tohle nemáš zapotřebí«. Položila jsem jim tam stranickou průkazku a řekla: »Pánové, tak si to dělejte sami.

Myslím si, že podobně přišla sociální demokracie o spoustu dalších schopných lidí. A pak to dopadlo, jak to dopadlo.

Několikrát jste se nazvala solitérkou, aktuálně jste však vstoupila do senátorského klubu ANO. Proč? Abyste přestala být solitérka?

Sice jsem řekla, že jsem solitérka, ale také jsem doplnila, že jsem týmový hráč. Ano, jsem solitérka v tom smyslu, že jsem schopna jít sama hlavou proti zdi, když vím, že to je správně, sama prosazuji svůj právní názor. Pomáhám tam, kde se třeba někteří jiní kolegové advokáti obávali, aby pak nebyli taky terčem útoku, a podobně. Pokud jde o práci v Senátu, já můžu mít stokrát pravdu, ale když nebudu mít podporu, tak ji neprosadím. A za ten rok, jak se sem dostalo více senátorů za ANO, tak jsme se poznali i po lidské stránce, zjistili jsme, že velmi často hlasujeme stejně, kolegové mi také pomohli stát se členkou ústavně právního výboru, já jim zase poradím po právní stránce, zkrátka došli jsme k závěru, že naše spolupráce je efektivní pro nás všechny. Ostatně častokrát komunikuji se senátory napříč politickým spektrem, není pro mne podstatná značka za jménem, ale názor. Mnohokrát jsme se domlouvali napříč různými kluby. I díky tomu například neprošla Senátem nebezpečná Istanbulská úmluva. Už dnes existuje skupina asi 20 až 25 senátorů napříč spektrem, kteří hodně hlasují spolu. Zastávám názor, že u lidí, kteří dokáží mít svůj názor, je úplně jedno, jakou mají značku za jménem. S mírnou nadsázkou říkám, že člověk může být členem strany Sněhurka a sedm trpaslíků a na jeho hlasování to nic nezmění.

Pokud jde o práci v klubu ANO, pak chci být kolegům užitečná svou znalostí práva, a osobně se chci zase s podporou klubu věnovat tématu samosprávy obcí a měst. Ráda bych třeba otevřela téma nového zákona o obcích, který už je přežitý a překonaný stovkami judikátů, a chtěl by omladit a zefektivnit. Pak bych také ráda pomohla starostům a starostkám tam, kde je stát, lidově řečeno, příliš dusí – například v oblasti dotačních kontrol a veřejných zakázek, které někdy postrádají logiku. A že o tom něco vím! Jsem ráda, že jsme se na této odborné spolupráci domluvili.

Petr Kojzar