Paroubek: Až skončí Fialova vláda, budou se opět rozvíjet normální česko-čínské vztahy

Čínská lidová republika byla slavnostně vyhlášena 1. října 1949 Mao Ce-tungem na pekingském Náměstí Brány nebeského klidu slovy »Číňané povstali«. Ano, je to již 75 let. A mezi prvními státy, které s ní navázaly diplomatické styky, bylo pár dní nato Československo. Což se, mimochodem, opakovalo, jen v jiném gardu, i v roce 1993, kdy ČLR pro změnu jako jedna z prvních uznala Českou republiku. Jak vidí vztahy obou zemí, které slaví aktuální výročí, expremiér a předseda ČSSD – České suverenity sociální demokracie Jiří Paroubek? Podle něj se situace zlepší s pádem Fialovy vlády. A důkazem přátelství mezi oběma zeměmi je v jeho očích fotbalová Slavia, které od malička fandí…

Jak vidíte transformaci exportní struktury Číny – od malých komodit k elektrickým vozidlům, fotovoltaice, vysokorychlostní železnici atd.?

Domnívám se, že v českých podmínkách to nepůjde zas tak rychle. Kromě toho si myslím, že Čína je ne nadarmo druhým největším obchodním partnerem České republiky především v oblasti dovozu čínského zboží.

Protože český spotřebitel – a nejen český, ale třeba chilský nebo peruánský – oceňuje kvalitní čínské zboží, které je za rozumnou cenu oproti tomu zboží, jež je sice také kvalitní, ale podstatně dražší. To ze západní Evropy nebo ze Spojených států amerických.

Pokud jde o auta, pak se tu samozřejmě může rozpoutat obchodní válka o střední vrstvu v Evropě. Pro Českou republiku je určitě zajímavý dovoz levných čínských elektrických vozidel a snahy nasazovat cla, podle mého názoru nejsou perspektivní proto, že vyvolají čínskou odvetu. To za prvé. A za druhé – ekonomicky nejsilnější země Evropské unie, tedy Německo, si něco takového rozhodně nepřeje, protože by to ochromilo její vývozní průmysl. Číňané by totiž mohli recipročně také nasadit cla na dovoz německých aut.

K transformaci tedy bude docházet, ale nebude zas tak rychlá.

V minulém týdnu jste v článku pro týdeník Naše pravda uvedl, že jste byl v Číně v roce 2017 na konferenci s hlavním tématem Pás a stezka a od té doby asi dvacetkrát. A že je jasně vidět, jak se země za těch pár let posunula…

Podívejte, já jsem tam od roku 2019 nebyl čtyři roky, takže v posledním roce jsem tam zavítal třikrát. Ale vzhledem k tomu, že jsem buď navštívil nějakou vysokou školu, jednal s jistým obchodním partnerem nebo se zúčastnil velkého summitu v Pekingu, neviděl jsem toho zas až tolik z běžného života. Ale samozřejmě i z technického pohledu je posun zcela nepochybný. To vidíte i v komunikaci. Vidíte to i na kongresech, kdy se všechno řeší online.

Ovšem já jako ekonom vždy hodnotím konkrétní čísla a z nich je evidentní, že se Čína posouvá dopředu a hrubý domácí produkt roste. Druhý údaj, který by nás měl zajímat, hovoří o tom, že v Číně je dneska 400 až 500 milionů lidí, jež je možné zařadit do střední třídy. To se rovná velké koupěschopnosti občanů Číny.

Co pro vás konkrétně, jako pro člověka, který Čínu několikrát pracovně navštívil, znamená 1. říjen roku 1949?

Zpětně hodnoceno, to byla jedna z nejvýznamnějších událostí světových dějin. Já jsem tehdy ještě nebyl na světě a asi bych to tak třeba ani neviděl, ale v moderních dějinách je to něco na úrovni americké revoluce, Velké francouzské revoluce nebo ruské revoluce v roce 1917, protože se podařilo jedné politické síle v zemi konsolidovat politickou moc, centralizovat ji a po, řekněme, několika desetiletích, kdy Čína hledala optimální model a nakonec ho i našla, její rozvoj nemá obdoby v celém světě. Napadá mě snad jen srovnání s Japonskem na přelomu 19. a 20. století, ale Japonsko, pokud jde o počet obyvatel, není ani desetinou Číny. Takže mám na mysli především to, jak se povedlo zvýšit životní úroveň lidí v takovémto objemu a rozsahu. To je zcela nesporné! Dneska v Číně nikdo nehladoví, což se v roce 1949 rozhodně nedalo říct.

Zdejší společnost má v podstatě emancipované ženy. Ve spoustě významných funkcí, včetně těch, s nimiž jsem byl v kontaktu, jsou v Číně ženy. Přitom do toho roku 1949 naprostá většina čínských žen žila v takové zvláštní polofeudální porobě, v zásadě byly bezprávné. Dneska je to úplně jiné a musíme zmínit i velkou vzdělávací revoluci, kterou Čína zažila. To je také nesporný fakt. V roce 1949 měla 600 milionů obyvatel, dneska má miliardu a 400 milionů. Tehdy, před 75 lety, byla většina obyvatel negramotná. Dnes je negramotnost v Číně okrajový jev a zejména technické školství mají na vynikající úrovni. I díky tomu Číňané dosáhli svých velkých úspěchů, včetně kosmických letů.

Nedávno jste publikoval článek na serveru Vaše věc, kde jste napsal – cituji: »Čína hledala od počátku vzniku lidové Číny optimální ekonomický model svého rozvoje. V těch prvních letech, můžeme říct po celá padesátá léta, rozvíjela s pomocí zejména sovětských, ale také československých odborníků de facto sovětský ekonomický model. Tedy budovala přednostně těžký průmysl. Od poloviny padesátých let docházelo k rozporům mezi sovětskými a čínskými komunisty. Čína se vydala pod vedením předsedy Mao Ce-tunga vlastní cestou, hledáním vlastního společenského modelu.« Vím, že srovnávám nesrovnatelné s ohledem na geografickou polohu Číny i její velikost, ale – nemyslíte, že kdybychom nekopírovali u nás v té době socialismus sovětského střihu a šli jako Čína vlastní cestou, pak jsme se měli šanci dostat dál, a hlavně jinam, než kde jsme nyní?

Především bych řekl, že to, co zažívala Čína v druhé polovině 50. let a pak v šedesátých a sedmdesátých, bylo tak trochu bloudění. Až do reforem Teng Siao-pchinga před 45 lety. Tehdy udělala Čína ohromný pokrok, takový, o jakém jsem před chvílí mluvil, který je nesrovnatelný s ničím jiným.

A samozřejmě kdyby v závěru bývalého režimu, někdy v letech 1985 až 1989, tady byly reformátoři Tengova střihu, mohlo se i tehdejší Československo vydat jinou cestou, než se vydalo. Kdyby třeba ve vedení KSČ zůstal Lubomír Štrougal a lidé, kteří byli podobně orientováni – ne snad politicky, ale technokraticky – možná by to celé u nás vypadalo jinak, ale další věc je, jak by reformy vypadaly ve skutečnosti. Protože Čína na začátku 80. let umožnila v plném rozsahu rozvoj soukromé iniciativy, kterou spojila s plánovaným hospodářstvím, a ekonomika začala být smíšená. Čili hodně státních podniků ruku v ruce se soukromým sektorem…

Jak tedy hodnotíte stávající směr česko-čínských vztahů?

V dobách ještě nedávných, kdy jsme tady měli Babišovu a předtím Sobotkovu vládu a prezidentem byl Miloš Zeman, se vztahy rozvíjely vcelku úspěšně. Bývalo to tak i v dobách, kdy jsem dělal premiéra, tedy v letech 2005 a 2006. Tehdy jsem tomu dal impulzy, byl jsem na státní návštěvě v Pekingu, do půl roku sem přijel čínský ministerský předseda a podepsali jsme řadu smluv. Vypadalo to velmi optimisticky, než přišli Topolánkové a Schwarzenbergové a kooperace s Čínou byla v podstatě zapovězená. Po jejich odchodu došlo k nějaké obnově, ovšem prostředí u nás je takové specifické, zvláště když vidí, že sem nepřišly žádné velké čínské investice. Samozřejmě i proto, že část českých politických elit je vůči Číně krajně nepřátelská. Potřebuje se za každou cenu vymezovat, jako kdybychom tu neměli jiné starosti – zejména o vlastní zemi, o její prosperitu a životní úroveň lidí. Bohužel, ti politici, kteří nám momentálně vládnou, mají jiné zájmy. Doufám, že až za rok skončí Fialův kabinet, přijde normální vláda, která bude rozvíjet vztahy s Čínou tak, jak je to obvyklé třeba u maďarské nebo u srbské vlády.

Co podle vás nejlépe reprezentuje přátelství mezi Čínou a Českou republikou?

Tak pro mě je asi největší nebo nejzajímavější čínskou investicí ta do Slavie. Je to jeden ze dvou nejpopulárnějších fotbalových klubů v zemi, který se potácel po většinu své historie po válce v problémech. Tu finančních, tu jiných. A najednou se Slavia díky čínským penězům a čínskému kapitálu, který do ní vstoupil, vyšvihla v posledních osmi letech na pozici nejúspěšnějšího klubu v českém fotbale. Protože byla čtyřikrát mistrem ligy a čtyřikrát skončila druhá. To je pro mě velmi viditelná čínská investice. Ty přece nemusí vždycky jít do průmyslu a podobných oblastí. A už je jedno, že nešla do průmyslu nebo podobných oblastí. Tahle totiž udělala pro popularizaci čínských investorů mnohem víc.

Petr Kojzar