Olympijský vítěz David Kostelecký: Dobrodružství pokračuje, rodinný život se odkládá!

Olympijský vítěz a držitel stříbra zpod pěti kruhů v disciplíně trap David Kostelecký patří mezi největší osobnosti české sportovní střelby. Jeho sbírka čítá ještě dalších šest medailí z mistrovství světa či Evropy, ale třeba i zlato z Evropských her v Minsku v roce 2021. Jak v rozhovoru pro iportaL24.cz potvrdil, flintu rozhodně nehodlá pověsit na hřebík ani v sedmačtyřiceti letech…

Davide, co pro vás znamená na miskách vah více? Peking 2008, kde jste se stal olympijským vítězem, nebo loňský tokijský zápis do historie, když jste v rozstřelu bojovali o zlato s kolegou Jiřím Liptákem a v ryze českém souboji si nakonec rozdělili obě nejcennější medaile – ovšem na vás zbylo »jen« stříbro…?

Pekingské zlato bylo určitě víc, a to nejen z objektivního rozdílu mezi cenou zlata a stříbra. Byl jsem tehdy v produktivním věku 33 let, takže na vrcholu kariéry. Člověk by to měl trefit, a to je zásadní. Stříbro z Tokia je cenné v tom, že mi bylo šestačtyřicet, takže je skvělé, že jsem na olympiádu vůbec jel. A tím, že jsme byli na pódiu oba dva, má to, co se nám povedlo, punc výjimečnosti. Na žebříčku je loňská olympiáda těsně za Pekingem, ale dodávám, že až za ním. Moje cesta vyvrcholila Pekingem, navíc ve finále se představily totální legendy, které střílejí dodnes, a říká se, že to bylo nejkvalitnější finále všech dob.

Jak dlouho vlastně může střelec bojovat o nejcennější kovy? Ptám se proto, že jsme nedávno natáčeli interview se Štěpánkou Hilgertovou o sportovní dlouhověkosti, ale předpokládám, že její úctyhodný konec kariéry ve 49 letech lze ve sportovní střelbě bez problémů překonat. Jak dlouho je podle vás možné věnovat se tomuto sportu na špičkové úrovni?

To je otázka, na kterou odpovím později, protože uvidíme, kam až to dojde. Stoprocentně jasné ale je, že věku, v němž jsem nyní já, se nepovede jezdit na větší počet závodů. Kolem Pekingu jsem absolvoval čtyři závody Světového poháru a čtyřikrát jsem byl ve finále. Teď je to jiné, ale menší účast nevylučuje, že by člověk mohl nějakou tu medaili získat. Jsou tu ale chlapi z jiné generace, která je našlapaná, a do toho třeba i Ital Giovanni Pellielo – ročník 1970. Vnímám tedy jako těžké odhadnout, jak dlouho se dá střílet, spíše si myslím, že se člověk musí smířit s tím, že nemá dlouhodobou výkonnost, na jakou byl zvyklý. V našem sportu asi není věk až takovým limitem, spíše jde o to, do jaké doby je střelec ochoten se pravidelně připravovat, makat na tréninku a absolvovat cestování. Přípravné dávky je potřeba nahrazovat takzvaně chytrým tréninkem.

Prozraďte, co se ve sportovní střelbě s přibývajícím věkem stává největší Achillovou patou. Síla? Fyzická kondice? Nebo psychika, kdy je člověk vyčerpaný vlivem závodních let?

Psychika tou achillovkou nebývá. Naopak. Získáváte zkušenosti a přistupujete k soutěžím s nadhledem. Už to není otázka života a smrti. Dřív jsem si skoro ničeho jiného nedokázal cenit, teď se na všechno dívám úplně jinak. Mám tři malé děti, a to je pro mě priorita.

Ale zpět k vaší otázce. Člověka může limitovat spíše fyzická stránka věci. Trénujete den co den a únava je s věkem znát. Flinta něco váží, do toho objemy nábojů. Bolí to, i když to tak nemusí vypadat. Člověk ten sport miluje, ale tělo pak najednou neposlouchá. Vidím to sám na sobě. Když trénuji naplno jeden den mimo střelnici, tak se z toho potom dva dny dostávám. Dříve jsem se připravoval týden v kuse, chodil na squash, na tenis, plavat… – a nic jsem necítil. Teď bych po té porci byl tři dny absolutně rozbitý! Člověk musí dodržovat určitý tréninkový limit. Nemůžete ani střílet na kvanta terčů. Navíc se člověku kazí oči. Já sám mám oční vadu a musím používat speciální kontaktní čočky. Jak jsem naznačil, v tomhle věku je potřeba trénovat chytřeji.

Když jste se loni stal Armádním sportovcem roku, prohlásil jste, že nebýt toho, že jste v Tokiu skončil stříbrný, asi byste už dál v kariéře nepokračoval. Že po druhém zlatu už by nebyla ta správná motivace. Opravdu byste býval končil?

Řekl bych to takhle: byla by to dobrá chvíle a kdyby to skončilo tou zlatou medailí, myslím, že bych motiv k pokračování v kariéře jen těžko hledal. Byl by to správný moment skončit na vrcholu. Stalo se ale něco jiného. Být stříbrný je samozřejmě velký úspěch, zvláště na olympiádě. Ovšem pořád platí, že když jste druhý, jste zároveň i tím prvním, co prohrál. A to je motivace pokračovat. Přemýšlel jsem, jaké to celé mělo význam. Asi v tom, abych nacházel cestu, a to mě teď pořád baví.

Znáte písníčku Zvláštný smútok vítazov od kapely Elán? Tam jsou přesně popsané pocity, že »víťaz stráca ďalší z krásnych cieľov«…

Samozřejmě že ji znám. A je pravdivá! Ale taky mě napadá knížka Paula Coelha Vítěz je sám. Když dosáhnete určité mety, o které sníte, potká vás zvláštní období, které vás ani nebaví. Výhry přinesou spoustu špatného, navíc jedna jediná cesta vede dolů. Proher je naopak víc a každá přináší jisté ponaučení. Jsem rád, že se tak v Tokiu stalo, jinak bych už asi žil jen rodinný život, kdežto teď vím, že mě ještě čeká nějaké dobrodružství.

Sníte tedy o účasti na příští olympiádě? Nebo jinak řečeno, je to váš aktuální cíl?

V tomhle věku je těžké dávat si takové cíle. Na olympijských hrách jsem byl šestkrát a mám dvě medaile. Vím, že tam existuje milník, že bych mohl startovat, jako jediný Čech v historii, posedmé. Ale to nejsou rekordy, po kterých toužím. Ano, být nejvíckrát na olympiádě je úspěch, ovšem nejsem zrovna příznivec hesla »není důležité vyhrát, ale zúčastnit se«. To jsou zažitá klišé, která v hlavě nemám.

Když už bych jel, rád bych měl i ambice. V tomhle věku je to ovšem složité, jsem z úplně jiné generace střelců. Mezitím nám vyrostly dvě tři nové. Už v Pekingu se nějakých deset, možná dvacet elitních střelců do boje o medaile neprobojovalo. Stát se může cokoli, třeba na mistrovství světa nebo Evropy. Ale olympiáda není běžný závod. Nedávno jsem se od zahraničních novinářů dozvěděl, že jsme v naší disciplíně na celém světě jen tři střelci, kteří absolvovali čtyři olympijská finále. Já, Giovanni Pellielo a dvojnásobný olympijský vítěz Michael Diamond z Austrálie. A já mám padesátiprocentní úspěšnost, co se týče zisku medailí, to není špatné…

Takže určitě nebudu brečet, když se další olympijská medaile nepodaří a vnímám i jako logické, pokud nás starší dokážou ti mladší vykopnout. Je to přirozený zákon. Měli by být dravější, nažhavenější a úspěšnější. Nicméně šance nominovat se na olympiádu je, a já se jí pokusím využít.

Na nedávném mistrovství světa ve sportovní střelbě z brokových zbraní jste s kolegou Liptákem a Vladimírem Štěpánem získali stříbro v soutěži družstev. Co pro vás vlastně kolektivní prvek v ryze individuálním sportu, jakým je střelectví, znamená? Jasně, pro hokejisty nebo fotbalisty bývá tím klíčovým, ale u vás neumím jeho význam posoudit, mám-li říci pravdu…

Upřímně se přiznám, že když jsme byli mladší, nemělo to pro mě takovou cenu. Když jsme vyhráli zlato z mistrovství Evropy, bylo to fajn, ale nešlo o nic, po čem bych nějak extra toužil. V pozdějším věku jsem trochu změnil názor. Tu kolektivní soutěž si moc užívám. Baví mě! Hlavně ten nový formát. Je to extra závod, extra den. Stojíme vedle sebe a bojujeme jakoby společně jeden za druhého. Když se to kdysi počítalo z individuálu, bylo mi jedno, jestli jsem první nebo poslední. Teď cítím mnohem větší motivaci, v čemž můžou hrát roli i zkušenosti. Zkrátka se ze mě stává týmový střelec (úsměv)!

Ve vašem sportu hraje jednu z klíčových rolí psychika. Má podle vás tudíž i klíčový význam spolupráce s psychologem?

Ono je to těžké. Každý má na to jiný názor. Musím se smát, když někdo řekne, že s psychologem nikdy nepracoval a pracovat nebude. To celé je blbost! Lidé s tímto rezolutním postojem nikdy nepoznají hranici limitu, kam až mohou dosáhnout. Že vyhráli závod? Dva, tři? S psychologem mohli jít ještě dál, jen to vyzkoušet!

Navíc to není vždycky jen o sportu, ale i o osobním rozvoji člověka. Máte-li kvalitního psychologa, lze jeho rady úspěšně aplikovat i pro běžný život. Já jsem v Pekingu zúročil práci s psycholožkou, s níž jsme se rozešli po čtyřech letech spolupráce. Teď už pět let spolupracuji s Radkem Ševčíkem, mentálním koučem, který pomáhal Tomáši Berdychovi, Petře Kvitové i bojovníkům z MMA. Jsme ale víc kámoši, než že bych byl jeho klient. Vždy mě zajímaly hlavně praktické věci. Například, jak dýchání člověka uvolní, nebo naopak nabudí. Jak souvisí vzpřímený postoj s psychikou – a podobně. Není to o povídání si. Upřímně, na ty kecy jsem nikdy nevěřil!

Zmínil jste své tři ratolesti. Vedete je ke střelbě, nebo nechcete, aby kráčeli ve vašich šlépějích?

Nejstaršímu synovi je jedenáct. Ze zbraně si už vystřelil, ale na nějaké tréninky nebo soutěže ve sportovní střelbě by to bylo ještě brzo. Navíc se teď – nějaké dva roky nazpátek – pobláznil do basketbalu, což vnímám také jako dobrou věc. Uvidíme, jak se ke střelbě postaví ti další dva, mladší. Rád bych, aby se se zbraní naučili, ale kdyby to nebylo na sportovní kariéru, rozhodně si nebudu rvát vlasy. Jiná věc je, že bych byl rád, kdyby střílet aspoň trochu uměli…

Jste jedním z našich historicky nejúspěšnějších sportovních střelců. Přitom vás v šestnácti letech vyloučili z brněnského střediska mládeže jako neperspektivního. Berete své medailové úspěchy i jako zadostiučinění, nebo už je to, co se stalo, tak dávno, že jste to přestal řešit?

Víte, ta historka se poněkud zveličila. Fakt je jen takový, že jsem tehdy zůstal rok viset. Rušila se Tréninková centra mládeže, což byla jedna z dobrých věcí minulého režimu, která se pak, o dost později, pod změněným názvem pracně obnovovala. Tehdy členové TSM měli svého kouče na tréninky, příděl nábojů a další věci. To se zrušilo a mě tehdy mezi skupinu nevzali. Dostal jsem se tam o rok později a bylo to pro mě paradoxně přínosné i v tom, že člověk, který byl vybrán na můj úkor, se mnou pak na každém závodě prohrál. Nespravedlnost v tom asi byla, ale ne v tom, že bych zůstal někde na ulici, ale jen že jsem byl zpožděný kvůli horším podmínkám. Na tréninky jsme chodili, ale neměli jsme speciálního trenéra ani náboje, zkrátka tu top-péči.

Když se ale vrátíme ještě více v čase, pak zjistíme, že se sportovní střelbou jste začínal až v patnácti letech. Nabízí se otázka, čím jste chtěl být jako malý kluk?

Jednoznačně tenistou. Tenhle sport jsem dělal od nějakých pěti nebo šesti let a dodnes ho mám strašně rád. Od mládí jsem hodně četl knížky a zaujala mě jedna tenisová Velcí bílí muži. Šlo o krátké životní příběhy velikánů od Borga přes McEnroea. Hodně mě to ovlivnilo i motivovalo. Jenže v tehdejší době to bývalo složitější a prosazovaly se de facto jen děti z tenisových rodin.

Jak jste tedy dospěl ke střelbě?

Dědeček byl vášnivý nimrod. V rámci mysliveckého sdružení u nás v Holasicích u Brna vznikla střelnice, kde jsem odmala nechyběl. Střílet začal bratr i bratranec, a tak jsem to v patnácti letech zkusil i já. Měl jsem štěstí, že jsem postoupil do tréninkového střediska a pak už to šlo docela rychle…

Vzpomenete si, co byla ta první zbraň, kterou jste držel v ruce?

To je poměrně jasné: ZH Brno. To byla asi nejběžnější zbraň pro myslivce. Potom se na to začaly dávat sportovní hlavně na trap nebo na skeet. Tak začínali prakticky všichni.

Když dovolíte, přesuneme se opět směrem k současnosti. Prozradíte, prosím, na závěr své aktuální plány?

Koncem září jsem se vrátil z mistrovství světa. Stále jsem se vyrovnával s covidem, s nímž jsem předtím marodil na mistrovství Evropy. Myslím, že se věci lepší teprve teď, pár dnů dozadu, protože jsem měl fakt narušenou imunitu. Začal jsem s fyzickým tréninkem a podle plánu budeme s Duklou na přelomu listopadu a prosince finišovat, aby byl základ k dispozici na lednový Světový pohár v Maroku. Těším se na zimu a jsem rád, že můžu využívat dobrého počasí.

Petr Kojzar

FOTO – ČTK/Michaela Říhová, ČTK/Václav Šálek, ČTK/Ondřej Deml, ČTK/Roman Vondrouš, ČTK/Alexandra Mlejnková, ČTK/Kateřina Šulová