B(p)líží se 17. listopad. Třiatřicet let poté… Neustále, věčně, furt, snad již navěky… den co den někdo vztahuje ruku na bývalý režim. Jako by těch posledních 33 let vůbec neexistovalo, jako by dnes nebylo co k řešení. Jistě že je, za tu dobu se nahromadily tuny problémů. Z České republiky se stal cár toaletního papíru, s nímž si Bílý dům vytírá zadek. Snad ze strachu přiznat si to, vrací se mnozí takříkajíc do pravěku. O to nenávistněji, aby si nezbořili své falešné iluze o životě v polistopadové demokracii.
Kdyby se tím chtěli zabývat psychiatři, nepochybuji, že by dospěli k závěru, že máme co dočinění s novým druhem mentálního onemocnění – jakousi »demokratickou schizofrenií«, kdy rozdvojená osobnost, byvši v nitru fatálně zklamána z dneška, o to krutěji si vybíjí zlost na době minulé, notabene kterou namnoze ani nepamatuje, neb ještě nebyla na světě.
Ona to totiž není až taková sranda, o níž jsem se původně snažil. Co jsem napsal, má svoji logiku. Absolutní frustrace – i tak tomu můžeme říkat, viďte, pane Jene Krausi? Jo, jo, o vás teď bude řeč. Podle všeho jste i vy patřil mezi brutálně pronásledované kumštýře, kteří si do Listopadu 1989 neškrtli, viďte?
Na wikipedii jsem si našel seznam filmů, v nichž jste za socialismu hrál, a řeknu vám na rovinu – »učiněnej« chudák, přímo učebnicová oběť komunistické zvůle… Na to, že jste ročník 1953, jste na první herecké příležitosti čekal fakt neskutečně dlouho… Tohle je ten seznam filmů, v nichž páně Krausovo účinkovalo do roku 1989…
• 1966 – Dva tygři
• 1967 – Martin a devět bláznů, Noc nevěsty
• 1968 – Na Žižkově válečném voze, Spalovač mrtvol
• 1969 – Záhada hlavolamu
• 1970 – Lišáci, Myšáci a Šibeničák
• 1971 – Slaměný klobouk
• 1972 – Dívka na koštěti
• 1973 – Láska, 30 panen a Pythagoras, Tajemství zlatého Buddhy
• 1974 – Kvočny a král, Poslední ples na rožnovské plovárně, Drahé tety a já, Na startu je delfín
• 1975 – Dva muži hlásí příchod, Na konci světa, Pomerančový kluk, Tam kde hnízdí čápi
• 1976 – Bouřlivé víno, Odysseus a hvězdy, Boty plné vody, Osvobození Prahy
• 1977 – Což takhle dát si špenát, Šestapadesát neomluvených hodin, Jak se budí princezny, Jak se točí Rozmarýny
• 1978 – Muž s orlem a slepicí
• 1979 – Arabela, Poprask na silnici E 4, Drsná Planina
• 1980 – Co je doma, to se počítá, pánové, Půl domu bez ženicha, Evžen mezi námi, Kaňka do pohádky
• 1981 – Krakonoš a lyžníci, Hodina života, Zralé víno, Křtiny
• 1984 – Všechno nebo nic
• 1985 – Čarovné dědictví, Tvá sestra je vlkodlak (Howling II: Your Sister Is a Werewolf)
• 1986 – Cena medu, Copak je to za vojáka…
• 1987 – Mág, Proč?
• 1988 – Pan Tau
• 1989 – Příběh 88, Cesta na Jihozápad
A teď k podstatě věci. Proč tenhle tyátr… Pan Jan má podcast, jmenuje se Kraus a blondýna (někdy se těžko rozeznává, kdo je kdo). V jednom z těch nejčerstvějších nadhodila kolegyně blondýna, že se bude bourat brněnský Prior. Režimem pronásledovaný vojín Voňavka z Černých baronů zareagoval sice žoviálně, avšak nekompromisně: »Většina Priorů, co komunisté postavili, vypadala jako celá komunistická strana. Komunisti měli vkus barbarskej. Je pár staveb, který jaksi maj historickou hodnotu, aby lidi viděli, jaký to bylo svinstvo i v architektuře.«
Áno, áno, pane Krausi, bylo to strašný svinstvo, máte recht. Lidi měli práci, měli čím topit a svítit, k lékaři chodili bez peněženky, děti si měly kde hrát, důchodci neměli strach, že nebudou mít kde bydlet a že dříve než stářím zemřou hlady, stavěly se byty, sídliště, nemocnice, zdravotní střediska, školy, školky, obchody, kulturáky, domovy důchodců, barbarskej komunistickej vkus dokonce vyhloubil metro, atd., atd.
Promiňte, ale vy byste si v tomto vašem podcastu s přehledem mohl střihnout dvojroli, však vy k sobě tu blondýnku vůbec, ale opravdu vůbec nepotřebujete…
Jan Čech