Nejen Vladimír Špidla. (Ne)úspěšné návraty bývalých premiérů do velké politiky

Jak již iportaL24.cz informoval, ČSSD vysílá do senátních voleb v obvodu Praha 11 bývalého premiéra Vladimíra Špidlu. Šéf české vlády v letech 2002-2004 není jediným z premiérů, kteří se po dílčí pauze v ústraní pokusili o návrat do velké politiky. Někomu se v minulosti tento comeback povedl, jinému ne. Jako první příklad slouží především Václav Klaus a Miloš Zeman, do druhé »škatulky« spadá například Mirek Topolánek či Jan Fischer.

Petr Pithart (premiér 1990-1992)

Petr Pithart byl předsedou české vlády ještě v rámci federace. Při rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se stal spoluzakladatelem a místopředsedou Občanského hnutí, což ovšem byla špatná cesta. OH ve volbách v roce 1992 neuspělo, nezískalo ani zastoupení v zákonodárných sborech a Pithart skončil nejen jako premiér, ale na přechodnou dobu se dokonce stáhl z politiky. Do ní se úspěšně vrátil jako senátor a v letech 1996-1998 a 2000-2004 dokonce stanul v čele horní komory Parlamentu České republiky. Méně úspěšná byla ovšem jeho kandidatura na prezidenta v nepřímé volbě roku 2003, kdy se o post ucházel jako kandidát tehdejší Čtyřkoalice. Při dalších dvou, tentokrát již přímých, volbách vždy jeho jméno rezonovalo mezi veřejností a spekulacemi žurnalistů, nikdy však k jeho kandidatuře nedošlo. 

Václav Klaus (premiér 1992-1998)

První předseda vlády samostatné České republiky se stáhl do ústraní po prohraných parlamentních volbách v roce 2002. Opravdu jen na krátký čas. V roce 2003 byl představen jako kandidát ODS na prezidenta a ve třetím kole konečně uspěl. Vyhrál i první a druhé kolo, ale nedokázal získat potřebný počet hlasů ke zvolení. Slavný byl jeho výrok, který parafrázoval tehdy populární soutěž Nejslabší! Máte padáka! Klaus prohlásil, že se přihlásí do každé volby, protože nechce dopustit, aby platilo »nejsilnější, máte padáka«. Nakonec byl ve třetím kole zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem, k čemuž napomohla nejen »jeho« ODS, ale i rozpory v koalici a podpora části KSČM, kdy komunisté v Klausovi viděli pragmatičtějšího kandidáta, než jakým byl Václav Havel, který se s nimi – na rozdíl od svého nástupce – odmítal bavit. Klaus nakonec strávil v nejvyšší ústavní funkci dvě volební období, tedy deset let. V roce 2013 otevřeně podpořil svého velkého politického rivala Miloše Zemana. A ač se spekulovalo jak pro rok 2018, tak pro rok 2023, že by se Klaus mohl prezidentských voleb znovu zúčastnit, v ani jednom případě se to nepotvrdilo. I on však má za sebou jeden velký volební neúspěch – v roce 2013 jezdil po mítincích se stranou Hlavu vzhůru – volební blok Jany Bobošíkové, ovšem toto uskupení v parlamentním klání doslova propadlo (0,42 %).

Miloš Zeman (premiér 1998-2002)

Předsedou »vlády sebevrahů«, jak svůj jednobarevný kabinet nazýval, byl Miloš Zeman díky kontroverzní opoziční smlouvě, kterou uzavřela ČSSD s ODS. V roce 2002 shledal, že už je země z největší krize venku a své funkce přenechal Vladimíru Špidlovi. Nástupci, jehož si vychoval a který jej tak zklamal. Zeman se stáhl do ústraní a prohlásil, že jde na Vysočinu objímat stromy. Média ale předpovídala jeho velký návrat. Ten se měl konat již v roce 2003, kdy se stal ve druhém kole prezidentské volby na základě vnitrostranického referenda kandidátem ČSSD do nejvyšší funkce. Jeho strana jej ale v tajném parlamentním hlasování zradila. Spekulovalo se, že Špidla nechtěl mít nad sebou tak silnou osobnost, která by mu fušovala do řemesla, svoji roli pak sehrálo především křídlo Stanislava Grosse. Zeman neuspěl s návratem ani jako předseda Strany práv občanů – Zemanovci (SPOZ) v roce 2010, a jakmile bylo jasné, že se strana do parlamentu nedostane, rezignoval. Připravoval se jiný, mnohem více pompézní návrat. V roce 2013 byl zvolen v první přímé volbě občanů prezidentem republiky, a svůj post obhájil i za pět let na to. V únoru 2013 si svolal své nejbližší do pražské Jazzové sekce a na schůzku přijel s desetiminutovým zpožděním. S humorem sobě vlastním pak prohlásil: »Omlouvám se za malé zpoždění, které trvalo deset… let.« Ano, zadostiučinění za rok 2003.

Jiří Paroubek (premiér 2005-2006)

Přebíral ČSSD zlomenou a skandalizovanou po éře Stanislava Grosse. A povedl se mu husarský kousek, když během pár měsíců zvýšil její preference o 20 procent. Rekordních 32,32 % ale sociální demokracii na vládnutí nestačilo, v patové situaci vládu utvořil Paroubkův sok Mirek Topolánek. Bylo nicméně evidentní, že ČSSD začíná získávat stále větší oblibu, i díky špatným krokům pravicové vlády. V ten moment však Paroubek učinil osudovou životní chybu. V roce 2009 měl lví podíl na zrušení předčasných parlamentních voleb, jež by levice s pravděpodobností, hraničící s jistotou, vyhrála na celé čáře. Volby se uskutečnily až napřesrok a mezitím získal popularitu umělý subjekt na jedno použití – Věci veřejné, které utvořily koalici s pravicí. Paroubek rezignoval na post šéfa ČSSD a v roce 2011 založil nový subjekt Národní socialisté – Levice 21. století (později LEV 21). Žádné další volební úspěchy si ale nepřipsal, a to ani ve volbách do Evropského parlamentu, ani v těch senátních. Spekuluje se, že by mohl kandidovat v nadcházející přímé volbě hlavy státu, což on sám zatím nepotvrdil ani nevyvrátil.

Mirek Topolánek (premiér 2006-2009)

Menšinový kabinet sestavený tehdejším předsedou ODS Mirkem Topolánkem se 3. října 2006 stal první vládou, které poslanci nevyslovili důvěru. Pro tým tvořený devíti občanskými demokraty a šesti nestraníky hlasovalo 96 poslanců, proti jich bylo 99. Odmítnutí vlády Sněmovnou bylo výsledkem patové situace po volbách, kdy sociální demokraté a komunisté měli celkem 100 poslanců, tedy stejně jako potenciální vládní partneři z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Topolánek po neúspěchu menšinové vlády podal demisi a po opětovném jmenování premiérem představil začátkem roku 2007 novou koaliční vládu, utvořenou již s KDU-ČSL a Stranou zelených. Ta získala důvěru díky dvěma poslancům zvoleným za ČSSD, kteří se hlasování nezúčastnili a kabinetu tak stačilo 100 hlasů koaličních poslanců. Mirku Topolánkovi coby premiérovi pak patří ještě jedno prvenství v české politice: jeho kabinet se v březnu 2009 stal první vládou, které byla vyjádřena nedůvěra. Poté se i on pokusil vrátit do velké politiky. V roce 2018 se s obrovskou pompou rozhodl kandidovat na prezidenta a byl považován i za jednoho z favoritů. Výsledek? Totální fiasko. Pouze 4,3 procenta hlasů…

Jan Fischer (premiér 2009-2010)

Po vyjádření nedůvěry vládě Mirka Topolánka Poslaneckou sněmovnou 24. března 2009 a jednání koalice s ČSSD se strany následující týden dohodly na vzniku dočasné úřednické vlády z nestranických odborníků. Do jejího čela byl postaven ekonom Jan Fischer, předseda Českého statistického úřadu. Mezi lidmi si získal oblibu a žebříčcích popularity politiků si brzy zajistil přední příčky – což na druhou stranu po Topolánkovi nebylo až tak složité. Nebylo divu, že – už od té doby, co byla uzákoněna přímá volba hlavy státu – se jeho jméno začalo objevovat mezi hlavními adepty. Možná nebylo většího favorita, což dlouho potvrzovaly i sázkové kanceláře. Za Fischera se postavila i řada známých osobností, v čele například s režisérem Zdeňkem Troškou. Jenže už úvodní televizní debaty dvou hlavních adeptů naznačovaly, že na Miloše Zemana Fischer nemá. A nakonec se překvapivě nedostal ani do druhého kola, jeho 16,35 procenta stačilo jen na třetí místo. Do »finále« postoupil Karel Schwarzenberg. Mimochodem, Fischer se však ještě jednou vrátil do velké politiky – jako ministr financí ve vládě Jiřího Rusnoka v roce 2013.

Petr Kojzar