Nechápu herce, kteří někomu přejí smrt, kritizuje Jaroslava Obermaierová

S herečkou Jaroslavou Obermaierovou jsem se sešel v její domácké chalupě poblíž Zruče nad Sázavou. I proto je následující rozhovor takový, jaký je. A vymyká se z toho, jak by pravděpodobně odpovídali její kolegové z branže. »Nechápu herce, kteří někomu přejí smrt,« řekla například pro iportaL24.cz Obermaierová. Inu, žijeme ve zvláštní době a následující řádky to zároveň potvrdí a zároveň vyvrátí. Posuďte koneckonců sami…

Paní Obermaierová, jak si užíváte důchodu? Nenudíte se na své chalupě?

Nenudím se ani trochu, protože mám povoleno občas trochu pracovat a točit, navíc sem tam dělám i divadlo na Broadwayi. Není toho tolik, jako jsem byla zvyklá – od rána do večera – ale pořád mě to docela baví, navíc na to mám ještě sílu a cítím se zdravá.

Ale upřímně řečeno, kdybych žila jen z důchodu, tak si to neumím představit, protože tady na vsi si potřebuji pro každý kousek chleba někam dojet a asi by byl problém i s benzínem. Problémem by bylo i teplo, pokud bych nevydělala nějakou korunu navíc. Asi by to bylo složitější, ale třeba se naučím žít i z těch necelých dvaceti tisíc. Vládní činitelé tvrdí, že to jde, tak se jim pokusím věřit…

K vládě se, mohu-li, ještě dostanu, ale teď mě zajímá, co vás lákalo přestěhovat se na venkov? Ruch velkoměsta už byl pro vás nesnesitelný? Nebo se mýlím…?

Co se dopravy týče, je to absurdní. Před deseti lety jsem odtud jela do divadla v Praze, v centru jsem byla za hodinu a něco, tam jsem nechala auto někde na parkovišti, odehrála představení a jela jsem buď domů na Žižkov, nebo zpátky na chalupu. Ale to už dneska není možné!

Nemluvím jen o tom parkování se šílenými, složitými automaty, kdy navíc není jisté, jestli vůbec najdu místo. Pro mě je složité už jen samotné cestování. To je příšerné! Jedu na okraj Prahy půl hodiny a pak minimálně 40 minut trvá cesta ucpaným hlavním městem na Žižkov! To je šílené. Jednak mi to lezlo na nervy a jednak mi vadilo, jak se chovají lidé v paneláku. Mám malého roztomilého pejska a snažím se, aby byl zdravý. A pak se bojím, jak v baráku narazíte tu na pet láhev, tu na stříkačku. Strašnej binec! Lidi začali být prasata! Před hudební školou tam nově vznikl krásný park, stálo to miliony. Dobrá, krásně to upravili. Býval tam takový tankodrom. Ale aspoň se tu dalo parkovat. Teď, když za mnou někdo jede na Žižkov, nezaparkuje vůbec nikde. Ubrali strašně míst, tam skutečně není kde zastavit. Každý musí odněkud složitě jít pěšky. A já se navíc s tím pejskem bojím, že se nakazí, protože je tam fakt špína.

Park stál strašné miliony, dali tam dlaždice a vypadá to opravdu hezky. Jenže jsou tam asi jen tři koše, které mají otvor v průměru zhruba šest centimetrů, takže se tam ta flaška ani nevejde. Takže lidé to házejí, kam je napadne, a park je plný pet lahví a všeho možného. Je to hnusné! A já má ráda čisto a pořádek.

Na venkově ho udržím. Když se jdu projít a najdu něco vyhozeného – tu flašku, tam plechovku – seberu ji, ale ve městě bych si musela najmout úklidovou službu.

Vždycky jsem inklinovala k venkovu a těšila se na prázdniny, že budu někde mimo město. Ano, mám ráda divadla a kulturu, ale vždycky jsem se cítila lépe uprostřed přírody, než se dívat na baráky.

Řekla jste, že máte ráda pořádek, a proto mě napadá jedna otázka. Vy jste, jako dabérka, samozřejmě proslavená hlavně tím, že jste propůjčila hlas slavné Whoopi Goldbergové. Ale také jste dabovala Trish Murtaughovou, manželku policisty ve slavné sérii Smrtonosná zbraň, a ta jednak nebyla vrcholem pořádku a jednak neuměla vařit. Jak byste obstála vy jako kuchařka?

Vařím běžné pokrmy, co dělají lidé, kteří jinak nemají moc času. Když ho mám já, dám si záležet třeba na svíčkové nebo udělám španělské ptáčky. Podle maminky, babičky, nebo podle Marie Sandtnerové, to je moje nejoblíbenější kuchařka. A ze starých kuchařek i ta nejzajímavější! Dostala jsem ji od maminky a moje maminka zase od své maminky. Je to úžasné. Sandtnerka tam má všechno – od diet, přes typicky česká jídla, až po zavařování.

Ale víte, co jediné už nechápu? Nevím, jestli je to takový únik ze všednosti života, ale faktem je, že když otevřete jakoukoliv televizi, že všude někdo vaří. A furt! Teď zdravě, bez tuku, a do všeho cuketa a já nevím, co ještě dalšího. Do toho moderní věci, jako je sushi, což úplně nesnáším. Jednou mi to někdo dal ochutnat, a to je něco příšerného! To snad ani není jídlo, ale všichni to pořád vaří…

V téhle souvislosti si vždycky vzpomenu na Milana Lasicu, což byl chytrý pán, s nímž jsem točila asi dvě věci. Oni se ho ptali novináři na to, že už ho nějak málo vidí v televizi. Víte, jak odpověděl? Stručně a jasně. »Lebo nevarím«. To je přesné! Kdo nevaří, není. A to mně přijde hrozné. Vždycky si dám radši kafe, cigáro a trošku se uklidním…

Jak vlastně vaše generace herců – bardů – vychází s mladými vycházejícími hvězdičkami? Respektují vás, nebo jsou až příliš »free«, jak se dnes tak rádo říkává?

Úplně to nemůžu posoudit, protože se s mladými herci nepotkávám až tak často. Ale vím, kam míříte. Je to jiné… Ne že by byli protivní nebo nezdvořilí, ale jsou tu jiné věci…

Vzpomínám si, jak jsem měla možnost stát vedle pana Pivce nebo Marvana, a to nemluvím o Vladimíru Menšíkovi nebo Daně Medřické a dalších bardech – to bych jich musela jmenovat stovku dalších – vždycky jsem s napětím poslouchala, co říkají, to zaprvé. A zadruhé, když mi poradili, byla jsem ráda, a snažila jsem se je, ne že zrovna napodobit, ovšem všimnout si, jak se chovají a jak hrají oni…

No a nyní? Mám pocit, že dnešní mladí herci mají v sobě takovou zvláštní suverenitu, a když se jim, nedej bože, snažím v dobrém něco říci, cítí se jakoby dotčení. Mají až falešné sebevědomí.

A ještě něco. To je věc, kterou mladší generaci vyčítám: byla jsem naučená hercům rozumět – ale teď? Když se jim nedívám na pusu a nezesílím si televizi, nerozumím jim. Strašně špatně mluví. A hlavně v kriminálce, to je něco trestného, nemůžu si pomoci!

Kolikrát si říkám, že už blbě slyším, ovšem pak mi kamarádky říkají »jemu bylo blbě rozumět, on špatně mluvil«. Takže něco na tom opravdu bude. A vůbec, ta dnešní čeština! Slyším ty takzvané dnešní moderátory. Oni vám klidně řeknou například: »Byly tam velké shromáždění.« Vůbec nechápu, jak jim to jde z pusy. Možná anglicky mluví dobře, ale česky fakt ne…

Není to tak dávno, co jsem se bavil s jedním z vašich hereckých kolegů, který porovnával, jak se točily seriály kdysi – například Třicet případů majora Zemana, kde jste hrála jednu z hlavních rolí – a jak se točí dnes. Mluvil o kumštu v porovnání s nynější velkovýrobnou. Podepíšete tento názor?

Víte, ono je to celé trochu jinak. Režisér Sequens na to tehdy disponoval jiným časem a navíc měl jednu kameru. Teď naopak musíme natočit v podstatě za deset dní celovečerák. Uvědomte si, že každý den půl hodiny jde seriál, čili to musí být úplně jiná organizace práce. Režisér má tři kamery, musí to být nachystané a my máme na obraze asi 20 minut. Sequens měl na to samé třeba půl dne.

I ten film se dnes dělá trošku jinak. Určitě bych nemluvila o velkovýrobně. Ježíši Kriste, co kdo chce, když 20 let jde jeden seriál? Myslím tím Ulici. Diváci to chtějí vídat denně, a zaplaťpánbůh, že se takoví pořád najdou. Pak to ale opravdu nejde dělat jako film! Fakt ne…

V jedné z předešlých odpovědí jste se dotkla stávající vlády. Vy vůbec nezapadáte do okruhu umělců dnešní doby a jste v tomhle směru dost kritická. Čím to?

Pravda je, že posledních pět nebo šest let mám víc času sledovat dění kolem nás, než jsem kdy měla. Dostaly se mi do rukou oficiální materiály nebo staré noviny a časopisy a nerozumím tomu – nebo bych rozumět chtěla, ale ono to nejde pochopit – proč jistý politik řekne před osmi lety něco a pak udělá pravý opak toho, co tehdy hlásal. Takže prohlédl? Jak říká Miloš Zeman, že jen blbec nemění své názory? Spíše si ale myslím, že speciálně tahle vláda se hrozně zpronevěřila tomu, co slíbila. Neuvěřitelně! Všechno je jinak. Ať už se to týká důchodů, voleb, daní, prostě všeho…

Vždyť si vezměte jenom to, co řekli v souvislosti s povodněmi. Že dostaneme 50 miliard od Evropské unie. A pak se ukáže, že to není pravda. Ale oni to řeknou pro jistotu den před volbami. Copak jsme idioti? Asi jsme. Jsou to naše peníze!

A z čeho se mi udělalo opravdu špatně, když se dozvídáme o satisfakci pro ty nebohé Moraváky. Zvlášť když pak zjišťujeme, že to tak ani nemuselo být, kdyby tam postavili včas přehradu. V tom případě mohly být škody poloviční…

Ale vracím se zpátky k původní myšlence. Když čtu, že ti lidé dostanou 40 tisíc, tak mi to přijde absurdní. Za to si nekoupí ani slušnou pračku s ledničkou. Na druhé straně se vyhazují miliony na zbraně! Já nechci, aby z mého důchodu šla byť jen desetikoruna na granát! A pak vidím fotku pana Fialy, našeho nejvyššího, který má zabořené pazoury v patronách, kousek od nás ve Vlašimi, a usmívá se. To má radost, že každá patrona někoho zabije? Já tu radost nemám. Jestli je to Rus nebo Ukrajinec, je mi úplně jedno. Že Ukrajinci bojují za mě? Já nechci, aby za mě kdokoli bojoval! Ať jdou bojovat za sebe, a mě nechají být.

Víte, já hrozně odsuzuji a nechápu herce, kteří někomu přejí smrt. Třeba Ficovi. Mám i známé, s nimiž od té doby nemluvím, co řeknou, že ten střelec z Handlové měl slovenského premiéra trefit líp. Nechápu, kde se v lidech bere tahle agrese! Režisér Hřebejk chce vybombardovat hotel Štekl, kde se konala oslava narozenin Miloše Zemana a kam dorazili zahraniční prezidenti? Co to je!? A když někdo řekne, že by chtěl, aby se již neválčilo, pak je to sprosťák a máme ho zabít? Je to tak!

Já naopak chci mír. A vadí mi, když nakoupíme drahé stíhačky, zatímco na důchodce nemáme. Přiznám se, že cítím až nenávist téhle vlády k důchodcům. Jako by se nás štítili, že už tady nemáme být. Měli bychom buď držet hubu, nebo umřít. Jakmile se řekne slovo »důchody«, oni jsou skoro nepříčetní. Tohle mi vadí až neuvěřitelně…!

Petr Kojzar

FOTO – autor a Tomáš Magnusek s. r. o.