Byl to úspěch jako žádný předtím. Nic dosud nevyvolalo tolik emocí. Nic nespojilo národ tolik jako právě Nagano. Olympiáda, kterou nic nepřekoná. Tedy její hokejový turnaj…
Že je pro vás sport španělskou vesnicí? Nepoznáte ofsajd od zakázaného uvolnění? Nevadí. Na těch několik dní v únoru 1998 se z vás stali sportovci do morku kostí.
Hádáte se se sousedem, že byste mu nejraději »omylem« vytopili byt? To vše je pryč, najednou jste hltali hokejová klání u společné obrazovky a zapíjeli každý gól panákem lahodného moku.
Máte problémy v práci? Spravila to dovolená trávená nikoli na vleku v Krkonoších či Alpách, nýbrž u televizní obrazovky.
Musíte se učit na vysokoškolské zkoušky? Skripta šla načas stranou a místo letopočtů máte v hlavě čísla dresů hokejových hrdinů.
Nechápete ty, co vstávají se slepicemi? Před sedmou by vás původně nedostali z postele ani párem volů? Nyní jste si bez problémů nařídili budíka na pátou ranní a hltali, jak Dominik Hašek čaruje a chytá nemožné, jako by měl ve výstroji magnet na puky, a jak parta kolem kapitána Vladimíra Růžičky píše bezmála pohádkový příběh o tom, jak podceňovaný tým zničil ambice favorizovaných profesionálů – nejen – ze zámoří.
Poprvé v historii
Právě pro Kanadu a Spojené státy americké byl naganský hokejový turnaj šitý na míru. Poprvé v historii se klání pod pěti olympijskými kruhy zúčastnili profesionálové z věhlasné kanadsko-americké NHL. A de facto mělo jít jen o to, zda zlato získá parta kolem Wayna Gretzkého, Steveho Yzermana a Erica Lindrose, nebo ta, v níž hrála prim neméně zvučná jména jako Brett Hull, Mike Modano či Chris Chelios. Mimochodem, na finále Kanada vs. USA vsadila všechno televizní stanice CBS v naději, že se jí podaří zachránit klesající sledovanost, a vysnil si ho i šéf Mezinárodní hokejové federace (IIHF) René Fasel. Ten pak nelibě nesl, že oba favority na cestě za zlatem vyřadil zdánlivě bezejmenný český výběr. Od té doby se ostatně tradovalo, že Fasel nemá Čechy rád, což švýcarský funkcionář musel několikrát opakovaně vyvracet…
Ale zpět k turnaji. Ona totiž ta hvězdná jména zdaleka nerezonovala jen u obou zámořských výběrů. Do Nagana přicestovali i Rusové Pavel Bure a Sergej Fjodorov, Švédové Peter Forsberg a Mats Sundin či Finové Saku Koivu a Teemu Selänne. Ne nadarmo se olympijskému hokejovému klání v roce 1998 začalo říkat »Turnaj století«.
Pravda, profesionálové dostali zelenou i na dalších čtyřech následujících olympijských hrách, ale nikdy už žádný turnaj neměl takový věhlas jako naganský. Protože tohle bylo poprvé…
Po třech trénincích
Česko reprezentovalo 11 hokejistů z NHL, doplněných o dvanáctku statečných z Evropy.
Po pouhých třech společných trénincích se šlo na věc. A tým trenérů Ivana Hlinky a Slavomíra Lenera začal výhrou 3:0 nad Finskem, která jako by předurčila, co se bude dít v následujících dnech. Vychytané čisté konto Dominika Haška? Bude hůře, milí střelci soupeřových týmů!
Ale kdo by si to uměl po základní skupině představit?! Vždyť po povinném vítězství 8:2 nad Kazachstánem následovala prohra 1:2 s Ruskem, která »odsoudila« český tým do zdánlivě neřešitelné pozice. Nejprve čtvrtfinálový duel s USA, v případě postupu pak semifinále proti Gretzkého Javorovým listům. To už bylo – díky pavouku turnaje – jisté, že se oba dva zámořské týmy ve vysněném finále nepředstaví, neboť na sebe ironií osudu narazí již v semifinále. Zdálo se to být jasné jako facka. Jenže Američanům v cestě stáli Češi.
Malinká dušička
Kdo si vzpomene na první třetinu duelu se Spojenými státy, potvrdí, že v něm byla maličká dušička. Pod takovým tlakem národní tým nebyl ani za časů slavných světových šampionátů, kdy v přesilovkách úřadoval legendární »zelený« útok Tichonovovy sborné Krutov, Makarov, Larionov. Jen famozní zákroky »Dominátora« mezi tyčemi zabránily neštěstí. Jít do kabin za stavu 0:1 bylo vlastně malé vítězství. A zázrak. Kdo to viděl, potvrdí…
Další – a ten hlavní – zázrak měl ale přijít. Ve ztichlé kabině si vzal slovo kapitán Vladimír Růžička. Mluvil prý jen něco přes půl minuty, ovšem o to trefnější jeho slova byla. Český celek vyšel z kabiny jako vyměněný a ještě do poloviny utkání stav skóre obrátil. Trefil se sám Růžička, jako by chtěl jít coby správný kapitán příkladem, a pak i Jaromír Jágr, největší hvězda národního mužstva. O druhé přestávce to bylo zásluhou Martina Ručinského 3:1, a když ztvrdil senzační výhru v samém závěru pumalicí Jiří Dopita, senzace byla na světě.
Hokejová veřejnost žasla. I odborníkům spadla čelist. A Američané si svou frustraci vybili na apartmánech, kde byli ubytováni. Luxusní vybavení neodolalo jejich ručnímu i nožnímu řádění…
Gretzky a spol. v šoku
Že jedna vlaštovka jaro nedělá? Vždyť v cestě stála Kanada – a to měl být přece jen ještě o něco vyšší level. Navíc podcenění ze strany protivníka již nyní nemohlo hrozit. Přesto se na ledě odehrávala trochu jiná podívaná. Češi s favoritem nejen že hráli vyrovnanou partii, ale dá se říci, že po většinu zápasu byli dokonce lepší než soupeř. A Gretzky a spol. se nestačili divit, jak Češi mají více než jen skvělého Haška mezi tyčemi. V 50. Minutě šel outsider dokonce do vedení zásluhou gólu Jiřího Šlégra. A v ten moment si všichni, kdo duel sledovali, málem ukousali nehty. Byly to nervy!
Překvapivý postup byl blízko, blizoučko. Jenže – v čase 58:57 procpal puk za Haška Trevor Linden a vypadalo to s našimi ambicemi všelijak, jen ne dobře. Kanada se zlepšila, cítila šanci, ale vítězný gól nedala. A tak o finalistovi rozhodovaly samostatné nájezdy – disciplína, která tehdy byla pro americký kontinent nevyzkoušená…
Přepište dějiny!
Už je to historie trvající čtvrtstoletí. Ale každý si to pamatuje jako dnes. V samostatných nájezdech rozhodl jediný proměněný pokus Roberta Reichela a komentátoři Robert Záruba a Petr Vichnar mohli unisono křičet: »Jsme ve finále, jsme ve finále!« A to, že byl Hašek opět nepřekonatelný, demonstruje další hláška, díky níž se Záruba stal nesmrtelným: »Až bude Haškovi někdo tesat sochu, tak ho musí zobrazit v rozkleku.«
Tyhle momenty paralyzovaly celou republiku. Ve školách se přestalo učit a děti i kantoři místo toho sledovali hokej. Bary se otevíraly brzy ráno a hlavně přišlo něco, co mělo charakterizovat celé nejslavnější období českého hokeje, který se pak vyhříval ještě nějaký ten rok na absolutním výsluní – plná náměstí a velkoplošné obrazovky.
Ve finále čekalo Rusko. Psal se 22. únor 1998. Odveta za prohru ve skupině, která nás poslala do tak těžké části pavouka, se vydařila. »Přepište dějiny!« Tak zněl další libozvučný televizní komentář, který nikdy nezestárne, a hlavně se nikdy neomrzí. Vyhráli jsme gólem Petra Svobody, a tím byla napsána zvláštní paralela. Když totiž jedinkrát Čechoslováci získali olympijské zlato ve fotbale, dal vítězou branku také Svoboda – Jindřich. To bylo v roce 1980 do sítě NDR.
Naganská pohádka vyvrcholila monstrózními oslavami na pražském Staroměstském náměstí, které vrátily na výsluní populární hudby Michala Davida. Právě jeho hity hnaly naganskou partu do bojů a hitmaker pro zlaté hochy napsal během pár hodin píseň, kterou pěl jako jeden muž celý »Staromák«: Správnej tým…
(pk)