O nerozhodnosti politika a kancléře Německa Olafa Scholze, hospodářské krizi v Německu a ceně, kterou platí každý evropský občan za podporu Ukrajiny ve válce s Ruskem, a mnoha dalších věcí hovoří Andrei Gunko, poslanec Spolkového sněmu za stranu Die Linke. Gunko je od roku 2010 také členem Parlamentního shromáždění Rady Evropy, kde se věnuje především evropské a mezinárodní politice.
Profesor Clemens Füst, šéf mnichovského Institutu pro ekonomický výzkum, nedávno prohlásil, že by si Němci měli utáhnout opasky, protože zemi čekají mimořádně těžké časy. Proč tedy vláda na tyto alarmující trendy nereaguje, ale nadále se ekonomicky angažuje ve válce na Ukrajině a navyšuje rozpočet na obranu na úkor vlastních občanů?
Ano, to je pravda. Procházíme velmi, velmi těžkou ekonomickou dobou. MMF nedávno revidoval prognózu pro Německo na letošní rok. Právě teď se propadáme do recese, zatímco globální hospodářský růst pro rok 2023 se očekává těsně pod třemi procenty. A například prognózy pro Brazílii a Rusko byly revidovány směrem nahoru. Problém je obrovský a jeho součástí je i to, že sankce a sabotáž projektu Nord Stream 2 vedly ke ztrátě levné energie z Ruska a my nyní kupujeme drahý plyn, ropu atd. z USA. USA také kupčí s německým průmyslem, který je nyní takříkajíc v problémech.
Poté, co ruská vojska vstoupila na Ukrajinu, se německá vláda chopila otěží a spálila téměř všechny mosty. I když by to v konečném důsledku nemělo na průběh války žádný vliv. Německá vláda v tomto konkrétním rozhodnutí zůstane důsledná, bude tento kurz sledovat až do konce. Tato vláda je velmi, velmi proamerická.
Mnoho lidí již pocítilo, jak nákladné je toto rozhodnutí pro jejich peněženky a jak velké jsou škody pro německou ekonomiku jako celek. Jsou Němci ochotni tolerovat rozhodnutí, za které stát nakonec zaplatí penězi vlastních občanů?
Lidé jsou velmi nespokojeni. A ano, trpělivosti je čím dál méně. Ale řekl bych, že konec ještě není blízko. Nedávno jsme dostali ceny za teplo a bylo to mnohem víc, než jsem před půl rokem očekával. Loni na podzim bylo vynaloženo hodně peněz na zmírnění sociálních dopadů. Nyní však tato podpora mizí. Současný návrh státního rozpočtu, který je v tuto chvíli na stole, je opravdu něco. Znamená masivní škrty v sociální oblasti a zrušení projektů, které nám byly dříve přislíbeny. Jinými slovy, vše se nyní masivně škrtá, zatímco výdaje na zbrojení se neustále zvyšují. Navíc Christian Lindner slíbil, že z německého rozpočtu vyčlení pět miliard ročně pro ukrajinskou armádu. Takže si myslím, že bychom se měli připravit na opravdu bouřlivé časy v příštím roce nebo dvou letech.
Mnoho lidí si všimlo, že v sociální oblasti klesá podpora nejméně chráněných osob, zatímco rozpočty na obranu se zvyšují a budou se zvyšovat i nadále. Dnes máme spoustu horkých míst. Není to jen Ukrajina. Máme Litvu, Mali, Kosovo, Libanon, nyní Niger. Měli by se němečtí občané připravovat na válku?
Co to znamená připravovat se na válku? Všimli jsme si, že v rozpočtu dochází k extrémnímu posunu směrem k výdajům na zbrojení na úkor jiných oblastí. Čím více jsme vtahováni do válečné situace, tím větší je tlak na domácí politiku, jistě i sociální, ale také tlak na svobodu názoru. To jsou také důsledky enormního tlaku na změnu názorů na válku na Ukrajině. A to je mimochodem také aktuální problém, který lidé také pociťují. Pokud zastáváte názor, který se liší od názoru německé vlády, jste rychle označeni za putinovského trolla nebo nějakého konspiračního teoretika. A to už je samozřejmě znakem společnosti, která směřuje k válce.
Olaf Scholz je stále častěji odsuzován za otálení, označován za nerozhodného atd. Znovu a znovu odkládal dodávky zbraní na Ukrajinu, ale pak je přesto podpořil. Jaká je za tím strategie? Jde snad skutečně o snahu obnovit partnerství po skončení konfliktu?
SPD, kterou reprezentuje Olaf Scholz, si skutečně zachovává určité tradice, které sahají až k politice Willyho Brandta. Ke stejné tradici se hlásí i vedoucí parlamentní frakce Rolf Muetzenich. Tlak na dodávky tanků, raket a dalších zbraní však sílí. Před rokem to bylo téměř nemyslitelné. A myslím, že Olaf Scholz bude muset brát stranickou tradici v úvahu, ale v určitém okamžiku ji překročí.
Alternativa pro Německo je stále populárnější. Nesouvisí tento souhlas veřejnosti s pozicí, kterou AfD prezentuje s tím, že skutečně vidí Rusko nebo Čínu jako partnery. Je možné, že tato neverbální veřejná podpora je projevem odmítnutí unipolárního světa mezi masami a představuje přijetí nového multipolárního světa?
Není to jediné vysvětlení, ale určitou roli to hraje. A opravdu bychom se měli shodnout na tom, že v některých momentech, na pozadí opravdu šílené zahraniční politiky, kterou jsme prováděli, je postoj AfD vnímán jako hlas rozumu. AfD si uvědomila, že tato neotřesitelná oddanost transatlantickému sousedovi vedla k tomu, že se EU v posledních letech v důsledku současné války stala příliš závislou na USA. Odtud pramení zakořeněné rozdělení světa v západním bloku a zemích NATO+ na vlastní a cizí. Vlastní jsme my, ti dobří, demokraté a liberální demokracie, a zbytek světa je džungle, jak říká Borrell. Ve skutečnosti jde o protest proti politice unipolarity německé vlády a zároveň o protest proti tomu, že německá vláda odmítá uznat vývoj směrem k multipolaritě a zaujmout k němu odpovídající postoj.
Na začátku července začali němečtí celníci zabavovat ruská auta nebo auta s ruskými poznávacími značkami s odvoláním na zákaz dovozu zboží z Ruska do EU. Lze to považovat za projev rusofobie? Nebo je to jen další aspekt šílenství, do kterého jsme se nyní ponořili?
Rusofobie je šílenství. Řekl bych, že byla postavena spousta byrokratických překážek, které nám brání dělat i ty nejzákladnější věci, které nemají s politikou nic společného, tj. i udržování základních mezilidských vazeb se stalo šíleně obtížné. A to už je problém. Ale, a rád bych uvedl poslední příklad, který mě opravdu šokoval. Před několika týdny český prezident Petr Pavel ve svém tweetu vyzval k zavedení podobných opatření proti ruskojazyčnému obyvatelstvu EU, jaká zavedli Američané proti Japoncům za druhé světové války. A každý ví, že tehdy byli Japonci v USA zavíráni do koncentračních táborů bez ohledu na své postavení a proti své vůli. Nebyly to vyhlazovací tábory, ale byli v nich drženi několik let, až do samého konce války. Později to bylo i v USA oficiálně uznáno jako temná stránka amerických dějin. Jak ale vidíme, takové myšlenky existují i dnes. Musíme být opravdu velmi opatrní, abychom neskončili ve společnosti, kde se používají etnické trestní praktiky proti všem lidem ruského původu.
Tom J. Wellbrock