Michal Hašek: Pavel je favoritem, Babiš případnou porážkou zahájí novou cestu do Strakovky

Michal Hašek byl mezi lety 2008-2016 hejtmanem Jihomoravského kraje. V roce 2014 dobrovolně opustil Sněmovnu, kde zasedal od roku 2002. Od té doby, až na krátké působení v roli náměstka ministra vnitra Jana Hamáčka v roce 2021, se věnuje advokacii. Jako samostatný advokát pracuje od 1. ledna 2022, ale politiku sledovat nepřestal. V rozhovoru pro iportaL24.cz mj. ostře zkritizoval stávající vládu, vyzval k mírovým jednáním a ukončení konfliktu na Ukrajině a ohledně bedlivě sledovaných prezidentských voleb se vyjádřil, že ve skutečnosti ani jeden z kandidátů postoupivších do druhého kola neprohraje.

Přiznejte, nechybí vám vrcholná politika?

Kdo mě zná delší dobu, dobře ví, že jsem homo politicus, tedy člověk politický. Pracovně se dnes už naplno věnuji advokacii, politiku sleduji ve volném čase a občas mi nedá ji okomentovat třeba na sociálních sítích. Potkávám se samozřejmě i s bývalými a současnými politiky napříč celým politickým spektrem a ti jsou mnohem otevřenější než dříve, už nejsem jejich soupeř.

Prozraďte, je něco, co byste ve své vrcholné kariéře udělal jinak?

Historie nezná kdyby, a ani já se neutápím v tom, co bylo nebo co mohlo být. Zajímá mě přítomnost a především budoucnost.

Abych vám alespoň krátce odpověděl, svedl jsem bitvu o budoucnost sociální demokracie jako představitel jejího konzervativního křídla a tu bitvu jsem prohrál. Samozřejmě na prvním místě vlastní chybou, ale částečně také tím, že nás »prohodil« jeden z nás za pomyslných třicet stříbrných. Nefňukám, beru to jako fakt. ČSSD od roku 2014 vsadila na liberální kavárenskou politiku, vyštvala či potlačila postupně zastánce jiných názorových proudů, tím se sama oslabila a nakonec přišla o to nejcennější – o levicové voliče. ČSSD se zničila ve dvou vládách s ANO a Andrejem Babišem, když si nechala vzít klíčová politická témata, nezvládla komunikaci s vlastními voliči a nakonec přišla i o ně. I úspěchy ČSSD a našich ministrů si umně přisvojilo hnutí ANO, na nás zůstal jen Černý Petr.

Nebyli jsme v tom sami. Obdobně dopadla i KSČM jako Babišův spojenec. U ČSSD i KSČM nevidím dnes, bohužel, reálný potenciál na to, zvednout se a opět posilovat. Spíše pozoruji jinou věc. Myslím si, že Andrej Babiš se inspiruje slovenským modelem Roberta Fica a strany SMER. Pro ty, kteří tolik neznají slovenské reálie, připomenu, že na začátku strany SMER stála integrace malých levicových slovenských subjektů. A tvrdá práce, která nakonec vedla k tomu, že se SMER stal hegemonem slovenské politiky a Robert Fico několikanásobným slovenským premiérem. Domnívám se, že Andrej Babiš uvažuje aktuálně v ČR podobně. V zásadě obsadil politicky levicový, ale i levostředový prostor. Osobně mám vážnou pochybnost, zda je Andrej Babiš levičák, a mohl bych tady zmínit řadu dalších jmen ze strany členů hnutí ANO, ale to teď není podstatné. Aktuálně má toto hnutí levostředové priority, a co je podstatné, převzalo téměř kompletně levicové a levostředové voliče. Podpora hnutí ANO nespadla z nebe! To jsou voliči, kteří dříve volili primárně sociální demokracii, a část z nich asi i KSČM.

Co tedy podle vás měla sociální demokracie udělat jinak?

Opakoval bych se. Zásadním problémem byla liberální kavárenská orientace ČSSD po roce 2014. Znejistěli jsme vlastní voliče špatnou komunikací i tématy, kterým možná tleskala pražská kavárna, ale kterým nerozuměli tradiční levicoví voliči ČSSD. To platilo především pro Sobotkovu vládu v letech 2014-2017, jakkoliv musím objektivně říci, že neměla špatné výsledky z hlediska života občanů i fungování sociálního státu. ČSSD však totálně prokaučovala vedle kvalitní správy země zejména politický marketing, a body sbíralo ANO a Andrej Babiš. Po studené sprše ve volbách 2017 pak ČSSD volila ze špatného a ještě horšího řešení – jít s Babišem do vlády nebo být malou skomírající neviditelnou opozicí ve Sněmovně. Vybrali jsme si těžší cestu vládní spoluodpovědnosti, kde jsme sice prosadili mnohá sociálně-demokratická témata (zrušení karenční doby, mateřská, důchody, růst minimální mzdy i odměňování ve veřejném sektoru), ovšem opět se nedařilo to komunikovat jako výsledky práce ČSSD.

Posledním varováním před sněmovní pohromou byly krajské volby v roce 2020, kde se až na poslední chvíli podařilo zvednout podporu ČSSD nad hranici 5 procent z původních dvou (!) krajů na osm. Tehdy jsem předsedovi strany společně s dalšími vypracoval analýzu s krutě výstižným názvem Přežili jsme naposledy. Namísto mobilizace ČSSD však přišlo něco nepochopitelného – liberální část pod heslem »zalehneme na matrace a počkáme« nebo »raději malá, ale naše« odsabotovala sněmovní volby a smutný výsledek se dostavil – ČSSD na podzim 2021 poprvé po vzniku samostatné ČR neprošla, byť velmi těsně, do Poslanecké sněmovny a od té doby dále padá, obávám se, že do vlastního politického hrobu. Podobně je na tom KSČM a já se bojím, že uvnitř těch stran se vede už jen zákopová válka a bitva o majetek, protože v obou stranách ten majetek není malý. Dosahuje hodnoty stamilionů, možná miliardy korun.

ČSSD nicméně na nedávném sjezdu v Brně tvrdila, že tu nejproblémovější část – oddlužení strany – zvládla. Teď chystá návrat do Sněmovny, nicméně například váš bývalý nadřízený, expremiér Jiří Paroubek, v této souvislosti stranu označuje za »levicovou pražskou kavárnu«. Budete mu oponovat?

Aktuální vedení ČSSD skutečně navozuje dojem, že se jedná o takové levicové ani ne béčko, ale céčko či déčko pražské kavárny. Historicky jsme používali pro tyto debaty v ČSSD pojem »oranžová TOP 09«, teď to vypadá spíše na oranžovou »TOP nula celá devět«, což může být finální účet těch nejskalnějších voličů a definitivní pohřeb nejstarší české politické strany. Z toho se mi chce opravdu brečet.

Proč se podle vás jsou schopny spojit tak různorodé strany, jaké tvoří například koalici SPOLU nebo PirSTAN, zatímco na levici to nejde?

Za prvé jsem přesvědčen, že chce-li česká levice – a tím myslím českou, moravskou i slezskou – přežít, resuscitovat a i růst, není jiná cesta než vytvoření širšího levicového bloku. Pozor, hovořím o bloku, ne o spojování stran.

Za druhé platí, že kolegové v politickém středu a na pravici jsou pragmatičtí a do těch věcí vstupují bez personální předpojatosti. Obávám se, že jedním, nikoliv jediným, důvodem, proč se to nedaří na levici, jsou personální animozity u některých představitelů – jak v sociální demokracii, tak v KSČM, případně i v jiných novějších subjektech.

Objevily se tady pokusy propojit sociální demokracii například se Zelenými nebo s dalšími iniciativami, jako je Budoucnost a Idealisté. Inu, ze zoufalství se má zkusit ledacos, ale já jen upozorním na to, abychom se všichni podívali, jak to dopadlo v Praze, kde byla za lídryni této kandidátky zvolena paní Šabatová. Přes velký odpor u pražské organizace sociální demokracie byla v zásadě naoktrojována z centrály pod kuratelou vedení, to znamená pana Šmardy a tehdejšího místopředsedy Petříčka. Výsledek? Sociální demokracie už podruhé chybí v Zastupitelstvu hlavního města Prahy a vyhořela i v jednotlivých městských částech. Koneckonců Tomáš Petříček za ten zoufalý výsledek na Praze přijal odpovědnost a rezignoval na pozici místopředsedy ČSSD, což je jedna z mála věcí, kdy bych nějaký jeho vnitrostranický krok ocenil.

V roce 2018 jsem se s řadou sociálních demokratů pokusil ještě o jeden restart ČSSD díky neformální názorové platformě Zachraňme ČSSD. Tehdy na její setkání jezdily ve volném čase o víkendech stovky sociálních demokratů z celé ČR, svobodně jsme diskutovali o programových věcech, o politice ČSSD ve vládě, v parlamentu, na krajích, v obcích. Byli jsme ostouzeni a nálepkováni, protože jsme si dovolili naštvat partu kluků, co spolu mluví. Zajímaly je především politické kšefty a počty delegátů sjezdu a konferencí, nikoliv skutečná politika pro lidi. A obávám se, že v tomto se soc-dem nepoučila. Slovy filmového klasika, »stejné chyby, stejné známky«. Jsem proto skeptický k záchraně ČSSD, jakkoliv je pro mne stále srdeční záležitostí, vždyť jsem s ní prožil téměř 25 let profesního i osobního života. Nicméně z nostalgie a vzpomínek se žít nedá a nemá.

Sečteno a podtrženo, bez nějaké užší spolupráce současná levice v té stávající podobě zemře. Doslova a do písmene. Lidé chtějí slyšet řešení vážných ekonomických a sociálních problémů dneška, chtějí skutečný boj za moderní sociální stát a kvalitní a dostupné veřejné služby, za kvalitní bezplatné zdravotnictví i školství, za dostatek léků v lékárnách, za dostupné bydlení třeba formou družstevního či nájemního bydlení jaké desítky let budují sociální demokraté ve Vídni. Lidé chtějí sociální smír, důstojnou mzdu za práci včetně té minimální. Lidé naopak nechtějí daňové experimenty s DPH – zvyšování u sociálně citlivých komodit jako jsou potraviny, voda, léky, bydlení či energie. Lidé mají dost »vysílání jasných signálů«, chtějí konkrétní kroky, které jim pomohou v současném rozbouřeném světě. Naší rolí jako levice je stále akcentovat moderní sociální stát, akcentovat solidaritu a spravedlnost. A nahlas se ozvat v situaci, kdy si myslíme, že to stávající vláda, nebo jakákoliv jiná, bude porušovat či bořit. Že bude bořit sociální smír, těžce vybojovaný a vystavěný v posledních desítkách let, a bude se snažit dokonce o tiché zavádění nedemokratických praktik.

A to je podle vás současný případ?

Letos si budeme připomínat třicáté čtvrté výročí od listopadové sametové revoluce. Asi málokoho, kdo tehdy na Letenské pláni nebo kdekoliv jinde po republice zvonil klíči a nějakým způsobem se účastnil toho, že došlo k demontáži totalitního komunistického režimu a přechodu k demokratickému systému, napadlo, že se tady po 34 letech stane pro funkcionáře některých ministerstev Orwell a jeho román 1984 nikoliv pouze literaturou, ale manuálem. Že se tady začnou objevovat pokusy, aby tady vznikalo něco, co připomíná zárodky Orwellova Ministerstva pravdy. Aby tady vznikala legislativa, která má začít řešit údajné dezinformátory, údajné dezinformace a má dokonce v určitých situacích dojít až ke kriminalizaci svobodného vyjadřování nějakého názoru nad rámec nynější trestní legislativy, která je podle mého názoru dostatečná a chrání demokratickou společnost.

Vláda už lehce otestovala, co společnost vydrží krátce po zahájení rusko-ukrajinského konfliktu, kdy došlo k vypnutí několika webů označených za dezinformační, přičemž bylo jenom vágně řečeno, že jsou to poznatky tajných služeb, a tudíž nebylo nic podrobně zdůvodněno. Protože se hromadily soudní žaloby, bylo v zásadě jasné, že bez zákonného zmocnění toto nelze dělat dál. Žádná vláda po listopadu neudělala to, co ta současná Fialova – že by zřídila pozici zmocněnce pro média a pro dezinformace. Vytvořilo se teplé místečko pro vrcholového činovníka Bakalova mediálního domu Economia pana Klímu, který okamžitě začal úřadovat. Ten ihned prosadil, že vláda vyčlení budget z daní – má jít o částku vyšší než 100 milionů korun pro provládní média. A on má být tím, kdo bude posuzovat, která média jsou ta správná z pohledu vlády, ta, která jako nejsou dezinformační a v nich bude nakupovat vláda nebo státní podniky inzerci a mediální prostor. To je něco nepředstavitelného!

Jak je možné, že zrovna Fialova vláda realizovala zmíněné? Je to dáno konfliktem na Ukrajině? Nebo pohodlnou sněmovní většinou?

Ano, ta vláda se opírá o 108 hlasů, to je nezpochybnitelné. Tím je velmi silná. Většina ve Sněmovně vznikla díky tomu, že Ústavní soud před parlamentními volbami v roce 2021 zasáhl do volební legislativy a v zásadě umožnil to, aby kandidovaly za nějakých podmínek koaliční subjekty.

Jako druhou věc vnímám, že ta vláda je podle mě silně asociální, a to by se prokázalo, i kdyby nepřišel rusko-ukrajinský konflikt. Ten samozřejmě řadu věcí urychlil. V první fázi se stal určitou peřinou, která přikryla všechny domácí problémy, a už to nebylo jenom o tom, co by se dělo obvykle, že by první rok vláda říkala »za všechno můžou naši předchůdci, za všechno může Andrej Babiš«. Na rovinu říkám, že to, co se stalo 24. února 2022, je špatně a vojenská agrese Ruska na Ukrajinu je neomluvitelná. Nemyslím si, že silové vojenské řešení by bylo dobrým řešením v jakékoli situaci. Já třeba ve volném čase jako dobrovolný hasič pomáhal uprchlíkům v krajském azylovém centru a osobně jsem se zapojil do pomoci obyčejným lidem, kteří prchají z Ukrajiny před válkou. Ti si pomoc zaslouží. Samozřejmě ale takovou pomoc, které jsme schopni, která je v možnostech České republiky a v možnostech našeho státního rozpočtu a kterou akceptuje i naše obyvatelstvo. Čili jsem přesvědčen, že pomáhat bylo správně, ale je to o tom, abychom správně nastavili podobu a rozsah té pomoci. A v žádném případě by naši lidé neměli mít pocit, že stát začíná polevovat v pomoci vlastním občanům, kteří se dostali do problémů a potřebují pomoc v různých oblastech, jenom proto, že aktuálně pomáhá Ukrajincům.

Vláda tedy využila ukrajinskou krizi jako peřinu. Přikryla jí řadu problémů. Okamžitě začal problém s energetikou, což se promítlo do sociálních a ekonomických potíží, ať už jednotlivých lidí nebo firem. A Fialova vláda strašně dlouho otálela. Říkala – my máme předsednictví. Chlapci měli pocit, že řídili Evropu. Neřídili nic. Byli jen moderátory těch schůzek. Jsou úplně jiní hráči, kteří řídí Evropu, nikoli ti ve Strakovce.

Naše vláda tak byla jednou z posledních, která přijala nějakou pomoc lidem, například směrem k zastropování cen energií, a ještě zastropovala způsobem, kdy řada okolních států pro lidi zajistila levnější dodávky energií. Další příklad – aktuálně jsem zaznamenal informaci, že Španělsko se připojilo ke státům, které pomáhají lidem v jejich problémech snížením DPH na potraviny. To je téma, které se tady sice diskutovalo, ale prakticky k ničemu nedošlo. Ceny potravin narostly v desítkách procent, notabene máme tady tu téměř dvacetiprocentní inflaci, čili zdražovalo všechno, ale cena potravin jako jedna ze základních životních potřeb představuje pro lidi vážný problém. A já se divím, jak je možné, že nynější parlamentní i neparlamentní opozice setrvale nebuší do vlády den co den s tématem snížení DPH na potraviny. A možná i na další sociální citlivé komodity. Místo toho se dočítáme o plánech pana Stanjury, aby se naplnila státní kasa. No, tak já chápu, že ty nové americké superletouny budou něco stát, a nejenom ony, ale mají to platit lidé. Mají to platit ve formě zvýšené DPH na tak citlivé komodity, jako jsou potraviny, voda, léky. Proč to vláda chce řešit na úkor těch příjmově nejslabších? Kde je daňová solidarita? Pan premiér Fiala a další hovoří o válečné dani. Ano, ať ji zavedou – pro bohaté korporace, které si mastí kapsu na probíhajícím válečném konfliktu, či které vydělávají na přemrštěných cenách energií a dalších komodit.

Jsme tady svědky věcí, které podle mě nezažila nejenom Česká republika za 30 let, ale ani moderní Československo před rokem 89. Mám teď na mysli například to, jak fatálně selhalo ministerstvo zdravotnictví. Nejsou tady léky, chybí penicilin. A když premiér oznamuje na mimořádné tiskové konferenci, že se podařilo sehnat nějaký penicilin na Slovensku, tak mi to přijde jak v květnu 1945 těsně po osvobození. Ministr Válek říká, že v březnu bude léků dost. Co tím vzkazuje? Počkej, angíno, záněte průdušek – a přijďte až v březnu. Buďte nemocní v březnu, do té doby to vydržte. To je pro mě něco úplně nepochopitelného. Ukazuje se, že stát selhává u takovýchto základních agend, a to je něco, s čím nemá rusko-ukrajinský konflikt přímo co do činění. A kdyby to všechno nepřikryla další deka s názvem prezidentské volby, tak už by to dávno eskalovalo politickou scénu a vyvolalo velké napětí ve společnosti.

Když už jste to nakousl, pojďme zostra na stávající prezidentské volby. Co vás na prvním kole překvapilo a je podle vás vůbec, s ohledem na všeobecnou hysterii, dobře, že byla ona přímá volba zavedena?

Já jsem před jedenácti lety podporoval princip zavedení přímé volby prezidenta republiky. Vedly mě k tomu osobní zkušenosti při předchozích prezidentských volbách v roce 2003 a 2008. A ty nebyly hezké! V tom druhém případě už jsem je zažíval dokonce jako předseda poslaneckého klubu, takže věřte, že vím, o čem mluvím. A ono zmanipulovat osm milionů voličů je určitě složitější než zmanipulovat 281 volitelů, nebo alespoň část z nich, která by byla potřebná ke zvolení hlavy státu. Předminulý víkend rozhodl v prvním kole prezidentské volby lid. Vox populi, vox dei. Ovšem, jaké jsou pro mě závěry toho prvního kola? Za prvé končí éra zlaté první České republiky – kdo by to chtěl srovnávat, vím, že spojení »první republika« se používá směrem k masarykovskému Československu. Tady končí definitivně éra reprezentovaná pány Havlem, Klausem a Zemanem, jakkoliv si každý osobně udělá názor do plusu, do minusu na každé z těch jmen, já věřím, že čas a ticho léčí, a prostě tito tři budou vnímáni jako určité velké postavy polistopadové české a československé politiky.

Přichází úplně jiná éra, to jsme viděli i na tom, jaká skupina lidí projevila zájem kandidovat na pozici hlavy státu. Ukázalo se, jak obrovsky narostla v posledních letech moc médií a sociálních sítí. To, co se dneska stalo z přímé prezidentské volby, je v zásadě jenom jiná virtuální show – tak, jak Česko hledá SuperStar, nyní Česko hledá prezidenta. A podle mého názoru je ke svážení do budoucna, jakým způsobem například regulovat média směrem k volebním kampaním, jak regulovat otázku předvolebních průzkumů. Podívejte se, jak ty průzkumy špatně ve srovnání s reálným výsledkem favorizovaly některé kandidáty. Mám teď na mysli Danuši Nerudovou, která byla dokonce někdy před koncem roku favorizována jako možná vítězka prvního kola. A stačilo pár dnů a bylo jasné, že je to úplně jinak, pochopitelně i sérií jejích vlastních chyb v kampani. Nadhodnocován byl ale i pan Bašta. Nakonec ten jeho výsledek, kdyby teď odpovídal volebnímu výsledku SPD, pak by pan Okamura už nebyl v Poslanecké sněmovně s SPD.

Čili předvolební průzkumy a jejich validita je první problém k řešení, aby nedocházelo k manipulaci s voliči. Dále je poměrně evidentní, že tady podle mého názoru nejpozději před koncem roku vzniklo rozhodnutí velkých médií či jejich vlastníků, že tady je ta svatá trojice, která bude prosazovaná, a ti ostatní kandidáti se v zásadě okamžitě stali kandidáty druhého řádu. Tvrdím to i na základě toho, jak byly formátovány televizní besedy.

A co se týká toho vlastního výsledku, nedělám to často, ale budu citovat Vojtěcha Filipa, když sdělil, že v zásadě se ukázalo, že komunistická strana vlastně neměla tak špatnou personální politiku, protože dva finalisté jsou bývalí členové KSČ. Jeden z nich je kádrově voják z povolání, připravovaný na pozici příslušníka vojenské rozvědky, druhý zase prominentní člen KSČ působící v podniku zahraničního obchodu, kam věru bývalý režim nepouštěl jenom tak někoho s možností být venku i v západních nesocialistických státech nebo mimo státy RVHP a Varšavské smlouvy. Ale je to demokratický výběr a já jsem demokrat, takže nezbývá než respektovat, že jsou ve finále dvě jména, pana generála Pavla a pana Andreje Babiše. A jenom a pouze mezi nimi si teď lidé mohou vybírat.

Třetí volbou je k volbám nejít, ale zatím při každých volbách jsem říkal – když zůstanete sedět doma, tak pak nadávejte sami sobě, protože právě možná váš hlas je ten, který někomu bude chybět a rozhodne, že nakonec zvítězí člověk, jehož jste sami nechtěli. Rád bych tedy vyzval lidi, aby ve druhém kole šli volit, aby byla volební účast co nejvyšší. Ať už teď budou volit jednoho nebo druhého. Já si totiž umím představit i to, že ať už vyhraje generál Pavel, který se stal absolutní favoritem pro drtivou většinu médií, nebo Andrej Babiš, tak ani to, že někdo skončí druhý, nebude pro toho poraženého tak fatální doživotní újma. A řeknu hned, proč.

Stane-li se Petr Pavel prezidentem, tak má Andrej Babiš nakročeno k tomu, že bude opět příštím premiérem České republiky, a to dokonce s volebním ziskem významně lepším, než jakého dosáhlo hnutí ANO v posledních volbách. Andrej Babiš se teď přiblížil dvěma milionům hlasů, a když se mu to podaří zopakovat nebo poměrně zvýšit tento výsledek ve druhém kole, tak jsem přesvědčen, že už je to vykročení k vítězství v příštích parlamentních volbách. A zase – i když nevyhraje generál Pavel, tak bude díky tomu, kolik do něho bylo nainvestováno a kolik lidí ho volilo, zřejmě uvažovat o dalším angažmá v politice. A já bych osobně tipoval, že se stane jedním z budoucích lídrů, ať už za koalici SPOLU, nebo za nějakou jinou budoucí koalici středopravicových stran.

Podobné to bude konec konců i u paní profesorky Nerudové. Pokud jí politicky pomyslně »nezlomí vaz« kauza placených doktorátů pro německé a rakouské studenty na MENDELU v Brně případně jiné příběhy z doby jejího působení jako rektorky, očekávám její kandidaturu buď v nejbližších senátních či krajských volbách.

A kdybyste si měl vsadit, jak to o víkendu dopadne?

Nic není tak jednoznačné, jak se jeví. Zbývají ještě tři dny a každá hodina může přinést něco zajímavého. Podívejte se jenom na ohlasy na nedělní prezidentský duel České televize, kam se nakonec oproti očekávání dostavil vedle pana generála Pavla i Andrej Babiš a mně se jako divákovi zdálo, že tím zaskočil nejen soupeře, ale především Českou televizi a jejího moderátora pana Řezníčka. Ten na mne alespoň v první třetině duelu nepůsobil jako nezávislý profesionál, ale snad jako kandidát na viceprezidenta v týmu generála Pavla. Pan generál byl zdravotně indisponován a pan Babiš přišel bojovat o všechno v situaci, kdy podle průzkumů zaostává ve druhém kole za svým soupeřem. Nebudu komentovat obsah vystoupení obou pánů, nicméně Andrej Babiš podal zřejmě jeden ze svých nejlepších televizních výkonů v posledních letech. Podotýkám, že nejsem jeho volič a nevolil jsem v prvním kole ani generála Pavla.

V této souvislosti si dovolím poslední otázku, která rezonuje v prezidentské kampani. Kandidáti se profilují i jako »mír« a »válka«. Je to správné vymezení? A jsme skutečně tak blízko velkému mezinárodnímu válečnému konfliktu?

Válka je vždycky to nejhorší, co se může stát. Je selháním politiků a diplomatů. Nicméně Česká republika se nepohybuje ve vzduchoprázdnu. Něco se tady stalo v roce 1989 a nestalo se to jenom kvůli aktivitě našich studentů a disidentů. Šířeji to samozřejmě zapadalo do nějaké vlny, která následovala potom, co se zřejmě dohodli prezidenti Reagan a Gorbačov. Bylo evidentní, že železná opona padá, že dojde k reformě Evropy, která byla de facto první reformou Jalty. Znovu se sjednotilo Německo a i díky geopolitické poloze České republiky jsme se, jako obvykle, ocitli ve středu zájmů. Logicky. Protože jsme mezi východem a západem. Protože jsme mezi Německem a Ruskem, kde již od Bismarcka neustále platí to, že tyhle země jsou, až na dobu válečných konfliktů, vždycky spojenci, a to hlavně ekonomickými. Podle mě to taky někomu vadilo. A to, co se dnes odehrává v české politice, souvisí s takovými věcmi, jako že jsme se tady před několika lety rozhodli, že nechceme radar. A to se rovněž nelíbí.

Před několika lety chtěla být Česká republika hegemonem vstupu Číny do prostoru střední Evropy, a Evropy obecně, a asi se to taky někomu nelíbilo, takže nejdříve se česko-čínské vztahy snížily k bodu mrazu, no a teď je to samozřejmě o tom, že kdokoliv jenom zmíní slovo »Peking« nebo »Moskva«, tak už tady dostává jakousi nálepku a málem je z něj nepřítel státu. To není dlouhodobě normální. Svět se globalizoval. Česká republika má mít svoje partnery – politické i ekonomické – jak na západě, tak na východě a v jihovýchodní části světa. Když paní Nerudová v jednom televizním pořadu před prezidentskou volbou řekla, že ona by jako prezidentka nezvedla telefon čínskému prezidentovi, tak se ukazuje, že vůbec nepochopila, do jaké funkce kandiduje. Neumím si představit, že by to samé řekl německý kancléř, francouzský nebo i americký prezident. Tohle asi nejlépe ilustruje nejen úroveň některých kandidátů, ale i to, kam se v téhle chvíli dostala naše společnost.

Mám spoustu výhrad k Evropské unii, ovšem stále si myslím, že nám přináší více výhod než nevýhod. Ale to neznamená, že nemůžeme říkat nahlas naše názory, ať už v EU nebo v NATO a že by prezident měl být kývací panák, který odjede na summit, sní chlebíček, pak se vyfotografuje na společné fotografii a jede domů. V případě, že by byl nějaký problém pro Českou republiku, máme mít v čele takové lidi, ať už na úrovni prezidenta, vlády nebo ministra zahraničí, kteří se nebojí obhajovat národní zájem. To není sprosté slovo, to není žádná diverze. Fakt, že má někdo jiný názor, ještě neznamená, že to musí být nepřítel a musí být zničen.

Ano, tyhle věci mě zneklidňují. Globalizovaný svět se dostal do konfliktu a bylo třeba vyprodat skladiště starých zbraňových systémů – to tak vždycky je, proto bývají války, aby se následně mohly zase vyrábět nové zbraňové systémy. U toho se přemalovávají mapy, bohužel u toho taky umírají lidé a jsou skupiny v byznysu, které si i na válečných konfliktech velmi namažou kapsu. Já jen pevně doufám, že letošek bude rokem, kdy dojde k ukončení toho válečného konfliktu. Určitě bych si přál, kdyby se přenesly případné spory a jejich řešení spíš ke stolům mezi diplomaty. Ať ta jednání jsou ostrá, ať třeba trvají několik měsíců, ale proboha, ať už se nestřílí, ať už se nezabíjejí lidé. A tím vůbec neříkám, že se má smýt role Ruska jako toho, kdo ten konflikt začal. Toho, kdo evidentně překročil hranice mezinárodního práva atd. atd. V mezičase se ovšem dozvídáme takové drobnosti, jako když Angela Merkelová řekne, že Minské dohody se uzavíraly jenom jako, aby to dalo prostor k vyzbrojení Ukrajiny. Z toho je patrné, že věci bývají vždycky složitější. Je potřeba zachovat určitý nadhled a chladnou hlavu. A já se o to snažím – teď již jen jako řadový občan…

Petr Kojzar