Nebýt »ješitů, kteří neodhadli své šance, byl by Jean-Luc Mélenchon ve francouzských prezidentských volbách jasně v druhém kole. Tvrdí to v exkluzivním rozhovoru pro iportaL.24 profesor Jan Eichler. Málokdo sleduje francouzskou politiku a společnost tolik dopodrobna jako on. A dění ve Francii nepřestává rezonovat ani u nás…
Proč ve francouzských prezidentských volbách zvítězil dosavadní prezident Macron, víme. Proč se však proti němu do druhého kola nedostal Mélenchon, je už méně jasné. Proto začínám s otázkou: Proč?
Odpověď dávají výsledky prvního kola: mezi Marine Le Penovou a Emmanuelem Jean-Michel Frédérice Macronem byl rozdíl jen něco málo přes 400 000 hlasů. Přitom levicový ekolog Jadot získal 1,6 milionů hlasů a kandidát komunistů Roussel dalších 800 tisíc. Kdyby tito dva ješitové správně odhadli své šance, pak by Jean-Luc Mélenchon byl jasně ve druhém kole. A jeho přímý souboj s dosavadním prezidentem Macronem by byl velice vyhrocený a zajímavý. Jenomže všechno dopadlo jinak.
To však předem nikdo nemohl vědět…
Jistě, ale bylo možné si spočítat, že taková varianta může nastat a podle toho přizpůsobit své další postupy.
Považujete Mélenchona za krajně levicového politika?
V žádném případě to není krajně levicový politik. Získal téměř 22 procent odevzdaných hlasů, zatímco kandidátka socialistické strany nedosáhla ani na dvě. Jean-Luc Mélenchon si kolem sebe vytvořil tzv. třetí pól – další dva mají Emmanuel Macron a Marine Le Penová.
Blíží se ovšem francouzské parlamentní volby. Jak se za této situace, tedy pokud uspěje Mélenchon, bude vyvíjet osud Francie?
Nemyslím si, že Mélenchon vyhraje sněmovní volby. Navíc ho nepovažuji za dobrého kandidáta na funkci premiéra. Jedna věc je zaplnit náměstí a přednášet tam krásné projevy. To on opravdu umí. Ale druhá věc je řídit výkonnou moc. Myslím si, že Jean-Luc už je na to starý. Vím, co říkám, jsem stejně starý jako on a už si jsem vědom, že věk není jenom číslo v kalendáři.
Zejména poslední vlády ve Francii, včetně té Macronovy, se snaží »v zájmu ekonomiky«, potažmo ziskovosti podniků omezit dosud relativně silnou ochranu zaměstnanců. A přes protesty se jim to daří. Jakou tedy dnes ve Francii mají sílu odbory a jak v té souvislosti ovlivňuje vývoj hnutí »Žlutých vest«?
Odbory jsou tradičně nejednotné, navíc hnutí Žlutých vest probíhalo vlastně mimo rámec odborů. Pokud jde o ochranu zaměstnanců, někteří ji dosud měli opravdu hodně silnou, především strojvůdci vlaků, ta trvá. Víc stát už asi dát nemohl. Žluté vesty tím svým nezařazením pod nějakou odborovou centrálu, navenek bez vůdce, přišly ovšem s požadavky, někdy lze říci i cíli, které byly krajně radikální, ale zároveň naprosto nesourodé. Proto v podstatě neuspěly, i když vybojovaly dílčí ústupky na Macronovi a vládě. Dnes se ztrácejí ve spektru politických stran Francie. Ukázaly jen, že bez »vůdců« – a nemyslím jen konkrétní osoby, ale i politická seskupení – se nechá zorganizovat demonstrace, stávka, lze jistě vydobýt alespoň něco, ale opravdu zvítězit a prosadit své cíle nelze. Zvláště, když jsou tak různorodé a někdy až protikladné.
Můžeme doufat v to, že Macron se zachová vůči diktátu ze zámoří stejně jako kdysi de Gaulle, anebo jde jen o iluzi?
Dnes je zcela jiná situace nežli tehdy. Nezažíváme uvolnění napětí, jaké bylo po politickém vyřešení karibské krize. Naopak, prožíváme velmi vysoké napětí, jaké tu nebylo od krize euroraket v první polovině 80. let. Ruská agrese proti Ukrajině vše strašně zpolarizovala. Dnes by ani de Gaulle nemohl nějak výrazně vybočit, dokonce by ho něco takového asi ani nenapadlo. Rozpoutání války bez předchozího projednání v rámci Rady bezpečnosti OSN je prostě nepřijatelné. Už dávno nejsme v roce 1968, kdy tehdejší francouzský premiér Maurice Couve de Murville řekl, že invaze do ČSSR byla pouhou dopravní nehodou v rámci Varšavské smlouvy.
A ještě se prosím zastavme u Marine Le Penové. Je skutečně tak populární a máme se jí tak bát, jak líčí naše česká média?
Populární je především díky tomu, že nahlas říká to, co se ostatní neodvažují říkat, a to konkrétně ve věci přistěhovalectví. Ale myslím, že letošní prezidentské volby bylo její maximum, výše už stoupat nebude, víc hlasů už nikdy neposbírá. Už je dost okoukaná, má strhané hlasivky, a to ve Francii může hrát nemalou roli.
Jak Francouzi vnímají současnou migrační krizi a jaký mají vztah k migrantům? Má v této souvislosti v budoucnu ve Francii šanci na ještě výraznější volební výsledky krajní pravice?
To je velice vážný problém. Zhoršuje se každodenní bezpečnost, rozšiřuje se počet a rozloha území, která jsou zcela pod kontrolou výrostků z přistěhovaleckých rodin. V těchto územích vůbec neplatí zákony republiky. Navíc Francie po roce 2015 zažila spoustu velkých teroristických útoků, které páchali výlučně přistěhovalci, jejich synové nebo dokonce vnuci. V loňském roce se ozvali francouzští vojáci ve výslužbě a ti dokonce tvrdí, že jejich zemi hrozí občanská válka a že v takovém případě nezůstanou pasivní.
Zmínil jste se o současném světovém napětí. Vyplynula z něj i různá velmi citlivá embarga směrovaná k Rusku. Jde zejména o budoucnost ruského plynu a ropy. Jak se to všechno týká Francie? Tedy její energetiky…
Francouzská energetika je z velké části založena na jádru. Současný prezident Emmanuel Macron po počátečních plánech na odklon od jaderné energetiky svůj postoj ve světle energetické krize poněkud přehodnotil a vzdor evropskému »zelenému tažení« proti tomuto v podstatě čistému zdroji energie mu dává jistou šanci. Francie se proto už vrací k rozumu a zastavila plány na útlum jaderné energetiky. Nadále to pro ni bude 70 procent jejích energetických zdrojů.
Petr Kojzar
Vizitka Jana Eichlera
Zdroj: www.iir.cz/jan-eichler
Jan Eichler působí jako seniorní výzkumný pracovník v Centru evropské politiky. Vystudoval Vojenskou politickou akademii v Bratislavě, obhájil disertační práci (CSc.) a v roce 2004 obhájil habilitační práci (doc.). Kromě toho vyučuje na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze, v minulosti byl také zástupcem vedoucího odboru na Institutu pro strategická studia Ministerstva obrany (1991-1993), působil v Generálním štábu Československé armády (1990-1991) a na Ministerstvu obrany ČSSR (1982-1990). Předmětem jeho odborného zájmu jsou transatlantické vztahy, strategická kultura, ozbrojené konflikty, vojenský rozměr bezpečnosti, mezinárodní bezpečnost, války v dnešním světě a terorismus. Je členem oborové rady doktorského studia FMV VŠE, MUP Praha, FBMI ČVUT a FM UO v Brně.