Lipavský je jen karikatura ministra zahraničí, říká místopředseda PRO Vacek (I. část)

Petr Vacek působil v diplomatických službách jako attaché na velvyslanectví v Oslo a jako konzul na velvyslanectví ve Vídni a v Tokiu. Na ministerstvu zahraniční pracoval jako zástupce ředitele mezinárodně právního odboru. Nyní je advokátem se zaměřením na mezinárodní právo a věnuje se problematice ochrany základních lidských práv a svobod. Kromě toho je od loňského roku místopředsedou strany PRO (Právo – Respekt – Odbornost), takže stejně jako její předseda Jindřich Rajchl nechodí kolem horké kaše, ani nepřešlapuje v politice po špičkách. V rozhovoru pro iportaL24.cz vyjádřil jasně svá kritická stanoviska k ministrovi Janu Lipavskému, premiérovi Petru Fialovi, ale i k prezidentovi Petru Pavlovi. Záhy se dočtete proč…

Máte za sebou bohaté diplomatické zkušenosti a v zahraniční politice se velmi dobře vyznáte. Jak tedy svýma očima hodnotíte současného ministra zahraničí Jana Lipavského?

V jeho případě bych o ministrovi zahraničí nehovořil. Spíše o karikatuře ministra zahraničí, o pokusu vypadat jako ministr zahraničních věcí, ale tento pán do této funkce nikdy nedorostl a obávám se, že se tak ani nikdy nestane. V tom nejlepším případě – a za odborného vedení a dohledu – by z něj byl po letech možná dobrý referent. Ale určitě to není politik, který by se hodil na funkci ministra. Když si vezmete jeho zkušenosti, vzdělání a mládí, a hlavně jeho schopnosti vykonávat tuto funkci, tak si dokážete představit, jakým způsobem na něj reagují zahraniční partneři, kteří mají cosi za sebou a kteří té věci opravdu rozumí. Řemeslo zahraniční politiky je velmi složité, takže tento pán je mezi svými kolegy – nejenom evropskými, ale i světovými – naprostý outsider, a to nejen z mého pohledu, on je tak vnímán všeobecně. A co je největší tragédie? Že je tak vnímána částečně i Česká republika, pokud ji takový člověk reprezentuje.

Dobrá, které jeho kroky tedy považujete za nejvíce problematické, a dá se mezi nimi najít i nějaký ten pozitivní?

Kroky? V podstatě platí, že se jedná o přešlapování v kruhu, protože se to týká pouze problematiky Ukrajiny. Což o to, samozřejmě je to záležitost, která trápí, znepokojuje a zaměstnává celý svět. Nicméně ministr zahraničních věcí není od toho, aby fandil či nefandil kterékoliv straně jiné, než je Česká republika. A pokud ministr zahraničních věcí vyjadřuje jakékoliv sympatie či antipatie, tak si vždycky musí uvědomit, že hájí zájmy České republiky. To je pro něj to podstatné. Takže pokud bych měl vyjmenovat, byť jako profesionál a původně kariérní diplomat, kroky ministra Lipavského, které jsou špatné nebo dobré, tak mám velký problém, protože si zkrátka na žádné nejsem schopen vzpomenout. Pokud se již k něčemu vyjadřuje, tak je to k Ukrajině, a tam je to velmi prvoplánové. Napadá mě slovo »hujerské«, ale asi bychom našli i lepší výrazy.

Jakou roli by měla Česká republika v rámci rusko-ukrajinského konfliktu hrát? Několikrát jste, coby strana PRO, vyzvali k mírovým řešením, a dostalo se vám od mainstreamu »proruské« nálepky…

Co by měla Česká republika dělat, to je jednoduché. Hájit zájmy České republiky. A to ty nejvyšší! V prvé řadě jde o to, aby byl konflikt pokud možno co nejrychleji ukončen. Nevidím jiný způsob, a on v podstatě ani neexistuje, než aby byl ukončen mírovými prostředky, to znamená vyjednáváním u jednacího stolu, aby bylo dosaženo nějakého řešení, které by samozřejmě vyhovovalo zájmům Ukrajiny. Říkal jsem to od samého začátku a říkáme to pořád, že konflikt musí být ukončen na půdorysu suverenity Ukrajiny. Ukrajina musí sama rozhodnout – a podtrhuji »sama« – v jakých parametrech konflikt skončí. A pokud se do konfliktu bude vměšovat jakákoliv třetí strana ve směru, aby pokračoval, je to zločin proti míru. Je to zločin proti lidskosti a určitě to není v zájmu České republiky. Takže zdůrazňuji a podtrhuji, nejvyšším zájmem ČR je ukončit konflikt. Samozřejmě můžeme projevovat sympatie k napadené zemi, což je Ukrajina, nicméně pořád musíme mít na paměti naše zájmy.

Skutečně je jediným viníkem konfliktu Rusko?

Podívejte, v zahraniční politice a mezinárodním právu se vždycky velmi, zdůrazňuji »velmi« obtížně určuje viník. Naposled se nám to podařilo po druhé světové válce v rámci Norimberského tribunálu. Ale od té doby jsme se poměrně pečlivě vyhýbali tomu, označit konkrétní zemi, nikoli konkrétní osoby, odpovědnou za válečné zločiny a jako jednoznačného viníka. Souvisí to s tím, že v mezinárodní politice a mezinárodním právu není jednoznačný arbitr ani jednoznačný soud, který by řekl konkrétnímu svrchovanému státu »ty jsi vinen a ty nevinen«.

A pokud se týče konfliktu na Ukrajině, tak musíme vidět celou genezi od Budapešťského protokolu, kterým byla v podstatě deklarována nezávislost Ukrajiny, až po Minské dohody, do okamžiku, kdy ruská vojska vstoupila na Ukrajinu. Domnívám se, že s hodnocením toho, kdo je viníkem, si musíme ještě nějakou dobu počkat, abychom bez emocí dokázali analyzovat veškeré události a celou genezi, která na Ukrajině nastala.

Jinak, pochopitelně, vzhledem k tomu, že ruská vojska vstoupila na Ukrajinu a zahájila tam útočné operace, bez jasného mandátu nebo, abych byl přesný, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, tak je – v poválečném chápání mezinárodního práva a mezinárodní politiky – agresorem Ruská federace. Vzpomeňme však i na jiné mezinárodní akce pod vedením Spojených států v koalici s Brity a ostatními, kdy bez jasného mandátu a souhlasu Rady bezpečnosti byly zahájeny vojenské operace v různých částech světa a vytvořila se určitá účelová doktrína mezinárodních humanitárních operací, která se v podstatě v mezinárodním právu již deklaruje jako právo zvykové. A já doufám, že se zvykem nestane, nebo že tento zvyk bude brzy změněn. Že skončí stav, kdy v nějaké části světa údajná humanitární, lidskoprávní či jiná situace bude mít za následek zásah států či jejich koalic i bez toho, že by o něm rozhodla Rada bezpečnosti. Jinými slovy, Ruská federace nepochybně bude argumentovat tím, že učinila to, co mnozí jiní před ní. Otázka samozřejmě zní, s jakým úspěchem se tento názor prosadí v mezinárodním společenství.

Jak coby expert na mezinárodní právo hodnotíte nedávné rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC), který vydal zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina?

Je to poprvé v moderní historii, možná v historii jako takové, kdy se něco podobného v případě velmoci stalo. Tímto krokem Haagský tribunál vstoupil do politiky a v podstatě zabránil tomu, aby byla efektivně vedena mírová jednání s Ruskou federací. Protože pokud prohlásíte čelného představitele velmoci za válečného zločince, lépe řečeno vyslovíte vážné podezření, že by mohl být válečným zločincem, a vydáte na něj zatykač, tak mírová jednání prakticky znemožníte. Ten čelní představitel se vždy na konci nebo v té nejvyšší fázi účastní oněch jednání. Já se domnívám, že není dobré, aby jakákoliv soudní moc vstupovala do politiky, byť i mezinárodní. A vnímám krok Haagského tribunálu v tom směru, že se zde prolíná už do značné míry politika s právem.

My neznáme text toho odůvodnění, proč byl na Putina vydán zatykač, a tak jen velmi těžko můžeme posuzovat, jestli je to správně nebo není. Z tisku jsme se dozvěděli, že ten zatykač byl vydán za zločiny proti lidskosti, nikoliv za zločin agrese. Ten ani ICC posuzovat z hlediska svého mandátu nemůže. Chybí nezávislé a ověřené zdroje a z veřejně dostupných informací nikdo neumí za současné situace posoudit, nakolik jsou tato závažná obvinění skutečností. Musíme se seznámit se všemi fakty. A ta my nyní nemáme k dispozici. My máme jenom jakýsi zatykač, který není veřejný, a tudíž se dostáváme do poměrně problematické situace, kdy se to celé nedá zhodnotit jinak, než jako krok, který v tuto chvíli může paradoxně bránit účinnému ukončení konfliktu na Ukrajině.

Jsou šancí k míru na Ukrajině aktuální kroky, které podniká momentálně Čína. Může se stát prostředníkem?

Nepochybně ano. A to je, řekl bych, velmi významný moment pro to, aby konflikt na Ukrajině skončil. Připomeňme si, že o něco podobného se snažilo Turecko, které bylo prostředníkem prvotních jednání, které byly vedeny na jaře minulého roku, a tato jednání spěla k nějakému závěru do té doby, než se na Ukrajině objevil Boris Johnson. A pak to všechno vzalo trošku jiný spád a mírové rozhovory utichly.

Čína je nepochybně zcela jiná váhová kategorie než Turecko, byť role Turecka je významná a tato země se stává určitou regionální mocností. To znamená, že pokud se do věci vloží efektivně Čína a její návrhy budou akceptovatelné nejenom pro účastníky konfliktu, ale i pro ostatní velké hráče, zejména Spojené státy, mohou její kroky velmi přispět k tomu, aby konflikt skončil.

V posledních parlamentních volbách jste kandidoval za uskupení Koruna česká. Obdivujete tedy monarchistické zřízení?

Většina, a možná si troufám říci, že všechny konstituční monarchie v Evropě jsou mimořádně stabilní státní útvary, kde skutečně vládne právo, kde jsou respektována lidská práva a svobody. Ať je to Norsko, Dánsko, Holandsko nebo Velká Británie – všechno jsou vyspělé a velmi stabilní země. Nedělám si iluze v tom, že bychom se dokázali vrátit ke konstituční monarchii. My jsme ji v roce 1918 opustili, ale myslím si, že spoustě lidí chybí osoba panovníka. Proto volíme různé osoby – ne osobnosti, ale skutečně jen osoby – do funkce prezidenta a snažíme se přesvědčit sami sebe, že to je výkvět všeho moudra, všeho dobrého a všech pozitivních vlastností. Což samozřejmě tak není, protože pořád je dotyčný jen jedním z nás. Je to zkrátka a dobře úředník, byť takzvaně nejvyšší.

Jinými slovy – ano, my to prostě máme v sobě. Nám ta monarchie a ten moudrý panovník stále chybí a snažíme si ho nahrazovat osobou prezidenta! Že se nám to nedaří a nikdy nepodaří, je nasnadě. A co se týče mé angažovanosti v Koruně české, byl jsem za to vděčen a stále jsem. Protože to byl svého času jediný politický subjekt, který v době koronavirového šílenství – kdy tady byla brutálně pošlapávána základní lidská práva a svobody a kdy tady právní stát padl na kolena a plně sklonil hlavu před exekutivou a jejími nesmyslnými a protiprávními nařízeními – poskytl hlas pro to, abychom ty věci pojmenovali a abychom řekli, že takto nelze pokračovat ani vteřinu.

Prezidenta jsme si letos v lednu zvolili v osobě generála Petra Pavla. Vaše strana ale patřila k těm, kdo pro druhé kolo podpořili jeho protikandidáta Andreje Babiše. Jak v této souvislosti hodnotíte kroky nové hlavy státu, která slíbila, že bude prezidentem všech občanů, i těch, co jej nevolili?

My jsme skutečně do druhého kola podpořili pana Babiše, protože jsme se domnívali a stále se domníváme, že veškerá moc ve státě by neměla být koncentrována do jedněch politických barev. V současné chvíli má pětikoalice jak moc exekutivní, tak soudní, reprezentovanou Ústavním soudem, i moc zákonodárnou. Pro zachování stability státu je potřeba mít určitou korekci postupu. A pan Pavel rozhodně není zárukou této korekce, ba právě naopak.

A jeho kroky v úřadu hodnotím zatím velmi opatrně. Působí na mě jako člověk poměrně aktivistický, a co se týče obsahu jeho práce, na to si ještě rád počkám. Bylo by asi ode mě nekorektní, abych ho hodnotil na základě prvotních úkonů, které ne všechny, ba většinu z nich nepovažuji za příliš povedené. Připomeňme jeho poslední návštěvu Bruselu. Je to určitý symbol navštívit Brusel, sídlo evropských institucí. Nicméně aby prezident státu jel do Bruselu, aniž by tam měl jakékoliv významnější setkání, ať je to pan Stoltenberg nebo paní von der Leyenová, to je zkrátka totální selhání jeho kanceláře nebo diplomacie. Já přeci nemohu poslat prezidenta do jakékoliv země nebo do hlavního města s tím, že tam absolvuje – samozřejmě pro někoho důležité – setkání s dětmi na škole a že se pořídí pár fotografií, aniž by vedl zásadní rozhovory s představiteli, kteří se v tom místě nacházejí. Oni tam prostě v té době nebyli nebo se ze schůzky omluvili. V běžných dobách – v dobách tradiční diplomacie – by taková návštěva byla hodnocena jako neúspěch. Já ji tak hodnotím stále.

Petr Kojzar

Druhou část rozhovoru přineseme ve čtvrtek 11. května. Dozvíte se mj. to, zda strana PRO plánuje další demonstrace v centru Prahy, co si myslí Petr Vacek o novinářích a jakou situaci ze současného politického dění v ČR přirovnává k jízdě dobytčího vagónu do gulagu.