Lidé přemýšlí jako sociální demokraté. Jenže my jsme se namočili, tvrdí Jan Prokeš

Česká strana sociálně demokratická je jediným politickým subjektem, který má vlastní seniorskou organizaci – sociálně demokratické seniory (SDS). Její předseda Jan Prokeš byl v roce 1989 mezi lidmi, kteří znovuobnovili činnost ČSSD, a ve straně zažil dobré i horší časy. Má vůbec sociální demokracie naději na restart? Nemám věšteckou kouli, tvrdí Prokeš v rozhovoru pro iportaL24.cz.

Nejsem příliš dobrý znalec latiny, to se přiznám. Přesto se vás, jako zakládajícího člena polistopadové sociální demokracie, nemohu zeptat jinak než: Quo vadis, ČSSD?

Nemám věšteckou kouli, a proto se vám přiznám, že tohle je pro mě jedna z nejtěžších otázek. Jako člověk, který je členem ČSSD 33 let – od roku 1989 – a stranu jsem tehdy spoluzakládal, chápu, že odliv členské základny po neúspěších ve volbách nastal. Možná je to většinově vnímáno tak, že sociální demokracie směřuje ke svému konci, ale spíše doufám, že naopak míří k naprosté přeměně, která umožní prezentovat vývoj tak, jako že se nadechla.

Teď každopádně ČSSD kráčí ke sjezdu, kde se bude hodnotit práce nového vedení. To tady nechci úplně rozebírat, řeknu jen jednu větu – myslím si, že vedení vzhledem k okolnostem, za jakých bylo zvoleno, splnilo takových 70 procent toho, co slíbilo. Protože alfou a omegou té strany – a zároveň odpovědí na vaši otázku, kam kráčíme – jsou peníze. V politice platí to, co v hospodě: bez peněz do hospody nelez! Mnoho lidí, a to i u nás ve straně, si musí uvědomit, že jsme zaplaťpánbůh prodejem Lannova paláce smazali největší možný dluh, který paradoxně vznikl v době, kdy byla ČSSD bohatá. Ale to stačí tak na běžný provoz strany, a už rozhodně ne na to, aby vyvíjela nějaké aktivity, ať už v kampani nebo ve svém vnitrostranickém životě.

ČSSD zažila obrovský rozmach v 90. letech pod jejím třetím předsedou Milošem Zemanem. Od roku 1998 byla vládní stranou, a i když pak skončila v opozici, například v roce 2008 se mluvilo o »oranžové tsunami«, následně pod Jiřím Paroubkem získala ve sněmovních volbách rekordní zisk hlasů. I přes příští pokles důvěry byla v letech 2013-2017 nejsilnější vládní stranou. Co se vlastně stalo, že za další čtyři roky vypadla z parlamentu? Čím je podle vás způsobeno, že strana padla tak hluboko?

Začnu trochu jinak. Myslím si, že v těch devadesátých letech lidé vnímali opravdu negativně kroky Klausovy vlády, respektive kroky, které pravicové vlády realizovaly. Ten výprodej majetku. Tu privatizaci úplně všeho, co šlo. Tohle vše lidé, aniž by museli být ekonomicky vzdělaní, podvědomě vnímali. A potom v praktickém životě pociťovali, že jakmile přejdou české firmy do rukou cizích vlastníků, je to špatně. Teď nechci, aby to bylo vnímáno, že jsem apriorně proti cizímu vlastníkovi, ten může často být prospěšný, například pokud vlastní menšinový podíl a podobně, ale prodat sto procent?!

Tak se ukázalo, že jediná dobrá privatizace byla Škodovka, které to strašně prospělo, mj. je jedním z největších daňových plátců, ale většinou ty firmy zatížily kapsy občanům nejen tím, že nabízely předražené smlouvy na veřejné zakázky, ale tím, jak krachoval například bankovní systém a další zprivatizované firmy. Následnou sanací vysály ze státního rozpočtu miliardy. A tohle, když se sečetlo – a Zeman, jako předseda ČSSD toho uměl mistrně politicky využít ke kritice pravice – pomohlo stranu dostat postupně na výsluní a nakonec do Strakovky.

Potom to šlo dvě období víceméně automaticky. A teď se dostávám k tomu, co bylo kamenem úrazu. Protože jsem z Prahy, budu mluvit o Praze. Tady žije lépe situovaná a lépe honorovaná část obyvatelstva. I proto je hlavní město tradičně pravicové, a ČSSD to tu měla vždycky těžké. Jediný rozmach nastal v době Petry Buzkové. Získali jsme pozice na Magistrátu – Jiří Paroubek, Karel Březina a celá ta parta.

No, ale co se stalo? Oni sami se namočili. Neříkám, že prováděli kriminální činnost, ale jejich některá rozhodnutí vzbudila pozornost médií i členů strany. A podobně tomu bylo v mnoha regionech. Bohužel jsme začali získávat špatnou pověst právě tím, že mnozí využili svých postů k realizaci vzniku mocenských klik a zneužívání veřejných funkcí.

Čili mluvíte nejen o Praze?

Ano, ale o Praze můžu mluvit přímo, kdežto jinde to vím z druhé ruky a veřejných zdrojů. Dodneška platí, že se mýlí ti, kteří říkají, že komunální volby jsou odrazem velké politiky. Jak teď zaznívalo, že jde o referendum o vládě. Kdepak. V menších městech a obcích jsou si lidé blízko a zvolí toho, koho znají. Ať je to komunista, člen SPD nebo ODS, či sociální demokrat. Ale ve velkých městech typu Prahy, Brna nebo Ostravy mají k sobě lidé dál a tam ten odraz velké politiky platí. Voliči hodnotí práci strany právě podle jejích zvolených reprezentantů. A jak jsem již naznačil, lidé začali vnímat, že i ČSSD se – v uvozovkách – namočila.

Takže, abych tomu rozuměl, právě ono »namočení« bylo hlavním důvodem propadu ČSSD v pozemanovské, resp. poparoubkovské éře?

Ano. Víte, když agentury zkoumají názory lidí na svět, na politiku a na jejich život, je z toho patrné, že jsou to vlastně sociální demokraté. V jednom průzkumu předloni vyšly odpovědi, kde 70 procent dotázaných přemýšlí přesně v duchu programu a zásad sociální demokracie!

Ale velkou ranou bylo, že vzniklo hnutí ANO. Andrej Babiš a spol. nasáli jak houba naši rétoriku, protože poznali, jak uvažuje většina obyvatel. A že život by měl být o solidaritě. Korunu tomu pak dala levice nešťastným spojením s oligarchou v jedné vládě. Za nás jako za seniory můžu říci, že jsme byli absolutně proti! Protože senioři jsou velmi konzervativní obecně. Měli jsme proti takovému postupu usnesení a vývoj nám dal za pravdu. Výsledkem je to, že Andrej Babiš úspěšně přejímá roli levice. Bohužel…

Za těch 33 let jste v ČSSD zažil jedenáct předsedů, počítáme-li i ty dva pověřené. Kterému z nich byste dal pomyslnou zlatou medaili?

Tím »top« byl opravdu Miloš Zeman. V dobách své největší slávy měl úspěch a zásluhy na tom, že se sociální demokracie stala masovou stranou. Nevím, kolik členů měla před Zemanem, tehdy se statistiky až tak nevedly, ale odhadem se základna zečtyřnásobila, až dosáhla 25 tisíců.

Dlužno ale dodat, že se vůbec neprováděla jakákoliv personální politika. Do velké strany mohl absolutně každý, což předtím nešlo. Na počátku devadesátých let jsme pečlivě dbali, aby lidé nebyli bývalí vysocí funkcionáři KSČ, milicionáři, členové StB z minulosti, aby nebyli trestně stíhaní nebo pravomocně odsouzení. A také, jestli jsou svým přesvědčením sociální demokrati, což museli prokázat v debatách – třeba ve zkušební době, kterou jsme pro členy měli. To všechno zmizelo. Ta strana se stala masovou.

Chválil jste Miloše Zemana jako předsedu strany. A jaké hodnocení si od vás vyslouží coby prezident republiky ještě před tím, než za pět měsíců skončí jeho mandát?

Snažil se být informován a dělat to nejlepší s ohledem na politické sféry v čele s Poslaneckou sněmovnou nebo Senátem. Ale z hlediska svých klíčových rozhodnutí byl podle mě veden svými poradci, a ty nikdo moc neznal. Známe jenom ty špičky, ne celý tým.

On je takový snílek. Hrozně jsem ho oceňoval a podporoval třeba v rámci kanálu Dunaj-Odra-Labe, což byl takový sen českých králů od Lucemburků. Nebo jsem ho moc podporoval v jeho vizích, když chtěl, aby nová Hedvábná stezka vedla přes Česko a abychom byli velké překladiště pro celou Evropu.

Zároveň ale musíme zmínit i Zemanovy excesy. Ústavu si vykládal po svém, nepodepisoval soudce, nepodepisoval rektory, zval si je na kobereček. Jak vyhnal premiéra Sobotku tou holí, to bylo naprosto nedůstojné! A on se takhle absolutně nedůstojně začal chovat v mnoha aspektech. Slíbil, že bude národ spojovat, ale on ho naopak rozděloval. Třeba i tím původně přátelským postojem k Rusku, který pak byl nucen přehodnotit.

Zanedlouho se dočkáme v pořadí čtvrtého prezidenta samostatné České republiky. Potřetí o tom rozhodnou občané v přímé volbě. ČSSD pro ni jasně podpořila odborového šéfa Josefa Středulu. Má podle vás šanci, i s ohledem na to, jak malou účast měla demonstrace 8. října na pražském Václavském náměstí?

Hlavně si myslím, že to byla organizační neschopnost ze strany odborů. Bylo to svolané hodně narychlo, odbory si o tom rozhodovaly samy a asi to moc neuměly. Rozhodně to ale nevypovídá o slabosti odborů a jejich myšlenek, které se s těmi sociálnědemokratickými velmi prolínají. Ale jejich problém je stejný jako ten náš, co si budeme povídat! Je to zacházení s pojmem »pracující lidé«.

Kdo poctivě pracuje, ať poctivě dostává mzdu. Skvělé, ale co ti, kteří nepracují? V každé zemi je nějaké procento těch, kteří pracovat nechtějí, a ty necháme zemřít hladem na ulici? A co teprve ti, kteří by rádi pracovali, a nemohou práci sehnat? A hlavně – kdo jsou to ti pracující? To už nejsou jenom dělníci, kováři, horníci nebo zemědělci, to jsou prostě úplně všichni! Takový »ajťák« je taky pracující. Podnikatelé rovněž. A vypadá to, že se k tomu neumíme postavit. Ta střední vrstva jsou zkrátka také pracující, vůbec mezi ně nepatří jen zaměstnanci průmyslových závodů, což je věc odborů.

No a poslední věc, kterou si musíme říct, je, že ty odbory to mají těžké, protože je dohání pověst ROH. Vůle vstupovat do odborů, stávkovat, demonstrovat – jako na západě – tady není. Podívejte se na Francouze, tam je to doslova národní zvyk – jednou za rok si zastávkovat. Protestovat a i něco rozbít. Omlouvám se, že jsem byl v odpovědi tak dlouhý…

To vůbec nevadí, jen jste mi utekl z podstatné části předchozího dotazu. Jakou šanci podle vás má Josef Středula v prezidentských volbách?

Jako momentální odborový předák by tu šanci měl mít, ale ta jeho rétorika je zvolená jakoby trošku mimo. Působí to tak, že potřebuje jenom část lidí z národa. Zatím ve mně nevzbudil dojmem, že oslovuje všechny občany, spíš tu kampaň vede jako odborový předák než jako prezident, který má zapomenout, že je ve straně nebo že má nějakou funkci v odborech.

Měl by působit na všechny občany. Slovo »solidarita« hraje klíčovou roli. To totiž není jen socialistická hodnota, ale i křesťanská. A také třeba muslimská a židovská, což musíme férově zmínit.

Dvanáct let jste seděl v Radě České televize. Jak hodnotíte současnou ČT? Je podle vás nestranná a plní roli veřejnoprávního média tak, jak by měla?

Stačí se podívat, jak informuje TV Prima i TV Nova. Ale také všechny evropské zpravodajské kanály. Myslíte si, že kdyby ČT nebyla objektivní, tak by se její vysílání neslo v podobném duchu jako u zmiňovaných televizí?

Větší problém ale je, že moderátoři dávají příliš najevo své emoce. Pozitivním příkladem v tomto směru je například Pavlína Wolfová z Primy. Ta nefandí nikomu a je to na ní jasně vidět. Ale u většiny ostatních je patrné, komu fandí. Podle toho, jestli nechají člověka domluvit nebo ne, jak moc mu skáčou do řeči a jak to komentují. Nesčetněkrát jsem kritizoval, že redaktoři České televize neumějí svléknout svůj občanský kabát. Ano, mají právo na své osobní názory, to je v pořádku. Mohou mít někoho rádi a jiného ne, ale jakmile přijdou do zaměstnání, musejí tohle hodit za hlavu a podle Kodexu se chovat naprosto nestranně. A to se bohužel vždycky nedaří…

Petr Kojzar