Leo Luzar: Čínským ekonomickým zázrakem bychom se měli inspirovat

Předností Číny je, že na první místo nekladou zisk, ale zájem společnosti a lidí, kteří tam žijí. A to je věc, kterou můžeme uplatňovat i u nás. Aktuální vláda nám sice ukazuje něco jiného, ale to podhoubí tady už je, říká v rozhovoru pro iportaL24.cz předseda správní rady Institutu české levice, bývalý poslanec KSČM Leo Luzar.

Jako zástupce Institutu české levice jste se zúčastnil v Číně workshopu, který svolala Komunistická strana Číny. Kdo všechno se této akce zúčastnil a jaký byl její cíl?

Když jsme v předvolebním období byli přesvědčováni, že volby v Evropské unii jsou ta nejdůležitější světová událost, tak samozřejmě celý zbylý svět žil své problémy. Jednou z aktivit tohoto ostatního velkého světa bylo, že čínská komunistická strana svolala workshop škol a světových politických partnerů. Šlo o určitou snahu dát dohromady nějakou ustavující strukturu, která by mohla v rámci celého světa sdružovat politicky zaměřené organizace, které mají co říci do levicové politiky, najít nějakou platformu k výměně informací, zkušeností a tak dále.

Akce v Pekingu jsem se zúčastnil jako zástupce Institutu české levice. V naší skupině bylo okolo 25 představitelů levicových směrů z různých zemí od Brazílie přes Jihoafrickou republiku, Tanzanii, Peru, Kazachstán, Rusko atd., lidí, kteří se zabývají politikou z toho levicového pohledu.

Měli jsme možnost jednak společně diskutovat, ale také nám čínští organizátoři představili svůj pohled na tzv. čínskou cestu. Teď nehovořím o klasické hedvábné stezce, ale opravdu o čínském zázraku, který se podařil za posledních 40 let provést Číně v rámci ekonomiky a zvednutí životní úrovně.

Měli jste možnost klást otázky opravdu na tělo čínským představitelům v různých regionech a získat tak náhled na situaci, která aktuálně v Číně je, jak se jim to daří a jak to funguje.

Znamená to, že jste nebyli pouze v hlavním městě?

Navštívili jsme čtyři města. Měli jsme možnost navštívit jak vysokou školu a bavit se tam s lidmi, tak i politické orgány, debatovali jsme s ekonomy, nebo s lidmi, kteří pracují ve vnitřní správě. Kdybych to měl shrnout, bylo tam hodně zajímavých momentů, které budu zdůrazňovat a nadále budu ukazovat, že čínským programem, já tomu říkám ekonomický zázrak s čínskými rysy, bychom se měli inspirovat. Koneckonců, to nám tam bylo několikrát zdůrazňováno. Říkali nám »inspirujte se, ale nekopírujte«.

Proč nekopírovat něco, co funguje?

Protože kopírování vyžaduje určité podmínky. A Čína je přece jenom v určitých podmínkách, ať už velikostních, surovinových, politických a dalších, a ty nejsou všechny státy světa schopny vytvořit.

Ale můžeme se inspirovat tím, do čeho jdou, jak postupují, co dělají, což bylo hodně zajímavé i z ekonomického pohledu.

Druhá věc, kterou jsem si odnesl, je to, co jsme u nás za těch 34 let možná zapomněli, ale v Číně to realizují, a to je určitá pozice obyvatele státu, člověka. My jsme si navykli fungovat v režimu ekonomických křivek. To znamená, že dosahujeme-li zisku, tak jsme všichni spokojeni a fungujeme, jsme úspěšní. Čína hovoří o tom, že pro ni je zisk samozřejmě také důležitý, protože ekonomické výsledky jí umožňují soustředit se na to hlavní, a to je síla země a spokojnost obyvatel. Takže oni mají zisk až jako druhé kritérium úspěchu. Tím prvním kritériem je spokojenost obyvatel.

Jak silně do dění zasahuje Komunistická strana Číny?

Na vliv komunistické strany jsme se samozřejmě ptali. Všichni jsme tady zvyklí na argument, že jde o direktivní vztah, bylo nám ale řečeno, že ono to tak úplně není. I když tam je 90 milionů komunistů, musíme si uvědomit, že jde o více než miliardový národ.

Oni to berou jako určitou společenskou mediaci, jako společenské vyjednávání, které komunisti realizují. Pokusím se to vysvětlit na příkladu. Nějaká ekonomická skupina má například záměr postavit něco, co bude vydělávat, proti tomu se ale postaví zájmy ekologické, zájmy občanů a tak dále, tak komunisté v tomto sporu fungují jako zprostředkovatelé. To znamená, že sezvou všechny zainteresované skupiny a snaží se najít optimální cestu, která by byla schůdná pro všechny. Taková obdoba dohodovacího řízení. Na rozdíl od nás se jim to ale daří realizovat v rámci kolektivního uspokojení a kompromisu pro všechny. Samozřejmě i tam můžete narazit na určité problémy, ty se řeší různě. Ale ukazuje se, že cesta komunikace o tom záměru a o jeho budoucnosti je to, co Čínu posouvá dopředu.

Můžete to více přiblížit?

Skoro každé město má svoji architektonickou kancelář, takové plánovací místo, prostor, kde se ukazují záměry rozvoje. Pravdou je, že to mají i naše města, také mají kancelář architektů, kde ukazují, jaké jsou jejich představy. Číňané to ale pojali velkoryse. Mají obrovské prezentační domy, kde je zakreslená aktuální situace a kde se rozvíjejí plány. To znamená, že na ploše třeba házenkářského hřiště je model města, kde jsou postaveny aktuální dominantní stavby, které tam zůstávají. Do toho naplánují, kde bude železnice, letiště, průmyslová zóna, technologický park, nebo odpočinková zóna. To všechno je v tom modelu zobrazeno a tuto vizi ukazují občanům, ukazují jim ten výhled, aby je připravili na to, jak by to mohlo vypadat. To je podle mého názoru ta cesta, kdy se jim daří přesvědčovat i určité odpůrce. Z mého pohledu to otevírá oči a pomáhá. Tímto způsobem postupují v každém městě, nejen v těch velkých.

Je to spojeno s tím, že Číňané většinou mají historii zmapovanou od vzniku první fotografie. Ukazují, jak ta místa vypadala, jak se postupně měnila, co se všechno podařilo udělat. Končí tou vizí do budoucnosti a lidé mají možnost posoudit, jestli se jim daří realizovat sliby, které jim v uplynulých letech byly dány. Tímto způsobem se jim daří přesvědčovat občany, že to opravdu funguje.

A poslední poznámka, kdyby v Číně byla latinka a nebyly tam nápisy v obrázcích, tak ta města nerozeznáte od měst, které známe z Evropy. Co mě hodně překvapilo, že i v těch velkých městech je nádherně čisto.

U nás se hodně mluví o prosazování elektromobility, tak v Číně už je zřejmě rozhodnuto. Ve městech jezdí jenom elektromobily, máte problém najít tam auto, které by nebylo alespoň hybrid. Co vždycky říkáme, že Čína je plná kol, tak to sice zůstalo, kola tam jsou, ale už to jsou v drtivé většině kola sdílená. Mnozí ze sdílitelů těchto kol používají už jenom elektrokola. To samé platí i pro skútry, což je takový čínský fenomén, dnes jsou to v drtivé většině elektroskútry. Pro mě bylo hodně zajímavé, že lidé tuto změnu neberou negativně, ale využívají to.

Ptali jste se i na regiony, kde se jim nedaří?

Samozřejmě padla i taková otázka. Bylo nám řečeno, že samozřejmě jsou plány a vize, které se nedaří plnit, protože narážejí na objektivní problémy. Ty souvisejí se stylem života. Lidé už nechtějí žít bez určitých vymožeností, které mají ve městech, chtějí za kulturou a za vyžitím, které nabízejí velkoměsta. Mladí lidé nechtějí do vesnických oblastí. Řešení, které tady zvolili, mi připomnělo něco, co jsme historicky měli i u nás, a to byly tzv. umístěnky. Společnost si uvědomuje, že mladí touží při budování pracovní kariéry po postupu, ale ne každému je umožněn. V Číně přišli s metodou, že když takový člověk odpracuje určité roky v místech, kde je potřeba, umožní mu rychlejší kariérní postup. To považuji za příkladné a hodné inspirace. Jde teda o určitý motivační prvek. Takže v regionech, kde se nedaří, uplatňují tento postup, který umožňuje realizovat projekty i v těchto oblastech.

Jaké závěry jste si tedy z workshopu odnesl, které by bylo možné aplikovat i u nás?

Nekopírujte čínský model, ale inspirujte se. To je hlavní poznatek. A pro to, abychom se mohli inspirovat, vzniklo tohle sdružení, kdy si budeme navzájem vyměňovat zkušenosti, informovat se o tom, co se v našich zemích děje, co se připravuje, jak bychom se mohli inspirovat. To bude velice zajímavé a za to jsem velmi rád.

Pevně věřím, že Institut české levice se do toho intenzivně zapojí, budeme s Čínou spolupracovat, přebírat jejich myšlenky a návrhy, ale také návrhy z celého světa, protože to je to, co nám chybělo. Tady se nabízí prostor pro vznik nějaké cílené knihovny zdrojů, informací z různých oborů, což může být velice zajímavé.

Jak to vidíte jako reálné za současné politické situace v ČR?

Vidím to reálné z jednoho prostého důvodu. V roce 1989 jsme úplně změnili systém a vše, co bylo staré, jsme zavrhli a převzali jsme vše nové. Dneska zjišťujeme, že se pomalu vracíme k osvědčenému, vyzkoušenému, byť zavrhnutému a snažíme se na těch základech znovu něco stavět. Historicky to tu už bylo, ale potřebovali jsme si ověřit, že ta historická zkušenost zase úplně špatná nebyla. Ať už jde o oblast vzdělávání, kdy se zpětně hovoří o tom, že by nějaký ucelený jednotný vzdělávací program měl být, protože úroveň vzdělání je velice roztříštěná a různorodá, o oblast zdravotnictví, kdy by nějaká páteřní síť měla existovat, můžeme se bavit o urbanismu, o liniových stavbách, nebo o železnici. Číňani se rozhodli, že nebudou létat, ale budou jezdit po železnici, hned na tom začali pracovat a dneska tam mají rychloželeznice. My se tady třicet let bavíme o vysokorychlostní železnici, doposud ještě žádná nejezdí, protože to naráží na různé většinou umělé překážky. Tady chybí to rozhodnutí, ten tah na branku, co je potřeba pro společnost, a ne pro zájmy investora.

Předností Číny je, že na první místo nekladou zisk, ale zájem společnosti a lidí, kteří tam žijí. A to je věc, kterou můžeme uplatňovat i u nás. Jsem rád, že se občas daří v některých oblastech i tyto myšlenky prosazovat, že se zase vrací to selské myšlení. Aktuální vláda nám sice ukazuje něco jiného, ale to podhoubí tady už je.

Jana Dubničková