Lékař a maratonec Petr Kuchař: Alkohol v malém množství může i prospívat, kouření nikoli

Lékař a dálkový běžec Petr Kuchař se zapsal do povědomí veřejnosti v roce 2018, kdy v rámci oslav sta let od založení samostatného státu oběhl Československo po jeho hranicích. To mu bylo 67 let. Dnes již neběhá, ale tu a tam absolvuje přednášku o sportu a zdravém životním stylu. Podle něj není alkohol v malé míře problémem, zato kouření ano. A co by měl člověk v rámci zdravého stravování jíst? I to se dozvíte v následujícím rozhovoru, ovšem nejprve jsme zavzpomínali na absolvovaných 3000 kilometrů kolem Československa…

Co bylo hlavní motivací k vašemu, dnes již legendárnímu běhu okolo Československa?

Především jsem bývalý maratonec. Běhám maratony již od roku 1993 a pak jsem zkusil i ty ultra – tedy 24 nebo 48 hodin. Říkal jsem si: »Kruci to by chtělo tím během něco oslavit.« A tehdy se to sešlo. Jsem patriot a potrpím si na symboly, takže 100 let od založení Československa se jevilo jako ideální moment. Navíc jsem už byl i v důchodu, takže také tohle krásně vyšlo. V roce 2018 jsem jako internista a praktický lékař prodal svoji ordinaci. Řekl jsem si tenkrát, že bych nemusel umřít za pracovním stolem. A tak jsem začal připravovat plán na to, jak oběhnout Československo podél jeho hranic. Prodejem ordinace jsem si vydělal na obytný vůz, čímž jsme měli zázemí, kde spát, a manželka kývla, že do toho půjde se mnou. Obytný vůz jsem dal polepit reklamou – Běh kolem Československa u příležitosti 100 let samostatného státu a tak dále. Nechal jsem nápisem Běh okolo Československa 2018 potisknout i trička a začal plánovat trasu. Abych běhal zhruba 20 kilometrů denně.

Jednotlivé etapy jsem si rozplánoval tak, abych 28. 10. 2018 doběhl opět do Dětmarovic, kde jsem běh začal, a proto jsem vyběhl 11. května 2018, a to od mého rodného domu. Říkal jsem si, že oslavuji vznik Československa, tudíž začnu tam, kde jsem vznikl pro změnu já. Ne že bych byl extra věřící, ale nechal jsem si farářem požehnat na startu a pak vyrazil směr na východ, na Slovensko. Měl jsem to opravdu detailně rozplánované. Skoupil jsem snad všechny mapy celého československého pohraničí a tam jsem si vyznačil trasu. Od vesnice k vesnici – bylo to asi 118 etap.

Samozřejmě člověka překvapí věci, s nimiž nemohl počítat. Například v Tatrách jsem zjistil, že některé turistické trasy, po nichž jsem chtěl běžet, jsou zavřené. Byla půlka května a kamzíci tam měli mláďata…

Tak jsem volal na Tatranský národní park, zda tudy můžu běžet, a oni říkali, že mi to nedoporučují. Vydal jsem se tak kolem západních Tater, Roháčů, pak tam je Kvačianska dolina a přiběhl na začátek Tatranské magistrály. Běžel jsem po ní a doběhl i na Sedlo pod Ostrvou, což je 1966 metrů nad mořem, nejvyšší místo, na kterém jsem se ocitl. To je víc než Sněžka!

Máte i nějaké kuriózní zážitky?

Víte, kamarádi se mě ptali, jestli se nebojím oslavovat Československo podél Dunaje u maďarské hranice. Že prý mi Maďaři rozpíchají gumy… Ale na východním Slovensku se mnou běhali dokonce i Maďaři, kteří neuměli slovensky.

Nejlepší a nejhezčí okamžiky byly skutečně na východním Slovensku. Byl jsem i několikrát v televizi, tak o mně lidé věděli a mávali mi z aut. Zcela krásné to bylo v Červeném Kláštoře, který je známý krásnou divokou řekou Dunajcem, po němž se jezdí na pltích. Ale my jsme zaparkovali s obytným vozem v kempu, kde je majitelem zdejšího Kanoeraft klubu bratr olympijského vítěze v kanoistice pan Škantár. Když viděl naše auto, byl zvědavý, co je to za akci. A protože ho to zaujalo, nechal nás svézt po Dunajci na nafukovací kánoi. Dostali jsme nafukovací vesty, a všichni jsme si je museli obléknout – já, manželka i pes, protože s námi tehdy běžela i naše Kamilka. Projeli jsme 10 kilometrů po Dunajci, tam jsme odevzdali kanoi a já běžel zpátky proti proudu. A když jsem to chtěl panu Škantárovi zaplatit, odmítl a řekl, že to mám jako sponzorský dar…

Ale ani na jižní Moravě to nebylo vůbec špatné. Například ve Chvalovicích u Znojma jsme se seznámili s místním vinařem, neboť jsme zaparkovali vedle jeho sklípku. Měl tam i zastávku VÍNOBUS, který objíždí místní vinice. Sednete, zaplatíte vstupné, dostanete degustační skleničku-dvoudecku – a teď se jede po vinicích a vy koštujete víno. Uděláte okolo deseti zastávek a ochutnáváte a ochutnáváte. Jenže bylo vedro a víno se nedá pít na žízeň.

Tak jsem řekl manželce, když jsme zastavili u nějaké hospody, ať si oni jdou ochutnávat, ale my jdeme na pivo. Dali jsme si pivečko, ale fór byl v tom, že jsem degustační skleničku nechal v autobuse. Když jsem se vrátil na své místo, nenašel jsem ji. Řidič prohlásil, že musel přeparkovat a najednou něco cinklo. Moje sklenička se rozbila. Dostal jsem novou, ani jsem ji nemusel zaplatit…

Jo, na jižní Moravě bylo pěkně, zato v Čechách jsem tak dobré zážitky neměl.

Povídejte…

Například v Krušných horách mi jeden chlapík hrozil, že nám podpálí obytňák. Asi nám záviděl…

Ve Frýdlantském výběžku na nás zase poslali policii, když jsme zaparkovali na lesní cestě. Nic jsem přitom neblokoval, vjezd byl široký a já stál stranou. Večer ale někdo zaklepe na obytňák a ona to policie. »My jsme dostali hlášku, že tady kradete dříví.« Zeptal jsem se, jestli nevidí nápis na autě, a oni odvětili, že sice vidí, ale musejí to vyřídit…

V Jizerských horách na Jizerce jsme zase zastavili před jediným otevřeným hotelem, abychom si došli na jídlo. Pán nás ale vyhodil, když viděl, že oslavujeme Československou republiku. »S tím já jako monarchista nemůžu souhlasit, okamžitě jeďte pryč,« řekl. Tak jsme se sebrali a dali si polívku ze sáčku…

A pak to bylo dramatické i na Sněžce. Bylo 2. října, minus dva stupně a padal sníh, takové drobné jehličky, které bodaly do tváří. Vyběhl jsem nahoru s Kamilkou a byl jsem domluvený s manželkou, že vyjede na Sněžku lanovkou, vezme si psa a já poběžím dál na Pomezní boudy. Měl jsem ještě 20 kilometrů běžet, ale lanovka nejela nahoru, protože hodně foukalo. Manželka tak skončila v mezistanici a pak musela dolů. Což o to, pak za mnou dojela na tu boudu, ale já jsem měl nahoře strach, protože bylo všechno namrzlé a ten pes vás táhnul. Bál jsem se, že mě strhne a že si něco uděláme.

Naštěstí všechno dobře dopadlo a já s Kamilkou doběhl až na Pomezní boudy…

Řekl jste, že jste patriot, a tak se vás zeptám na Československo. Vy jste ho oběhl, nicméně striktně vzato jste, stejně jako tenkrát my všichni, oslavil 100 let státu, který už neexistuje. Není vám to líto, nebo to berete jako fakt?

Je to škoda, protože máme k sobě nejblíž. Jako Češi a Slováci. Československo se nemělo rozpadnout, víme, kteří dva politici to způsobili. Václav Klaus a Vladimír Mečiar na tom mají svoji vinu.

Na jednu stranu to sice není špatné, že si Slováci hospodaří sami, ale na tu druhou musíte uznat, že Czechoslovakia, to byla značka! To byla firma, kterou znali po celém světě. Teď, když řeknete Czechia, tak si nás pletou s Čečenci. Je to škoda, společný stát měl být zachován, neměli jsme se rozpadnout.

Běháte dodnes?

Já jsem po otci zdědil paroxysmální fibrilaci síní. Když mám větší námahu, ať je to běh, kopání krumpáčem na zahradě nebo štípání dříví, tak se mi objeví arytmie a často to přejde do fibrilace síni. Začalo mi to od nějakých šedesáti let.

Ale vždyť jste ještě v šedesáti sedmi běžel kolem Československa…

Ano, já jsem měl od šedesáti let, od nějakého roku 2011, extrasystoly, které občas přešly na tu fibrilaci. Zjistil jsem, že když to s běháním nepřeženu, nejsou ty extrasystoly tak časté. Poslední maraton jsem běžel v květnu 2018 v 67 letech v Praze, pak jsem absolvoval ještě dva půlmaratony a zjistil, že mi to nedělá dobře. Abych mohl běhat, bral jsem speciální léky, které zabraňovaly vzniku těch srdečních arytmií. Jednak Betaloc a jednak Propanorm. A pak jsem si říkal – kruci, nebudu do sebe cpát tyhle léky, protože ať berete jakýkoliv lék permanentně, tak si na něj vaše tělo zvykne. Takže bych pak bez těch léků nemohl být. Proto jsem je postupně začal vysazovat. Tempo už ale nebylo jako dřív, a když jsem se naposledy představil na půlmaratonu v Hostivici, byl jsem téměř poslední. Řekl jsem si, že nemá cenu, abych se tam předváděl jako nějaký důchodce s pomalým časem.

Takže jsem přestal běhat, přestal jsem brát léky na to a opravdu je mi lépe. Hlavně jsem pozitivní člověk. Jen tak se nedám, nepoddám se něčemu, myslím pozitivně a nebudu si přivolávat choroby.

Hodně lidí si nemoci přivolává samo. Do ordinace mi téměř každý měsíc chodila jedna učitelka s tím, že má infarkt. Já jsem vždycky natočil EKG a uklidnil ji, že je vše v pohodě. Za měsíc dorazila znovu: »Já mám infarkt, pane doktore.« Natočím EKG – a zase nic. Když přišla podesáté, už tam ten infarkt byl. Spousta nemocí je opravdu o hlavě, kdy si je lidé sami přivolávají.

Je třeba myslet pozitivně a věřit, že vše bude dobré a v pohodě. Když jste pozitivní člověk, máte i lepší a vyšší vibrace. O tom byla pro změnu jedna přednáška v televizi, kdy tam pán hovořil o tom, že každý živý tvor má určitou frekvenci, nevím, jestli to budou Hertze nebo kilohertze, ale nějaké Hertze to zkrátka budou. A čím vyšší má člověk vibrace, tím je zdravější a neonemocní, i kdyby kolem něho lítaly víry a bakterie. Náchylný k nemocem je naopak ten, kdo má nízké vibrace.

Takže opakuji: buďme pozitivní! Koneckonců to říkal Karel Čapek, že humor je solí země. A kdo je dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý. Buďme tedy veselí, radujme se a dělejme si srandu, což je ostatně dneska to jediné, co nám zbývá.

Pozitivní přístup je hezká věc, ale co životospráva? Hrála také roli v tom, že jste tak dlouho vydržel běhat na takové vzdálenosti?

Podívejte, já jsem vegetarián. Ne striktní, spíše takový neukázněný, protože jím ryby. Ale jinak se masu vyhýbám.

To vám pomůže k lepším výkonům?

Já vám něco řeknu. Běhal jsem ultraběhy, mezi které patří i dvanáctihodinovky. To se běhá mimo jiné ve Stromovce, organizuje to Sri Chinmoy Marathon Team. Sri Chinmoy byl Ind, žijící v Americe v New Yorku, který byl pořadatelem těchto manifestačních běhů. Několikrát jsem s nimi běžel World Harmony Run pojmenovaný také jako Peace Run, tedy běh míru – například jsem uběhl za den z Prahy do Ostravy. Byla to zajímavá parta toho Sri Chinmoy Marathon Teamu, která organizuje tyto světové běhy. Je to každý rok, dalo by se najít na jejich stránkách, odkud se zrovna vybíhá. Jednou jsem s nimi absolvoval běh, kdy se začínalo v Maroku, pak se přejelo na Gibraltar, následovala jižní Evropa, pak se běžely skandinávské země a končili jsme třeba v Praze. Ale to jsem trochu odbočil, i když to souvisí s vaší otázkou…

Vy jste se ptal na životosprávu, tak vězte, že všichni, co běhají tyhle ultraběhy a organizují je, jsou vegani. Myslím, že není úplně nutné být veganem, jen když nejíte maso. Když se budete vyhýbat živočišným bílkovinám, nebudete mít sílu a výbušnost, zato máte vytrvalost.

Vytrvalci by měli být aspoň vegetariáni, protože pak mají lepší výdrž. Živočišné bílkoviny z masa, které se transformují v játrech na dusičnany, nás trošičku limitují ve vytrvalosti. Takže je třeba, aby člověk, který chce mít vytrvalost, jedl maso opravdu minimálně. Ne striktně, ale zdůrazňuji – minimálně.

A tak jsem začal kvůli sportovnímu výkonu s vegetariánstvím. A veganem nejsem, jak říkám. Například ryby jím. Zjistil jsem, že výkon byl opravdu lepší. Vegetariánem jsem od roku 2007, takže už 15 let. Pak se mi to nějak spojilo a uvědomil jsem si, že to, co dělají lidi na zvířatech, na jatkách, je katastrofa. Je mi z toho až špatně, když si uvědomím, jak trpí zvířata, která jdou na jatka. A už i Tolstoj říkal, že když nebudou jatka, nebudou války. Protože lidi mají v sobě stresové hormony z masa a ty působí v těle a dělají z člověka to, čím je.

Zkrátka není horšího tvora na zemi, než je člověk. To, co provádějí lidé lidem, zvířata nedělají. Samozřejmě, že existují dravci, kteří míří za kořistí, ale jak se chovají lidé, a někteří i ke zvířatům, to je hodně špatně. Když si zastřelíte jelena, který o tom neví, protože je hned mrtvý, to ještě bych bral. Ale ta jatka? Kdybyste viděli, jak ta zvířata trpí!? Ať jsou to prasata, krávy nebo kuřata. Já jsem měl pacienty, kteří viděli, jak to chodí s kuřaty. Jak je opaří vařící vodou a ještě za živa je svážou za nohy, pověsí hlavou dolů a na lince jim setnou hlavu, nebo nevím přesně, jak to tam chodí. Ale ti, co to viděli, už dál nemohli jíst kuřata, protože to měli furt na očích.

Navíc ta zvířata jsou v hrozném stresu. Ona vědí, že jdou na porážku. Kdyby tohle lidé viděli, tak by to maso nejedli, to vám garantuji.

V rámci životosprávy bych se vás rád zeptal na problematiku alkoholu. Když jste vyprávěl, že jste si na Moravě dal vínečko, nebo že jste si dopřál pivečko, jak to vlastně je s tímto »lahodným mokem«? Může si sportovec, i běžný smrtelník, sem tam dopřát nějaký ten hřích?

Jako doktor musím říci, že alkohol, když se pije v rozumné míře, tak je zdravý. Nic se nesmí přehnat. Ani ty dobré věci by neměly být v přemíře, protože všeho moc škodí. I ty dobré věci, když jsou ve větší dávce, než je zdrávo, můžou uškodit. Nemůžete to přehnat ani s vitamíny, jinak se předávkujete.

A když se vrátím k tomu alkoholu, tak představte si, že v devatenáctém století se angina pectoris, což je zúžení koronárních srdečních cév, léčila štamprlí čistého, dobrého alkoholu. A já, když mám tyhle arytmie, jako mívám pravidelně v poledne – protože podle biologických hodin má srdce největší aktivitu přes poledne – dám si panáka slivovice a je mi lépe. Ale neměl bych pít víc. Možná si za ten den dám ještě pivečko.

Rozumíte, co chci říci? Že malé množství alkoholu, a ještě z rukou lékaře, je lék a malá štamprlička nám neublíží. Dvě deci vína nám neublíží. Dokonce v medicíně je známo, že muž může vypít za den čtyři deci vína. Žena jenom dvě, protože její játra jsou méně odolná vůči alkoholu než ta mužská. To se z toho medicínského hlediska ví.

Zkrátka nic se nemá přehánět. I sportovci si mohou dát něco alkoholu, jen se nesmí nic přehnat. Štamprlička denně? Proč ne! Dvě deci vína? Proč ne! Jedno pivo denně? Klidně. Ale už by to nemělo být pivo, pak víno a následně slivovice.

Když se vyvarujete těchto kombinací, je alkohol zdravý. A dokonce bych řekl, že po pramenité vodě je červené víno na druhém místě jako zdravý nápoj. Protože červené víno, více než to bílé, obsahuje rasveratrol – antioxidant, který vzniká při zpracování bobulí červeného vína. Je to silný antioxidant. A antioxidanty jsou v lidském těle zapotřebí, protože chrání lidské tělo před rakovinou, Zlepšuje se imunita i obranyschopnost organismu.

Rasveratrolu je hodně i třeba v červeném zelí nebo červené řepě. Dalšími antioxidanty jsou vitamin C, zinek, nebo jsem doporučoval lidem, když jsou očkováni, anebo když prodělali covid, použít antioxidant ostropestřec mariánský nebo lék na odkašlávání v šumivých tabletách ACC long, což je N-Acetyl-L-Cystein. Jedná se také o silný antioxidant, kdy jsem radil lidem koupit si normálně tubu deseti tablet a třeba jednou za měsíc si dát deset tablet po sobě. Antioxidanty jsou třeba a řeší to právě červené víno.

Takže proti alkoholu nemůžu nic mít. Na rozdíl od kouření, protože zužuje cévy a v tabákovém kouři je spousta dalších, asi osm set, toxických látek. Já jsem vedl i protikuřáckou poradnu na bývalém pracovišti na klinice ministerstva obrany. Takže jsem psal také články do vojenských časopisů a v televizním pořadu Azimut referoval o škodlivosti kouření. Kromě toho, že způsobuje rakovinu průdušek, vede i k rakovině močového měchýře. Lidé si říkají, jak je to možné, že kvůli kouření onemocní rakovinou močového měchýře. Víte, je to naprosto logické. Když něco sníme, jde to přes játra, kde se to přece jenom zpracuje. Zatímco to, co vdechneme, je přímo v krvi a jde to hnedka do ledvin, odtud do moče, kde se pak usazují tyto toxické látky a dráždí na spodině močového měchýře sliznici. Vznikají tam polypy a ty se můžou zvrhnout právě v rakovinu.

Petr Kojzar

FOTO – autor a archiv Petra Kuchaře