Kromě ukrajinských vlajek nám tady nic nepatří, tvrdí herec Antonín Hardt. A pro rok 2025 si přeje změnu!

Herec Antonín Hardt v příštím roce oslaví krásné devadesátiny, na které nevypadá ani v nejmenším. Patří mezi bílé vrány, nebo černé ovce – chcete-li – ve své branži, protože nepoklonkuje liberální vládě, nefotí se s prezidentem Petrem Pavlem ani nedělá sbírku na drony pro Ukrajinu. Naopak se těší na rok 2025, kdy, jak věří, lidé rozhodnou o změně politického kurzu. A v částečně bilančním rozhovoru pro iportaL24.cz odpovídá na to, jak to bylo s cenzurou před rokem 1989 a dnes. Podle něj se situace příliš neliší. Naopak on sám se v jednu dobu ocitl mezi škálou nechtěných v polistopadovém režimu…

Už na první pohled jste ve formě. Jako byste nestárnul, navíc stále hrajete na divadle. Jaký je recept na hereckou i životní dlouhověkost?

Právě to hraní mě nabíjí, protože jsem mezi mladými lidmi v Divadle Radka Brzobohatého. Sem tam ještě točím. V různých filmech a seriálech mám role dědků. A taky se udržuju.

Jak?

Ráno cvičím. Nepiju a nekouřím. Cigarety a pití? To už třicet let nedělám. Chodím mezi dobré lidi, povídám si, zajímám se o dění ve světě i u nás doma. A přestože to není moc radostné, přebírám si to optimisticky. Myslím, že se ještě dožiju lepších časů.

Třeba v roce 2025, který už pomalu klepe na dveře a kdy nás čekají »velké« volby?

Nejradši bych byl, kdyby ty volby byly zítra. Obávám se totiž, co ještě může ta koalice, která má přitom jen pár procent příznivců, do těch voleb spáchat. A páchá toho už teď dost, navíc to zasahuje všechny. To už nejsou jen nižší a střední vrstvy, ale i mladí lidé. Když se rozčilují policajti nebo hasiči, tak to o něčem vypovídá. Akorát v naší branži se vždycky najde někdo, kdo jim poklonkuje. Asi se mají dobře, já nevím.

Takže na volby se těším, i když bych byl rád, aby se to rozhodlo dříve. Aby se jim nejlépe hned zítra řeklo, že to, co napáchali, už stačilo.

Čím to, že jsou mnozí herci tak loajální? Jdou s dobou, nebo jsou tak »posraní«, jak to jadrně vyjádřil váš herecký kolega Ivan Vyskočil?

Někteří se samozřejmě obávají, aby nepřišli o práci, což se taky děje. A jenom ti, kteří mají souznění se současnou fialovou politikou, jsou dáváni do popředí. Zato ty, co by řekli něco jiného, na obrazovku ani nepřivedou nebo je utnou.

Můžeme tedy mluvit o cenzuře?

Však jste sám určitě viděl, jak Česká televize utnula plzeňského primátora Zarzyckého, když mluvil o Ukrajincích jinak, než je tu zvykem. Nebo se podívejte na obsazení diskusních pořadů na ČT nebo v Českém rozhlase. Občas se sice povede pozvat diskutéry, že je to vyrovnané, ale třeba z toho rozhlasu na Dvojce postupně vymizely kritické hlasy a jsou tam zváni jenom ti Kosatíkové, kteří tvrdí, že je tady všechno v pořádku a že my, kteří protestujeme, jsme vlastně dezoláti a nerozumíme tomu.

Vracím se tedy k tomu, kam jsem původně mířil ve své otázce. Vznikl by tudíž pro herce jako takového v jeho profesi nějaký problém, kdyby se vyjadřoval jako onen »dezolát«?

Vezměte si Ivana Vyskočila. V roce 1989 stál takřka v čele revoluce, zvonil klíči a vítal všechno, co přicházelo. A dneska? Je to podle mě dobrý herec se zkušenostmi jak divadelními, tak filmovými i televizními, ale na obrazovce se v současnosti neukáže. Tím, jak veřejně mluvil na velkých manifestacích, na různých prostranstvích a v tisku, z filmu úplně zmizel.

Mnozí kolegové, kteří mají svůj názor, to nicméně nevidí takhle vyhroceně. Ale obyčejní lidí to vnímají! Sedávám v restauraci na kafi nebo na obědě i s bývalými voliči ODS a ti jsou absolutně rozladění, když vidí, co se děje. Když jdete do kšeftu, hned tu fialovou politiku jasně pocítíte. Já jsem třeba uměl pochopit, že nám nedají tisícovku na důchody. Dobře, dostali jsme asi 350 Kč. Ale když vzápětí vidím, jak si nejdřív navrhovali zvýšení platů o 14 procent a pak skončili u sedmi, nemám slov. Neumějí se ani sami mezi sebou dohodnout a jsou to přitom statisícové odměny, které berou.

A jak je na tom vůbec kultura jako taková? Předseda ČMKOS Josef Středula ji na brífinku před posledním jednáním tripartity zmínil na prvním místě mezi problematickými odvětvími…

Kultura vždycky bývá naopak až na posledním místě. Umím to při srovnání pochopit – že přednost má například školství nebo zdravotnictví. Ale kultura je opravdu nesmírně podhodnocená. Třeba v divadlech v Praze to není až tak cítit, protože zdejší mladí se dostanou tu k dabingu, tu k filmu nebo k rozhlasu, ale když herec v oblastním divadle nemá jinou možnost výdělku, je to katastrofa.

A teď ty školy… To nejsou jenom konzervatoře, divadelní fakulta JAMU a pražská DAMU, ale také řada soukromých institucí. Všechny chrlí herce! Já nevím, kam půjdou… Platy jsou podhodnocené, honoráře se nehýbou, jsou minimalizované.

Ale já nemám strach o budoucnost, protože pan profesor Fiala řekl, že tu budeme mít platy jako v Německu. Teď si dělám samozřejmě legraci. U honorářů to vůbec nepřipadá v úvahu. To je několikanásobný rozdíl.

Když máte stálé angažmá a chytnete seriál, který točíte třeba čtyřikrát v týdnu a po dobu půl roku i déle, jste na tom relativně dobře. A dneska se natáčejí nekonečné seriály! To není jako ty Dietlovy nebo Hubačovy, které měly sedm, deset, maximálně třináct dílů.

Ovšem když bere herec jen základní plat v divadle, nebo nemá stálé angažmá a občas pouze sežene nějaký dabing nebo rozhlas, je to na přežití ze dne na den. Z ruky do huby.

Jak se vlastně díváte na kvalitu seriálů, kterých se v dnešní době točí desítky a desítky na všech stanicích, co to jde? Není toho někdy až moc? A na úkor výkonů jednotlivých protagonistů?

Já jsem v tomhle staromil. Výrobní praxe v umělecké tvorbě je zcela jiná, než byla za mého mládí a i středního věku. Vzpomínám si, jak jsme dělali například televizní inscenaci Klobouk plný deště s Frantou Filipem. Zkoušeli jsme měsíc, než jsme to nazkoušeli a šli natáčet. Dneska vám pošlou text, sejdete se s herci až na place a hned se jde na to. Dabing se dělá tak, že dostanete svou roli napsanou, od začátku do konce jim to namluvíte a ani při tom nemáte partnera. Kolikrát se do toho dabéři ani netrefí. Neví, na koho reagovat, kdy koho jejich postava potká, jestli se budou smát nebo plakat. Úroveň není zdaleka taková, jaká byla. Podle mě jsme měli jednu z nejlepších dabingových škol – když ne ve světě, tak v Evropě určitě. Když vidím nadabované nekonečné seriály ze zahraničí, trpím a trpím. Člověk to musí přepnout na jiný program. Rád se dívám na staré filmy a staré seriály. I když je vidím opakovaně…

Když už je řeč o filmech a seriálech z minulosti, zeptám se vás, jako herce, který aktivně zažil dobu před rokem 1989, jak to bývalo s cenzurou tenkrát? Pořád slýchám, jak ten či onen herec nebo herečka nemohli hrát. A je jich pěkná řada! Bylo to tak opravdu?

Pro mě je to někdy směšné. Protože když si pak vezmete jejich filmografii, žasnete. Ono se u nás ročně točilo nějakých 15-20 filmů a najednou vidíte jejich jména u mnoha z nich. Uvedu příklad z mého milovaného Vinohradského divadla, když Jiřina Jirásková tvrdila, jak nemohla hrát. Pravda, dlouho nemohla do rozhlasu, stejně jako někteří jiní, ale když se za ně někdo přimluvil – což byla třeba Jiřina Švorcová nebo Zdeněk Míka – pak je vzali i do toho rozhlasu. První dva roky tam nebyli, zato filmografie běžela. Takže říkat, že nemohli hrát, když vidíte, že měli tři čtyři seriály nebo inscenace za rok, je směšné.

Srovnejte to se mnou po revoluci. Do rozhlasu mě vzal až můj starší spolužák Karel Weinlich. Teprve pak se všichni rozkoukali a řekli si, že když to jde u něj, můžou i oni. A tak jsem začal zase po dlouhé době hrát v rozhlase.

A ve filmu mě objevili až Tomáš Magnusek se Zdeňkem Troškou. Filmy jsem dělal pro Rusy, Němce, Američany, ale v českém filmu a televizi jsem si roky ani neškrtl. Až když mě obsadil Troška, rozkoukali se najednou i ostatní a vzali mě na milost. Ono dneska tolik dědků není, tak se ještě uplatním…

Jenže ta situace je celkově zvláštní. Staří režiséři, které jsem znal, už vesměs nežijí a mladí vás neznají. Tehdy to chodívalo tak, že režisér jezdil do oblastních divadel, aby viděl herce v akci. Dnes je to jenom na manažerech a agenturách, které vás doporučí. Režiséři se podívají na fotografii, aniž by herce vůbec znali, nebo se zajímali o jeho tvorbu.

Sledujete v televizi i zprávy, nebo – jak někteří říkají – v zájmu zachování duševního zdraví raději obrazovku vypínáte?

Nevypínám, zato se rád dohaduju s televizí. Kolikrát mě napadá, že bych tam zavolal…

Hlavně mě vytáčí jakákoli vulgarita. Když mluví vládní představitel o těch, kdo mají jiný názor, jako o sviních. Nebo když kolega z branže řekne o Kateřině Konečné, že »tu svini musíme uvařit«, pak se divím, že už dávno není před soudem. A měl by tam být!

Kde je etiketa, když ministr někoho nazývá dezolátem? A to vůbec nemluvím o diplomacii. Ať je to souboj argumentů a ať mi někdo rozumně vyvrátí můj názor, ale rozhodně ne tak, že jsem svině, s níž je třeba zatočit.

Co si tedy především přejete do roku 2025?

Já bych si přál ještě trochu zdraví. Jinak zaplaťpánbůh za hezké zázemí, které mám s rodinou a vnoučaty. Rád bych taky něco dále hrál v divadle, kde si to taky díkybohu užívám, jsou to hezké role. A věřím, že i v politice se to obrátí k lepšímu.

Víte, já všechno chápu. I to, co někteří říkají o poválečném období. Ale já v něm vyrůstal, přijímal jsem všechno okolo a chtěl budovat režim, i když měl řadu nedostatků.

Lidé si pak přáli změnu kurzu, což je v pořádku. Ale podívejte se, kam až to všechno došlo. Je mi smutno, když se podívám na to, že nám v naší vlasti nic, kromě ukrajinských vlajek, nepatří. Podívejte se do obchodních řetězců. Nebo do průmyslu. Vagónka Tatra? Jitex Písek? Zetor? Na co si vzpomenete, je pryč. A když mluvím s mladými, kteří mají pocit, že musejí bývalý režim za každou cenu odsoudit, říkám jim: »Dneska jezdíte v metru, které vybudovala generace, na níž nadáváte.« Kdežto za 35 let se vytvořil jen nepatrný zlomek zastávek nynějšího metra, jinak je vše zásluhou doby před rokem 1989. Co se tehdy postavilo dálnic, domů, elektráren! Jsem zvědavý, co s tím teď udělají ti Korejci u Dukovan!

A to ani nemluvím o obchodu – jak nám vláda tvrdí, že nebere z Ruska plyn nebo ropu, přitom k nám proudí z Německa, jen třikrát dražší! Co si mám o té vládě myslet? A co o naší vlasti? Vždyť nám už nepatří ani voda. To si nedovolí žádný stát na světě!

Přeju si, abychom se rokem 2025 odrazili k lepšímu. Protože to, co bylo, už opravdu stačilo!

Petr Kojzar

FOTO – autor, Magnusfilm, Česká televize/Mikuláš Křepelka