Konec koní? Jsem z toho smutný a zklamaný, přiznal mistr světa z roku 2002 Sedlecký

Michal Sedlecký je díky triumfu v roce 2002 v kalifornském Palo Altu dosud historicky jediným českým mistrem světa v moderním pětiboji. Možná, že jej dokáže někdo z tuzemské špičky v budoucnu napodobit, ale už to nebude soutěž, jak jsme ji znali doteď. Jízdu na koni totiž v tradičním armádním sportu nahradí po olympijských hrách v Paříži 2024 překážková disciplína. Odhlasovali si to zástupci národních svazů na kongresu mezinárodní federace UIPM, který se uskutečnil online. Sedlecký v rozhovoru pro iportaL24.cz uvedl, že toho rozhodnutí nevítá a je z něj smutný, nicméně připustil, že smysluplnost radikálního kroku posoudí až čas…

Jak hodnotíte rozhodnutí UIPM, které je poměrně radikální a olympijský vítěz David Svoboda ho dokonce pro náš web označil jako »protiústavní«…?

Především to bylo avizované dopředu a všichni jsme věděli, co se chystá. Ale stoprocentní to rozhodnutí pořád nebylo, takže jsme my, co jsme zvyklí na starou dobu pětiboje, doufali, že nakonec k ničemu takovému nedojde a že to dopadne dobře. O minulém víkendu se to rozštíplo definitivně. Ne že bych byl naštvaný, to je špatné slovo, spíše bych řekl, že jsem z toho smutný a zklamaný. Ten sport tak ztratí všestrannost. Spojení se zvířetem představovalo to hlavní odlišení od ostatních vícebojů. Pestrost zajišťovali koně. Éra, kterou jsem zažil na vlastní triko, za dva roky skončí. Vše bude jiné. A jaký to bude mít efekt, to se teprve uvidí. Nikdo nedokáže říci, jestli to našemu sportu prospěje, nebo mu to přihorší. Už to ale nebude moderní pětiboj, jak ho znají ti, co si ho vybrali, závodili v něm a měli ho v lásce. Protože do něj odpradávna koně patřili. Počínaje jeho vznikem byli koně základ!

Už jsem slyšel i přirovnání, že je to, jako kdyby ve fotbale zrušili branky…

Chtěli vymyslet něco nového, zatraktivnit pětiboj. Jestli bude tahle modernizovaná verze atraktivní pro sponzory a pro novou generaci, nevím. Možná, že na to mladí najedou a ta změna bude přirozená a přestane se řešit vše okolo. Opičí dráha, nebo jak se ty překážky nazývají, je na ulicích hodně žádaný sport mezi mládeží. A jestli to udrží moderní pětiboj v olympijském dění, to se uvidí za pár let. S koňmi to mělo svoji váhu, a říkat, že s nimi by se moderní pětiboj stal pouhou historií, je také nefér, protože nikdo nevidí do budoucnosti. Mám z toho obavy, ale už jsem řekl, že nevidíme dopředu a nevíme, jak to celé nakonec dopadne.

Zaznívaly i argumenty, že závodník trénuje celý rok na určitý vrchol sezony, a pak mu jeho ambice zkazí nepoddajný kůň. Vzpomínám si, že i vy jste někdy na počátku kariéry použil slovo »herka« poté, co jste si neporadil v jezdecké části…

Ono je jednoduché, svést to na zvíře. Když pětibojař nezvládne parkur, může to navenek vypadat, že kůň mu zkazil závod. Ale já na to koukám úplně obráceně: když nejste schopen přimět koně, aby dělal, co potřebujete, je to vaše chyba. Aspoň já jsem to bral vždycky jako svůj neúspěch a neshazoval to na to zvíře. Ono to bývá hodně časté v dorosteneckých nebo juniorských kategoriích, kdy člověk není vyježděný a chybuje. Ale chybami se člověk učí! Vyzrálí sportovci, kteří jezdí na mistrovství světa nebo na olympiádu, musejí vnímat, kde mají slabinu a v jaké disciplíně je třeba zamakat. V současné době platí, že pokud jezdec-specialista neuspěje na koni, je to prohra člověka, ne toho zvířete.

Jasně, může se stát, že se kůň lekne, klopýtne a spadne. Něco si udělá s nohou a pravidla nedovolí dál pokračovat, takže přijdete o závod. Ale to není běžné. V reálu je chyba na jezdci. Ty koně jsou přezkoušení, v test jumpingu musejí zdolat překážky, které na ně pak čekají v závodě. A vždycky se škrtají ti nejhorší koně a zároveň i ti nejlepší, u nichž by to měl pětibojař de facto zadarmo. Hledá se takový zlatý střed. Ano, majitel koně zná a umí to s ním lépe, ale pětibojař se s tím musí umět vypořádat. Jezdecká disciplína, to už deset let zpátky není hop nebo trop. Pokud není závodník v té disciplíně stoprocentní, aby zvládl i těžké koně, musí na sobě pracovat a dennodenně skákat, čímž si následně dokáže poradit i v závodě. Jak už jsem řekl, chyby koní jsou chybami lidskými, ne zvířecími.

A jak hodnotíte onen incident z Tokia 2021, který se stal pravděpodobně hlavní záminkou pro zrušení jezdecké disciplíny. Připomínám, že tehdy vzbudila negativní pozornost Němka Annika Schleuová nešetrným zacházením s neposlušným koněm, k čemuž se přidala i její trenérka Kim Raisnerová…

Vnímal jsem to tak, že přišel trest od jezdce a i od trenéra. Ale nebyl to hrubý trest za neposlušnost koně! Víte, na té Němce bylo od počátku vidět, že neunesla situaci psychicky. Byla až hysterická a z toho pramenily chyby. Když je jezdec nervózní, cítí strach o vítězství a na koně si nevěří, potom se to přenáší i na zvíře. A tady to bylo evidentní! Že ho pak plácla, nevidím až tak dramaticky. Ta facka nebyla surová a není to nic, co by ten kůň dennodenně neznal. Nejedná se o nic špatného pro zvíře, těžší stresovou situací by bylo, kdyby pravidelně dostávalo bičem přes hřbet – ale takové plácnutí přes krk!? Týrání zvířat si představuju úplně jinak! Zkrátka se toho jenom někdo chytil a snažil se něčeho využít. Reakce byly velké a přehnané. Opakuji se, ale za mě šlo jen o typický případ, kdy jezdec nezvládne koně s určitým blokem a onen strach se přenese do závodu.

Postup vedení UIPM nicméně vyvolal silnou kritiku zejména mezi sportovci. Poslední olympijský vítěz, Brit Joe Choong, dokonce prohlásil, že pokud dojde ke změně, ukončí kariéru, a že jestli by se něco mělo změnit, tak ne disciplíny, ale vedení unie. Co vy na to?

Vedení UIPM by se mělo změnit každopádně. Naše federace, a i mnohé další, upozorňují, že tam ti lidé sedí už dost dlouho a místo kroků vpřed jim jde o vlastní židli. Bylo by přínosnější, kdyby přenechali svá místa mladším, kteří mají progresivnější vidění.

Ono to určitou dobu funguje, ale když se někdo snaží zaměňovat disciplíny, místo toho, aby se upravovala pravidla, je to chyba pro sport. Pokud si to tedy nepřejí samotní závodníci a tady nerozumím, proč by to měli chtít. Když se mi nelíbí koně nebo se jich třeba bojím, tak přece nejdu dělat moderní pětiboj. Jakou dává logiku začít, v průběhu let zjistit, že koně jsou blbí a rozhodnout se to změnit? To je úplná pitomost!

A co se týče Choongova gesta, on to řekl před nějakým půl rokem a snažil se ovlivnit lidi nahoře. Nevím, jak se k tomu staví teď, kdy už je rozhodnuto. Asi bych takhle od boku nevystřelil. Nejprve bych zkusil novou disciplínu, abych si ověřil, jaký to dává smysl a jak dobrý bych mohl být. Ano, je evidentní, že nová skladba bude zvýhodňovat houževnaté a dynamické sportovce. Nejprve bych ale vyzkoušel pár závodů a zjistil, jak na tu opičí dráhu reaguje moje tělo. A pak teprve by následoval nějaký závěr.

Významnou změnu ve skladbě disciplín moderního pětiboje jste si aktivně vyzkoušel i vy. V roce 2009 se v rámci zatraktivnění moderního pětiboje spojila střelba s během. To byla docela povedená novinka, co myslíte?

Ze začátku jsem k tomu byl dost skeptický. Modernímu pětiboji jsem se věnoval od čtrnácti let a učil jsem se střelbu statickou a klidovou. Od nějakých třiceti jsem se pak musel přeškolit a učit se střílet na rychlost, v zátěži. Bylo to úplně jiné, ale pořád platilo, že zůstaly zachované disciplíny. Nebylo to tak, že bychom měli najednou střílet třeba lukem. Změnou byla ta rychlopalba. Člověk musel přepnout hlavu z klidové koncentrace a soustředěnosti na rychlost a preciznost. Technika se proměnila, člověk se snažil být rychlý i za cenu drobných chyb. Nakonec jsem se s kombinací těch dvou disciplín smířil a s odstupem bych tu změnu nehodnotil jako špatnou. Určitě to moderní pětiboj zpestřilo. Je to zajímavé pro diváka, protože se hodně promíchá i startovní pole. Nevypadá to, že by člověk mohl z nějakého dvacátého místa vyšplhat na medaile, ale když si uvědomíte, že jde o dvě disciplíny, které se sčítají, dá se smazat i velký rozdíl v pořadí. My starší pětibojaři jsme se to nakonec naučili a postupně nás vytlačovali mladí kluci, kteří už statickou střelbu ani neznali.

Dovolte na závěr otázku z tak trochu jiného soudku. Jak moc se dnes Michal Sedlecký věnuje sportu? Pokud se nemýlím, aktivní kariéru jste uzavřel v roce 2014.

Ano, ale to už jsem prakticky nezávodil, poslední velké závody jsem absolvoval v roce 2013. Pak jsem čtyři roky vedl mládež na Dukle, ovšem teď se věnuju úplně jiné činnosti, která se sportem vůbec nesouvisí. Přiznávám ale, že mi sport chybí. Člověk se tomu dost dlouhou dobu věnoval, takže nejde mávnout rukou a pověsit sportování úplně na hřebík. Rád vzpomínám nejen na aktivní kariéru, ale i na následnou práci s mládeží. Chybí mi to, vést skupinu, přiznávám. Jinak se ovšem snažím aktivně hýbat, jak mi to jen čas dovolí. Nejčastěji jezdím na kole nebo chodím běhat.

Petr Kojzar

FOTO – ČTK/Vít Šimánek, ČTK/Michal Doležal, ČTK/imago sportfotodienst/Frank Hoermann