České země v minulosti musely být plné čertů. Alespoň soudě podle místních názvů a pověstí, které nám ono ďáblovské pokolení přibližují. Není v silách nikoho zmapovat množství míst, kde se vyskytli a zanechali nějaké své znamení či přímo svá díla. Vyberme proto jen deset z mnoha a přijmeme jejich poselství…
Rozřezaná milenka
Od roku 1601, kdy hrad Český Krumlov prodal Petr Vok samotnému císaři Rudolfovi II. , byl zde pak po několik let odklizen od dvora hradním pánem císařův levoboček Julius d‘ Austria, syn ze vztahu s Kateřinou Stradovou, dcerou Rudolfova antikváře. Rodinné habsburské prokletí postihlo však i jeho. Ve chvílích šílenosti byl schopen všeho. Jednou tak zavraždil svou milenku, dceru místního lazebníka, pak ji podle jakéhosi rituálu rozřezal na kousky a rozmístil v různých koutech své místnosti. Konec Julia učinil prý rarášek, tedy čert. Udávil ho. Snad proto Juliovo tělo úplně zčernalo, jak vypráví jedna pověst. Syn císaře je pohřben i s ostatky milenky Markéty na bývalém českokrumlovském klášterním hřbitově při kostele Zvěstování Božího těla.
Sázka se sedlákem
Na opačném konci Čech, než kde řádil Rudolfův levoboček, stojí skalní čedičová zeď vysoká dokonce tři až sedm metrů původně táhnoucí se do dvaceti osmi kilometrů do dáli. Dnes už těch 28 km nemá, přesto jde o obdivuhodné dílo. Nejpůsobivější je u osady Smržov, součásti Českého Dubu. Jak vzniklo? Na počátku prý byla sázka jednoho sedláka s čertem. Za noc měl pekelník vybudovat zeď kolem jeho pozemků. Nestačil to však. Kohout zakokrhal dřív. Bylo ráno. Čert ze vzteku sypal kameny připravené na stavbu ve směru, kterým se ztratil. Tak tu po naše časy máme skutečnou Čertovu zeď.
Zamilovaný ďábel
A jsme na Moravě. V samotném srdci. V Olomouci. Tady se na nás na dolním náměstí dívá sám ďábel. Prý se kdysi, v podobě koně, zamiloval do dívky, která zde bydlela. Snad o jeho touze ani nevěděla. Snad. Jenže jednou se za ní vydal do jejího bytu. Zapomněl, že je v koňské podobě. Asi těžko se mu pochodovalo do úzkých schodů, ale zvládl to. V pokojíku mu bylo těsno a vášeň ho úplně spalovala. A jak se tak točil kolem dokola, když chtěl dívku chytit, vrazil hlavou do zdi a proboural se na náměstí. Chtěl zpátky. Zdivo však nepovolilo a tak je tu jeho hlava v koňské podobě k vidění dodnes. Jen chodec dole už dávno neví, že je to vlastně ďábel.
Oblouzená kovářka
Zatímco v Olomouci čert vyslyšen nebyl, ve Žluticích u Karlových Varů ano. Tady se mu podařilo obloudit místní kovářku. Ne proto, aby ji odnesl do pekla. To vůbec ne. Šly na něj jakési mužské choutky, a když byl vyslyšen, hledal místečko pro svou lásku. Našel ho v podzemí pod městskou branou. Sem přinesl kamenný stůl a lavice, tady hodovali, přičemž se milovali tak, že dokonce vytiskli své dlaně do zdejší skály. Zda potom, když kovářka zestárla, ji za nevěru odnesl dolů do pekla či jí tady dal věčný život, se neví. Ví se jen to, že zdejší podzemí sice stále existuje, ale návštěvníky sem nepouštějí. Snad proto, že by tam mohli čerta s kovářkou třeba vyrušit, protože – co kdyby si sem zase zaskočili na prosté milenecké radovánky?
Chrápaní i funění
Čertův kámen byste našli kousek od rybníka Babylon při cestě do České Kubice. Zde prý měl čert svoje lůžko v mohutném viklanu délky čtyři metry a výšky půldruhého metru. Vždy, když byl unaven, sem zaletěl, natáhl se, jak dlouhý, tak široký, a pěkně chrupal. Jeho chrápání bývalo slyšet až do Domažlic. Dodnes tam jsou znát jeho kopyta a ocas. Jednou, to vítr lámal stromy a odnášel střechy, se kámen skulil na zem. Čert však nelenil a vytlačil ho zpět. Jeho funění bylo slyšet dokonce až na Čerchov.
Nejznámější ze všech
Snad nejznámější místo spojené s čerty je Čertova stěna nedaleko Vyššího Brodu. Vznikla podle pověsti v době, kdy se začal stavět vyšebrodský klášter. Čerti, kteří někde tady mívali vchod do pekla, se rozhodli tomu zabránit. Rozhodli se proto postavit před Vyšším Brodem v jednom velmi úzkém místě s peřejemi přehradu. Tu pak naplnit a najednou protrhnout, a tím odplavit klášterní budovy. Jenže zase k dispozici měli jen noc. Když se jim však stavbu za noční temnoty nepodařilo postavit, již shromážděné kameny tu nechali a odletěli pryč. Zda vchod do pekla je dnes pod přehradní nádrží, anebo ho zabetonovali a vracejí se ze světa domů jinudy, se již v pověsti nepraví. A že zdejší stěna je známa dokonce ve světě, za to může Bedřich Smetana a jeho opera.
Sázka s Marií
»Stavební činnost« čertů nám připomíná řada míst v českých zemích. Jedno z nich se jmenuje Čertův vrch a je u Straškova. Bylo to dávno, velmi dávno, kdy se skupina čertů vsadila s panenkou Marií o to, kdo postaví ve zdejší rovině vyšší vrch. Čertů bylo víc a byli i snaživí. Protože na blízku našli jen pískový lom, nakládali si džbery sypký materiál a otáčeli se, až z nich tekl pot. Panna Marie si vybrala další zdejší materiál – hlínu. I když byla pomalejší, její vrch úctyhodně narůstal. Čertům se podařilo postavit vršek s výškou 244 metrů, zatímco Marie postavila Říp a ten se, jak známo, tyčí do výšky 461 metrů.
Létaly i kameny…
»Stavební činnost« ďábla nemusí vždycky přinést vítězství »dobru«. Kdysi na hradě Helfštýn sídlil loupeživý rytíř Friduš z Linavy. Dlouho se mu dařilo dobře, ale pak zemská vojska obsadila všechny cesty, po nichž se se svými zbrojnoši ubíral za loupeží, a nastaly krušné časy. Pozval si tedy na pomoc čerta. Ten vyhloubil na hradě hlubokou studnu, z níž se bylo možno tajnou chodbou dostat za záda vojska a vyjíždět na loupežné cesty. Dlouho tak Friduš činil, ale když čas vypršel, čert si pro něj stejně přišel a žádná obrana nebyla možná. Prý i kameny létaly. V tom byl ale čert lepší. Jeden z nich je dodnes u vchodu do studně, které se neříká jinak než Ďáblova.
Zapalte lešení!
Podobný osud jako Friduše z Jihlavy podle pověsti, kterou nám zanechal Alois Jirásek, měl potkat i stavitele kostela sv. Karla Velikého na pražském Karlově. Stavitel se tehdy rozhodl postavit kostel s nejširší klenbou u nás. Do té doby tady nikdo jiný něco podobného nevyzkoušel. Proto se i upsal ďáblu. Aby kopuli mohl dokončit, postavil uvnitř stavby lešení a stavěl. Když však zedníci skončili, žádný z nich nechtěl lešení shodit. Stavitel, prý se jmenoval Vít Hedvábný, tedy nařídil lešení zapálit. To začalo hořet, a jak padalo, vyvolalo nesmírný hluk. Všichni si mysleli, že padá klenba. Stavitel, jenž napětí nevydržel a domníval se, že jde o čertovu zradu, se zabil. To ovšem jeho duši nezachránilo. Klenba však vydržela a neohrozila jí ani pozdější barokní přestavba.
Čert-pomocník
Čert může i lidem pomáhat. Že nevěříte? Opravdu. Příkladem je jedno místo v parku dobříšského zámku. Tady – nedaleko místa Na vyhlídce přes úzký kaňon – se jednou nemohl dostat asi podnapilý švec. Jinak by místo klidně obešel. Milosrdný čert se však nad ním slitoval a nechal přes průrvu padnout mohutný strom. Švec, asi i s jeho pomocí, přešel na druhou stranu. Zda mu podepsal potom či před tím nějaký úpis, známo není. Jen pozdější generace tady postavily můstek, jemuž se začalo říkat Čertův most.
(kz)
FOTO – archiv