K migraci vůbec nemusí docházet, bude-li náboženská tolerance, říká odborník na dění v Sýrii Jiří Paroubek

Jestli je někdo z české politické scény odborníkem na ostře sledované dění v Sýrii, pak předseda ČSSD Jiří Paroubek. Expremiér byl jedním z mála českých politiků, kteří se odvážili za vlády Bašára Asada navštívit Sýrii. Dnešní rozhovor pro iportaL24.cz proto vychází z jeho tehdejších zkušeností, a ačkoli je monotematický, nabízí řadu odpovědí, ale i nezodpovězených otázek. Ty jsou ostatně pro Sýrii dnešních dní doslova a do písmene synonymem…

Nedávno jste u nás publikoval článek o Sýrii s názvem Konec despocie, nebo pokojného režimu? Co z těchto dvou variant je podle vás pravděpodobnější?

Já bych se především zeptal takto: Který režim, počínaje Bosporem a Dardanelami, tedy Tureckem, a konče zeměmi Perského zálivu, není z hlediska Evropanů despocií? V tomto se Asadova vláda nijak zvlášť nevymykala. Schválně jsem v téhle souvislosti nepoužil slovo »režim«, protože ho nemám moc rád a vnímám ho pejorativně.

Co jsem se dozvěděl, tak rodině Asadů vytýkali zejména jakýsi masakr v jednom městě, kde došlo k protivládní vzpouře někdy v 70. letech. To jsou ale věci, které se v řadě muslimských nebo arabských zemí, abych byl přesný, zkrátka čas od času objevují a není potřeba je vidět dramaticky.

Nicméně Bašár Asad nepadl do oka Západu, to je zřejmé. Dostal se do orbitu Ruska, které si v západní Sýrii u Středozemního moře vybudovalo dvě základny. Ty jsou opravdu strategické, jednak pro ruské středomořské námořnictvo a jednak pro letectvo. Jsou to opěrné body, ze kterých mohou Rusové sledovat své zájmy. Má to pro ně určitě i strategický význam, podobně jako Sevastopol. Samozřejmě že kdyby přišli o Krym a o Sevastopol, bylo by to pro ně ještě nepříjemnější.

Takže já jsem nepochyboval o tom, že existuje nějaká dohoda. Vezměte si, jak rychlý a v podstatě bezbolestný pád Bašára Asada byl. Obětí bylo asi tisíc, takže se nejednalo o úplně nekrvavý převrat, zato však rychle provedený. To znamená, že tady musely být dány záruky těm velkým hráčům, kteří se na syrském území pohybují, a to jsou zejména Rusko a Turecko. Tyto dvě země pravděpodobně učinily nějakou dohodu a koneckonců současný šéf státu Šara se dokonce již vyjádřil, že mu jde o strategickou spolupráci s Ruskem. Mimochodem, Šara – dříve Džulání – nebo obráceně Šara vulgo Džulání, to je docela legrace, taková proměna radikálního islamisty v člověka, který chce vládnout jiným způsobem. Budiž by mu to bylo zachováno.

Ale zpátky k jeho krokům. Na jedné straně mluvil o té strategické spolupráci s Ruskem, na druhé už požádal Američany, aby zrušili sankce, protože bez toho se země, která je rozbitá na cimpr-campr a k čemuž pochopitelně on sám přispěl měrou vrchovatou, zkrátka nikam nepohne.

Vy ale o své návštěvě Sýrie v roce 2008 mluvíte poměrně idylicky…

Víte, dřívější vysoká podpora režimu Bašára Asada byla dána jednak relativním klidem v zemi a jednak také poměrně slušnou životní úrovní. Já jsem to zažil v tom roce 2008. Damašek na mě působil jako velice klidné město s výbornými restauracemi. S naším velvyslancem jsem měl možnost podívat se i na některé věci, řekl bych, trošku z jiného úhlu. Takže jsme zašli třeba do křesťanské čtvrti, kde byly fungl nové křesťanské kostely, to znamená postavené v poslední době a nepochybně také péčí státu, protože to nemohlo být jen z donací jednotlivých členů. Zajímala mě i sekta dervišů a jejich tance, což jsem také viděl, ale to by bylo asi na jiný příběh.

Musím říci, že způsob života v Damašku na mě působil tak, že většina syrského obyvatelstva je sekulární. Pokud vládnoucí skupinou v dnes již bývalém režimu byli alavité, to znamená menšinová náboženská skupina, která tvoří 10 až 12 % obyvatel, pak to muselo fungovat podobně jako kdekoli jinde v dějinách, když vládla skupina opírající se o náboženskou menšinu. Dobré na tom bylo to, že existovala velká náboženská tolerance.

Je potřeba vidět, že Sýrie sice není tak ornamentální, co se týče struktury obyvatelstva, jako sousední Libanon, ale je velmi strukturovaná, takže tu najdete 10 až 12 % křesťanů nejrůznějšího zaměření – od řeckých katolíků, přes řecké pravoslavné nebo pravoslavné obecně, až po římské katolíky. A samozřejmě tam fungují syrské církve, které jsou pozůstatkem východní křesťanské církve.

Protože jsem se svého času o Sýrii velmi zajímal, viděl jsem dokumentární film o semináři téhle církve. Na mě to zanechalo velký dojem. To nebyla žádná skvadra amatérů! Počínaje stavbou, vybavením, oblečením i tím, jak se vyjadřovali účastníci semináře a studenti.

Takže já jsem navštívil i kláštery křesťanské, a to v oblasti, která je obývaná Aramejci, tedy těmi, co hovoří jazykem Ježíše Krista. Je potřeba vidět, že i takováto skupina lidí tam existuje, což jenom ukazuje členitost společnosti.

Když k tomu připočtete náboženské společenství Drúzů, jichž jsou v Sýrii statisíce, a samozřejmě také ty sekularizované Syřany, kteří určitě nechtějí mít nic společného s ortodoxním islámem, tak je možné, že velká většina obyvatelstva podporovala režim Asadů právě proto, že jim přinášel klid, ale i určitou životní úroveň, na kterou nebyli zvyklí.

Viděl jsem tam také vysoké školy, na nichž studovaly desítky tisíc studentů, což ve mně tehdy zanechalo hluboký dojem. Koneckonců, určitě jste si všiml, jaké zděšení nastalo v Německu, když se objevily první výzvy nové syrské garnitury, aby se Syřané vraceli do vlasti. Pracuje tam několik tisíc syrských lékařů, kteří logicky musejí být ve své profesi dobří, tudíž jsou dobré i školy, kde studovali.

Věci se samozřejmě měnily v čase a problém nastal v posledních letech, protože země byla rozbitá a podrobená sankcím. Najednou se změnilo i to, co bylo běžným životem Syřanů, v něco, co do války nezažili, a oni pochopili, že už se jim nikdy nevrátí život, který měli před rokem 2011.

Takže Asad ztratil většinovou podporu a logicky se objevili lidé, kteří politické vakuum vyplnili. Koneckonců nebyly ani peníze. Asadova armáda už údajně neměla ani na žold. Starý režim tedy i z těchto důvodů padnul a otázka je, jak bude pokračovat ten nový, jestli například převezme kádry ve státní správě. Zatím to vypadá, že ano, že k nějakému velkému vyřizování účtu nedochází. Ale viděli jsme i videa, kdy křesťané protestují proti určitým provokacím, stejně jako alavité, kterým vadí útoky vůči nim. Protesty samozřejmě mohou být širší, ale co jsem dneska slyšel, je docela sympatické, protože Šara se vyjádřil, že rozpouští všechny milice. To je první úkol, a tím druhým bude dostat ze země profesionální islamisty, kteří jsou vesměs ze zahraničí. Pak můžu uvěřit, že se ta země bude určitým způsobem rozvíjet. Navíc není ani tak důležité, abych tomu uvěřil já, jako Syřané.

Šara zároveň v rozhovoru s televizí Al-Arabíja řekl, že bude trvat rok, než Syřané uvidí změny, a až čtyři roky, než se uskuteční volby. Je to podle vás problém?

Volby jsou ve státech tohoto typu vždycky trošku problém. Takže on si umí představit, jaký problém to bude v Sýrii. A čtyři roky, to je doba, která je v politice skoro nekonečná. Ale uvidíme, jak bude stabilizace Sýrie pokračovat, nemyslím si totiž, že je možné ten stát rekonstruovat za rok. Proto jsem chápal termín »tři až čtyři roky«. Musí dojít ke stabilizaci ekonomiky, aby Sýrie nebyla závislá jen na zahraničních donátorech a začala se stavět na vlastní nohy. K tomu potřebujete čas. A je otázka, jestli vůdce Šara má kolem sebe z řad bývalých islamistů takové lidi, kteří jsou schopni tak ohromný úkol zvládnout.

Už jste naznačil, že Asadův režim pojilo jisté partnerství s Ruskem. Jeho pád byl v mainstreamu označen jako Putinova prohra. Sám ruský prezident pak na výroční tiskové konferenci řekl, že Rusko v Sýrii neprohrálo, protože tam ani nebojovalo. Co o tom soudíte vy? Prohrálo Rusko, nebo ne?

Nemyslím si, že by Rusko prohrálo, a nemyslel jsem si to od začátku. Je zřejmé, že pomohlo stabilizovat vládu Asada, který se stal vítězem občanské války. Jiná věc je, že s ohledem na sankce, které byly vyhlášeny vůči Sýrii, v té zemi zasahovaly, jak chtěly, jiné mocnosti, počínaje Izraelem, Tureckem, až po Spojené státy. Američané tam mají posádky v počtu asi 4000 lidí, které obsadily ropné vrty na východě státu, takže Sýrii zbavily jejího bohatství a jejích příjmů. Cizích zájmů v té zemi bylo tolik, že je těžké uhájit suverenitu a rozvíjet jak ekonomiku, tak společnost. Samozřejmě je potřeba vidět, že Kurdové tam drží v šachu – někde v koncentračních táborech, abychom nazývali věci pravými jmény – 10 až 15 tisíc radikálních islamistů, kteří kdyby se dostali do světa, asi by udělali pěkný brajgl. A k tomu musíte připočítat i desítky tisíc jejich rodinných příslušníků. Takže pokud tam měli děti, kterým bylo před pěti nebo šesti lety patnáct, tak dneska jsou ve svých 20 letech vyškolení a už se z nich stali plnohodnotní bojovníci. Bude těžké se s tímto problémem vypořádat.

Ve svém článku o Sýrii jste psal, že jste se při návštěvě země v roce 2008 pokoušel řešit hlavně syrsko-izraelské vztahy. Jaký budou mít podle vás vývoj v roce 2025, s ohledem na to vše, co se v oblasti událo loni?

To záleží na tom, jak se bude vyvíjet Sýrie. Pokud by šla islamistickou cestou, tak je zřejmé, že dříve nebo později by měl na svých hranicích Izrael dalšího nepřítele. Jestliže však půjde cestou pragmatickou, to znamená i s využitím určitého vlivu Emirátů, ale také třeba Ruska, zejména na izraelskou politiku, pak může dojít k určitému urovnání vztahů.

Vztahy mezi Asadovou Sýrií a Izraelem byly de facto takovým příměřím. K žádným útokům ze strany Sýrie nedocházelo. Izrael tu a tam preventivně útočil na cíle v Sýrii a tvrdil, že jsou to íránské revoluční gardy. Prakticky zničil téměř celý zbrojní potenciál bývalé Asadovy armády, takže si pro nejbližší dobu zajistil, že pokud by se nové vedení Sýrie rozhodlo jít cestou vojenské konfrontace, tak nebude mít čím bojovat. Bude tak na úrovni palestinské policie, to znamená, že má k dispozici lehké zbraně.

Izrael hraje v Sýrii své hry a preferuje svoje, zejména bezpečnostní zájmy. Takže pokud by vztahy mezi oběma zeměmi byly tak pragmatické, jak se Šara dnes tváří, pak by to bylo jenom dobře.

Ještě bych měl zajímavý vztah k jednomu státu, a to jste zmínil, ke Spojeným státům americkým. Jejich přístup k novým vládcům Sýrie je i vzhledem ke střídání v Bílém domě nejasný. Dokážete odhadnout, co bude následovat po 20. lednu a nástupu Donalda Trumpa? Protože vy jste bezprostředně po jeho zvolení předpovídal cla pro Evropu a on se již vyjádřil, že pokud EU nebude brát větší množství amerického plynu a ropy, přijdou právě cla…

Tohle by bylo opravdu věštění, protože Donald Trump je těžko vypočitatelný. Ale v jeho pojetí politiky je vždycky něco za něco. To znamená, že syrská vláda mu bude muset také něco nabídnout. Teď je otázka, co bude chtít. Američané obsadili ropné vrty na východě země, které mohou přispět k utužení syrské ekonomiky, respektive výnos z nich. Nevím, jak se to teď řeší, ale v minulosti nastaly komické situace, když ty vrty na východě Sýrie měl obsazené Islámský stát a syrská vláda si od něj kupovala ropu, aby vůbec byla schopná zajistit výrobu pohonných hmot ve svých rafinériích. Možná, že se to dnes řeší jiným způsobem, dodávkami ropy nebo ropných derivátů z Iránu, nevím, nemám ty informace. Každopádně bych ale u Trumpa očekával, že to za prvé zobchoduje a za druhé, že Sýrie pro něj bude zemí bez významu. Podle mého názoru si dobře spočítal, že Sýrie, to jsou jenom náklady.

Čili ten, kdo dostane do zájmové sféry Sýrii, ať to bude Rusko, Čína, Emiráty, tedy BRICS, si logicky zajistí to, že bude muset zemi pomoci rekonstruovat, a to bude stát nemalé peníze.

A co to bude stát Evropu? Narážím na nebezpečí velké masové migrace, na kterou třeba Tomio Okamura upozorňuje, když to přeženu, v každém druhém stanovisku, které SPD vydává. Dojde podle vás k nové migrační vlně?

Zatím to tak nevypadá. Záleží na tom, jak umírněná bude Šarova vláda nebo celá administrativa. K migraci vůbec nemusí docházet, pokud Šara nebude útočit na jednotlivé náboženské skupiny a nechá je v klidu. A pokud si nebude vyřizovat účty s členy baasistické strany, kterých byly statisíce – to je potřeba vidět a byla to opora Asadovy vlády. Ti lidé se jen tak nerozplynou, stejně jako se nerozplynou lidé, kteří působili v jeho armádě a byli k němu dlouhá léta loajální.

Takže půjde o to, zda bude umět najít cestu k těmto skupinám, které ho nemusí milovat, ale mohou ho oceňovat za pragmatický přístup ke stabilizaci situace. Pakliže se toto povede, k migraci rozhodně nemusí docházet, a už vůbec ne k migraci masových rozměrů – pokud se tam nebude bojovat. Spousta těch lidí, kteří ze Sýrie odešli, a byly jich statisíce, nebyli odpůrci Asada. Oni se jenom nechtěli zaplést do toho válečného kadlubu, který by je mohl zničit. Proto se miliony lidí z této oblasti daly do pohybu, a samozřejmě určitá část z nich hledala cestu za lepším, třeba ti zmiňovaní lékaři v Německu.

Petr Kojzar

Související články

6 KOMENTÁŘŮ

  1. Nejhorší je, jak se Západ radoval z porážky „proruského“ Asada a jásal nad příchodem Islamistů. Západ! To nevymyslíš.

    • Tam by mělo zaznít, že ta celou slavnou migraci můžou Amici tim, jak se vmisili do politiky tamních zemi ve snaze destabilizovat Evropu. Sýrie nebyla výjimkou.

  2. Pěkný rozhovor, ale nevěřím, že náboženská tolerance bude fungovat. Viz ničení vánočních stromků a zabíjení alavitů.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy