Jde o výsledek nálepkování, osočování a dehonestace, říká o atentátu na premiéra Fica Petr Zuska

Velice silná slova z titulku vyřkl Petr Zuska v rozhovoru pro iportaL24.cz, vedeném nedaleko Národního divadla. Právě v Národním divadle byl v letech 2002-2017 uměleckým ředitelem Baletu. Přední český tanečník, choreograf a režisér, ověnčený mnoha tuzemskými i zahraničními prestižními oceněními, se však v poslední době zapsal do povědomí veřejnosti i jako jeden z řečníků na protivládních demonstracích pořádaných stranou PRO. Ostatně jeho jméno najdete i na kandidátce koalice PRO – Jindřicha Rajchla pro nadcházející volby do Evropského parlamentu…

Co pro vás bylo motivací angažovat se v politice?

Angažování v politice se vyvrbilo postupně, ale vyjadřovat k věcem veřejným jsem se začal v době covidu, někdy z kraje podzimu 2020. Zpočátku, tedy na jaře, v době prvního lockdownu, jsem nad tím moc nedumal. Ač mi to tehdy přerušilo práci týden před premiérou v březnu 2020, tak jsem si říkal, že jsou holt věci mezi nebem a zemí a prostě jsem několik měsíců trávil s manželkou a dětmi, chodil do lesa, četl knížky, díval se na filmy a čerpal inspiraci pro další věci a připravoval se na ně. Nijak zvlášť jsem to neřešil, zvláště když se pak opatření uvolnila. Jenže na konci léta to zase začalo. Jak říkal tehdejší ministr zdravotnictví Prymula, »číslo R zase roste«. Mimochodem, profesor Jiří Beran, mezinárodně uznávaný epidemiolog a vakcinolog, mi později několikrát vysvětloval, že číslo R, kterým se tehdy tak oháněli, je v rámci té pandemie naprostý nesmysl. Ale to jen tak na okraj.

V té době se v České televizi Prymuly několikrát ptali, jestli plánuje znovuzavření divadel, a on asi dvakrát řekl, že to nepřichází v úvahu. Fakt jsem to slyšel na vlastní uši. Uvedl, že divadla nehrají v přenosu viru téměř žádnou roli, nebo jen zanedbatelnou, a týden na to je zavřel. No a v tu chvíli jsem si říkal »ty jo, tady něco smrdí«. Tehdy jsem si úplně spontánně sednul a napsal Prymulovi otevřený dopis, který i posléze otisklo pár médií. I když už jsem začal cítit, že je něco špatně, ten dopis byl velice slušný. Prymula na něj samozřejmě neodpověděl – a jak často říkám – v té době jsem prostě povstal ze židle a dodnes jsem se neposadil.

Během týdnů a měsíců se začaly proudy spojovat. Ať už to byl Honza Tománek, Tomáš Nielsen, nebo lékaři a vědci – zmíněný Jirka Beran, Honza Hnízdil, Soňa Peková a mnozí další. Začali jsme utvářet partu, která se, ať už z vědeckého, medicínského nebo právního hlediska, vymezovala vůči tomu, co se dělo. Já tam figuroval jako jeden z minima umělců. Tehdy jsme založili s Honzou Tománkem a s Tomášem Nielsenem platformu Zdravé fórum. Bylo to v lednu 2021 a snažili jsme se poukazovat na nepravdy a dezinformace vládních politiků, médií i samozvaných expertů a právníci se snažili pomáhat diskriminovaným. Začali jsme cítit, že se vytváří jediná možná pravda a všechno ostatní se najednou cenzuruje, protože už tehdy se začaly mazat či blokovat webové stránky nebo facebookové profily. Ve Zdravém fóru začaly postupně vznikat rovněž ryze odborné instituce – Pro Libertate (právníci), nebo SMIS – Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků (lékaři a vědci).

Čas šel dál a došlo k založení občanské iniciativy Charta 2022. To už u toho byl Jindra Rajchl, kterého jsem vnímal rovněž od začátku. Ačkoli nebyl ve Zdravém fóru, vyjadřoval se naprosto stejným způsobem. No a z Charty 2022 nějak přirozeně vzešla nová politická strana PRO.

Nebyl jsem sice v ten moment iniciátorem, ale samozřejmě jsem s tím souhlasil. Protože celé to bylo a je politikum! Ať to byl covidismus, nebo teď ukrajinismus, greendealismus, genderismus, globalismus a všechny tyto -ismy, které nebývalým způsobem eskalují a hrnou se na nás. Všechno je to špinavá a jedovatá politická agenda, a tudíž je na ni potřeba reagovat na politické úrovni. A všechny občanské iniciativy, které v rámci tohoto teď fungují, mohou jít společnou cestou, protože politici potřebují masy lidí, které dají najevo, že takhle to dál nejde a že za nimi stojí, a ti lidé zase potřebují nové politiky, aby připravili legislativu, dali věcem právní rámec a tak dále. Nemluvím teď o tzv. kariérních politicích, ale o lidech, kteří mají za sebou úspěšné profesní kariéry, kteří ve svých oborech něco dokázali. Jsou mezi nimi skvělí odborníci, skuteční experti na nejrůznějších polích působnosti, a rozhodli se jít do politiky, aby se současným marasmem něco udělali. A v tomto směru nevidím žádnou propast mezi občanskými iniciativami a politikou, protože všichni v zásadě říkají to samé. Jde o to, aby v téhle zemi převládl zdravý rozum. Pojďme se spojit, jít jedním směrem. Pojďme nedopustit ty strašné iracionality, jako je Agenda 2030 nebo New World Order, zkrátka choré, ale nanejvýš sofistikované výmysly toho, bohužel velmi vlivného, »švába« , tedy Schwaba ze Světového ekonomického fóra v Davosu, ty zoufalosti, které nemají s pozitivními změnami pro společnost co do činění. Právě naopak, je to proti člověku a lidstvu. Jde v zásadě o ryze nehumánní, totalitní, řekl bych až neofašistickou ideologii.

Naznačil jste, že by vlastenecké proudy měly jít společnou cestou. Nezdá se vám, že nejednota opoziční scénu trochu sráží? Nechtěl jsem jmenovat konkrétně, ale vy sám jste zmínil bývalého prvního místopředsedu PRO Tomáše Nielsena, který zakládá novou stranu Institut Pro Libertate. Nepřijde vám to jako další tříštění sil?

Přijde, a je mi to strašně líto. Já jsem byl od začátku příznivcem toho, aby se lidé spojovali. Vždycky jsem říkal, že se můžeme rozcházet na milimetrech a centimetrech, možná i na metrech nebo jejich desítkách, ale tady jsou absolutně jasné kilometry, které jsou pro nás všechny podstatné. Jestli by se opoziční scéna – nebo ta v uvozovkách odbojová, aby to nevyznělo jen politicky, měla v něčem učit od vládní koalice, tak v tom, jakým způsobem oni drží pospolu. Snad i kdyby jeden přebral tomu druhému manželku, tak by stejně zůstali bok po boku. To je něco neuvěřitelného. A považuju to za klíčový aspekt, že tam pořád ještě jsou, protože jinak by už být nemohli. Nejde jen o jejich totální nekompetenci, nebo o to, že jsou to loutky systému a že jim vůbec nejde o tuto zemi, ale také o ty další kauzy, které prosakují ven téměř každý týden. Kdybychom žili v normálním právním státě, tak by už museli podat demisi minimálně desetkrát. Oni spolu ale bezvýhradně drží basu, a to je klíčové. Další zásadní věcí na jejich straně jsou pochopitelně média, což ovšem není v tuto chvíli ovlivnitelné.

Ale zpět k tomu spojování na vlastenecké scéně. Často jsem se, ještě v dobách Zdravého fóra, setkal s tím, že jsem říkal: »Pojďme komunikovat s tím a tím člověkem.« Byl jsem ale přehlasovaný se slovy: »Podívej se, co má za minulost.« Ale mně jeho minulost až tak nezajímá! Teď je teď a zítra je zítra. Nezajímá mě, co bylo před deseti lety. »Podívejte se, jak se ten člověk vyjadřuje teď, vždyť mluví jako my!«

Jenže i dnes mezi parlamentní a mimoparlamentní, i vlastně mimopolitickou opozicí funguje určité lustrování a vzájemná ignorace. Většina lídrů má pocit, že to dělá nejlíp a jedině oni jsou správně. Téměř všichni si hrají na vlastním písečku a mám pocit, že si vzájemně málo naslouchají. Bohužel v tom asi hraje velkou roli taky ego. A to mi přijde naprosto zoufalé, protože si myslím, že je to v boji proti obrovské přesile příliš drahý luxus. Protože to není jenom vláda Petra Fialy, ale celý systém současné Evropské unie. To, co se na nás valí z Bruselu a z Washingtonu, je obrovská krakatice. Všechny neziskovky, média, všechny velké nadnárodní korporace, kterým to slouží… Přesila je neskutečná a v momentě, kdy blok, který jde proti tomu, snaží se to nějak rozbít a nazývat věci pravými jmény, zaměstnávají žabomyší války, je to bohužel kontraproduktivní.

Mám pocit, že to má něco společného s českou náturou, s takovým kverulantstvím a vzájemnou nepřejícností. Vím i o konkrétních případech natažené ruky, například ke společné kandidátce do Evropského parlamentu, která byla na poslední chvíli odmítnuta, ale nechci sypat sůl do ran a mluvit o tom konkrétně, abych to zbytečně nerozeštvával. Jen si říkám, kam až to musí dojít, až lidi pochopí, že je úplně jedno, jestli ten největší »king« jsem já, ty, nebo on a společně se na té cestě sejdeme, abychom měli šanci něco změnit…

Mimochodem, v neděli skončilo mistrovství světa v hokeji a dopadlo pro tuto zemi naprosto famózně. Naši kluci odváděli po celou dobu šampionátu fantastickou práci a miliony lidí jim z hlediště O2 arény, nejrůznějších fan zón, z hospod, z náměstí i doma od televizí posílaly každý zápas tuny energie. Národ se spojil a já se ptám, jestli se to musí týkat vždy jen hokeje, jestli se to nedá prožít i v rámci věcí, které jsou pro náš život a budoucnost této země mnohonásobně důležitější. A to říkám jako velký hokejový fanda.

Vy jste skončil na kandidátce PRO – Jindřicha Rajchla. Proč právě PRO?

To nějak přirozeně vyšlo z geneze, kterou jsem si prošel a o které jsem mluvil. Protože v momentě, kdy se strana PRO zakládala, do ní vstupovali lidé, se kterými jsem předtím začínal dávat dohromady Zdravé fórum, ať už šlo o Tomáše Nielsena, Ondru Svobodu, Petra Vacka a další právníky i lékaře a vědce.

Takže jsem cítil, že tahle politická cesta je přirozená, a ač jsem apolitický člověk nebo umělec, který do politiky nikdy vstupovat nechtěl a vždycky stál tak trochu mimo, tak jsem s těmi lidmi strávil nějaký čas. Velice si jich vážím. Prošel jsem s nimi spoustu momentů, kdy jsme byli dehonestováni. Vím, jak si šli za svým, byli neúnavní, stateční a riskovali strašně moc. A zároveň cítím, že to, co zrovna prožíváme, je na hraně. Stojíme na obrovské křižovatce, která nemá obdoby od druhé světové války. Takže jsem nemohl jednoduše zůstat stát stranou a říci: »Jděte si tam, já zůstanu apolitický.« Samozřejmě se nikam nehrnu a na kandidátce jsem proto, že Jindra Rajchl potřeboval v určité chvíli pomoct a podpořit, a tak jsem do toho šel. Ale záměrně jsem ani nechtěl být na předních místech. Myslím si, že jsou tam schopnější, tedy z hlediska svých profesí povolanější lidi. Já jsem tu především jako podpora a zároveň taková bílá vrána mezi umělci.

A co se týče Tomáše Nielsena, o kterém už byla řeč, to je jeden ze srdcařů, který se mnou byl téměř od samého začátku a první rok existence strany PRO dělal i jejího prvního místopředsedu, jak jste správně zmínil. Mluvil jsem s ním o jeho nedávných krocích dlouho, stejně jako s Jindrou, tedy tou druhou stranou. Nechci to moc rozebírat. Ne proto, že bych chtěl něco zamlčovat, ale protože to nikdy nemůžu prohlédnout úplně stoprocentně a objektivně. Nebyl jsem u toho, kdy mezi nimi začal rozkol, navíc nemám problém komunikovat s oběma stranami. S Tomášem jsme se před nějakým časem navštívili, obě naše rodiny spolu strávily krásné odpoledne a to, že je teď Tomáš na jiné lodi, je samozřejmě jeho věc. Ano, zakládání nové strany Institut Pro Libertate považuji za kontraproduktivní a opět jde o štěpení opoziční scény, ale je to Tomášovo rozhodnutí a já ho respektuji. Navazuje tím na svou původní iniciativu – zmíněnou Pro Libertate, a tak mu držím palce.

No a Jindra Rajchl je takový buldozer – v tom nejlepším slova smyslu. Já jsem pár takových buldozerů ve svém životě potkal a nesmírně si vážím této buldočí houževnatosti. Jindra má obrovský tah na branku a v současné době pracuje i na mezinárodních fórech, jednal v Bratislavě, Budapešti, v Bukurešti, na akcích, kde by si o naše vládní politiky neopřeli ani kolo. Navazuje kontakty v rámci utvoření středoevropského bloku společně se Slováky, Maďary a dalšími, abychom se byli nějakým způsobem schopni vymezit proti zhoubné mašinérii Evropské unie. Už rok a půl jezdí a mluví s lidmi po celé republice, dokáže věci pojmenovat pravými jmény a je skvělý rétor. Navíc má vedle sebe spoustu odborníků, od ekonomiky, přes dopravu, bezpečnost, školství… Jó, a mne vlastně přes kulturu.

Takže stranu PRO vnímám jako velice schopnou a myslím si, že má největší tah na branku, že má ambici udělat opravdu systémové změny a že jí nechybí koule, jak se říká. U některých mimoparlamentních opozičních stran ty koule trošku postrádám.

Ale důležitá věc – Jindra Rajchl je právě iniciátorem spojování některých konzervativních stran a politických subjektů v této zemi a jednání už probíhají. Takže na té výše zmíněné rozháranosti opozice se už intenzivně pracuje, a to je skvělá zpráva.

Použil bych vaše slova, když se podíváme do vaší branže, která je hodně provládní. Proč umělci nemají koule? Ivan Vyskočil nedávno v rozhovoru pro iportaL24.cz uvedl, že jsou posraní. Jak to vidíte vy?

Neodvažuji si tvrdit, jestli jsou posraní, zmanipulovaní nebo jestli jim hráblo. Třeba v době covidu několik umělců vystoupilo proti tomu, co se dělo. Ať to byl třeba Dan Landa nebo Bára Basiková. S oběma se znám už asi dvacet let a covid nás opět výrazně svedl dohromady. A bylo víc takových. Hlavně těch na volné noze. Pochopitelně u těch, co byli zaměstnaní v divadlech, jsem žádnou revoltu nezaznamenal.

Napsal jsem tehdy dva otevřené dopisy všem divadlům a divadelním institucím. První byl takový všeobecný v lednu 2021, aby se divadla v jeden den – výročí první březnové uzávěry – i přes zákaz otevřela, a pak přišel v lednu 2022 konkrétní dopis, kdy jsem z medicínského i z právního hlediska vysvětloval, že kontrolovat takzvanou bezinfekčnost u vstupu do divadla, je vlastně nehoráznost. Protože se to opíralo hlavně o vakcinaci, tvrdil jsem, že je to především medicínský nesmysl, protože už tehdy bylo jasné, že očkovaní mohou být nemocní a přenášejí virus na jiné stejně jako neočkovaní. A za druhé, že to je nesmysl právní, protože žádná uvaděčka, ale ani ředitel divadla nemá právo chtít po divákovi informace o jeho zdravotním stavu. Přestaňte hrát tuto hru, vyzýval jsem. Dokonce jsem jim navrhl setkání a debatu s lékaři a právníky, kterou bych zorganizoval. Odezva byla 0,01 procenta, a i to, co mi přišlo, byla vysvětlení v tom smyslu, že oni přispívají k dobru.

Budiž, ale vraťme se k dnešní době a tomu, že umělci povětšinou stojí na provládní straně…

Nevím, jestli většina. Myslím, že je spousta umělců, kteří jsou úplně mimo a vůbec politiku neřeší. Já jsem si také léta letoucí jel jenom svoje umění, a to mi přišlo jako nejpodstatnější na světě. Ale když se v tom nějaký čas pohybujete, máte otevřené oči a máte informace a stýkáte se s lidmi, s nimiž se stýkáte, tak najednou pochopíte, že to není obyčejné rozhodování, jestli se republika vychýlí víc doleva nebo doprava. Jestli tam bude Paroubek nebo Topolánek. Teď jde společnosti o kejhák!

Takže si myslím, že mnoho z nich si pořád současnou situaci do důsledků vlastně neuvědomuje. A proto politiku ignorují a o dění kolem sebe se vůbec nezajímají. No a pak jsou tady ti, kteří něco komentují a občas jsou někde vidět a ti se z 99 procent staví na stranu mainstreamu. Však si vzpomeňte, kdo oslavoval volbu prezidenta Pavla. A i v rámci rusko-ukrajinského konfliktu pochopitelně stojí na té »správné straně«. Jestli mají strach, jsou zmanipulovaní nebo skutečně přesvědčení či jen nevědomí, to vůbec nedokážu posoudit. Domnívám se, že je to kombinace všech těchto faktorů.

Na demonstracích strany PRO se hodně mluvilo o tom, jak jsou lidé stateční, že dorazili, protože mnozí riskují i to, že přijdou o práci. Co vy? Neměl jste díky své občanské aktivnosti problém s nějakou pracovní zakázkou, která vám byla odepřena?

Jak už jsem řekl, v rámci umělecké scény jsem teď tady jako taková bílá vrána. Párkrát se mi to už profesně vymstilo, ale nebylo to nijak katastrofální. Nicméně jsem se s tím už samozřejmě setkal a to na různých úrovních.

Řeknu jeden příklad, který pochází dokonce ze zahraničí – z Finska. V tamním Národním baletu v Helsinkách, kde jedno z mých děl bylo už v minulosti uváděno, chtěli v příští sezóně realizovat jednu moji starší inscenaci a vedli jsme hovory o tom, kterou by si vybrali. A potom jsem náhle dostal otázku, jestli jsem proputinovský. Že slyšeli různé věci. Vysvětlil jsem jim, že proputinovský rozhodně nejsem, že je to úplný nesmysl. Napsal jsem: »Nevím, jak je to u vás ve Finsku, ale v mé zemi platí, že kdokoliv řekne něco proti systému, proti vládě a nebo vůbec chce jenom diskutovat a řekne jiný názor, než je ta oficiální jediná svatá pravda a narativ, automaticky dostane nálepku dezolát nebo proruskej šmejd a proputinovská filcka.« Poděkovali mi za vysvětlení, ovšem ke spolupráci nakonec nedošlo. Řekli mi, že oni jsou reprezentanti instituce, která se těžce vymezuje vůči Putinovým zločinům. »A vy jste nějakým způsobem ve styku s těmito silami!« slyšel jsem. Ale pravé »oficiální« důvody odmítnutí spolupráce pochopitelně uvedli jinak. Prý, že jsou má díla strukturálně a tematicky dokonalá a oni teď cílí na větší prostor pro experimentální tvorbu.

Bylo to šílené a kroutil jsem hlavou, že jsme to dopracovali až tak daleko.

Daleko, míněno v uvozovkách, jsme se dopracovali i ohledně politické kultury. Co si vůbec myslíte o tom, že se v sousední zemi střílí na premiéra?

Pro mne ta zpráva byla šok. Je to naprosté novum v našich zeměpisných šířkách. Od dob Rašína se nic takového nestalo, a to je sto let. Je to nehorázné a zoufalé. Jde o výsledek nálepkování, osočování a dehonestování jiného názoru, o dopad nebývalé eskalace nenávisti. To dává vzniknout těm opravdu extrémně agresivním náladám, které se potom promítají i do myšlení a konání normálních lidí.

Vidíme i to, jaké jsou reakce na sociálních sítích. A nejen ohledně atentátu na Fica. Co se tam kolikrát píše, je za hranou jakékoliv lidskosti. To už není jen o tom, že je nutné dodávat zbraně na Ukrajinu, aby bylo Rusko poraženo, a naopak, že druhá strana zareaguje, jaký je to nesmysl, protože se jen zbytečně prolévá krev…

Dostává se to do úplně jiného levelu debaty. V momentě, kdy si někdo pochvaluje, že Fico dostal, co si zasloužil, jen chyběla ta pátá kulka do hlavy…, se dostáváme absolutně za jakoukoliv hranu.

To je prostě hyenismus. Protože i kdyby se to přihodilo mému úhlavnímu nepříteli na jakékoli úrovni, včetně té politicko-ideologické, nebudu se rozhodně radovat z toho, že ten člověk bojuje v nemocnici o život a že jeho děti jsou z toho zoufalé. To je šílený!

Navíc jsem zaslechl, jak teď Vít Rakušan vyzval politiky, aby se mírnili ve svých vyjádřeních a nedávali podněty k tomu, aby se něco takového stalo. Proboha, co dělal on, když vyvěsil Putina v pytli na mrtvoly na státní instituci, ministerstvo vnitra! To jsou přesně ty svazácké manýry s totálně vymaštěnými narativy. A 90 procent médií to všemožně podporuje. Uvědomte si, jak se v poslední době proti Ficovi jelo! Na Slovensku i u nás. Co jiného se pak dalo čekat, že?

A to, co se stalo, není důsledek počínání té scény, která se snaží diskutovat a říkat: Pozor, Green Deal není dobře. Pozor, genderismus je proti přírodě. Pozor, vojáci se zabíjí na Ukrajině úplně zbytečně. Pozor, covidismus nebyl o zdraví lidí…, to všechno suma sumárum je jen o penězích a moci pro úzkou skupinu lidí… To, co se stalo, není o lidech, kteří toto tvrdí. To rozpoutali ti, kteří jedou v čele průvodu tzv. progresivního liberalismu a šlapou na plyn ještě o to víc, když cítí, že jejich systém, založený na lžích, se dříve či později zhroutí. Je to jejich vina, půdu pro atentát na Fica obdělali oni. Sorry, musím to říci takhle natvrdo.

Petr Kojzar

FOTO – autor, archiv a Facebook