Jaroslav Vodička: ČSBS musí pokračovat v memoriálních aktivitách, aby se udržela historická pravda!

Česká televize odvysílala další díl seriálu o dehonestaci Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a jeho předsedy Jaroslava Vodičky. Poslední dílo Karla Vrány přitom vlastně přineslo pouze jedinou novou informaci – že prý expozice ČSBS a Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých, z. s. (SOPVP), která je zaměřena na domácí protinacistický odboj během druhé světové války a kterou vybudovali bývalí čs. političtí vězni německých nacistických věznic, káznic a koncentračních táborů krátce po 2. světové válce, bude muset opustit suterén Petschkova paláce v centru Prahy. Nejen o tom je rozhovor pro iportaL24.cz, kterého se právě proto zúčastnil i Emil Kulfánek, správce expozice Památníku »Pečkárna« od roku 2007.

Podle nepotvrzených informací odvysílaného pořadu už o spolupráci se svazem nemá zájem ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), majitel celého objektu. V pořadu jsme slyšeli vyjádření náměstka ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) Kamila Nedvědického. Jak probíhalo jednání o tom, že byste měli činnost Památníku »Pečkárna« ukončit?

Jaroslav Vodička: O žádném jednání nevím, nikdo nás neinformoval. O žádném takovém jednání neví ani předsedkyně SOPVP. Dozvěděli jsme se to z obrazovky České televize, jejíž reportéři vědí hodně věcí předem, ještě než se stanou nebo nestanou. Jinak však nic nového v pořadu ČT nezaznělo, je to další dílek do paranoidní skládačky jménem »Likvidace ČSBS«. Likvidace všeho, co v memoriální a kulturní činnosti ČSBS dnes funguje.

Emil Kulfánek: V protikladu s tvrzeními v pořadu ČT má ČSBS s ÚSTR podepsanou smlouvu o spolupráci, kterou ÚSTR nevypověděl, a je stále platná. Kupodivu, v té reportáži nemluvil nikdo z MPO, které je správcem celé budovy, ale právě jen pan náměstek ÚSTR Nedvědický.

MPO spravuje více státních budov. Každá budova MPO má svého správce. Správce všech budov MPO sídlí v ulici Na Františku, kde je sídlo ministra průmyslu, a jmenuje se Jan Benátský (Ředitel Odboru hospodářské správy – pozn. autora). Tomu jsem napsal e-mailový dotaz na informaci z reportáže, ale dosud jsem odpověď neobdržel. Telefonoval jsem také správkyni Petschkova paláce, která ale o nějakém našem vykázání expozice ČSBS a SOPVP ze suterénu Petschkova paláce nic neví.

V reportáži také vystoupil historik Petr Blažek z Muzea paměti XX. století. Byl v Památníku »Pečkárna« na návštěvě a já jsem ho osobně provázel. Měl podobné připomínky, které říkal i v reportáži, že má být expozice více interaktivní. Když jsem se ho zeptal, zda si tedy představuje krvavá videa, jak zde mučili vězně, neodpověděl.

Vlastníkem expozice v suterénu Petschkova paláce je ČSBS a SOPVP. Expozice je pro návštěvníky provozována zdarma, ani průvodci Památníkem nejsou za svou průvodcovskou činnost nijak honorováni. V případě, že by expozice byla z Petschkova paláce vykázána, pak bude muset ČSBS a SOPVP řešit náhradní prostory, kam by mohla být umístěna.

Takže, nositelem té správné pravdy má být ÚSTR? Ten ÚSTR, který na svém webu má článek, ve kterém »odbornice na architekturu, kriminologii a penologii«, jak sama sebe autorka Andrea Seelich nazývá, používá věty: »Samotný Památník Pečkárna pak provozuje Svaz bojovníků za svobodu (SBZS),« nebo, že historickou expozicí studenty »doprovázel průvodce ze SBZS, který jakousi hůlkou střídavě ukazoval na mapy a fotografie, diktoval návštěvníkům, kde smějí stát a kam si mají v jakých rozestupech sednout.«?

Emil Kulfánek: Ten článek znám. Je o workshopu »Budovy s bolestnou minulostí, a jak s nimi nakládat?«, v jehož rámci přijeli na přelomu září a října studenti z celé Evropy na summit EUSTORY »Dialogues to Remember« do Prahy a navštívili mj. Památník »Pečkárna«.

V tom článku je více úletů, než jen nesprávný název a z něj vymyšlená zkratka našeho svazu. Například se tam nepravdivě tvrdí, že průvodce se dopustil osobního útoku na návštěvníky z Německa, když měl říct: »Nikde na světě takový památník není, žádná paměťová instituce v celém Německu neexistuje, vy Němci o tom nic nevíte.« Nebo také absurdně tvrdí, že »průvodce zavedl studenty před cely, kde vězni čekali na své výslechy, či transporty do koncentráků, nebo se po brutálním mučení snažili neztratit vědomí. Zde hostům nabídl, že je do cely postupně nechá zavřít, aby si vyzkoušeli, jaké to bylo«.

Celé je to druhá stránka pohledu na Památník »Pečkárna«. Když se podíváte do našich velkých tří pamětních knih, je tam víc než tisíc pochvalných hodnocení z návštěv různých škol z celé České republiky, ale i ze zahraničí.

Ti všichni skutečně slyší v úvodu slova, že takový památník v Německu není, protože se bývalé budovy Gestapa nedochovaly. Tu skupinu EUSTORY jsem 29. září 2023 jako průvodce prováděl já. Ani já, ani žádný jiný průvodce návštěvníkům expozice neříkáme, že Němci o tom období nic nevědí. Naopak všichni říkáme, že prvními oběťmi Gestapa byli právě Němci!

I s tím zavíráním do cel je to naprosto jinak. Nad celami v Památníku je osvětlení. Návštěvníkům sdělujeme, že vězni čekající v celách na odvedení k výslechu byli v těchto celách potmě. Strážný SS kontrolující cely, pokud chtěl vězně zkontrolovat špehýrkou ve dveřích cely, si musel rozsvítit světlo nad celou, aby vězně v cele viděl. Návštěvníkům Památníku bývá nabídnuta možnost (pokud mají zájem), vyzkoušet si, že bez rozsvícení světla nad celou není »vězně« v cele vidět. Takto to bylo nabídnuto i návštěvníkům ze skupiny EUSTORY, ale rozhodně k tomu nebyli nuceni.

V tom článku ta paní (architektka Seelich – pozn. autora) uvedla, že »o úrovni empatie expozice vypovídají také fotografie v památníku, které příslušníky Gestapa i členy armádního odboje zásadně portrétují v uniformách, zatímco Židé jsou zde zobrazováni jako hromady nahých mrtvol«. To už snad ani komentovat nebudu, ale musím pro všechny naše odpůrce prohlásit, že holocaust je historický fakt a že měl hrůznou, nelidskou podobu. Některé dokumentární fotografie v Památníku pocházejí z koncentračních táborů, které byly osvobozeny americkou armádou. Ano, lidé, zejména Židé, byli masově likvidováni a zneuctěni. A jen historické fotografie mohou tento fakt dokumentárně potvrdit. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Ke zpochybňování holocaustu se propůjčovat nechceme.

Půjdeme-li k dalšímu obsahu pořadu, opětovně byl použit výrok ministryně obrany Jany Černochové ze stejného zdroje, tedy pořadu Reportéři ČT, z 9. května 2022, že se ČSBS nevyjádřil k aktuální situaci na Ukrajině. Jak iportaL24.cz informoval, požádali jste ji o omluvu, reagovala na to nějak?

Jaroslav Vodička: My jsme tehdy 24. února 2022 vydali odsuzující prohlášení v řádu hodin. Paní ministryně zareagovala tak, že zakázala jakoukoli spolupráci armády při pietních aktech, vykázala ČSBS z budov ministerstva obrany, které zároveň vypovědělo »Memorandum o spolupráci« dvěma desítkám spolků a jenom některým nabídlo memorandum nové. Že si to v ČT neověřili a dodnes vysílají nepravdivou a starou informaci paní ministryně, je doklad »objektivity« ČT.

Vypovězení memoranda o spolupráci právě znamená i to, že si zástupci ČSBS nosí věnce sami (iportaL24.cz informoval o prvním takovém případu při kladení věnců před Hlávkovou kolejí v Praze 17. listopadu 2022 – pozn. autora), mnohdy jsou to lidé vysokého věku, bývalí čs. političtí vězni, držitelé Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. v kategorii g) čs. politický vězeň, pro něž sehnout se k zemi může být opravdu problém, nemluvím o případech, kdy to je i někdo se dvěma francouzskými holemi…

Osobně jsem stál zařazen ve frontě na pietním aktu v Ležákách a přišel ke mně voják, který nás chtěl vyhnat na konec řady, že tam nemáme svým způsobem co dělat. To jsem odmítl a položili jsme věnec v původním pořadí.

Někteří o nás mluví, že jsme proruští, ale my kladením věnců uctíváme památku všech účastníků 2. světové války – Rumunů, Poláků, Ukrajinců, Rusů, ale také »Svobodovců« (příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR). Ti, kteří padli ve 2. světové válce, přece nemohou za to, co se děje dnes na Východě. My neuctíváme památku Východu, my uctíváme památku těch padlých.

Natáčení před vaším domem a »nahánění« vás v sousedním objektu zase mnohé vypovídá o pochopení pojmu investigativní novinářství.

Já jsem doma nebyl, v tu dobu jsem byl na cestě na Moravu a na Slovensko, kde jsem byl několik dní. Takže jsem se před ním neschovával. Důkaz natočení černého auta, které je stejného typu jako naše svazové auto? Takových černých aut je, navíc máme dvě.

V pořadu také padla slova o vaší spolupráci se stranou PRO…

To, že Jindřich Rajchl mluvil v TOP hotelu Praha na našem »Slavnostním shromáždění k 105. výročí vzniku Československé republiky«, nebo že má strana PRO kancelář v této budově, přece neznamená, že s ní spolupracujeme. Kancelář zde má, ano, ale smlouvu nepodepsali s námi, ale s majitelem domu.

Navíc, v reportáži pan Vrána »vytáhl«, že jsem v TOP hotelu Praha řekl, že je potřeba bojovat proti »banderismu«. Celá část na toto téma v závěru mého projevu zní: »V jistém kontextu se vše dá vysvětlit úpornou snahou o překrucování našich dějin. Vlastenecké síly a jejich organizace jsou nedílnou součástí toho, co se událo v minulosti. Avšak, neonacismus, fašismus, banderismus, náboženský extrémismus a války jsou dnešní smutnou realitou. Proto, náš svaz některým silám svou vlasteneckou činností velmi překáží. A nejen náš svaz, ale i celá řada dalších historických vlasteneckých organizací má podobný úděl – mají být vymazány ze společenské paměti. Navíc, je třeba opět a především bojovat všemi společnými silami za mír, proti neonacismu!« Posuďte sami, co je na těchto slovech »závadné«. Ale ČT vytáhne pár slov… A zvrátí vše do absurdity.

Samozřejmě, že došlo i na váš projev z 15. května 2016 v Terezíně, respektive jedné jeho věty o ekonomických migrantech.

Ten projev nebyl ničím, co by poškozovalo nějaké vztahy, nebyl proti migrantům. Obdržel jsem mnoho mailů, kde 85-90 procent je souhlasných. Přišly samozřejmě i nesouhlasné reakce, ale to je ve společnosti naprosto v pořádku a zdravé, když máte nějakou opozici.

My jsme se teď rozhodli, že celý tento projev dáme do nového čísla Národního Osvobození, které vyjde v blízké době a ve větším nákladu, aby si lidé připomněli, co jsem vlastně řekl (celý text projevu v Terezíně si můžete přečíst na konci rozhovoru – pozn. autora).

Můj otec přišel se Svobodovou armádou, bojoval na Dukle, byl těžce zraněn a po tom terezínském projevu ze mne udělali syna ekonomického migranta – jaký já jsem syn ekonomického migranta?

Dalším »evergreenem« pana Vrány je osud budovy, kde ČSBS sídlí, a vůbec starost o finance svazu…

Vše se událo mnohem dříve, než jsme byli zvoleni do řízení ČSBS. Vedení ČSBS za předsednictví Anděly Dvořákové uzavřelo kupní smlouvu o odprodeji domu v Legerově ulici 22, Praha 2, v roce 2003, v cenových reáliích té doby. Tehdy jsem ve vedení ČSBS nepůsobil. Ani další současní představitelé ČSBS nebyli do tohoto procesu nijak zapojeni. Tehdejší vedení ČSBS předpokládalo, že se členská základna díky generačním důvodům ztenčí natolik, že bude činnost ČSBS rokem 2013 ukončena. Nicméně, na IX. sjezdu v roce 2013 a X. sjezdu v roce 2016 delegáti sjezdů rozhodli v činnosti ČSBS pokračovat i za nových podmínek.

Když v roce 2011 Anděla Dvořáková zesnula, dostala se nám čirou náhodou do rukou smlouva, o jejíž existenci nikdo z nás nevěděl. Oslovili jsme tehdy několik právníků v čele s profesorem JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, a dozvěděli jsme se, že ta smlouva je právně v pořádku, ale vyznívá v neprospěch ČSBS. Avšak smlouva byla podepsána, plněna a musela se dodržet. Takže, my jsme nic neprodali, pouze jsme dodrželi již dříve podepsané smlouvy. Ústředí ČSBS má i nadále sídlo zde v Legerově ulici.

Naše kulturní a memoriální činnost v celé republice, ale i na Slovensku, probíhá ve zhoršených podmínkách, od státu jsme již dva roky nedostali tradiční příspěvek na memoriální činnost a její technickou podporu ze státního rozpočtu. Dnes hradíme veškerou svoji celostátní memoriální a veřejně prospěšnou spolkovou činnost z členských příspěvků svých členů. Přes všechny překážky, které jsou nám kladeny, ČSBS v roce 2023 uspořádal přibližně 300 akcí organizovaných oblastními organizacemi ve všech krajích České republiky a v Praze, z toho 75 akcí ústředních.

Chci proto touto cestou požádat všechny vlastence, vlastenecké organizace, aby nám pomohli společnými silami udržet ČSBS při životě. Aby nás podpořili v boji za historickou pravdu, chceme jen historickou pravdu a ne překrucování dějin. Myšlenku a cíle boje proti nacismu a fašismu, boje za svobodu našeho národa, která vznikla za našich předků – za našich otců, když tento svaz zakládali, tu musíme zachovat dál, ať jsme zde my, nebo následující pokolení. ČSBS musí pokračovat dále, aby se udržela historická pravda!

Zbyšek KUPSKÝ

FOTO – Ioannis Sideropulos

Celý text projevu předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky, který pronesl 15. května 2016 v Terezíně:

Vážený pane předsedo Senátu Parlamentu České republiky, vážení další ústavní činitelé, dámy a pánové, sestry a bratři!

Nejhorší v životě je lhostejnost. Nicnedělání. Nejdůležitější je o něco se snažit, zapojit se, spolupracovat, být součástí společnosti, národa, světa. Myslím, že touto myšlenkou se řídili i čeští vlastenci, kteří prošli branami Malé pevnosti Terezín, z nichž mnozí skončili život na zdejším popravišti, či byli umučeni. Podobně jako Židy do terezínského ghetta je sem nahnali pochopové, služebníci, fanatici nacistického Německa.

Máme za to, co se v těchto místech odehrálo, po celé další generace Němce nenávidět? Ne – nenávist není řešení. Střední Evropa sama byla po etnické stránce vždy mimořádně složitým prostorem, v němž problémy soužití a konflikty národů i národnostních menšin trvaly více jak tisíciletí. Každá hrůza z dějin Evropy, tedy i 2. světová válka, nutila její obyvatele hledat novou, byť třeba i vratkou formu soužití, porozumění, tolerance.

Nu, dovolte mi nyní citovat slova prezidenta naší vlasti Miloše Zemana: »Ponechejme minulost historikům, protože ji nemůžeme ovlivnit. Politici se mají zabývat budoucností.«

Jaká tedy bude budoucnost nás a našeho žití v srdci Evropy. S obavami se ptáme, vedeni mnohdy zkreslujícími informacemi především médií veřejné služby. Co miliony především ekonomických migrantů, kteří prchají za pohodlnějším životem, ne s touhou bránit svoji vlast, prchají, aby vytěžili náš leta a prací generací před námi budovaný evropský sociální a ekonomický systém, ne proto, že doma žijí v nesvobodě.

A pokud tak třeba žijí, nechtějí ze změny k prospěchu svého lidu bojovat! Mladí zdraví muži, novými mobily v rukou, v kožených bundách za tisíce, se srdceryvnými fotkami topících se bárek na moři, vyrobených mnohdy i samotnými zločinnými převaděči.

Ohlížíme-li se nyní za minulostí, a děsivou, 2. světové války, musíme se, samozřejmě, spolu s vrcholnými politiky naší země, ale i vratké Evropské unie, vážně zamyslet nad tím, jak bránit tisícileté hodnoty naší kultury před invazí kultury jiné, s cíli, které si můžeme domýšlet, se zájmy, jež můžeme vytušit.

Znepokojená Evropa potřebuje klid a mír. Vždyť i pro onen náš současný »klid a mír« umíraly tisíce – milióny lidí! My, kteří žijeme v srdci Evropy, máme – poučeni minulostí – povinnost nikdy nepřipustit, aby byla zničena, třeba i řízenou invazí, která ji má v těch či oněch zájmech od základů změnit!

Obracím se tedy, jménem Českého svazu bojovníků za svobodu, na naše i evropské politiky, na tomto posvátném místě terezínského ghetta, prosáklém krví a utrpením hrdinů, aby se semkly a zajistili obranu, politickou a třeba i vojenskou, bezpečí, práci i klid nás všech, našich dětí a vnuků! Aby jednou se vás tyto generace, ale možná ještě i my, neptaly po vaší odpovědnosti a vině!

Děkuji vám za pozornost.