Jarmila Dubravská: Přibývá koní na úkor hospodářských zvířat, lze tak bez práce přijít k dotacím

Když vidíme, že farmáři z původních zemí EU15 dodávají své potraviny na český trh za ceny pod úrovní výrobních nákladů, ptáme se, jak je to možné. Jaká je odpověď? Zemědělci ve vyspělých zemích dostávají výrazně vyšší dotace a to násobky těch, které dostávají naši čeští zemědělci, a tak i při vyšších nákladech můžou zahraniční zemědělci a potravináři prodávat maso, mléko nebo jiné komodity levněji na našem trhu. Jak se dotační politika EU a národních vlád promítá do prodeje českých potravin u nás, a to ve srovnání se zahraniční konkurencí, je obsahem rozhovoru pro iportaL24.cz s členkou Evropského hospodářského a sociálního výboru a generální ředitelku masokombinátu Skaličan v České Skalici Jarmilou Dubravskou.

Jak ovlivňují současné dotační politiky EU a národních vlád prodej českých potravin na tuzemském a evropském trhu?

Současná dotační politika EU a zejména dotační politika národních vlád původní EU15 a nyní EU14 je výrazně příznivější než omezené podpory české vlády vlastním produkčním zemědělcům. A na skutečnou cenu potravin působí dotační politika velmi významně. Proto Agrární komora ČR již řadu let bojuje za to, aby se tyto rozdíly ve výši evropských dotací srovnaly. Jestliže nizozemský či belgický farmář má dotaci téměř 400 euro na hektar, potom český jen necelých 230 euro. Slovenští, či pobaltští nebo rumunští a bulharští zemědělci jsou na tom hůře, nejnižší dotace se pohybují na úrovni 100 eur na hektar. Ale zatím jsme v tomto mnohaletém úsilí v EU neuspěli.

To, že náš dotační systém není v pořádku, je vidět například na stavu hospodářských zvířat. Počet hospodářských zvířat klesá, ale zajímavým úkazem u nás je, že roste počet chovaných koní. Není to však kvůli tomu, že bychom v současné době konzumovali více koňského masa, jak to může na první pohled vypadat, ale příčinou jsou nesprávně nastavené národní dotace, což naši současnou vládu vůbec neirituje.

Proč jde právě o koňské maso?

Na zemědělskou půdu musíme mít tzv. zatížení dobytčími jednotkami (jde o přepočet prostřednictvím koeficientu, každý druh hospodářských zvířat a každá kategorie má stanovený koeficient, aby bylo možné na hektar vypočítat takzvanou dobytčí jednotku). Aby bylo možné získat dotaci na hektar zemědělské půdy, je stanoveno zatížení dobytčími jednotkami (aby bylo hospodaření vyvážené, je nutný chov hospodářských zvířat, tedy vyváženost rostlinné a živočišné výroby). Jenže, právě v takto nastaveném systému podpor, řada českých zemědělců, zejména těch, kterých zájmem není hospodaření, produkce zdravých domácích potravin a zaměstnávaní lidí na venkově, ale jenom pobíraní dotací (příklady máme i mezi současnými poslanci), přišla na to, že stačí na splnění podmínek zatížení chovat na svých loukách koně. Tak vlastně splňují evropské kritérium zatížení hospodářskými zvířaty na půdě a bez problému získají dotace. Je to pro ně mnohem výhodnější, než aby chovali skot, prasata či drůbež, kde je náročnost na finance, pečování o zvířata a nutnost zaměstnávat lidi. Vždyť pasoucí se koně na loukách nepotřebují tolik péče (a právě rádoby chovatelé, kterým jde opravdu jenom o dotace a ne o zvířata, téměř o koně nepečují) jako jiná hospodářská zvířata, které musíte dojit minimálně dvakrát denně, krmit, pomáhat u porodů, neustále udržovat vhodnou teplotu ve stáji, vlhkost, kvalitu vzduchu (příkladem je chov prasat nebo chov drůbeže) a plnit jiné požadavky nutné pro zabezpečení vhodných podmínek pro zvířata.

Příkladem opačného postupu je sousední Německo. Na chov koní tam nejsou poskytovány dotace. Znamená to, že koně se nepočítají do stavu hospodářských zvířat. Když v Německu chce získat zemědělec dotaci na půdu, musí plnit kritérium zatížení, ale koně se do stavu nepočítají, a tak koně chovají opravdu jenom ti, kteří mají zájem o chov koní a ne o dotace bez práce. Je běžné, že vyspělé země poskytují dotace po plnění stanovených kritérií, jedním z nich je i hospodaření na půdě a produkce.

Existuje nějaké řešení této situace?

Podle Agrární komory ČR by mělo platit, že peníze by se měly vyplácet těm, kteří na půdě hospodaří. To je těm, co zaměstnávají lidi, kteří skutečně produkují rostlinné a živočišní komodity. Smysl zemědělské politiky je od jejího vzniku produkovat kvalitní potraviny pro občany. V současné době ale v Evropě, tudíž i u nás, vidíme opačné tendence, které jsou zvrácené, to je omezovat zemědělskou, potažmo potravinářskou výrobu, což z logického hlediska nedává žádný smysl. Platit dotace za to, že nehospodaříte, je nesmysl. Platil byste například vy z vlastních peněz za službu, kterou pro vás někdo neudělal? Například byste zaplatil za ošetření zubů a pak byste odešel od zubaře bez toho, že by vám skutečně zub ošetřil? To by asi nikdo z nás nepovažoval za normální. Proč potom považujeme za normální platit za něco, co se nedělá? Mnoho příkladů chybné politiky EU najdeme například v tzv. Zelené dohodě pro Evropu, anglicky Green Deal, a z něho odvozené Společné zemědělské politika EU na léta 2023 až 2027. Ale to je téma na jiný rozhovor.

Jste generální ředitelkou jednoho z nejvýznamnějších masokombinátů u nás. Jak to vypadá s produkcí masa českého původu v příštích několika letech?

Pro názornost musím uvést pár statistických údajů, jak je najdeme na stránkách ČSÚ. Stačí porovnat čísla za poslední dva roky. Jestliže v 1. čtvrtletí roku 2021 jsme měli cca 92 000 prasnic, ke konci roku 2021 to bylo něco kolem 87 000 kusů prasnic. Ke konci roku 2022 jsme byli již pod číslem 77 000 kusů prasnic. Proč upozorňuji na stav počtu prasnic? Je to právě z důvodu, že prasnice jsou základem pro celkovou produkci prasat a vepřového masa.

Abychom měli lepší představu, k jakému vývoji u nás došlo, musím porovnat údaje z roku 1990 se současným stavem. Vždyť pokud jde o základní komodity, zejména o maso, byli jsme u nás tehdy soběstační na 100 % a ještě jsme vyváželi potraviny do jiných zemí. V současnosti jsme u vepřového masa soběstační z 30 %, dnes je to možná i méně. U drůbeže je to na úrovni 58 %. U hovězího jsme sice soběstační, ale je to jenom z důvodu, že naše spotřeba hovězího masa klesla z více jak 21 kg na obyvatele za rok na přibližně 7 kg (tedy pokles na 1/3).

Takže, vezmu-li v úvahu údaje o soběstačnosti ve vepřovém mase, za pár desetiletí se nám podařilo zlikvidovat stavy prasat, a to z původních 4,5 milionu kusů v roce 1990 na 1,5 milionu kusů v roce 2020. Snížily se stavy prasnic, a to z původních 340 000 kusů v roce 1990 na 70 000 kusů v roce 2023.

Co z toho plyne?

Řekla bych, že to nejsou konečná čísla. Stav počtu prasat i prasnic půjde samozřejmě ještě dolů. Je to z důvodu, že sektor produkce vepřového masa má opravdu problémy ekonomického charakteru. Naši chovatelé mají výrazně vyšší náklady na chov prasat, ne proto, že jsou neschopní, ale například proto, že cena plynu a elektřiny je u nás několikanásobně vyšší, než je ve vyspělých zemích. Je to pro chovatele likvidační, když ČR vyrábí nejlevnější elektrickou energii, ale pro podnikatele a občany je nejdražší… Tak konkurovat nemůžeme, mít nejvyšší vstupy s nejnižší dotací…

Chovatelé prasat musí zabezpečovat vhodné prostředí, musí topit ve stájích, větrat, zabezpečovat kvalitní krmení, vodu, aby měli selata, prasnice a prasata nejvhodnější podmínky pro život. Pak požadují od zpracovatelů vyšší ceny. A zpracovatelé mají problém prodat dražší maso na domácím trhu. A tak čeští zpracovatelé (myslím tím však zpracovatele českého masa, což je důležité zdůraznit) prodávají maso na úrovni výrobních nákladů, nebo dokonce se ztrátou. Znamená to tedy, že v ČR se běžně prodávají české domácí výrobky (pozor, jde o výrobky z českého masa, českého mléka, českých vajec, tedy z produkce vyrobené tady, v Čechách na českých hospodářstvích) za ceny pod úrovní výrobních nákladů.

Asi se ptáte, jak je to možné? Odpovím jednoduše. Prostě se u nás nedodržuje zákon o cenách a máme nesmyslně nastavený zákon o významné tržní síle. Ovšem k tomu musím ještě dodat, že například náš zákon o významné tržní síle je na mnohem nižší úrovni, než jak ho mají přijaty jiné západoevropské státy, zejména Francie, Itálie, Španělsko, Belgie a Německo. Právě v těchto zemích se totiž pamatuje na ochranu vlastních chovatelů, vlastních zemědělců. Vyspělé země dokonce zákonem omezují akce v obchodech a marže na potraviny a to tak, aby upřednostnily prodej domácí produkce před tou dováženou. U nás je tomu naopak, do popředí jde dovážená produkce a naše vlastní produkce je často znevýhodněná. A pak slyšíte od rádoby analytiků, ekonomů bez praxe, ale i od představitelů vlády, jak jsou štědré naše dotace a jak je nutné přestat dotovat potraviny, prý si dovezeme levnější z jiných zemí… Tím tedy tihle »odborníci« dosáhnou, že nebudeme mít vlastní produkci potravin a budeme závislí úplně na dovozu… Vidíte, jaké jsou dnes ceny dovozových potravin, které jsme si v minulosti běžně vypěstovali nebo vyrobili, ale dnes je už nemáme? Cibule 40 Kč za kg, brambory 25 Kč/kg, jablka 30 Kč/kg… Víte, jaká je cena, když si vypěstujeme tyto potraviny doma? Například jablka 10 Kč/kg… Ale ten, kdo prodává, určuje cenu pro nás, spotřebitele. Jak je vidět, tato situace naše vládní představitele evidentně nezajímá.

Když klesá počet stavů prasat, klesá i počet hospodářství, které se zabývají živočišnou výrobou?

Přirozeně, že počet hospodářství, kde chovají prasata, klesá. Opět mohu říci pár čísel. V centrální evidenci ČR je registrováno 7025 hospodářství s chovem prasat. Přitom z toho bylo 1415 hospodářství s chovem prasnic. Ovšem, zde musím zopakovat, že právě pro chov prasat je nejvýznamnějším aspektem to, kolik hospodářství máme s chovem prasnic. Je jich jen něco málo přes 1400, a to je opravdu málo. Není to dobrý trend. Důležitý je nejen počet hospodářství, ale stejně tak průměrný počet prasat na farmě.

K tomu musím dodat, že úbytek chovu prasat se projevuje i tím, že klesá počet hospodářství, kde chovají větší množství prasat, zatímco roste počet hospodářství s nižším počtem kusů prasat. Jestliže v roce 2020 počet hospodářství s počtem prasat nad 2000 kusů činil 209 farem, tak se na těchto farmách chovalo až 77 % prasat v rámci celé ČR. Přirozeně, že koncentrace výroby má vliv na ekonomiku chovu. Koncentrace výroby v chovu prasat je jediná možnost, jak zvýšit konkurenceschopnost chovů českých prasat na evropském, potažmo světovém trhu. Proč nikdo z politiků nemluví o tom, že počet prasat ve Španělsku je několikanásobně vyšší než je jejich spotřeba (přesněji jde o téměř čtyřnásobek, tedy Španělsko je soběstačné ve vepřovém mase na téměř 400 %). Právě díky vysoké koncentraci a dotacím se vepřové maso dostává k nám za nižší ceny, než je možné ho v našich podmínkách vyrobit. A ještě musí »putovat« přes 2000 km…

Ve Španělsku jsou placeny podpory na spojení farem, tedy na zvýšení koncentrace výroby. U nás se zvyšuje počet farem s nízkou koncentrací výroby. A výsledkem je zvyšující se počet žadatelů o dotace. V ČR je něco přes 30 000 žadatelů o dotace, přičemž přibližně 1800 z nich vyrábí 80 % celkové produkce masa, mléka, vajec…

Chov prasat je »na vyhynutí«, chovatelé prasat u nás skončí, nepodpoří-li ho česká vláda dostatečným způsobem. Zanedlouho u nás zůstane možná 1000 farem, které se chovem prasat budou nadále zabývat. Přitom počet zvířat bude i nadále klesat. Výsledkem bude další dovoz vepřového masa ze zahraničí, ale to už bude za mnohem vyšší ceny a se zhoršující se kvalitou. Naši spotřebitelé, tedy každý z nás, kdo nakupujeme maso, potom budeme platit v obchodech za nekvalitní, ale o to draží maso.

Jaké jsou vlastně rozdíly, pokud jde o zisk zemědělců a marží obchodníků?

Názorně to ukážeme na chovu prasat a prodeji vepřového masa v obchodech spotřebitelům. Chovatel prodává prasata na porážku. Údaje jsou publikované a lehce je možné dohledat. Za kolik zemědělci vyrábí, za kolik prodávají a za kolik nakupují zpracovatelé, to všechno jsou údaje, které jsou zveřejněné a dostupné, údaje o maržích v obchodech však tak snadno nenajdete. Dnes je nákupní cena prasat 54 Kč/kg v mase. Jde o půlky s hlavou. Tolik dostane chovatel. Následně zpracovatel připočítá k ceně masa náklady na porážku a na zpracování. A pak obchodník prodává maso a masné výrobky. Právě v tomto procesu následného prodeje jsou vidět enormní rozdíly mezi cenou chovatele za prasata a cenou, kterou nakonec zaplatí spotřebitel. Stačí si to ukázat na příkladu vepřové kýty bez kosti.

V roce 2019 zemědělec, který prase vychoval, dostal cca 32 Kč za kilogram v mase, jatka prodávala kýtu za cca 83 Kč/kg a obchodníci prodávali stejnou kýtu za 140 Kč/kg… Situace v roce 2021 byla podobná, zemědělec prodával za 26 Kč/kg, jatka za 75 Kč/kg, obchod 131 Kč/kg…

Musíme si ještě uvědomit, že chovatel má náklady na chov, jatka na porážku prasat, bourání masa, expedici, obchod dostane maso ve stavu, v jakém ho požaduje do centrálního skladu, například balené s etiketou. A tedy ti, kteří mají nejvíc práce, mají nejnižší profit nebo jsou ve ztrátě. To však neplatí v případě maloobchodu. Každý rok končí stovky chovů, končí jatka, domácí zpracovatelé… Kolik velkých maloobchodních prodejců skončilo z ekonomických důvodů u nás v minulém roku? Nula. A to mluví za všechno. Z tohoto dobře vidíte právě výši rozdílu v zisku zemědělce a marže obchodníka.

Ten, kdo chová hospodářské zvíře, a to se všemi starostmi, které to přináší, má nejnižší profit (dokonce má vysoké ztráty). Jinak je na tom ten, kdo jen potravinu nabídne zákazníkům na pultech svých prodejen. Naši zemědělci, ale i potravináři, kteří jsou mezičlánkem, si logicky kladou otázku, proč chovat prasata, proč zaměstnávat lidi, proč produkovat zdravé potraviny, když se vozí ze zahraniční levnější nekvalitní maso a ještě nás představitelé obchodu a dokonce vlády nepravdivě osočují a pomlouvají?

Co by se mělo změnit v systému prodeje českého, konkrétně vepřového masa?

V první řadě je nutná důkladná kontrola dovozu a to nejen z tzv. třetích zemí, ale i ze zemí Evropské unie. Prodávané maso by mělo být čerstvé. Právě to se však k nám ze vzdáleností 1000 nebo 2000 km nedostává. Zároveň je nutné zavést zákaz dovozu za dumpingové ceny, protože se k nám běžně dostávají potraviny, které jsou díky podporám a systému nastavenému v jiných zemích prodávané za podnákladové ceny.

Vzorem pro ČR by měly být vyspělé země EU, tedy stejně jako ve vyspělých zemích je nutné zakázat prodej potravin, tedy i masa, za ceny pod výrobními náklady. Když si to umějí ohlídat jiné země EU, jako například Francie, Německo, Itálie a některé další, tak proč nikoliv ČR? Vždyť není možné, aby se sem přes 1800 kilometrů dováželo vepřové maso ze Španělska, a přitom se u nás prodávalo za ceny pod výrobními náklady. Jak může být takové maso levnější než vepřové českého původu? Když do nákladů započítáme dopravu, cenu práce, tak není možné, aby jejich výrobní ceny byly nižší než ty naše.

Dalším opatřením je označování původu masa. Spotřebitel by si měl vybrat, jestli si koupí maso a masné výrobky pocházející ze Španělska, Belgie nebo jiných zemí.

Dále musíme nastavit jiný systém národních podpor, to znamená podporovat domácí producenty, kteří hospodaří, kteří zaměstnávají lidi, kteří odvádějí daně, platí sociální a zdravotní pojištění… Tím budeme podporovat zaměstnanost u nás, to je každou rodinu, každého, kdo zde žije. Pokud to neuděláme, nemáme budoucnost.

Není to ale jenom o penězích. Je to i o nastavení systému. Jak je možné, že například sousední Německo si dokáže stanovit pevnou legislativu? To je pevně stanovené zákony! Jak je možné, že v Německu to jde a u nás to nejde? Vždyť Německo je také členským státem EU jako my! Ptáme se, jak je možné, že v Německu dokáží řešit marže ke spokojenosti výrobců i obchodníků? Tam, také dbají na to, aby neprodávali své potraviny za ceny pod výrobními náklady, a dbají tak o budoucnost své vlastní země a svých občanů. Mimochodem, jde to i ve Francii, ve Španělsku, ale i jinde. Jsme v jedné Evropě!

(svo, zmk)