Jana Ouředníčková: Zadlužují-li senioři vnoučata, jak je to s učiteli a žáky?

Prezident Petr Pavel oznámil, že podepíše spornou vládní novelu o snížení červnové valorizace důchodů. V první den jejího projednávání ve Sněmovně na demonstraci proti takovému postupu na Malostranském náměstí vystoupila i prezidentka Senioři České republiky, z.s., Jana Ouředníčková. O tom, co seniory trápí, ale i těší, je následující rozhovor pro iportaL24.cz.

Nejen na zmiňované demonstraci, ale třeba i od poslanců a nekoaličních politiků, často zněla slova o krádeži za bílého dne. Koaliční politici a přívrženci argumentovali, že naopak plná valorizace penzí by byla krádež, kdy senioři oberou svá vnoučata, která to v budoucnu vše budou muset zaplatit…

Ale v tom případě, pokud bychom byli féroví, by platilo, že i učitelé zadlužují své žáky. Dnes politici slibují například učitelům, že jim ze zákona zaručí 130 % průměrné mzdy. Letos jsou to učitelé, jindy to byli lékaři, policisté, státní zaměstnanci, hasiči a vždy to bylo na dluh. Záleží na tom, koho která politická strana oslovila nebo chtěla oslovit. Už v tuto chvíli jim budoucí platy zvýšili, protože zvýšili platy sobě a tím nám zvýšili průměrnou mzdu. Zvyšují se automaticky už jenom tím, že se zvyšuje minimální mzda, což je určitě správně. Ale jestliže letos přidají učitelům na 130 % průměrné mzdy, tak říkají, že v příštím roce budou potřebovat zase přidat, protože tím zvýšením se zvýší ta průměrná mzda, aby to zase bylo 130 %.

A tak to bude navždy? Je to matematika, protože pak navždy budou mít třeba učitelé zaručeno, že každý rok dostanou přidáno. I kdyby to bylo stovka, kdežto ty ostatní takovou jistotu nikdy nemají.

Skoro to vypadá, jako byste měla něco proti učitelům…

To ne! Potřebujeme učitele a vážím si jejich práce. Ale zrovna tak potřebujeme cestáře. Potřebujeme lidi, kteří nám sekají trávu ve městech, kteří zametají ulice, kteří nás obsluhují v restauraci, kteří nám prodávají třeba legitimace v metru. Potřebujeme řidiče, zemědělce, potřebujeme spoustu profesí, které nejsou doceněné, ale jsou prospěšné pro společnost. V průběhu života děláme všichni něco pro ostatní a je samozřejmě v pořádku, že se nemáme všichni stejně. Ale taky by bylo v pořádku, abychom mysleli na tu dobu, kdy už nebudeme pracovat my, ale kdy také nebudou pracovat všichni, kteří nám v tom spokojeném životě pomáhali.

Uvedu jenom takový příklad. Řekněme, že jsme všichni v průběhu svého života dávali někam na hromadu dvacet procent svého příjmu. My to děláme tím, že odvádíme daně státu, do sociálního systému a zdravotnictví. A kdyby to bylo jinak, kdybychom těch dvacet procent dávali do nějakého velkého společného měšce. Já vlastně ještě pracuji, ale moje paní učitelka, paní, ke které jsem si chodila kupovat ty rohlíky, případně moje lékařka, už došly do životní etapy, kdy už pracovat nemohou. Ony si v průběhu života, v rámci svých možností a podle toho, jak jejich práce byla společností oceněná, buď něco našetřili, lékařka bude bydlet v domě, paní učitelka bude bydlet třeba ve 3+1, ale s odchodem do důchodu přestávají mít příjem, který je odvozen od jejich práce, a přichází čas, kdy je má společnost odměnit za desítky let práce a postarat se o ně tak, aby poslední životní etapu prožili v důstojných podmínkách. Proto by z té společné hromádky peněz měli všichni dostat tolik, aby měli nejen na nejzákladnější životní potřeby, ale aby si mohli ve stáří dopřát to, na co v letech, kdy pracovali a vychovávali děti, neměli čas a někdy ani peníze. Lázně, divadlo, setkávání s přáteli.

Ale v současné době se vládci pokoušejí svést vše na inflaci, což je spíše snaha o vyvinění se, nebo ne?

Inflaci jsme pocítili všichni v loňském roce, když nám přišly nové zálohy na energie, často i o 100 a více procent vyšší, a tyto ceny se okamžitě promítly do cen zboží i služeb. Všichni jsme věděli, že bude inflace vysoká, nejvyšší od roku 1989. A vláda netušila? Už na podzim před schválením rozpočtu na rok 2023 mohli a měli projednat změnu zákona o mimořádné valorizaci penzí s různými modely dopadu na rozpočet po upřesnění skutečné výše inflace. Jen jednou dosáhla inflace cca 8% a hovořilo se o krizi. Jak bychom nazvali dnešní inflaci 15,1 %? K dnešnímu neutěšenému stavu důchodového účtu přispěla i změna zákona, kdy se začal dávat větší důraz na zásluhovost. To má smysl a je to spravedlivé při prvotním výpočtu důchodu. Ale všechny další a další valorizace začaly rozevírat nůžky mezi vysokými a nízkými důchody a dnes tu máme velikou skupinu seniorů, kteří musí využívat další podpůrné sociální dávky. To je opravdu smutné a pro mě je to známka selhání společnosti.

Často také slýcháme, že vláda nabízí pomoc – Deštník proti chudobě. Je to dostatečné?

V tuto chvíli stát nabízí příspěvek na bydlení, zároveň ministr Jurečka často říká, že spousta lidí si o něj nežádá. A já věřím tomu, že to jsou právě ti staří lidé, kterým je stále podsouváno, že zadlužují budoucí generaci a je jim nepříjemné si o příspěvek požádat, nebo to prostě nedokáží a říkají si: »My už to nějak vydržíme.« Stát jim sice malinko zvýší důchod, což bude nedostatečné. A pokud by si všichni řekli o to, na co mají nárok, stejně jim to doplatí z jiné hromádky právě příspěvkem na bydlení. Ale bude to pro ně mnohem složitější se k těm penězům dostat, úřady práce jsou přetížené, lhůty dlouhé. A za pár měsíců přijde vyúčtování plynu a elektřiny. Kolik dalších lidí ještě do podpůrného systému přibude? Takže já v tom úplně logiku nevidím.

Ale rozdíl je přeci v tom, že zatímco ti ostatní, ti v tom produktivním věku, si ještě můžou nějakým způsobem ty finance ovlivnit jiným způsobem, třeba druhým zaměstnáním. Nebo se pletu?

Je to tak. Hodně se píše o tom, že průměrný důchod dnes dosahuje téměř 50 % průměrné mzdy. Částečně to asi způsobily mimořádná opatření v první covidové vlně. Mnoho firem bylo zavřených, zaměstnanci dostávali 60 % mzdy, i mnoho živnostníků mělo výrazně nižší příjmy. Ale není tak důležité, jestli je poměr důchodů 35, 40 nebo 50 % průměrné mzdy. Podstatné je to, zda se z něj dá žít, a ne jen přežívat. Dnes to nemusí platit ani u průměrného důchodu (který opět nemá každý, mnohem víc jich má podprůměrný) neznamená, že s ním musíte vyžít tak, aby se dalo mluvit o slušném životě. Strašně záleží na tom, jestli bydlíte v nájemním bytě, jestli je to byt městský/obecní nebo soukromého vlastníka. Všechny valorizace vždycky v minulosti kopírovalo to, že jakmile se významně zvedly důchody, okamžitě se zvedly ceny energie, elektřiny, plynu nebo prostě něčeho jiného, nebo se nám zvedla daň z nemovitosti.

De facto nikdy to nebylo o tom, že by se jim začalo najednou žít lépe. Jenom se pokrylo navýšení cen. A zbývalo jim pořád stejně. Anebo vždycky ještě o trochu míň, protože ty peníze jenom protekly přes jejich důchody k někomu jinému. O valorizaci nebo o zvyšování úrovně života důchodců mohu mluvit až ve chvíli, kdy budou mít stabilní ceny, kdy inflace bude nula, a důchody se budou zvyšovat.

Teď k něčemu určitě pozitivnějšímu. Váš spolek má v mottu »Aby člověk důstojně žil a nebyl sám«, to asi vysvětluje mnohé, že?

Náš spolek byl založen v roce 1990 pod názvem Svaz důchodců. Jeho motto je stále platné a pro mě strašně důležité. V našich základních organizacích, které jsou téměř ve všech krajích České republiky, nacházejí hlavně osamělé seniorky a senioři nové přátele a možnost společenského vyžití v různých oblastech. A to i ti nejstarší, věkový průměr členů je dost vysoký. Všude platí, že mladší pomáhají starším, někteří jsou ve spolku již desítky let. Svých lidí si moc vážím, jejich práce pro druhé, jejich vůle být ještě užiteční. Osamělost je jedním z nejhorších aspektů stáří a v našem spolku nikdo není sám.

Jak probíhá činnost vašeho spolku?

Každá z našich organizací pracuje samostatně a připravuje takové aktivity, které seniory baví. Jen namátkou budu jmenovat společné procházky, pořádání společenských akcí, oslavy významných životních výročí členů, společné návštěvy kultury, zájezdy, taneční kroužky, bridžové kluby, některé organizace vydávají i vlastní zpravodaje. Jsou to úžasní lidé se spoustou nápadů a všichni mají můj obdiv. Řada z nich dostala ocenění od vedení měst a obcí, pořádají také sportovní hry, vytvářejí krásné věci při ručních pracích, vedou tréninky paměti apod. a tím vším dohromady si udržují kondici a životní elán. Často jim říkám, že tělo sice chátrá, ale duše zůstává mladá. A o to jde především.

A pak mám ještě jedno motto. Sdílená radost je větší a sdílený smutek rychleji odezní. Za velmi důležité považuji to, že naši senioři si vše připravují a organizují sami. Jako velký problém ale vidím způsoby financování naší organizace. Administrace dotací je velmi složitá a já bych byla moc ráda, kdyby ti, kteří dotace poskytují, brali ohled na věk našich členů a do budoucna zjednodušili vyúčtování těchto peněžních prostředků tak, aby se pro náš spolek nestali nedostupné.

Co vás na činnosti pro váš spolek těší nejvíce?

Poznala jsem spoustu úžasných lidí, kteří jsou pro mě vzorem. Čerpám z jejich životních zkušeností a na oplátku se snažím náš spolek důstojně reprezentovat. Bohužel již nemám rodiče a tímto způsobem vracím to, jak mě vychovali, k úctě ke starším a k tomu, být nápomocná tomu, co dává smysl. Přeji si, aby byl hlas seniorů slyšet až do nejvyšších pater naší společnosti, aby politici svými projevy nevytvářeli mezigenerační pnutí, jak se dnes často děje. A aby senioři vnímali, že jsou stejně důležitým článkem společnosti jako kdokoliv jiný.

Zbyšek Kupský