Jan Saudek: Nevěstka stojí patnáct set korun už čtyřicet let, žádná inflace

Obdiv k lidem, a především k ženám. Tak charakterizuje v rozhovoru pro iportaL24.cz svoji tvorbu světoznámý »fotograf český« Jan Saudek. Žena je podle něj něco úžasného, co se všichni pokoušejí zachytit, málokomu se to však podaří. Žena je důkazem existence boží.

Vaše fotografie jsou součástí nejprestižnějších světových sbírek. Slyšela jsem, že kolekce vašich fotografií jsou v téměř 287 světových Národních galeriích, kolik kolekcí fotografa Jana Saudka je v české Národní galerii?

Povídali, že mu hráli. Ale jo, jsem v několika muzeích, teď mám obrovskou výstavu v New Yorku. Ale je to proto, že si mě pletou se Sudkem.

V české Národní galerii není ani jedna moje fotka, protože tam byl Knížák, který mnou opovrhuje.

Jak to vnímáte?

Strašně mě to mrzí. Především jsem Čech. Jsem vlastenec. Několikrát jsem byl i v Americe, ale vždy jsem se vrátil a nikdy jsem toho nelitoval. Myslím, že jsem dobrý vlastenec, vrátil jsem se, i když mi v Chicagu nabízeli práci jako fotografovi. Nikdy jsem toho nelitoval, žiju tady, mám tady děti.

Takže za prvé jsem dobrý Čech, za druhé, ani jedinou z těch vystavovaných fotografií jsem nedělal pro peníze. Za to teď maluju převážně už jen za peníze, občas udělám i kalendář, ale je to mizerné.

V pátek 9. září jste zahájil výstavu svých fotografií na Pražském hradě. Máte představu, o kolikátou výstavu jde?

Je to čtyřstá výstava a je to pro mě velké vyznamenání.

Co pro vás znamená fotografování?

Teď už nic. Nenávidím to, je to podvod. Fotografie je podvod, já jsem se toho nadšeně zúčastnil, vydělal jsem desítky milionů korun. Můj syn začal také fotografovat. Přinesl mi ukázat fotky a já mu říkám: Tam musíš dát nebe, do té fotky musíš dát oblohu. On mi odpověděl: Ale to je podvod. Já na to: Ano, fotografie je podvod. Fotografie měla nahradit malířství. Teď maluju, neříkám, že to jsou veledíla, ale vždycky se to dobře prodá. Na fotografii jsem ale už zanevřel. Ale díky fotografii jsem byl několikrát ve světě, poznal jsem několik výtečných lidí.

Jak byste sám charakterizoval své fotografie?

Obdiv k lidem. Především k ženám. Nikdy jsem nevyfotografoval ženu tak, že by vypadala směšně, že to nebylo obdivný. No, několikrát se mi to stalo, ale rozstříhal jsem negativ.

Je hodně chlapů, kteří ženské podceňují, vděčíme jim přece za svůj život, takže kdo to tak bere, není člověk. Není nikdo, kdo by se nenarodil z ženský.

A co model, má na fotografii zásadní vliv?

Ano, například moje fotografie s novorozeným dítětem v náručí inspirovala taky tisíce fotografů a také takto fotili novorozeně, ale musí to fungovat. A fungovat to bude, jen když je to otec a syn, nebo otec a dcera. A pak je šance, že se fotka povede. Mně se to náhodou povedlo. Nejsem na tu fotografii pyšný, nepovažuji ji za svoji nejlepší, ale ta fotka něco vypovídá.

Které ze svých fotografií si ceníte nejvíce?

Fotograf, když žije dlouho, tak udělá za život zhruba devět takových trochu pozoruhodných fotografií. Já jich mám osm a ani na jedné z nich není nahá ženská. Tu devátou, která by se jmenovala »Láska«, už nikdy neudělám. Ale ta fotografie toho novorozence mezi těch osm nepatří. Já ji nepovažuju za dokonalou, ale taky ji nikdo nepřekonal.

Která z nich je vaší srdcovkou?

Mám rád fotografii mého otce. Přežil dvě války, jednu jako voják, druhou v koncentráku. Fotografoval jsem ho prizmatem obdivu, lásky a ať už to na té fotce je nebo není, miloval jsem ho. Ta fotka není nijak známá, ale pro mě je stěžejní.

Podle čeho si vybíráte lidi, které fotíte?

Nikdy jsem nefotil slavné lidi. Barbra Streisandová, když byla v Čechách, mě oslovila, já jsem se ale tak bál Státní bezpečnosti, že jsem řekl, že nemohu.

Já si modely nijak nevybírám. Lidi se dělí na fotogenické a nefotogenické. Například moje žena je nefotogenická, ale mám ji rád. Pak jsou lidi, kteří jsou fotogeničtí, ale jsou to svině.

Já chci fotografií vyslovit obdiv k lidem. Že jsou tam občas chlapi, to je jedno, ale pro mě ženská je vrchol. Žena je blízko dokonalosti a dokáže žít i bez chlapa.

Fotku dělá model, fotograf, to je zadní strana fotoaparátu.

Skutečně neskrýváte svůj obdiv k ženám. Co vás na nich přitahuje?

Že jsou krásné. Ženská je úplně jiný tvor než chlap. Žena je důkaz existence boží. Žena je něco, co se vůbec nedá popsat. Je velmi obdivovaná, zatracovaná, fotografovaná a malovaná.

Žena je něco. Všichni se to pokouší zachytit, ale málokomu se to podaří.

Jste ve věku, kdy většina vašich vrstevníků tráví čas odpočinkem. Vy jste se loni pochlubil dalším potomkem. Jak to, že jste ještě stále tak plný sil? Podle toho, co jsem se o vás dočetla, zdravému životnímu stylu zřejmě neholdujete. Jaký je váš recept?

Žít dál. Nezastavit se a jít dopředu. Hlavně se nedívat do minulosti, tu nezměníme, ale můžeme změnit naši budoucnost. Ten sen se mi samozřejmě asi nesplní.

Když jedna moje milenka byla v Americe, potkala se s Whoopi Goldbergovou a ta ji řekla, že zná v Evropě jenom dva lidi – Havla a Saudka. Ale Havel je… Víte, proč je Havel tak slavný? Protože ho tak udělali lidi. Říkali, to je největší syn národa, ale on ho vlastně nikdo neznal a těm jeho hrám nikdo nerozumí.

Když jsem byl naposledy v Americe, tak jsem se procházel po Philadelphii v Pennsylvánii. Najednou mě zastavil jeden Japonec a ptal se, jestli jsem Saudek. Řekl mi, že mě velice obdivuje, potřásli jsme si rukama a šel. Nikdy se mi nic takového nestalo. Já to považuju za něco velkého. Stalo se mi to. Pro mě, když se procházíte, zabloudíte a ptáte se na cestu, když vám lidi řeknou, pane Saudku, to jdete úplně blbě, tak mě to potěší. Ale není to tak vždycky.

U Vltavy seděly patnáctileté děti, studenti malířství a ptali se jich, jestli znají Saudka. Ani jedno z těch dětí mě neznalo, ale to nic neznamená.

Často o sobě říkáte, že jste alkoholik. Většina alkoholiků však tuto skutečnost naopak tají. Tak jak to tedy je s tím alkoholem?

Já mám slevu, takže ten alkohol mě stojí jenom půl milionu ročně. Ale dokážu taky týden nepít.

Jsem alkoholik, teď jsem dobrý, už tři dny jsem se nenapil alkoholu. Piju jenom v dívčí společnosti, no a moje paní chodí večer někam do divadel, tak já se tady sám neopiju. Nikdy nepiju sám, já k tomu potřebuji společnost. Kurvy si nechci zvát, protože je to drahé. Ale představte si, že nevěstka stojí patnáct set korun už čtyřicet let, žádná inflace. Vemte si, že film stál čtyři koruny, teď stojí 250 korun. Všechno šlo nahoru, ale ty ženské jsou pořád za těch patnáct set. To je dobrý, že aspoň něco stagnuje, ne?

Lidi méně utrácejí, chtějí šetřit, no a jsou chlapi, kteří se domnívají, že ženská je zadarmo. Není to pravda. Žena se nedá zaplatit. To je zázrak. Nejvíc jsem za ní dal 20 tisíc korun, ale to je pořád málo proti tomu, co ta ženská dává chlapovi.

Ale pokud jde o ten alkohol, piju stále míň a míň.

Se svou čtvrtou manželkou jste se oženil v Pekingu. Jak na vás působila Čína jako země?

Já tvrdím, že to bylo v Šanghaji, protože to zní lépe, ale bylo to v Pekingu. Musím přiznat, že ta svatba nakonec byla třikrát tak dražší, jako by byla v Praze.

Pokud jde o Čínu, řeknu vám jeden příběh. Měl jsem tady přátele z Francie a vzal jsem je na horu Říp. Na jejím vrcholu u Rotundy svatého Jiří a Vojtěcha jsem jim řekl – tohle je tisíc let staré. Pak mě pozvali do Francie, navštívili jsme město Arles, a tam mě zavedli k Aréně a řekli mi – tohle je dva tisíce let staré. No a Číňané mají kulturu čtyři tisíce let starou. To je velice starobylý národ a mimořádně chytří lidi.

Je něco ve vaší minulosti, co byste chtěl změnit?

Nemůžete změnit minulost. Ale už bych se nenechal okrást od milenek. Kupoval jsem jim auta jako dárky a stejně byly velice příkré. Nemůžu toho ale litovat, protože tak jsem to udělal.

Majetku jsem se zbavil, když se se mnou zpěvák Pavel Sedláček soudil za to, že jsem řekl, že jsme spolu měli sex. Chtěl po mně deset milionů korun. Já je měl, ale dát mu je jenom za to, že jsem někde řekl, že pan Sedláček byl skvělý milenec, to bylo moc. Tak jsem všechno převedl do obrovského baráku, který jsem postavil bývalé přítelkyni a ona s tím zdrhla. Nemůžu ale nikoho vinit, že mě okradla ženská.

Jak se díváte na budoucnost? Je něco, co byste chtěl ještě dokázat?

Nepřestal jsem pracovat, ale dělám to už jenom pro peníze, protože platím alimenty, přesto je ale život nádherný.

Co byste dnes řekl svému dvacetiletému já?

Neblbni a věnuj se fotografii pořádně. I tak jsem udělal několik fotografií, které stály podle mě za to. Nezáleží na tom, že nejsem slavný, nebo mě lidi neuznávají, jde o to, aby autor, to jsem já, s tou fotkou byl saturován.

Jsou dva přístupy k životu. Buď je špatný a špinavý anebo je nádherný a nekonečný. Já jsem měl štěstí.

Celý život jsem lhal. Lhal jsem manželkám, vždy se na to přišlo. Teď už nechci lhát. Nemám co říct, jenom jsem hluboce přesvědčený, že si musíme vážit ženy. V Africe si je prý neváží a to je chyba. Ano, jsou zákeřné, jsou neobyčejně chytré, ale to není nic proti tomu, že jim vděčíme za svůj život.

Dvakrát jsem byl u porodu svých dětí. Je to největší věc, jakou můžete vidět, a nedá se to vyfotografovat. Je to nejsilnější zážitek na světě. Je to nejvíc a nedá se to zpodobnit. Nikdo to nikdy nevyfotografoval. Lidi samozřejmě porod fotili, ale je to blbost. Jsou to takové naturalistické fotky. Porod se nedá zpodobnit. Nedá se to vyfotit, přesto se o to lidi snaží a to je správné.

Viděl jsem lidi umírat, ale vidět narození dítěte, to je ta nejsilnější věc na světě.

Máte nějaké životní krédo?

Jít dál, nezastavit se.

Jana Dubničková, Roman Blaško