30. března se každoročně slaví Mezinárodní den za svět bez odpadu. Boj proti znečištění dal vzniknout mnoha ekologickým iniciativám. Zvláště rozšířeným se stává třídění odpadků pro další recyklaci. Existují však odpady, které nelze znovu využít.
Dokonce i v zemích, které jsou lídry v recyklaci odpadů, nelze všechny odpadky znovu použít. Například v Evropské unii, kde se otázkám životního prostředí věnuje velká pozornost, se v průměru recykluje asi 40 % veškerého odpadu.
Tento problém do značné míry souvisí s vlastnostmi odpadků, které nelze recyklovat při stávající úrovni technologického vybavení. Dobrým příkladem jsou kompozitní materiály.
Kompozity jsou materiály, které jsou vyrobeny z několika různých složek. Obvykle se jednotlivé části kompozitního složení výrazně liší fyzikálními a chemickými vlastnostmi: díky tomu je možné dosáhnout vysokého výkonu konečného výrobku, který je pevnější nebo pružnější. Konečným cílem je dosáhnout lepších vlastností než původní složky.
Tyto materiály se hojně používají v automobilovém a leteckém průmyslu. Například lehké a pevné kompozity vyztužené uhlíkovými vlákny stále více konkurují tradičnějším materiálům, jako je ocel. Dnes se z nich vyrábějí rámy závodních kol, karoserie vozů formule 1, hokejky, horské lyže a mnoho dalšího.
Kompozitní materiály však mají svou cenu: obtížně se recyklují.
Problém ještě zhoršuje skutečnost, že kompozitní materiály se používají při výrobě zařízení pro získávání »zelené« energie: solárních panelů a větrných turbín.
V důsledku toho se musí vyrábět více nerecyklovatelných kompozitních materiálů, aby se zmírnily škody způsobené energetickým odvětvím (které se podílí na více než 75 % všech emisí skleníkových plynů). Průměrná životnost solárního panelu je tedy 25 let a podle statistik budou do roku 2050 představovat asi 60 milionů tun světového odpadu. Složení solárních panelů se přitom liší v závislosti na výrobci, což rovněž komplikuje proces jejich využití a recyklace. Výsledkem je, že většina vyřazených zařízení pro obnovitelné zdroje energie je jednoduše vyhozena.
A i když existují metody recyklace kompozitních materiálů, jejich množství je omezené a drahé a výsledný materiál má horší vlastnosti než »nové« suroviny. Pro podniky je to jednoduše nerentabilní, takže se zatím nepodařilo proces zpracování uvést do provozu.
Nejoblíbenějším způsobem, jak se zbavit kompozitního odpadu, tak stále zůstává pohřbívání. Jinými slovy, kompozitní materiály se jednoduše odvezou na skládku a tam se ponechají.
Skládky nejsou vždy špatnou věcí. Mohou snížit množství odpadu, který se dostává do životního prostředí, zastavit šíření nemocí a udržet obytné oblasti čisté. Stále však mají negativní dopad na životní prostředí, a to i na místech k tomu účelu vybavených (na registrovaných skládkách je půda urovnána hlínou a vyložena plastem, aby se minimalizovalo uvolňování škodlivých látek do půdy a podzemních vod). Zároveň neustále vznikají nepovolené, živelně vzniklé skládky, které přinášejí ještě větší škody: tyto skládky poškozují zdraví místních obyvatel, zhoršují kvalitu půdy a vody.
Druhým nejoblíbenějším způsobem nakládání se směsným odpadem je jeho úplné využití rozkladem materiálů. Tento způsob má však rovněž negativní dopad na životní prostředí a vede ke ztrátě cenných a drahých zdrojů. Výsledkem jsou dodatečné náklady na energii při opětovné výrobě a porušení zásad oběhového hospodářství.
Problémem je také směsný odpad
Kromě kompozitních odpadů, v nichž se někdy kombinují různé látky na molekulární úrovni, existují i další směsné odpady, které využívají několik materiálů najednou. Ve skutečnosti lze za směsný odpad označit jakýkoli předmět z domácnosti. Například láhev na vodu. K její výrobě se používají dva druhy plastu: jeden pro samotnou nádobu a druhý pro víčko. Proto, abyste ji mohli účinně recyklovat, musíte oddělit každou složku od druhé.
To však není jediný důvod, proč je obtížné takový odpad upravit pro opětovné použití. Stejně jako třídění materiálů do stejných skupin je pro recyklaci důležité, aby zdroje byly čisté (lidé, kteří třídí odpad, je před předáním recyklátorům myjí jako nádobí). Pokud uvnitř zůstanou nevhodné nečistoty, například kávová sedlina nebo kousky ovoce (šťávy s dužinou), je těžké materiál znovu použít: cizí prvky mohou poškodit recyklační zařízení a snížit kvalitu výsledného produktu. Proto například není vždy možné znovu použít kartonové krabice od pizzy, na kterých jsou mastné skvrny.
Jak lze tento problém vyřešit?
Jednoduché řešení neexistuje, protože různorodost kompozitních a smíšených materiálů předpokládá různé přístupy k recyklaci. Například plast. Tento materiál lze nejčastěji podrobit pouze jednomu kolu recyklace, po kterém původní vlastnosti materiálu zmizí a stane se nevhodným pro další použití. Zároveň různé druhy plastů, ačkoli jsou si vzhledově velmi podobné, vyžadují odlišnou recyklaci. Z tohoto důvodu je obtížné je třídit, a pokud se náhle navzájem smíchají, celá dávka polymerů se stává nevhodnou k recyklaci.
Některé plasty jsou příliš křehké, zejména ty, které se používají v taškách. V důsledku toho se materiál, jakmile se dostane na běžný recyklační pás, rozpadá a ucpává stroje v zařízeních. A to platí i pro další typy materiálů.
Jedním z nejúčinnějších způsobů boje proti rostoucímu množství nerecyklovatelného odpadu je tedy doposud preventivní přístup: je třeba předem myslet na možné poškození životního prostředí a obtíže při dalším zpracování určitých druhů odpadu. Na úrovni domácností se můžeme začít více starat o věci, které jsme dříve považovali za jednorázové. Například přestat v obchodech neustále kupovat nové tašky, nosit s sebou termohrnek a vyhýbat se předmětům, které se obtížně recyklují a znovu používají.
Podobné principy se uplatňují i v těžkém průmyslu, jen s tím rozdílem, že opatření jsou globálnější: výrobci se snaží upustit od kompozitních materiálů a přejít na materiály, které lze lépe recyklovat, a také vyvíjet ekologičtější alternativy tradičních surovin.
Výzkumníci po celém světě již nyní pracují na vytváření takzvaných biokompozitů. Jedná se o speciální materiály, které kromě polymerů obsahují přírodní vlákna získaná z bavlny, lnu nebo konopí. Výrobci usilují o jejich začlenění do průmyslu. Biokompozity jsou perspektivní a ekologičtější náhradou standardních materiálů v automobilovém a leteckém průmyslu. Očekává se, že jejich výroba do roku 2028 dosáhne 590 000 metrických tun.
(cik, TASS)