Jak dostat partnera před kameru? Přece nechceš, abych se líbala s jiným, řekla Kateřina Kovářová

Zpěvačka Kateřina Kovářová natočila letos klip na povedený song Správnej vítr. To však není zdaleka jediná aktivita jihočeské rodačky, která má za sebou muzikálové zkušenosti, ale i působení v metalových kapelách Nightwings či Garant. Jak se snoubí romantika Správného větru s drsnými kytarami a bicími? Co dál plánuje majitelka jednoho z nejzajímavějších hlasů v českém showbyznysu? Kateřina Kovářová prozradila ve víkendovém rozhovoru pro iportaL24.cz i některé zajímavosti ze svého soukromého života…

»Život je plný malých zázraků. Všímej si jich.« To stojí černé na bílém na papíře, který, Katko, najdete ve vylovené lahvi ve videoklipu k vaší nové písni. Co je podle vás ten »malý zázrak«?

Malý zázrak je cokoli. Jakákoli maličkost, ze které by měl člověk mít radost. I to, že se ráno vzbudíme, že jsme tady, že najdeme spřízněnou duši, že máme ještě naše blízké… To je velký dar, to jsou vzácné chvíle, to jsou ty zázraky!

Jinak musím říci, že jste všímavý. My jsme schválně chtěli udělat kamerou detail na ten papírek. Malým zázrakem je v tom klipu setkání a seznámení. Ale příběh měl původně jiný scénář. Když jsem ho psala původně, dala jsem ho přečíst kamarádce a ona mi řekla: »Hele, to nemůžeš. Něco podobného má v klipu Lucie Bílá!« Byla jsem překvapená. »Jak jako? Počkej, to není její život. To je můj život. Přesně podle pravdy, jak jsme se poznali.« Nakonec jsem usoudila, že by to bylo blbé, a scénář malinko upravila.

Není žádné tajemství, že muž, který vás ve videoklipu objímá, je váš přítel. Jak dlouho vám trvalo jeho přemlouvání k hereckému partu?

On se nejdřív trochu zdráhal. Není to extrovert. Ale říkala jsem mu: »Lásko, to dáš! Přece nechceš, abych se líbala s cizím mužem, a ještě mu za to platila.« Tak do toho šel a byl moc rád, protože ho to ve finále bavilo. Těší mě, že se mu píseň i klip líbí, protože právě on pro mě byl inspirací a jemu jsem singl věnovala.

Celkově to ale byla krásná spolupráce se Zdeňkem Hrubým, který je autorem spousty hezkých muzikálů jako například Robinson, Děti Ráje nebo Troja, a doufám, že to není poslední věc, co pro mě napsal, a že naše spolupráce bude pokračovat. Na tak krásnou muziku jsem vytvořila nějaký vzor textu a Zdeněk mi doporučil Míšu Noskovou, která to celé dala dohromady a finální text pojala, jak jsem si představovala. Bylo to velmi milé!

Ta skladba je pomalá a nesmírně romantická. Jak se to snoubí s vaší metalovou kariérou?

To je také veselé. Já jsem Blíženec, což se celkově projevuje i v muzice. Potřebuji protipóly. Vždycky se mi líbily muzikály a lákaly mě už jako děvče. Když začal Dracula, hned jsem ho uměla… Ujížděla jsem na tom, ale s přibývajícími zkušenostmi mě život přivedl k metalu, konkrétně k symfonickému metalu. Zpívala jsem v kapele Nightwings věci od kapel jako Nightwish nebo Within Temptation, což je srdcovka. Miluju to! A pak jsem přešla ke kapele Garant, kde jsme hráli melodický power metal. Vše to byly autorské skladby i autorské texty v češtině. Kdybych to měla zjednodušit, potřebuji se vyřádit tak, jak mě fanoušci znají, na pódiu v kůži s pořádnými bicími za zadkem, ale pak zase jindy být za »princeznu« v krásných šatech a zpívat romantické songy či duety.

Vyhledáváte protipóly i v životě?

Líbí se mi víc stylů, ale v životě jsem spíše konzervativní. Mám ráda klid a jsem vděčná, když můžu být doma a mít pohodu a harmonii. Bohatě mi stačí vyřádit se na pódiu, v běžném životě vyhledávám klid.

Chtěla jste být zpěvačkou už jako malá holčička, nebo jste toužila být třeba princeznou, jak to má nejedna dívka?

Princeznou? Kdepak, já chtěla být už odmalička zpěvačkou. Jakmile jsem otevřela pusu, už jsem zpívala (smích)!

A kdy jste začala zpívat na veřejnosti?

Na nějakou úroveň jsem se dostala na základní škole, když jsem v sedmé třídě úspěšně absolvovala konkurz do prvního studentského muzikálu Zlatá rána. Dělal ho v Českých Budějovicích Václav Brom a byl to opravdu vrcholový start. Koncertovali jsme po celé republice i dvakrát nebo třikrát týdně, dvě až tři představení denně. Ráda na to vzpomínám, vystupovala tam řada aktivních úspěšných zpěváků – například Lukáš Písařík, operní pěvkyně Jana Šrejma Kačírková a nebo také, a to je určitě kuriozita, Adam Vojtěch.

Pak jsem se dostala do Prahy, a když už jsme mluvili o těch různých stylech, zpívala jsem ve dvou folkových kapelách. Bylo to hezké období, ale já měla životní sen. Pro někoho je cílem mít Slavíka. »Pošleš mi hlas, viď?« Já jsem v tomhle v pohodě, mně vždycky lákaly lodě. A miluju zaoceánské lodě. Fascinovalo mě cestování po světě pod bílými plachtami, kde zpěvačky vstupují v těch róbách a v záři reflektorů. Dalibor Janda mě tehdy seznámil s úžasným textařem Janem Krůtou a ten mě doporučil panu Hromádkovi, který zrovna hledal zpěvačku na loď. Poslechl si mojí nahrávku a hned mi volal, jestli bych nechtěla jet. Řekla jsem samozřejmě »ano«. Těšila jsem se na tu zkušenost!

Takže další malý zázrak…

To byl velký zázrak! Splnil se mi velký životní sen!

Kolik času jste na lodi trávila? A máte i nějakou pěknou »mořskou« historiku?

Plulo se od podzimu do jara, takže celou zimu člověk strávil v teple. Protože jsem teplomil, bylo to ideální. Mezi hosty se objevila spousta zajímavých lidí, od cestovatelů přes známého spisovatele. Někteří na lodi trávili i měsíc. A zážitky? Těch byla spousta! Například po měsíci plavby u mě došlo k vyčerpání organismu v důsledku změny stravy a podnebí. Ale to se jednoduše vyřešilo kapačkou plnou vitaminů a minerálů. Vedle mě ležel kapitán a říkali jsme, že máme stejný problém. Zajímavé je, že mě to potkalo i po návratu u nás doma…

Naštěstí nemám mořskou nemoc, protože párkrát jsme zažili fakt pěkné bouře! Skutečně se i přestávalo pracovat a zavíraly se horní paluby. Kupodivu jsem se nebála, důvěřovala jsem kapitánovi (úsměv). A taky jsme zažili piráty…

Piráty? To se stávalo ve středověku, ne?

Oni existují moderní piráti. Bývají například u Suezského průplavu, když velké lodě čekají na povolení. Naštěstí jsme měli skvělou ochranku, která to včas odhalila, a nic vážného se nestalo. Samozřejmě si nesmíte představovat, že by ti piráti měli šavle jako ve středověku. I když – dnes jsou horší zbraně, že…?

A taky se k nám chtěl nalodit jeden migrant. Posádka ho zachytila, jak šplhal po laně. To bylo taky zajímavé!

Proč jste se zpíváním na lodi skončila, když to byl ten splněný sen…?

Protože jsem se zamilovala a kvůli vztahu tady už zůstala.

A přesuneme-li se do současnosti, co máte v plánu v krátkodobém horizontu? Samozřejmě pracovně…

Určitě chystám nové projekty, jde mi to tak nějak shůry. V plánu je nový sólový singl, na němž budu spolupracovat s Patrikem Bartkem, kytaristou od Marka Ztraceného. Na to se moc těším. Stejně jako na další projekt na jihu Čech, kde bude víc umělců a časově to bude situováno na podzim. Prozrazovat víc ale zatím nebudu…

Při působení v kapele Garant jste figurovala i jako manažerka skupiny. Jak to chodí dnes v rámci vaší sólové dráhy? Dohadujete si vystoupení rovněž sama?

Koncerty jsem dohadovala tehdy, platí to i teď. Naštěstí jsem v branži už dost dlouho, tak jsem v povědomí organizátorů. Zavolají mi a pozvou mě. Například tento týden na skvělou akci v Betlémské kapli v Praze, kde jsem zpívala nejen singl Správnej vítr, ale i duet s muzikálovým zpěvákem Jaroslavem Parčim Přísahám, že jsem to já. Původně to nazpívali Andrea Bocelli a Céline Dion pod názvem The Prayer. S Jaroslavem Parčim to nebyla první spolupráce, například se mnou zpíval na vánočním koncertu na jihu Čech, který jsem pořádala, dále se chystáme na natáčení dalších duetů. A ta akce v Betlémské kapli je úžasná. Už jsem s ní měla zkušenosti z minula a jsem nadšená, že se může takto konat.

Řeč byla o muzikálech, s nimiž máte řadu zkušeností. Co myslíte, není jich ale už trochu moc?

Myslím si, že tam záleží, jakým je kdo příznivcem muzikálů. Mně se moc líbí. Snoubí se tam tanec, herectví a zpěv, takže je to vlastně nejobtížnější forma. Ráda podpořím každý muzikál, jezdím se na ně i dívat a mám v nich spoustu přátel a kolegů.

Není to tak dávno, co byla veškerá divadelní a koncertní představení na téměř dva roky utlumena nebo zcela zakázána. Jak jste tu dobu nesla?

Velmi těžce. Nejdřív byly zakázány velké koncerty, tak jsme si říkali, že se vrátíme do malých prostor ke komorním vystoupením, třeba jen s kytaristou. Tehdy jsem zpívala s Garantem a měla řadu dalších soukromých projektů, tak jsme se snažili přizpůsobit nařízením. Jenže pak zarazili i malé koncerty a do toho jsem se ocitla v háji i se svojí další profesí – mám totiž kosmetické a nehtové studio. Vystudovala jsem právě tento obor a je to pro mě velký relax i odpočinek. Říkám, že jsem zpívající kosmetička. U mě se dámy v salonu nenudí. Spousta z nich jsou mé fanynky a nutí mě zpívat, takže u nás v salonu je kolikrát pěkně veselo! Baví mě to, a tím hůře jsem nesla to těžké období. A o to více jsem se těšila, až budeme zase moci zpívat a dělat vše, co máme rádi.

Při všech zkušenostech, co máte, musíte stále trénovat hlasivky, nebo už to zpívání jde, takříkajíc, samo?

Hlasivky jsou sval, a tudíž je musíte trénovat – ideálně denně, a když ne, tak aspoň obden. Musíte se pořád zdokonalovat, což bylo patrné právě v tom covidu, o kterém jsme se bavili. Jak člověk trochu polevil, hned to bylo znát. Rozsah se může zkrátit a není to ono. Hlasivkám se najednou tolik nechce…

Jak tedy doma trénujete? Před zrcadlem? Nebo ve vaně?

Já mám doma aparaturu. Pustím si základy muziky, rozezpívám se a pak zpívám, jak já říkám, soukromé koncerty pro přítele. Má je moc rád a poslední dobou si stěžuje, že trénuju, když on zrovna není doma. Občas si uděláme soukromý hudební večer, jak říkáme. Mám v partnerovi krásnou a velkou podporu. Doprovází mě, jezdí na koncerty a zbožňuje je.

Co je pro Kateřinu Kovářovou ten největší relax? A přiznám se, že nechci slyšet »zpěv«…

Tak to bude těžké! Ale krásný relax je sednout si na terasu, dát si kafe a pustit si příjemnou muziku, když už tedy nemám mluvit o zpívání (smích). Ráda trávím chvíle s rodinou nebo s přáteli. Zbožňuju wellness, moře nebo cestování na motorce, které si užíváme s přítelem a spolu takhle jezdíme i na dovolené do zahraničí.

Řídíte také motorku?

Ne, já jsem baťůžek (smích). A řeknu vám jednu raritu. Já na motorce i spím. Jak to krásně houpá, tak se mi často podaří i usnout…

A co auto? Řídíte ráda? A co při tom posloucháte za muziku?

Velmi ráda řídím! A hudba? To záleží na náladě. Někdy potřebuji energické věci – rockové nebo metalové – a jindy se musím zklidnit, třeba když jedu v noci na pohodu nebo abych za volantem moc nedivočela, proto si pouštím klidnější písničky. Hlavně české. Ale často neposlouchám nic konkrétního, jen nějaké jihočeské rádio.

Co jako jihočeská patriotka nejvíce obdivujete na tomto kraji?

Přírodu. Žila jsem v Praze a bylo to super hlavně kvůli kultuře. Ale teď žijeme v malebné vesničce Římov u Českých Budějovic a tam je božský klid! To spojení s přírodou je pro mě nejvíc!

Máte nějaký nesplněný profesní či soukromý sen?

Těžká otázka. Snů má člověk více, z různých sfér. Profesně to určitě je sólové album, na kterém začínám pracovat, a věřím, že se mi brzy splní. A i v osobním životě se člověk může lecčeho dočkat. Ještě to není na prstě, tak třeba to i přijde (smích).

Petr Kojzar

FOTO – archiv Kateřiny Kovářové