Iveta byla záhadná a nevyzpytatelná, seriál má chyby, říká producent a skladatel Petr Hannig

Hudební skladatel a producent Petr Hannig byl u samotných začátků kariéry jedné z nejúspěšnějších a zároveň nejkontroverznějších českých zpěvaček poslední doby – Ivety Bartošové. Devítidílný seriál v hlavní roli s Annou Fialovou, který momentálně běží na televizi Nova, podrobil kritice, protože v něm jsou faktické chyby. Dalo se vlastně tragickému osudu trojnásobné Zlaté slavice předejít? A v jakém momentě zřejmě nastal onen bod zlomu, kdy to s jednou z nejtalentovanějších českých umělkyň poslední doby začalo jít až tak z kopce, že si ve 48 letech lehla na koleje a spáchala sebevraždu? Následující rozhovor objevitele českých hvězd Petra Hanniga pro iportaL24.cz nabízí originální pohled…

Po zhlédnutí prvního dílu Ivety jste napsal poměrně kritický blog na iDnes.cz. Proč? Přece si musíme říci, že to není tzv. pravdivý a autorizovaný životopis, ale do značné míry fikce, navíc velmi dobře sledovaná…

Ano, je to fikce, to je jedna věc, ale musíme zmínit i tu druhou, že tam figurují pravá jména. A když už je někde použijete, tak to nemůže být úplná fikce. Musí se opírat o pevné body historie. Může tam být upraveno cokoliv – láska, přátelství nenávist… – ale kdo byl první, druhý nebo třetí, kdo dostal čestné uznání, to tam musí sedět už jen z toho důvodu, že je to dohledatelné na Wikipedii.

Ale to tam u první soutěže Mladé písně Jihlava přece bylo…

Jenže špatně! Protože Palo Habera nevyhrál, ale byl třetí. Vyhrála Ingrid Kalmanová, protože to tak zkrátka fungovalo… Kdo byl ve skupině, kterou vedl Jindřich Brabec, tak vždycky zvítězil, takže to bylo stejné i v onom roce 1983. I když mi bylo jasné, že Ingrid nikdy publikum nezaujme. Druhý skončil Petr Sepeši, to bylo evidentní, a třetí Palo Habera. Cenu diváků získala Petra Zámečníková, a ne Iveta Bartošová, jak jsem to psal i na svém blogu.

Iveta dostala čestné uznání poroty, a umístila se čtvrtá. To čestné uznání jí svým způsobem pomohl zařídit Pavel Vaculík, který byl rovněž členem poroty, a bylo mu jí líto, že by odešla s prázdnýma rukama.

Dalo by se říci, že byl v porotě snad jediným hudebníkem, jinak tam figurovali členové Ústředního výboru SSM a tak dále. Muzikantů se jaksi nedostávalo, tudíž logicky málokdo dokázal odhalit budoucí velikost Ivety. Protože špičkový hlas má hodně lidí. Ale já u ní už tehdy, když jí bylo sedmnáct let, něco vycítil. Něco navíc. Byla to jakási záhadnost v jejím zpěvu. To zpívání bylo tak nádherné a andělsky čisté.

Měl jsem ji ve své lektorské skupině, když přijela se svými rodiči. Byla výborně připravená, a zatímco u ostatních jsem jejich projev upravoval, u ní to nebylo vůbec třeba. Protože to by znamenalo ji zglajchšaltovat. Přivezla si píseň Tisíc obyčejných věcí. Měla krásnou výslovnost a nebylo u ní co upravovat. Volal mi tehdy Drahoš Volejníček, ostravský rozhlasový dramaturg orchestru ORO, jak jsem s ní spokojený, že on ji připravoval. Řekl jsem mu, že ta Iveta Bartošová je hotová, jenom vystartovat.

K jejímu talentu se ještě dostaneme, nicméně rád bych se zeptal na vztah Ivety s Petrem Sepešim. Sám jste se dotkl chyb v seriálu televize Nova a já bych se v této souvislosti rád zeptal, co jste říkal na vykreslení Sepešiho povahy. V televizním podání Vojtěcha Vodochodského působí jako sebevědomý a sebestředný floutek, a to i ve vztahu k Ivetě…

Petr měl opravdu velké ambice a sebevědomí, ale floutek rozhodně nebyl. Vezměte si, že přišel z Aše do Prahy a najednou ho všechny holky milovaly. Navíc Pražandy! Tady nemá láska prostor a uznejte jako chlap, s kým by to nezamávalo… No a do toho přijde děvče z hor, zamiluje se do něj a on je jejím prvním se vším všudy…

Vztah těch dvou byl shrnut v jednom slově. Petr jí říkal »Bobánku«.

Čili se cítil být nadřazenější ve vztahu k ní?

Ano, myslím, že ten vztah, který tam byl popsaný, byl asi v pořádku. Tohle mně nevadilo, mě rozčilovalo, že si nesehnali informace, když mluvili o jasných věcech. Že nevěděli, jak to opravdu bylo.

Teď mi například na Facebooku přistála anonce na nedělní dokument, který bude vysílán hned po seriálu Iveta – s názvem Málo mě znáš. Nevím, kdy to natáčeli, ale ptali se tam mimo jiné i Pavla Vaculíka, který zemřel v listopadu 2022, byl hodně nemocný a evidentně to vznikalo těsně před jeho smrtí. A on jim na otázku, kdy poprvé zaregistroval Ivetu, odpověděl, že v roce 1985. Ve skutečnosti to bylo v onom roce 1983, ale to mu nelze v jeho stavu vyčítat. Jenže já jsem ten, kdo u toho byl, a navíc mi obrovsky slouží paměť. Pamatuji si všechno. Ne že bych se tím chlubil, ale spousta lidí se tomu diví. Takže kdyby se bývali obrátili na mě jako vy, řekl bych jim, jak ty věci šly přesně za sebou.

Nicméně já bych se ještě zeptal na vztah Ivety Bartošové se sestrou Ivanou. V prvních čtyřech dílech byl vylíčen jako poměrně idylický. Ovšem všude se hovoří o tom, že ve skutečnosti tomu bylo právě naopak…

To souviselo s tím, že Ivana musela všechno dobývat, zatímco Ivetě se všechno dařilo. Dalo by se říct – mimovolně. Ona byla prostě požehnaná, já nevím, jak bych to řekl jinak. Do ní se zamilovávali nejenom ti chlapci, kteří ji měli ve svých skřínkách na vojně a kdekoliv jinde, protože ona byla pro ně vším, čistou a andělskou osobou, ale ji milovali i skladatelé jako Pavel Vaculík. Ale nemyslím to nějak přízemně. Zamilujete se do toho, co vytváříte, jako do svého dítěte. Vaculík a textař Honza Krůta tehdy stvořili dvojici, která zaujala celý národ. Absolutně. A nejenom jeden – de facto dva, Čechy a Slováky.

Petr a Iveta tenkrát byli všude a každý chtěl mít takové děti, jako byli oni dva, nebo vnoučata, pokud se na to podíváme očima prarodičů. Pro mladé lidi to zase byl vzor dokonalé lásky, kterou může milovat chlapec své děvče, nebo naopak dívka svého vyvoleného. Pro děvčata se Iveta stala vzorem, jak by měla vypadat, aby se do nich kluci zakoukali. Měla v sobě něco, co se nelze naučit.

A bylo to zcela evidentní v souvislosti s tím, nač se mě ptáte, tedy v porovnání s Ivanou, čili Vianou, které pak Pavel obrátil první dvě písmena jména. Zrovna nedávno jsem viděl nějaký klip z konce osmdesátých let, kde bylo vidět, jak se na pódiu strašně snaží. Jenže Iveta se nikdy snažit nemusela. Byla tak nějak samozřejmá. A i když třeba dělala těžké taneční kreace, tak se do toho nemusela nutit, ona měla všechno v sobě. Měla požehnání pro to, co dělá, a to bylo zároveň její prokletí.

V této souvislosti mě napadá jedno rčení – že pánbíček nám vždy někde přidá, a jinde ubere. Víme, kde Ivetě přidal, ale – kde jí ubral? Jaké správné slovo byste našel? Byla naivní?

Já nevím, jestli bych řekl »naivní«. Příkladem budiž můj kolega Pavel Vaculík, kterého jsem znal nejlépe a spolu jsme dělali na Víťovi Vávrovi nebo i Lucce Bílé, přičemž u Ivety s Petrem, kde jsme zase pracovali spolu, dělal hlavního producenta. Dostal životní ránu, když ho Iveta opustila. Nemyslím jako žena muže, protože oni spolu nic neměli, to by mi řekl. Stejně jako já jsem neměl nikdy nic s Lucií Bílou, ačkoli si to všichni myslí.

Pavel Ivetě zařídil všechno, i byt – v momentě, kdy už bylo po nešťastné smrti Petra Sepešiho. A ona odešla z toho nejvyššího piedestalu, kde byla s Petrem, s produkcí Vaculík, Krůta a Tanečním orchestrem Československého rozhlasu. Šla dolů k Petrovi Hejdukovi, který tehdy odešel od Olympiku a založil si skupinu Balet, kde nebyla vůbec lídrem, ale jednou ze tří…

Takže jak – byla nevyzpytatelná?

Asi tak. Když jsme se o tom bavili s Pavlem, říkal »člověče, ta Iveta je jako Kate ze Steinbeckova Na východ od ráje«. U toho Baletu byla jen krátce. Její hlas zní v hitu Hej pane diskžokej, a pak ji František Janeček získal pro Kroky a tam nazpívala podle mého soudu největší hit, který měl z mého pohledu i světové parametry. Ten samý Franta Janeček, který psal stále samé »haťa paťa, haťa paťa«, najednou napíše něco tak úchvatného! Protože Iveta to v něm vyburcovala.

S Ivetou Bartošovou jsem natáčel původní rozhovor jednou v životě. Psal se nějaký rok 2008, a když jsem jí řekl, že mě naprosto nezajímají její životní osudy, ale jen její hudba, odvětila: »Tak to bude pro mě balzám na duši.« Skutečně se tak bála novinářů, hlavně těch bulvárních? Protože i ve čtvrtém dílu seriálu Iveta do ní šili žurnalisté na tiskové konferenci nevybíravým způsobem, a to byl přitom počátek 90. let…

To je další věc, která se určitě neodehrála tak, jak ukazuje seriál. Tam jsou naprosto neuvěřitelné reálie – jako že novinářce na počátku 90. let uprostřed tiskovky zazvoní mobil. To by musel být větší než cihla. A taky tak těžký! To je jeden z mnoha nesmyslů v seriálu, ale mě především rozčílilo, že tam nebyla dokumentace, jaká má být.

Nebylo trošku škoda, že se Iveta po první seriálové sérii a smrti Petra Sepešiho stáhne do ústraní, pak jí zavolá Ladislav Štaidl a zazpívá budoucí hit Málo mě zná – a najednou střih, Iveta přebírá dalšího Zlatého slavíka. Není škoda, že se to nejúspěšnější hudební období Ivety Bartošové filmařsky takovýmto kvapem přeskočilo?

Ano, vyznívá to tak, že Iveta byla doma, zavolal jí Štaidl, zahrál jí do telefonu Málo mě zná a byla ruka v rukávě. Jenže v ten moment se o ni staral ještě jeden člověk a ten bude hrozně rád, že ho teď budu jmenovat – Tomáš Gottlieb, tanečník a jinak gay. K němu odešla od Pavla Vaculíka a možná to byl on, kdo jí doporučil ten Balet. Každopádně jí snad ale pomohl ke Krokům Františka Janečka, i když zde si nejsem jistý. Zda naopak neodešla ke Krokům proti vůli Tomáše Gottlieba. Osobně jej neznám a vím, jak to přesně bylo na úplném začátku až do smrti Petra Sepešiho. Dál už jsem pozorovatelem zvenčí.

Franta Janeček byl špičkový manažer a všichni zpěváci od Michala Davida, přes Milana Dyka, až po Jana Cézara, ho museli poslouchat na slovo, kdežto Iveta tam byla princeznička. Co si přála, to se stalo. To byl první krok k těm jejím Slavíkům. A samozřejmě klíčovou roli hrála píseň Léto. Já jsem Frantovi kolikrát říkal: »Kde jsi na to proboha přišel? Píšeš takové jednoduché věci, a najednou si vybrousil démant!« Ale tak to už chodí. V české populární hudbě není nic tak geniálního jako to úplně obyčejné Léto, které je zkrátka tak obyčejné, až je geniální. A Iveta to zpívá nádherně – tak čistě a tak záhadně. »Jenom jednou jsem to léto tančila«. To byl i švédský film, takový tragický. Jde vlastně o předzvěst toho, co se všechno stalo právě s Ivetou. Všeho, co dělala a jaká byla.

Víte, že se do ní zamilovávali i gayové? Jak byla čistá, oni ji milovali… Vím například o dvou špičkových zpěvácích, a jednoho dokonce zachránila před sebevraždou, aniž by o tom věděla. Její zpěv ho odradil od sebedestrukce. A tehdy to bývalo dvakrát složité. Společenský pohled na homosexuály byl zcela odlišný, i když to nebylo zakázané. Oni se skrývali tak jako vnitřně…

Dalo se podle vás tragickému osudu Ivety Bartošové zabránit? A ve který konkrétní moment se podle vás rozjel ten vlak, který už nešlo zabrzdit? Teď nemyslím ten reálný v Uhříněvsi, ale obrazný – rychlík, který se řítil až do nešťastného konce zpěvaččina života…

Já bych řekl, že se to stalo, když zahynul Petr Sepeši. Potom už to jelo. I když její kariéra šla nahoru, ona se vnitřně řítila dolů. Základem byla láska, kterou Iveta zažila. Byla to láska neopětovaná.

Víte, já jsem s ní nepřišel do styku tak, že by mě to nějak bolelo. Pavel Vaculík si pro ni zkrátka objednal tři písničky, tak jsem je napsal. Totéž Láďa Štaidl. Také mě poprosil o autorskou skladbu. Já napsal V záři reflektorů a docela mne potěšilo, že jedna velice dobrá současná zpěvačka mi řekla, že to je pro ni nejoblíbenější píseň z repertoáru Ivety.

Čili jsem se s Ivetou nesetkal producentsky, ale spíše jaksi vnitřně, přes toho Pavla Vaculíka, který nesl velmi těžce, když od něj odešla. I jej vyprovokovala k těm nejlepším věcem, což ona fakt dokázala u každého. Protože i Málo mě zná je pro Štaidla něco absolutně odlišného, než co dělal pro kohokoli jiného. Tam je láska slyšet se vším všudy.

Nemohu si v téhle souvislosti odpustit trochu provokativní dotaz. Nevyprovokovala Iveta Bartošová i vás k tomu nejlepšímu? Dodnes si myslím, že »Říkal jí, holčičko, to mi věř«, je jeden z vašich nejlepších refrénů k jedné z vašich nejpovedenějších písní…

Tehdy jsem se dozvěděl, že je Petr Sepeši po smrti. A okamžitě napsal tuhle písničku. A ano, máte pravdu, je to jedna z mých nejlepších. Proto mě mrzí, že Lucie Bílá, která ji nazpívala původně, zanevřela na všechno, co jsem pro ni dělal, kromě Neposlušných tenisek. Protože na ně nelze zanevřít. To je, jako kdyby Beatles nechtěli zpívat Yesterday. To nejde…

A tuhle píseň, kterou jsem napsal po smrti Petra Sepešiho, Lucka tak nádherně zpívá. Ona v sobě nemá tu záhadnost jako Iveta. Zato je velká profesionálka, takže jí uvěříte všechno, co nazpívala. A speciálně tahle písnička se jí pěvecky moc povedla. I proto mi není jasné, proč ji nechali vymazat z YouTube. Byla tam a už není. Nechápu to. Protože, jak jste řekl, v ten moment jsem byl opravdu vyprovokován k naprosto vnitřní skladbě. Původně se tato má píseň jmenovala To mi věř a text k ní napsal Miroslav Černý. Pak jsem ji přejmenoval na Říkal jí holčičko, což více vyjadřuje charakter písně.

Petr říkal Ivetě, že spolu dobydou svět. Pro něj avantýry, co měl, i snad včetně dítěte, opravdu nic neznamenaly. Ale pro ni jeho avantýry znamenaly hodně. Nejdřív tomu všemu nechtěla věřit, a když se to dozvěděla, tak ji to zlomilo. A definitivní zlom nastal po jeho smrti.

Potom už byla, řekl bych, v jakémsi rauši. Mimo reálný svět. A její velikost spočívala právě v tom, co se nedá naučit – že byla záhadná.

Petr Kojzar

FOTO – Voyo Original a archiv Petra Hanniga