Fialova vláda a »myslitelé« z Bruselu podporují nevyrábějící, zlobí se Jandejsek

Z rozhovoru s členem představenstva Agrární komory ČR (AK) Zdeňkem Jandejskem pro iportaL24.cz znovu vyplynulo, že řada evropských ekonomů a odborníků z různých hospodářských odvětví poukazuje na to, že neuvážené prosazování Zeleného údělu bez analýzy jeho dopadů je jednou z příčin současné energetické a ekonomické krize v Evropě, kterou válka na Ukrajině jen prohloubila.

České zemědělství se v současné době ocitá ve velmi vážné situaci. Co je příčinou tohoto stavu?

Po společenských a ekonomických změnách, které nastaly po roce 1989, jsme si zprvu mysleli, jak krásně se bude české zemědělství rozvíjet, zejména, až budeme mít možnost vstoupit do Evropské unie, kde se nám, českým zemědělcům, otevřou trhy. Jenže situace se začala vyvíjet jinak, než jaké byly naše představy. Začalo to tím, že jsme již na počátku 90. let minulého století zaznamenali, jak se postupně snižují stavy hospodářských zvířat, tedy skotu, prasat a drůbeže. Úměrně s tím klesala i produkce masa, ať již hovězího či zejména vepřového a drůbežího.

Dalším mezníkem byl rok 2004, kdy jsme s dalšími středoevropskými a východoevropskými státy vstoupili do EU. Tehdy se proces snižování počtu hospodářských zvířat urychlil. Je sice pravda, že na základě iniciativy tehdejšího vedení AK, asi tak před deseti, dvanácti lety, se proces úbytku hospodářských zvířat o něco zpomalil, dá se však říci, že pokles živočišné výroby u nás i nadále pokračuje.

Jedna z příčin tohoto stavu spočívá v tom, že maloobchodní prodej u nás postupně ovládly obchodní řetězce, které raději našim spotřebitelům nabízejí zboží, jež pochází ze zemí původní EU15, nyní EU14, než aby prodávali potraviny českých zemědělců.

Další příčinou byl vstup ČR do EU, kdy tehdejší česká vláda nedokázala při jednáních s Evropskou komisí vyjednat slušné a odpovídající podmínky. Přitom například Poláci si je při jejich vyjednávání dokázali zajistit mnohem lepší než ČR.

Takže, dá se říci, že západoevropští farmáři mají mnohem vyšší dotace, ať již jde o prostředky EU, ale i národní dotace. To jim právě umožňuje dodávat na pulty svých supermarketů a hypermarketů potraviny západoevropských farmářů za ceny, které jsou pod úrovní výrobních nákladů. Tedy za nižší ceny než od českých zemědělců. Přirozeně nás to trápí, ale český zákon o významné trní síle, který by měl narovnat dodavatelsko-odběratelské vztahy, je oproti obdobným zákonům v západoevropských zemích, bezzubý.

V poslední době měla AK spolu se Zemědělským svazem ČR řadu vážných připomínek k zemědělské politice EU. Proč?

Již před časem se ve světě, tudíž i v Evropě, začaly objevovat myšlenky na záchranu naší planety před znečištěním ovzduší, a to zejména tím, že se zabrání úniku CO₂ do ovzduší. Je to krásná myšlenka, ale vše se musí dělat v kontextu toho, aby se jejím razantním a příliš urychleným prosazováním nenarušily podmínky dalšího ekonomického vývoje společnosti. Po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 se nově ustavená Evropská komise vydala cestou, že Evropa napomůže tomu, aby se zlepšilo životní prostředí ve světě. Proto vznikl ambiciózní plán, to je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Komise jej nazvala Zeleným údělem, anglicky Green Deal. Problém spočívá v tom, že ho, aniž by k tomu existovaly nějaké dopadové studie, začala příliš razantně prosazovat nejen v hospodářské politice EU, ale i ve všech sférách lidské činnosti.

Hlavní principy Zeleného údělu se promítly i do nové Společné zemědělské politiky (SZP) EU na léta 2023 až 2027. Co z toho plyne pro evropské, potažmo české zemědělství?

Nejprve k tomu musím podotknout, že již tehdy, když v letech 2019 až 2021 vznikal projekt EU nazvaný Green Deal, řada zemědělských odborníků, nejen u nás, ale i v Evropě či dokonce ve světě, poukazovala na to, že jeho nepromyšlené prosazování může přinést do evropského zemědělství značné problémy. Například tím, že omezování běžné zemědělské produkce, a to ve prospěch ekologické zemědělské výroby, způsobí, že se v Evropě sníží objem vyprodukovaných potravin, což povede k tomu, že se potraviny do EU začnou dovážet ze třetích zemí, a to za mnohem vyšší ceny a v nižší kvalitě.

Ostatně, potvrdila to i odborná studie Ministerstva zemědělství USA, která vznikla v průběhu roku 2020. Následně to potvrdily i studie několika evropských univerzit. Podle studie amerického ministerstva zemědělství bude uvedení Zeleného údělu do praxe v evropských zemích znamenat snížení zemědělské a potravinářské produkce až o 15 %. Dále snížení vývozu potravin o pětinu. Hrubý příjem evropských zemědělců by přitom klesl až o 16 %. Takže studie skutečně dala za pravdu těm, kteří na některé aspekty nesprávně nastaveného Zeleného údělu poukazovali již dříve.

SZP EU na léta 2023 až 2027 je ale závazná pro všechny členské země EU. Jak se to projeví v českém zemědělství?

Na podzim roku 2021 vydala Evropská komise příkaz, aby se základní principy této nové SPZ EU promítly i v národních Strategických plánech SZP jednotlivých členských zemí EU. Co se však nestalo, pokud jde o Českou republiku? Nová česká vláda, která vznikla na sklonku roku 2021, neodsouhlasila původní materiál, který vypracovala předchozí vláda s tím, že obsahoval řadu kompromisních prvků, jež zmírňovaly některé příliš negativní dopady SZP EU do českého zemědělství. Tato vláda ho nechala v průběhu ledna 2022 od základu přepracovat, načež nejen, že řadu negativních dopadů SZP EU pro české produkční zemědělství do Strategického plánu SPZ pro ČR zapracovala v původním znění, ale v některých aspektech, je i prohloubila.

Proto AK, spolu se Zemědělským svazem ČR, uspořádala v loňském roce dvě protestní akce v Praze a současně i několik protestních jízd zemědělské techniky po celé republice. Jenže současná vláda zůstala vůči oprávněným požadavkům našich produkčních zemědělců hluchá.

Jaké negativní důsledky pro české zemědělství přinese toto znění Strategického plánu SZP pro ČR, na rozdíl od toho předešlého?

Dá se říci, že čeští produkční zemědělci, oproti konkurenčním západoevropským farmářům, budou velmi výrazně poškozeni v boji o evropský, potažmo i světový trh. Mimochodem, nejzávažnějším negativním opatřením je to, že střední a velké zemědělské podniky musí od 1. ledna 2023 převádět 23 % svých evropských dotací na podporu malých zemědělců, jak to předepisuje EK. Přitom oněch 23 % je v EU nejvíce, v ostatních zemích EU se to pohybuje na úrovni cca 10 %. Právě to střední a velké zemědělské firmy citelně ekonomicky oslabí.

Načež tuto část jejich podpory dostanou na prvních 150 hektarů zemědělci, kteří se většinou zabývají extenzivní zemědělskou výrobou s minimální produkcí. Pokud se někdo z nich angažuje v živočišné výrobě, vzhledem k relativně malému množství jeho vlastní produkce ji prodává většinou na tržištích či ze dvora. Případně několik z nich zásobuje i malé prodejny v okolí. Právě proto produkční zemědělci poukazují na to, že střední a velké zemědělské firmy produkují potraviny pro většinu občanů v naší zemi.

Jak se projevuje, že české zemědělství zaznamenává neustálý pokles živočišné výroby?

Jak? Vypovídají o tom čísla, která máme k dispozici. Například pokles produkce vepřového masa je tak výrazný, že jsme v současnosti na úrovni 35 % vlastní soběstačnosti. Značný je i pokles produkce vajec, který je u nás na úrovni 50 až 60 %. Velmi složitá situace je i u ovoce a zeleniny. Vždyť každý rok přicházíme o 3000 – 5000 ovocných stromů. Pokud jde o jablka, podle ovocnářů hrozí, že během několika let se u nás nebudou žádná tuzemská jablka pěstovat. V případě zeleniny se nacházíme v obdobné situaci.

Když jsem se před chvílí zmínil o tom, že naši produkční zemědělci to mají z hlediska konkurenceschopnosti s těmi západoevropskými mnohem těžší, jde o to, že se k nám dovážejí potraviny z EU za ceny pod výrobními náklady. V případě dovozu ze třetích zemí jde pro změnu o ceny dumpingové.

Jaké vhodné řešení navrhujete?

Řešení této situace samozřejmě existuje. Především, je nutné ihned zastavit implementaci právě té části programu Zeleného údělu, která přenáší do českého zemědělství určité negativní aspekty.

Dalším, podle našeho názoru rozhodujícím řešením musí být přepracování Strategického plánu SZP na léta 2023 až 2027, a to směrem k jeho původnímu znění, jak jej vypracovala předchozí vláda. Produkční zemědělci si skutečně myslí, že nebude-li Strategický plán SZP takto přepracován, za několik let se u nás nebudou potraviny, původem z živočišné produkce, vyrábět.

Proč tomu tak je?

Protože současná česká vláda, ve stejném duchu jako »myslitelé« v Bruselu, podporuje ty, kteří nic nevyrábějí.

Takže, pokud jde o Zelený úděl, dalším důležitým opatřením pro záchranu českého zemědělství by bylo zrušení podpory extenzivních činností v zemědělství. Mám na mysli to, že někteří malí zemědělci, kteří nic neprodukují, protože na svých pastvinách chovají jen koně a nikoliv skot, prakticky dostanou stejné peníze, jako ti, kteří naopak produkují potraviny či jiné zemědělské produkty. Je to dáno tím, že na hektar zemědělské půdy je určena stejná finanční suma, ať už na svém pozemku produkujte či nikoliv.

Ke Strategickému plánu SZP ještě musím dodat, že EU, a zároveň i českou vládou, je výrazně propagováno ekologické zemědělství. Přitom vám každý zemědělský odborník řekne, že v rámci ekologického zemědělství se vyprodukuje méně potravin – až o 50 %. Přitom EU nařídila výrazně zvýšit procenta zemědělské půdy právě pro ekologické zemědělství. V ČR je v současné době 17,6 % půdy v ekologickém režimu, přičemž jeho produkce činí jen 1,5 % z celkové zemědělské produkce u nás. Ale záměrem současné vlády je rozšířit ekologické zemědělství na 25 % plochy, což bude znamenat další pokles výroby potravin pro náš trh a s tím spojený zvýšený dovoz potravin ze zahraničí.

Co by pomohlo českému zemědělství kromě přepracování Strategického plánu SZP?

Prvním takovým opatřením by mělo být přijetí zákona o ochraně půdního fondu. Měl by být v souladu s obdobnými zákony, které mají přijaty jiné země EU, například Francie a Německo. Tam si totiž svoji zemědělskou půdu velmi dobře hlídají, aby jim, na rozdíl od nás, zbytečně neubývala, například na stavby skladů pro velkoprodejny apod.

Podle nás, produkčních zemědělců, je potřeba přijmout novelu zákona o významné tržní síle, která by byla v praxi opravdu účinná. Dvě novely, které byly zatím přijaty, přičemž ta poslední na podzim loňského roku, ve skutečnosti nic řeší. Mám tím na mysli narovnání dodavatelsko-odběratelských vztahů. Novela, kterou my požadujeme, by měla být ve stejném duchu a znění, jako jsou obdobné zákony, které platí v jiných zemích EU. Nejlepším příkladem jsou zde Francie a Německo.

Jde nám o to, aby se nastavila odpovídající rentabilita výroby a prodeje, a to v celém řetězci zemědělství – potravinářství – obchod.

Někteří obchodníci tvrdí, že je to právě zemědělství, které výrazně zdražuje ceny potravin u nás, je to pravda?

Není! Vždyť ceny potravin pro spotřebitele určují obchodníci. Potvrzují to i jejich marže ve výši desítek procent, v některých případech i 100 %. Stačí k tomu uvést jen několik málo příkladů. Například brambory se v současné době od zemědělců prodávají maloobchodu za 5 až 6 korun za kilogram, zatímco spotřebitel si je koupí za 20 až 27 korun, přičemž někde se může objevit třeba i 30 korun za kilo. S takovýmto výčtem rozdílů cen by se dalo pokračovat i u dalších potravin.

Proto, jako produkční zemědělci, navrhujeme, aby zemědělství mělo rentabilitu na úrovni 8 až 10 %, potravinářství ve výši 5 až 6 % a obchod, kde se umisťuje zboží jen do regálů, tak by měl mít rentabilitu kolem dvou procent. Vždyť když si vezmete miliardové obraty, které mají některé řetězce za rok, musí na tom obchod pořád vydělávat horentní sumy.

Zatím jste hovořil především o tom, jak se projevuje nová Společná zemědělská politika EU na léta 2023 až 2027 v českém zemědělství. Ale co nutnost přesměrování národních podpor?

Ano, ty se také, obdobně jako evropské, u nás rozdávají i těm, kteří nic neprodukují, jak již to nastavila Společná zemědělská politika EU. Národní podpory by stejně jako podpory z EU měly směřovat do živočišné výroby, zejména do produkce vepřového a drůbežího masa a také na pěstování ovoce a zeleniny.

Kdyby se národní podpory takto přesměrovaly, pomohlo by to ke zvýšení zemědělské a potravinářské výroby u nás. V návaznosti na to by se mohla také zvýšit i naše soběstačnost v mnoha základních komoditách, což náš stát potřebuje. ČR by díky vyšší zemědělské a potravinářské výrobě získala další prostředky do státního rozpočtu, ať již ve formě DPH či sociálního a zdravotního pojištění. Rovněž daň z příjmu není zanedbatelná.

Druhým výsledkem by bylo snížení dovozu potravin ze zahraničí. Mimochodem, kdyby odpadl dovoz potravin napříč Evropou, třeba ze Španělska, snížily by se i emise vypouštěné do ovzduší.

Podle nás, produkčních zemědělců, jsou dotace v zemědělství velmi výrazným pokřivením obchodního trhu. Protože kdyby nebyly, ukázalo by se, kdo je nejlepší výrobce potravin. Jenomže tento záměr je za současného stavu EU prakticky neproveditelný. Musíme tedy vycházet se situace, jaká je.

(svo, zmk)