Nahé lidské tělo jako umělecké dílo? Proč by ne? Jde o záležitost obdivovanou (a zároveň zatracovanou) už po staletí. V průběhu času se zároveň umělecké hranice posouvají, což bylo o to markantnější s vynálezem fotografie. Co jsou ještě akty, a co již pornografie? A kam jsou známé osobnosti, ale i fotografové ochotni zajít pro peníze? Vydalo se umění správnou cestou, nebo se ocitlo na scestí?
Akt je esteticky pojatý záznam nahého lidského těla. Může jít o dílo malířské, sochařské nebo fotografické. Na rozdíl od pornografie není cílem aktu působit na pohlavní pudy člověka, ale sledovat čistě výtvarné hodnoty. Hranice mezi pornografií a aktem je nestálá, odvíjí se od kulturních a náboženských zvyklostí společnosti i od osobních zkušeností diváka…
Potud definice internetové Wikipedie. Jenže – co když se nespokojíme s vágním oddělením obou termínů a se slovy o »nestálé hranici«? Pak musíme zapátrat po konkrétních autorech a konkrétních modelkách.
Jak již bylo řečeno, s tématy aktu pracují malíři a sochaři již po staletí. Mezi nejznámější umělce, kteří neváhali umělecky ztvárňovat nahé lidské tělo, patří například Michelangelo Buonarotti, Albrecht Dürer, Pierre-Auguste Renoir, Henri Matisse, Gustav Klimt, Auguste Rodin a další.
S vynálezem fotoaparátu přišla pochopitelně i snaha zachytit estetický prožitek nahoty na snímku, tudíž vděčněji. S tím, jak se uvolňují mravní hodnoty, přišla nadprodukce fotografické pornografie. A tady je třeba hledat první klíčový rozdíl mezi estetickým cílem na jedné straně a snahou vyvolat sexuální reakci jako takovou na straně druhé. Totiž v samotném záměru autora! Pokud on sám fotil mužské či ženské přirození, aby bylo co nejnaturalističtěji znázorněno, sledoval očividně druhý záměr. Pokud se snažil najít vlastní pohled na erotično, spadá do první uvedené »škatulky«.
Průkopníci s foťákem
Za průkopníka fotografie aktu lze považovat Eadwearda Muybridge (1830-1904), který studoval a dokumentoval pohyb ženského i mužského těla a na vědecké bázi spolupracoval s lékaři a fyziology. Jeho vrstevníci propojovali fotografie s malířskými postupy. Například anglický fotograf Henry Peach Robinson (1830-1901) si ke svým fotografickým kompozicím dělal nejdříve kreslené náčrtky, podle nichž pak fotografoval postavy.
Zlatou érou erotické fotografie byl počátek dvacátého století, ovšem právě s rozmachem tohoto druhu umění přišly i první mantinely. Erotické časopisy musely být vždy dodávány nebo prodávány v zapečetěných obálkách, navíc stáří modelů mělo být vždy uvedeno u fotografie. Zajímavé je, že stačil právě údaj o věku – a bylo vymalováno. Že se občas objevily čtrnáctileté dívky, nikdo neřešil – hlavně že všichni věděli, kolik jim je. Dnes by autoři podobných snímků pravděpodobně skončili u soudu…
Jejich předchůdcem byl pařížský fotograf Félix-Jacques Moulin, který si dokonce otevřel vlastní obchod se snímky mladých dívek ve věku od 14 do 16 let. V roce 1851 mu byly jeho práce zabaveny a on putoval na jeden měsíc za »katr« za »tak obscénní snímky, že i vyslovení jejich titulů by bylo spácháním obscénnosti…«
Cenzura. A co bylo dál?
Ještě koncem prvního desetiletí začala vládnout cenzura. Nahé obrázky byly retušovány, modelkám se dodatečně přidávaly podprsenky a kalhotky, což trvalo až do začátku 70. let. V některých zemích (především silně nábožensky založených) je erotická fotografie zakázána dodnes.
De facto opozicí k erotice a pornografii se stala díla pozdějších novodobých fotografů, jakými byli například Edward Weston, Ruth Bernhard či Jerry Avenaim, kteří dávali přednost zobrazení linií a křivek těla jako umělecké vyjádření.
Hlavně s rozmachem internetu a videa ale začala koncem minulého století získávat jednoznačně navrch pornografie. Na snímcích se objevují modely s přehnaně výraznými pohlavními znaky, erotické pomůcky i samotný sexuální akt. Modely a modelky se vyhranily – na jedné straně fungují pornoherečky a pornoherci, a na druhé ostatní známé tváře, které se živí jiným způsobem, a buď svolí nebo nesvolí k nafocení odvážných snímků. A pokud platí varianta A, totiž že na nabídku kývnou, rozebírá se jejich krok ještě drahnou dobu, nejen v bulvárním tisku.
Nejznámějším tuzemským příkladem tohoto století je bývalá Miss České republiky Diana Kobzanová, dnes moderátorka. Už je to stěží uvěřitelných 22 let, co byla tehdy devatenáctiletá blondýnka s mírami 90-62-92 v brněnském Boby centru korunována tuzemskou královnou krásy. O pár měsíců později však o titul přišla kvůli tomu, že nafotila sérii ryze pornografických snímků pro pánský časopis Leo. »Udělala jsem to pro peníze,« komentovala své fotografie, které sice na první pohled vypadaly umělecky, ale jejich prvotní účel byl přirozeně úplně jinde. Nenašel se jediný kousek Dianina těla, který by zůstal tajemstvím…
Kobzanová dokonce přišla o titul a tehdejší ředitel soutěže Miloslav Zapletal po ní navíc požadoval omluvu a vyplacení odškodného – jeho nároky ale soudy po dlouhých tahanicích odmítly. Zapletalovi navíc v kontroverzním ročníku přidělala vrásky i druhá vicemiss Andrea Vránová, jíž kvůli fotkám v časopise Playboy uložil pokutu 100 tisíc korun. Agentura totiž tenkrát uzavírala s každou finalistkou soutěže smlouvu popisující, jak se má dívka, která se stane Miss nebo v klání jinak uspěje, chovat. No a v jednom z článků se uvádělo, že dívka nejméně tři roky po skončení soutěže nedá svolení, aby byly zveřejněny její obnažené fotografie.
Prostředek propagace i milostné zpestření
Zajímavé je, že právě Kobzanová byla – i díky slavným fotografiím z Lea – jednou z nejznámějších »missek«. V poslední době se však rozmohly akty i ve světě sportu či kultury. Chcete zpopularizovat, dejme tomu, ženský fotbal? Pak stačí, když se tým hráček svlékne před objektivem. Hodláte zpropagovat divadlo? Pak nafoťte odvážný kalendář a hlediště se vám zaplní, jak byste snad ani sami nedoufali. Dají se takto vybrat i solidní peníze na charitu. A nebo chcte upozornit na nešvar dnešní doby – třeba výrobu kožešin? Pak se svlékněte, dejte si norkovou šálu kolem krku – a jinak už můžete být, jak vás pánbíček stvořil.
Odhalené bývají i politické aktivistky. Vzpomeňme například na to, jak při pěti lety polonahá žena dorazila do volební místnosti, kde odevzdal svůj hlas v prezidentské volbě budoucí vítěz Miloš Zeman.
Oblečení, o kterém by legendární Vlasta Burian zřejmě kdysi prohlásil, že toho má na sobě víc, když jde do vany, nosí rádi příslušníci menšin na svých pochodech. Sice jen těžko chápat, proč upozorňovat na to, že mám určitou sexuální orientaci, a zvláště takto, když do toho de facto nikomu nic není, ale budiž. I taková je dnešní doba…
A erotické filmy? Pokud nejsou prvoplánové, jak o tom již byla řeč, vesměs se stávají legendami. Vezměte si takový Základní instinkt. Nebo Kubrickovu Spalující touhu. Či aktuálně nejnovější, dvoudílnou Nymfomanku, která má dokonce dvě verze – cenzurovanou a necenzurovanou. Takové jsou ostatně i mnohé videoklipy – například kapela Rammstein má dvojí variantu skladby Pussy. Ano, v té necenzurované je vidět naprosto vše…
Erotické filmy mohou být i prostředkem milostné předehry či sexuálního zpestření pro páry, případně řešením citového osamění pro ty nezadané. V prvním případě je ale problém, že ženy většinou vyhledávají »soft« verze, kdežto muži preferují naturálnější sex, který většinou v běžném životě nemá své místo. Ostatně se ne nadarmo říká, že zatímco romantické filmy jsou pohádkou pro ženy, porno je pohádkou pro muže.
Co dodat? Máme být příliš upjatí a bigótní? Nebo nechat nahlédnout všechny bezmála až do své ložnice či – obrazně řečeno – hledět do ložnic těch druhých? Asi platí, že zlatá střední cesta je vždy nejlepší. I právě proto, abychom dnešním dětem právě díky sexuální otevřenosti současné doby nepřipravili nějaké to trauma, nebo jim nezkrátili období nevinného dětství plného her a bezstarostnosti. Něco takového u erotického umění nehrozilo. U pornografie ano…
Marcela Špičková
FOTO – TriStar Pictures, University St. Louis, wikipedia.org, pixabay
Proc péčko není umění? Nechápu…