Dvakrát při mně stáli strážní andělé, prozrazuje Jaroslav Sypal

Jaroslav Sypal je studnicí humoru. Nejen před kamerou nebo na jevišti, nýbrž i v reálném životě. Je milým, laskavým, ale hlavně zábavným vypravěčem, což poznáte i z rozhovoru pro iportaL24.cz. Věděli jste o něm, že dvakrát unikl smrti? Jaké veselé historky zažil s velikány českého herectví? A jaké skopičiny prováděli s kamarádem Zdeňkem Srstkou? Jaroslav Sypal, který v současnosti slaví v celé republice úspěchy s komedií Kšanda, jež má už téměř sto šedesát repríz, nebo s neméně oblíbeným představením Šest v tom, o sobě říká, že miluje humor, ale i absurdní situace, byť by byly z jiného těsta…

Vaše tchyně byla známou kartářkou. Věříte, že máme všechno předem dané?

Těžko říct… Rozcestí… Několik cest… Několik možností… Podle čeho zvolit tu správnou? Intuice? Osud? Souhra náhod… Ne, na náhody nevěřím! Co mě čeká na konci cesty? Když to dopadne, řekneme si: »Dobře jsem udělal!« Pokud ne: »Proč jsem nešel jinudy?« Když slyšíme nebo čteme o tragédii, povzdychneme si: »Kdyby byl jinde, nestalo by se mu to.« Opravdu? A nebo to byl nezvratný osud, který mu byl v patách a příště by mu už neunikl? Slyšel jsem řadu lidských příběhů, kdy byl člověk ve špatnou dobu na špatném místě. Během vteřiny se změní celý jeho život. Pokud při vás nestojí vaši strážní andělé, jako dvakrát při mně.

Povídejte…

Poprvé to bylo v mých čtyřech letech v Kaplici. V zimě jsme chodili s rodinou sáňkovat k řece Malši, kde byly krátké kopečky, které se dobře sjížděly. Tatínek mě posadil na sáňky. Abych si užil krátké rychlé jízdy, strčil do saní. Užil jsem si nejenom jízdy, ale hlavně ledové vody… Sáňky se mnou sjely až do Malše, kde mě vyklopily do proudu. Řeka byla v tomhle úseku asi padesát metrů nezamrzlá. Nelítostný proud mě unášel pod led. Vyděšený tatínek pro mě okamžitě skočil a na poslední chvíli mě vytáhl, než jsem definitivně zmizel v temnotě. Od té doby jsem měl hrůzu z vody a plavat jsem se naučil až v deseti letech. Tak málo scházelo aby…

A podruhé?

Červen 1987. Odehráli jsme s Pradivadlem pohádku kdesi u Slaného a vraceli jsme se domů. Seděl jsem ve stařičké Avii, otočený zády ke dveřím. Vedle mě kolega Pepa a řidič Jindra, kterému ta stará rachotina patřila. Vyprávěl jsem klukům, jak jsme byli o víkendu s rodinou na horské dráze, a jak jsem, abych překonal strach, neustále vykřikoval: »Hop! Hop! Hop!« Když jsem zakřičel potřetí »hop!«, zrezavělé dveře za mnou se otevřely a já z Avie v sedmdesátikilometrové rychlosti po zádech vypadl ven. Dopadl jsem na vozovku a zadní kolo Avie mi projelo pár centimetrů od hlavy. Pepa ke mně přiběhl a položil mi úžasný dotaz: »Nemáš nějaké vnitřní zranění?« Dodnes mě mrzí, že jsem Pepovi nemohl dát uspokojivou odpověď, protože jsem ten den zcela výjimečně neměl s sebou rentgen… Stáli při mně všichni svatí. Když jsem to po letech vyprávěl kaskadérské legendě Jardovi Tomsovi, řekl mi, že něco takového by ve zdraví zvládl málokterý jeho kolega. Já jsem si z tohohle takřka smrtelného pádu odnesl jen odřeniny a pořádně naraženou kostrč. Vrtošivý pan Osud mi ukázal svoji laskavou tvář.

Děje se něco podobného i u jiných příslušníků vaší rodiny nebo u vašeho okolí?

Můj zlatý tatínek vzpomínal na tenhle příběh, který také mohl skončit tragicky. Je z šedesátých let minulého století.

»Po celý život, co jsem učil, jsem u škol budoval hřiště. Výjimkou nebyla ani ZDŠ Zdeňka Nejedlého v Kaplici. Budoval jsem s klukama z osmiček a devítek volejbalové a hokejové hřiště. Jejich povrch spotřeboval velké množství písku. Objevil jsem za školním pozemkem bývalý písečný lom. Písek jsme těžili tak, že jsme podkopali stěnu písku, nahoře nad stěnou zadupali, stěna se sesula a my měli kopici písku na házení na korbu školního traktůrku. V přestávkách, než písek vyložil u školy a přijel pro novou fůru, jsme si s žáky sedli pod stěnu, opřeli o ni záda a já žákům vyprávěl historky, které psal sám život. Kluci tyhle chvíle milovali… Tehdy, sotva jsme si sedli pod stěnu, jsem najednou vstal. Měl jsem divný pocit… Jako by mně k tomu něco nutilo! »Kluci, pojďte, upravíme příjezdovou cestu pro traktůrek, aby mohl lépe projet!« Vstali jsme, udělali tři kroky a za námi se zřítila ohromná stěna z písku. Z lopat, které jsme pod ní nechali, zbyly jen třísky… Místo, kde ještě před pár vteřinami seděl můj oblíbený žák Jirka Ševčík, bylo zasypáno několika tunami písku! Synku, ze štěstí k neštěstí je jen neuvěřitelně tenká hranice. Můj i váš život by se vyvíjel úplně jinak.«

Jiní ovšem takové z pekla štěstí neměli…

Přiznám se, že jsem chtěl spíše veselé historky nebo příběhy se šťastným koncem. Ale když už jste takhle začal, předpokládám, že bude následovat opačný případ…

Když jsem v devadesátých letech minulého století dělal šéfa produkce v rádiu R.I.O., pracoval tam pan Ježdík, kterému jsme říkali »Hlídač signálu«, protože jsme nikdo nevěděli, jaká je v rádiu jeho pracovní náplň. Každému novému návštěvníkovi rádia ochotně ukazoval mapu a vysvětloval, až kam signál našeho rádia dosáhne. Do rádia si ho přivedl bývalý ředitel a pan Ježdík po jeho odchodu, díky toleranci toho stávajícího v něm setrval. Pan Ježdík se svými typickými brýlemi byl dobrák od kosti. Maskot rádia, kterého jsem měl rád. Každý den se u mě alespoň na chvíli zastavil v kanceláři a probrali jsme spolu všechny novinky. Náš rozhovor vždycky ukončil slovy »Tečka za zprávami!« a odešel do prvního patra hlídat signál…

Tak to šlo dva roky. Bral jsem to za každodenní ranní rituál. Káva, pan Ježdík a hurá do práce! A pak jednoho dne ten dobrý muž nepřišel. Ptal jsem se po něm. »Nevíte, co s ním je? Je nemocný? Včera ráno jsem s ním mluvil a zářil jako sluníčko!« »Ty nevíš, co se včera odpoledne stalo?« »Ne…« »Čekal na zastávce na příjezd tramvaje. Dlouho žádná nejela, sedl si na zábradlí, které je kolem zastávky a přepadl na dlažbu. Je v kómatu.« »Proboha! Pár hodin potom, co jsme se spolu smáli…« Pan Ježdík, ač jsme na něho všichni mysleli, za pár týdnů podlehl krvácení do mozku. Teď seš tady a za chvíli seš…

V téhle souvislosti si vždycky vybavím to, jak můj vzdálený strýc Josef měl padesátiny. Chtěl je oslavit s nejbližšími přáteli na chalupě. Den před oslavou odjel na chalupu všechno připravit na příjezd hostů. Hosté, mezi nimiž byl i můj tatínek, druhý den odpoledne dorazili ve stanovenou hodinu k Josefovi na chalupu s kopicí darů a lihovin. Ale Josef nikde… Nereagoval na klepání… Bylo odemčeno… Vešli se zlou předtuchou dovnitř… Naskytl se jim bizardní pohled: oslavenec Josef seděl v obýváku, hlavu měl na stole a před sebou rozepsanou uvítací řeč: »Moji drazí přátelé, vážím si toho, že vás tu všechny mohu přivítat! Padesátka není žádný věk! Ale jsem rád, že jsem se jí ve zdraví dožil a že mám vás…« Krásná slova… Josef byl mrtvý. Infarkt…

Pojďme prosím k něčemu pozitivnějšímu… Díky vaší profesi jste se potkal s řadou osobností. Na kterou nejraději vzpomínáte? A dáte k dobrému i nějakou tu historku?

První hereckou osobností, kterou jsem měl možnost potkat, byl František Husák, známý především ze série filmů Ecce Homo Homolka. Hubený herec s charismatickým hlasem.

V roce 1976 jednou večer do našeho kaplického bytu přišel se svou přítelkyní Věrou Boudníkovou. Pan Husák, který tehdy pracoval v Kulturním středisku v Českém Krumlově, prosil tatínka o angažmá v loutkovém divadle. Byl jsem svědkem opravdu nevšední scény. Tenhle herecký bard si nečekaně klekl na kolena a úpěnlivě prosil tatínka: »Pane řediteli, prosím, vezměte mě do vašeho loutkového souboru! Já už nevím, jak dál! Ani jedno divadlo v republice mě nechce!« Žádné divadlo, včetně Jihočeského, se Husáka tenkrát neodvážilo zaměstnat pro jeho »poskvrněný politický profil«. Já a moji sourozenci jsme tuhle scénu viděli na vlastní oči. Tatínek to nakonec risknul. Byl pak za angažování Františka Husáka mnohokrát popotahován na tehdejším krajském národním výboru, ale nikdy toho nelitoval. Stejně jako angažování dalšího »disidenta«, režiséra Jana Kačera. Po dvou letech jakoby mávnutím kouzelného proutku zákazy Františka Husáka pominuly a nastoupil do Jihočeského divadla, jehož vedení o něm před tím nechtělo ani slyšet. Svému zachránci, před kterým kdysi v Kaplici klečel v obýváku na kolenou, to jaksi zapomněl oznámit, a ani mu nepoděkoval. Inu, tak svět a Husákové odplácejí…

Na JAMU mě učila na melodram Vlasta Fialová, která jako mladá, nádherná a černovlasá dívka excelovala v titulní roli filmu Divá Bára. »Jaroušku, po premiéře ‚Báry‘ v cizině jsem měla spoustu nabídek na natáčení, ale ti, co o tom tehdy rozhodovali, řekli ‚Ne!‘ Mimořádný zájem film vyvolal ve Švédsku. Byla jsem tam na jeho premiéře. Chtěli, abych tam zůstala… Ale já bych nemohla ve Švédsku žít. Mám ráda slunce a tam je brzo tma. To působí na psychiku. Proto je tam tolik sebevražd.«

I když paní Fialová už dávno nevypadala tak jako v tom legendárním filmu, měla pořád ohromné osobní kouzlo. Poslouchal jsem jí jako hodinky. Aby taky ne. Byl to nesmírně laskavý člověk a především vynikající herečka.

V roce 1991 jsem nastoupil jako šéf produkce a spolutvůrce programu do jednoho z prvních soukromých rádií v republice – rádia R.I.O. Mou kanceláří prošla neuvěřitelná škála osobností. Vybavuje se mi mimo jiných v naprosto zakouřené kanceláři šedovlasá hlava dr. Štrosmajera – skvělého herce Miloše Kopeckého.

To prý byl náruživý kuřák…

Kouřil snad sto cigaret denně. Bez cigarety jsem ho nikdy neviděl. S Milošem Kopeckým jsme si povídali o životě. Rozebírali jsme aktuální politickou situaci, a dokonce jsem s ním sjednával jeho honorář. Budete se divit, ale na rozdíl od jiných s ním nebyl žádný problém. Moudrý a vtipný filosof! Ale jako každý z nás i on neměl jen samé kamarády. Řekl mi: »Chtěl bych u vás v rádiu dělat každou neděli diskusní pořad s hosty. Ze známých herců můžete zavolat úplně všem! Neodmítnou vás. Jenom jednomu ne! Sovákovi! Ten mě celý život bezdůvodně nenávidí! Prohlašuje o mně, kvůli tomu, že jsem musel za minulého režimu uvádět televizní pořad o emigrantech, že jsem kolaborant!«

S hereckým mistrem Milošem Kopeckým to bylo těžké. Jednou přišel plný euforie a skvělých plánů, a pak několikrát ne. Zmizel ze světa, nereagoval na naše vzkazy. Vyčítali jsme mu to. Omlouval se, ale příště to udělal znovu. Nakonec díky tomu naše spolupráce skončila. Netušili jsme, že je v tom úplně nevinně. Za jeho »nespolehlivostí« byla těžká nemoc – maniodepresivní psychóza. Trpěl jí i můj oblíbený spisovatel Ota Pavel. Několik setkání s mistrem Milošem Kopeckým dodnes pokládám za jeden ze svých největších životních zážitků.

A který herec byl vaším oblíbencem v dětských letech?

Jako kluk jsem miloval herectví Josefa Vinkláře. Napsal jsem mu dopis, kde jsem ho žádal a fotografii s podpisem. Mistr mi ji opravdu poslal. Byl jsem pyšnější než pyšná princezna.

Život tropí hlouposti. V roce 2000 jsem pro televizi Nova režíroval seriál Příběhy Alfréda Hitchcocka, kde vždy na začátku každého dílu tenhle mistr hrůzy vystupoval. Napadlo mě, že by ho mohl dabovat pan Vinklář. Myslel jsem, že nebude chtít, ale produkční mi radostně sdělila, že mistr nabídku přijal se slovy: »Hitchcock se neodmítá.« A tak jsem několik týdnů svůj herecký idol režíroval. Přiznám se, že se mi připomínky do zapnutého mikrofonu neříkaly lehce. »Pane Vinkláři, netlačte mi na to. Zbytečně zvýrazňujete některá slova. Pojďme to zkusit ještě jednou.« Chlapec z Kaplice vyučuje velkého mistra! Cítil jsem se trapně, ale jsem ve znamení Panny, což jsou perfekcionisté. Někdy až příliš…

Stejně tak jsem v dabingu režíroval báječnou herečku, noblesní dámu, důvěrnici mého guru Jana Wericha – Jaroslavu Adamovou. Vyprávěl jsem jí, jak se náš synek, když byl malý, brodil v potoce před Werichovou chatou ve Velharticích a našel zkamenělinu pstruha. Dodnes ji opatruji jako oko v hlavě.

Úžasné setkání bylo s Věrou Galatíkovou. Dabovala mi hlavní roli v hodně těžkém psychologickém dramatu. Bála se, že to nezvládne. Kazetu s filmem jsme ji doručili domů, aby se na roli mohla připravit. Byla skvělá! Po skončení z ní spadlo ohromné břemeno. Dlouho mě objímala. Užíval jsem si to. Komu se poštěstí, aby ho objímala taková osobnost? Takhle si představuju, že to vypadá, když je člověk v sedmém nebi…

Každé setkání s mimořádnými osobnostmi, které toho hodně dokázaly, mě ohromně naplňuje a nabíjí pozitivní energií. Je pro mě velkým svátkem a ctí. Díky mojí profesi jsem jich zažil opravdu hodně. Ve společnosti některých jsem si připadal jako Gulliver v říši obrů. Většině z nich, na rozdíl od jiných žvanivých slimejšů, nescházela slušnost a pokora.

Není žádné tajemství, že vaším blízkým přítelem byl kaskadér a herec Zdeněk Srstka. Jak na tuto osobnost vzpomínáte?

To byl originální človíček! Znal jsem se s ním víc jak třicet let. Láska na první pohled…

Skvělý chlap, se srdcem na dlani. Skutečný kamarád. Když někdo potřeboval pomoct, Zdeněk se první hlásil. Namísto planých slibů, udělal pro vás všechno, co mohl.

Miloval zvířata, stejně jako já. »Zabíjím jenom králíky, i ty slepice nechávám dožít.« Říká se, že opravdoví chlapi nepláčou. Není to pravda. Viděl jsem Zdeňka plakat. Oplakával svého ztraceného krysaříka Goliáše. Celý život měl psy, ale Goliáš byl v jeho srdci úplně nejvýš. Vyprávěl mi o něm. Nakonec jsme brečeli oba a za slzy jsme se nestyděli!

Zdeněk byl naprostý originál – gesty, specifickou mluvou… Absolvovali jsme spolu několik vystoupení. »Jardo, počkej na mě na Jarově! Přijedu tam pro tebe s Beruškou a vezmu tě!« Jednalo se o vystoupení pro jednu bohatou firmu v luxusním hotelu na Moravě. Patřičně jsem se na to oblékl. Vzal jsem si bílou košili a k ní zakoupil sněhově bílé kalhoty. Frajer Majer, chlapec jak ze žurnálu. Dával jsem bedlivý pozor, aby na mě neulpělo ani smítko nečistoty.

Místo osobního auta u mě zastavila stará, rezavá dodávka, na které byla vyobrazena beruška. »Dělej, sedej! Beruška mě občas zlobí. A dneska už má za sebou pořádnou fušku!« Sedl jsem si na místo spolujezdce a začal se Zdeňkem probírat, jak to bylo na olympiádě v Římě. Ve vzpírání tam skončil devátý. Cesta se Zdeňkem byla pohádka, plná skvělých zážitků se salvami smíchu.

V hotelu nás přivítal jeho spolumajitel ve smokingu. Všechno kolem nám dávalo jasně najevo, že hotel vlastní nesmírně bohatí lidé. Perské koberce, nádherné obrazy, křišťálové lustry, pozlacené sochy… Opravdový luxus! Spolumajitel se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha: »Pane Sypale, viděl jste se zezadu?« Nechápal jsem. »Proč?« »Zřejmě jste se o něco otřel.« Zpanikařil jsem. Na nejbližším WC jsem se s tím »otřením« důvěrně seznámil. Byl jsem v šoku bez jiskry v oku… Celá záda, zadek, až dole ke stehnům, jsem měl černé! Všechno mi to došlo. V tu chvíli přišel na WC Zdeněk. Neudržel jsem nervy. »Zdeňku, já tě zabiju! Kvůli tvojí blbý Berušce vypadám jako mouřenín!« Zdeněk jako vždy zachoval klid. »Uklidni se, bobánku, nějak to vyřešíme! A moje Beruška není blbá, ráno jsem v ní odvez deset metráků uhlí! Ta chuděra si dala pěkně do těla!!« Rezignoval jsem. »A já si na ty zbytky uhlí sed…« »Jo! Seš vůl! To je nápad brát si do mojí Berušky bílý kalhoty! Na černých by to uhlí nebylo vidět! Hele, nehodil by se ti metráček briket? Zbyl mi.«

Zdeňku, chlapče zlatý, moc mi chybíš! A nejenom mně.

Máte nějakou oblíbenou anekdotu?

Několik… Takové, které vypráví nekorunovaný král fórů, kamarád Zdeněk Izer. Je nepřekonatelný! Jako malý kluk jsem byl s rodiči v Brně na Výstavišti a utkvělo mi v paměti vystoupení Rudy Stolaře, známé místní figury. Stál na jevišti s kytarou a zpíval »Ane ane ane anekdoty, ty má každý rád! Ane ane ane anekdoty, dovedou rozesmát!« A pak začal chrlit jednu za druhou.

Vzpomínám si na tuhle: »Na ulici osloví podivně vypadající chlápek, který se potí jako eskymák v sauně, líbeznou dámu: ‚Slečno, co bych vám musel dát, abych vás směl políbit?‘ Dáma ho zpraží pohledem. ‚Jedině narkózu!‘«

Jinak dobrých anekdot je jako šafránu. Jedna ze sta a mnohdy ani to ne…

»V Plzni ve věznici na Borech se vězni chodí zpovídat vězeňskému kaplanovi. Jeden po druhém se přiznávají, že zhřešili s jistou Gertrudou! Kaplan se rozčílí a nechá všechny vězně shromáždit na dvoře. ‚Vy dobytkové, čuňata! Kdo z vás nezhřešil s Gertrudou, ať udělá dva kroky vpřed!‘ Ze všech nastoupených vězňů udělá dva kroky vpřed jenom jeden – takový křehký, modrooký blonďáček. Kaplan ho přede všemi chválí: ‚Chválím tě, synu, a prohlašuju tě za vzor mravnosti! Jediný si odolal ďáblovo pokušení. Náš Pán je na tebe pyšný! Jak se jmenuješ?‘ Modrooký blonďáček se začervená a odpoví přiškrceným hlasem: ‚Kristián… ale klidně mi můžete říkat tak, jako tady všichni: Gertruda!‘«.

Prozraďte, co v nejbližší době chystáte?

Kromě mých komedií Kšanda a Šest v tom, které po celé republice slaví velké divácké úspěchy, jsem napsal filmový scénář pohádky. Jsem na něj hrdý. Originální téma, prostředí, situace, postavy, dialogy – okořeněné dávkou humoru. Žádní vodníci, čerti, princové a princezny, loupežníci, andělé, hodní a zlí mlynáři… Šel jsem na to jinak. Troufám si tvrdit, že taková pohádka tu dlouho nebyla. Je přede mnou nekonečná, trnitá cesta… Ale základ »pohádkového domu« je postaven z kvalitních cihliček. Kéž by mi v téhle těžké době paní Štěstěna ukázala při realizaci svoji vlídnou tvář! Splnil by se mi životní sen! Držte mi palce!

Petr Kojzar

FOTO – archiv Jaroslava Sypala