Dvacet největších mýtů o zvířatech. Tohle fakt není pravda!

O zvířatech se traduje celá řada »zaručených pravd«. Některé z nich dokonce, z prosté neznalosti, učíme naše potomky. A tím jim pleteme hlavu stejně, jako ji pletli naši předkové nám. Vybrali jsme nejvýznamnější mýty, které hodláme dnes zbořit. Tak, jak jsme to dělali již nedávno u těch, které se týkají více lidí než živočichů.

1.) Pštrosi strkají hlavu do písku

Když se někdo cítí v ohrožení a nebrání se, případně když někdo utíká před problémy tím, že dělá, že je nevidí, říkáme, že strká hlavu do písku. Vychází to z údajného chování pštrosa, který v případě nebezpečí, má vycházet z předpokladu, že když potenciálního útočníka nevidí, ten pak neexistuje. Ve skutečnosti je to ale celé poněkud jinak. Pštros mívá velmi často skloněnou hlavu, neboť se prohrabuje v oblázcích a kamíncích, jež požírá, aby se mu lépe trávilo. A protože byl v této pozici často spatřen, došli naši předkové k mylnému závěru, a tím i k obraznému přirovnání k občasnému chování každého z nás. Ve skutečnosti však má tento pták velmi dokonalý obranný systém. Právě díky svému dlouhému krku může spatřit predátory na velikou dálku, i kdyby se nakrásně schovávali ve vysoké trávě či houštinách. A ve chvíli, kdy se tak stane, rozhodně nerezignuje na pud sebezáchovy. Naopak. Uteče. A k tomu mu slouží silné nohy, díky nimž se může pohybovat až 60 km/h.

2.) Kočky vždy dopadnou na všechny čtyři

Už váš kočičí mazlíček někdy vypadl z okna? A k vašemu údivu a pochopitelné radosti se mu nic nestalo? Ano, to je celkem běžné. Kočky disponují velmi pružnou páteří, a když k tomu navíc přidáte 500 pohybových svalů a abnormálně rychlé reflexy, už se nebudete divit tomu, že relativně bezbolestně dopadnou i z výšek, které by se člověku (nebo i jinému zvířeti) staly osudnými (nebo by se minimálně slušně pomlátil). Ovšem pokaždé tedy na všechny čtyři rozhodně nedopadnou! A ani nemají sedm, nebo dokonce devět životů. Střeste se něco takového ověřovat!

3.) Netopýři jsou slepí

Je pravda, že podstatným orientačním smyslem netopýra zůstává echolokace, jenže všeobecně rozšířená a dosti často skloňovaná slova o jeho slepotě jsou mýtem. Očima je matka příroda neozdobila v žádném případě jen tak na ozdobu. Mohou s nimi vidět, ačkoli jen černobíle. Zrakem se netopýr orientuje především na krátkou vzdálenost, přičemž podle zkoumání vědců nejlépe vidí za šera. Za plného světla, kdy spoléhá více na zrak než na sonar, je schopen narazit, zvláště do nejsvětlejších předmětů. Nicméně rčení »slepý jako netopýr« je stejně zavádějící jako to o pštrosovi a hlavě v písku…   

4.) Ryby jsou němé

Na naší modré planetě existuje odhadem 28 tisíc druhů ryb rozličných barev, velikostí i tvarů, a pro naprostou většinu platí, že nejsou němé (a tím méně hluché, jak se občas rovněž mylně traduje). »Úroveň a rozsah hluku vytvářený námi lidmi pod hladinou vod roste v celosvětovém měřítku, ale je mu věnována jen nepatrná pozornost, ke škodě vodních obyvatel, které v lepším případě mate,« upozornil před pár lety ve své studii například profesor Hans Slabbekoorn z Nizozemské univerzity v Leidenu. Všechny druhy ryb, jež byly až doposavad podrobeny zkoumání, jsou schopny vnímat zvuky – a na rozdíl od člověka před nimi nemají kam utéci. Mnohé dokonce slyší lépe a ve větším rozsahu než lidé. Ryby navíc i vydávají různé zvuky, zkrátka se normálně dorozumívají, stejně jako jiní živočichové, a to hlavně při rozmnožování, krmení či ochraně teritoria.

5.) Krokodýli roní slzy

Ustálené spojení »krokodýlí slzy« se užívá jako výraz pro neupřímnou lítost či falešný pláč. A to již po staletí. Vzniklo pravděpodobně ve středověku, kdy se věřilo, že krokodýli při zabíjení a požírání kořisti skutečně prolévají slzy. Na rozšíření spojení mělo zásluhu hned několik literárních děl – v čele s těmi, která nevytvořil nikdo méně známý než William Shakespeare. Všude se skloňuje, jak tito predátoři pláčou, když si zrovna pochutnávají na své oběti. Vysvětlení tohoto jevu je však navýsost pragmatičtější. Krokodýli mají na očích zvláštní blánu, tzv. mžurku, a ve chvíli, kdy ji spustí dolů, stéká po ní voda nahromaděná na hlavě.

6.) Sloni dupou

Kdo z nás rodičů či prarodičů někdy nevyřkl směrem ke svému aktuálně rozjívenému dítěti, pobíhajícímu s velkým hlukem po bytě, slova »dupeš jako slon«. Schválně – přijďte se někdy na slony podívat do zoologické zahrady. V té pražské mají krásný výběh na severní straně, a ať se tam v přilehlé restauraci zdržíte jakkoli dlouho, žádného ze slonů neuslyšíte dupat. Leda byste to přehnali s alkoholem – a slyšeli trávu růst. Sloni se totiž naopak pohybují tiše. Dodáváme – velmi tiše! Chodí dokonce po špičkách. Mýtus má zřejmě původ v tom, jak velkou tlapou toto zvíře disponuje. Případně podle gigantických rozměrů celého těla. Jinak si ho lze jen těžko vysvětlit…

7.) Škvoři zalézají do uší

Manžel autorky tohoto článku si dobře vzpomíná, jak nerad ve studené vlhké chalupě usínal, protože ho prarodiče »strašili« s tím, že mu může v noci vlézt do ucha škvor a prokousnout bubínek. A to ještě nemnohé děti slýchávaly ještě hrůzostrašnější báchorku – podle ní dokonce škvor vleze do mozku, kde naklade vajíčka a z něj se vylíhnou jeho »potomci« živící se mozkovou tkání. Ach, chudáci malí, kteří museli takovéto »horory« slýchat! Škvoři se sice rádi uchýlí do temných a uzavřených koutů, ale posledním místem, kde by chtěli být, je lidské ucho. A když už by se tak čistě teoreticky stalo, okamžitě by se ho snažili opustit.

8.) Sovy jsou moudré

Kolik už bylo napsáno pohádek o »moudré sově«? Dokonce se tak jmenují i příručky plné vědění pro ty nejmenší. Jak je to ale s onou moudrostí »nočních ptáků« doopravdy? Sova bývala jejím symbolem už pro starověké Řeky, vždyť se objevila i ve znaku města Athén, ale kromě jejího vážného, až majestátního vzezření, na ní nic, co by ji z hlediska inteligence převyšovalo nad ostatními zástupci ptačí říše, nenajdeme. Takové vrány jsou mnohonásobně chytřejší a nikdo je za to nepochválí.

9.) Žáby vás mohu nakazit bradavicemi

Bradavice jsou virového původu, takže spíše počítejte s tím, že nějaká se může objevit třeba na vašem chodidle po návštěvě koupaliště nebo bazénu, zvláště teď v létě. Způsobuje je totiž lidský kožní papilomavirus HPV. Kdežto chudinky žáby, ty jsou v tom absolutně nevinně. Klidně si je pohlaďte, pokud je dokážete chytit, i když se kloníme k názoru, že hladit chlupaté zvíře typu kočky nebo psa je přece jen příjemnější. Nicméně, proti gustu žádný dišputát. Snad jen líbat byste ropuchy nemuseli – zakletí princové a princezny existují jen v pohádkách…

10.) Nedotýkejte se ptáčat!

Mnohé z nás rodiče kdysi učívali, že pokud najdeme ptáče vypadlé z hnízda, neměli bychom se ho dotýkat. A že tím, když ho přineseme zpátky, mu de facto uděláme »medvědí službu«. Podle všeobecně rozšířené pověry to bude jeho jistá smrt – matka ho totiž odvrhne, jelikož ucítí lidský pach. Chyba lávky! Ptáci nejsou psi, nemají dobře vyvinutý čich. Nehledě na to, že »člověčina« jim vůbec nevadí. Jinak by těžko neohroženě přilétali do krmítek v zimě nebo na naše pěstěné zahrady na jaře a v létě. Pozor, rada o nedotýkání naopak platí u malých srnčat a zajíčků!

11.) Z jedné rozpůlené žížaly vyrostou dvě

Další vzpomínka na dětská léta. Každý uličník někdy přepůlil žížalu. A někteří ji dokonce neváhali, vytahujíce se před kamarády, překousnout. Není to znak lidumilství, na druhou stranu bylo vždy všeobecně známo, že když nebohou žížalu rozpůlíte, z každé části vyroste nová. Tím pádem ji jako by »naklonujete«. Ano, tento živočich sice má určitou schopnost regenerace, ale s tím »zdvojnásobením« to není ani zdaleka tak jednoduché. Z ocasní části mu hlava nevyroste, ani kdybyste se rozkrájeli (tentokrát to na rozdíl od případu žížaly myslíme obrazně). Jedna půlka uhyne, a druhá – pozor, výhradně ta s hlavou (!) – postupně doroste.

12.) Myši milují sýry

Takových pohádek bylo na toto téma natočeno! Krásných, cožpak o to. Ale zjednodušených, ba přímo kardinálně nepřesných. Pokud vám na chatě nebo chalupě řádí myší vetřelec, a vy se právě chystáte nastražit pastičku, rozhodně jako návnadu nemusíte kupovat eidam (natož pak nějaký dražší sýr). Myši sice snědí kdeco, ale zrovna sýr opravdu nepatří mezi jejich nejoblíbenější žrádlo. Naopak. Když mohou, vyhnou se mu a vyberou si jinou pochoutku. Pokud jim tedy připravíte k »poslední hostině« rohlík, chleba, ale i čokoládu, máte větší naději na »lovecký« úspěch. 

13.) Krtci jsou slepí

»V zemi se narodil krtek, tam svoje mléko sál. Do pusy vlezla mu hlína a on ji vykuckal. Chtěl se na ni podívat, ale byla tam tma. Ty nikdy nebudeš vidět, řekla mu maminka.« Notoricky známý text slavné skladby skupiny Buty sice ve skutečnosti pojednává o »lidských krtcích«, ale to nic nemění na faktu, že vychází z jednoho všeobecně rozšířeného bludu – totiž že krtci nic nevidí. Kdepak – oni vidí! Jasně, určitě by nemohli nad zemí provádět takové kousky jako legendární Krteček Zdeňka Milera, ovšem nejsou slepí. Jakkoli mají slabý zrak, dokážou s ním rozpoznávat to nejpodstatnější. Jejich smůlou, ohledně bystrozrakosti, je fakt, že očka mají v průměru jen jeden milimetr a jsou ukryta v sametové srsti.

14.) Chameleon mění barvu podle prostředí

Jakmile se o člověku řekne, že je to »chameleon«, nebo nedej bože »politický chameleon«, nevěstí to nic pozitivního. Jde o hodnocení ve stylu rčení »kam vítr, tam plášť«. Vychází z toho, že skupina ještěrů z čeledi chameleonovitých, která zahrnuje čtyři rody, umí měnit svoji barvu. I tohle už jsme v řadě pohádek viděli. Chameleon se ukryje na pozadí stromu, hlíny či čehokoli mnohem barevnějšího tím, že se zbarví jako cokoli z výše uvedeného. Ale omyl! Chameleon nemění barvu jen podle prostředí, nýbrž i podle nálady. Hlavní roli hrají emoce v případě komunikace se svým druhem, a samozřejmě platí: kdo mě nevidí, ten mě neloví, ale hlavně naopak – lépe se jim loví, když je kořist nevidí.

15.) V hrbech velblouda je voda

Kdepak, velbloud tam má něco lepšího. Tuk. Ten zvířeti zajistí zásobu na dlouhé týdny. Ale zpět k vodě. Zde hrají klíčovou roli červené krvinky velbloudů. Ty jsou poměrně velké a na rozdíl od jiných savců nemají tvar piškotu, nýbrž koule. Je tomu tak proto, aby krevní buňka mohla řídit poměrně složitý proces, díky němuž může velbloud dlouho žít bez vody. Jeho principem je nabobtnávání červených krvinek v závislosti na koncentraci minerálů v krvi (čím více přijal živočich tekutin, tím menší bude koncentrace minerálů v krvi). Takto nabobtnané krvinky vodu v nich obsaženou udrží, dokud se koncentrace minerálů v krvi nezvedne nad normální hodnotu.

16.) Lev je největší kočkovitá šelma

Největší (a nejtěžší) kočkovitou šelmou, navzdory tomu, že lev bývá označován jako král zvířat, je tygr. Považte, že tygr ussurijský váží až 300 kilogramů, lev indický nějakých 190 a lev pustinný maximálně 250 kg. A pozor – pořád jde o samce, lvice jsou přirozeně lehčí. Aby se však obě šelmy »nehádaly«, za tu absolutně nejtěžší kočkovitou šelmu historie je považován 418kilový liger (tedy kříženec samce lva a samice tygra) Hercules z Jižní Karolíny.

17.) Jeden psí rok = 7 let

To je sice hezká rovnice, ale ve skutečnosti hodně zjednodušená. A vůbec nezáleží na tom, že když projdete jakoukoli vesnici v Čechách na Moravě, majitelé chlupatých hlídačů stavení vám ji budou opakovat jako na kolovrátku. Ve skutečnosti žádná rovnice neplatí, protože závisí jednak na konkrétním plemenu a jednak na každém jedinci individuálně. Nehledě na to, že fenky často mívají štěňata už v průběhu prvního roku života – a znáte nějakou šestiletou lidskou maminku? Někdy se uvádí, že roční pes je ve stádiu jako sedmnáctiletý člověk, ale pořád jde jen o nepřesné zjednodušení. A žádný další vzorec, jichž se nyní na internetu vyrojila celá řada, na tom, co se týče přesnosti, nebude lépe.

18.) Psi vidí jen černobíle

To je hloupost. Stačí, když navštívíte například liberecké science centrum iQLANDIA a názorně se tam v interaktivní expozici přesvědčíte, že psi vidí barevně. Se škálou barev to sice není v porovnání s člověkem žádná hitparáda, přesto však jsou schopni identifikovat hned několik odstínů – od světle a tmavě modré, přes žlutou, až po šedivou.

19.) Má-li pes suchý nos, je automaticky nemocný

Když už je řeč o pejscích, nevěřte ani tomu, že když má váš mazlíček suchý nos, je nemocný. Jen bloud by s ním při každé takové příležitosti letěl ke zvěrolékaři. To, že aktuálně není »parťákem s vlhkým a studeným čumákem«, může znamenat třeba jen to, že nemá dostatek pohybu. Skočte s ním ven – a hned budete svědky kýžené změny.

20.) Když pes žere trávu, bude pršet

Na rozdíl od signálu o změně počasí od vlaštovek, tento »psí« opravdu nefunguje. Většina psů žere trávu ve chvíli, kdy trpí slabou žaludeční nevolností a spolknutá tráva jim pomůže obalit žaludeční šťávy. Mnoho psů se pustí do konzumace trávy i tehdy, když se chce zbavit pachuti z podaného léku nebo střevních parazitů. Někteří naši čtyřnozí miláčkové si také doplňují vlákninu nebo minerální látky. Pokud zrovna váš psík baští trávu, určitě neleťte pro deštník. Tropy budou v ČR pokračovat i v dalších dnech!

Marcela Špičková

FOTO – pixabay