Je řada zákonů, na jejichž přijetí se dokážou shodnout zástupci koalice a opozice téměř okamžitě. Jsou zákony, které hladce projdou celým legislativním procesem ve stavu legislativní nouze. Nikdo takový proces nezpochybňuje, bezesporu jde o potřebné normy. Pak jsou ale zákony, které se nepodaří prosadit bez ohledu na to, zda je u vládního kormidla pravice nebo levice. Přitom jde o normy, které nemají politické hranice. Jedním z takových je zákon na vytvoření funkce ochránce práv dětí s vlastním úřadem.
Ve Sněmovně opět přistál návrh, který má ambice ustavit funkci dětského ombudsmana. Stejně jako v minulém volebním období ho podala skupina poslanců v čele s bývalou vládní zmocněnkyní pro lidská práva Helenou Válkovou (ANO). Dětský ombudsman by mohl podle nich vyřizovat ročně 2500 až 3000 podnětů. Roční náklady na chod instituce předkladatelé odhadli zhruba na 40 milionů korun.
Instituce specializující se na dětská práva je důležitá vzhledem k zvláštní zranitelnosti dětí, které nejsou schopny efektivně bránit svá práva. Jejich názory jsou navíc stále jen zřídkakdy brány v potaz. »Většina dětí nemá žádný hlas v zákonodárných, vládních a politických procesech, které mají vliv na rozhodnutí týkající se lidských práv. Děti narážejí na značné problémy při vyhledávání řešení pro porušení svých práv a využívání státních či jiných orgánů k ochraně svých práv. V neposlední řadě je nezbytné, aby se prosazování a ochrana práv dětí dostaly do hlavního proudu státní politiky a ochrany lidských práv (tzv. mainstreaming) včetně činnosti lidskoprávních orgánů,« uvádějí předkladatelé v důvodové zprávě.
Názory dětí samotných málokdo poslouchá
V rámci Evropské unie samostatnou instituci dětského ombudsmana v současnosti využívá 17 členských států, zvláštního zástupce pověřeného výlučně ochranou a prosazováním práv dětí jmenovalo dalších šest. V Evropské unii tak dětského ombudsmana či zvláštního zástupce obecného ombudsmana postrádají jen čtyři státy – Česko, Německo, Rakousko a Portugalsko.
»Jsme jednou z posledních zemí Evropy, které chybí nejen národní lidskoprávní instituce zabývající se monitoringem a prosazováním lidských práv, ale také instituce zabývající se ochranou práv dětí garantovaných Úmluvou o právech dítěte. Činnost veřejného ochránce práv ji může nahradit jen do určité míry,« upozornil na nedávné konferenci určené dětem veřejný ochránce práv Stanislav Křeček.
Proč se stále nedaří v České republice prosadit zákon, který by zavedl instituci ombudsmana pro děti? Jasno v tom má předseda Spolku zastánců dětských práv a Aliance za práva dětí Miroslav Prokeš.
»Pro většinu politiků zleva doprava jsou děti dobré jenom ve větě ‚Děti jsou budoucnost národa‘. Děti však nemají volební právo, takže politické strany radši zlepšují, pokud zrovna nezhoršují, život seniorů, v nejlepším případě pomohou rodičům coby pracovním silám. Názory dětí samotných málokdo poslouchá,« řekl pro iportaL24.cz.
Připomněl, že z vlastní iniciativy dětí loni vznikla celostátní participační struktura Parlament dětí a mládeže ČR, který navazuje na síť školních studentských samospráv, městských zastupitelstev mládeže a krajských parlamentů dětí a mládeže. »I tento celostátní dětský parlament už se jasně vyjádřil pro zřízení funkce ombudsmana pro děti. Kdo jiný už by jim měl naslouchat?« ptá se Prokeš.
Institut dětského ombudsmana je podle něj potřebný z mnoha důvodů. Obdobně jako »dospělý« ombudsman by se měl zabývat podněty a stížnostmi dětí na pochybení úřadů a organizovat osvětové kampaně, to vše ale dětem srozumitelnou formou, hlavně na nejnovějších sociálních sítích. »Děti úřednímu ptydepe nerozumějí, nečtou noviny, nesledují televizi, web ani facebook nejsou jejich parketa, jedou spíš přes TikTok či Discord,« míní Prokeš.
Návrhy na zřízení institutu padají pod stůl
Ochránce práv dětí by měl podle něj být nezávislou institucí pro monitorování, jak se v ČR naplňuje Úmluva o právech dítěte, kterou ČSFR podepsala již v roce 1989. Takovou instituci má mít podle této Úmluvy každý stát světa (kromě USA, jež k Úmluvě nepřistoupily). »Tuto funkci tedy u nás po celých 30 let plní Spolek zastánců dětských práv a v poslední době i střechová organizace Aliance za práva dětí, jenž na to od státu nedostává ani korunu. Pilně komunikuje se ženevským Výborem pro práva dítěte, který si každých několik let nechává od vlády i od občanské společnosti daného státu posílat zprávy o pokrocích v naplňování Úmluvy a na jejich základě vydává vládě doporučení, co je třeba zlepšit,« vysvětlil Prokeš.
Připomněl, že například v roce 2011 vydal Výbor pro ČR 88 doporučení, včetně zřízení ombudsmana pro děti. Během následujících let však české vlády nesplnily ani jedno z nich bezezbytku, a tak v loňském roce dostala Babišova vláda těch doporučení už 113. V první řadě v nich šlo o vymanění dětí z chudoby a nerovného postavení. »Premiér tehdy veřejně dětem slíbil jejich ombudsmana a předložil spolu s poslanci většiny poslaneckých klubů návrh zákona do Sněmovny. Ten se tam však stal obětí ‚covidových‘ bojů vládní koalice s opozicí. Ta obstruovala po dlouhé týdny návrhy jiných zákonů, takže Ochránce práv dětí nedostal ani šanci být řádně projednán,« připomněl Prokeš.
O tom, zda má současný návrh šanci uspět, Prokeš nechtěl spekulovat. Velkou naději mu ale nedává. »V televizi se všichni vyjadřují pro, ale vzhledem k tomu, že ho podala opozice, nejspíš dopadne stejně jako loni a nedostane se k hlasování,« míní Prokeš. »Zarážející je, že když jsme zjišťovali názory části vládní koalice, bylo nám neurčitě řečeno, že si vláda připraví vlastní návrh zákona. Takže možná na svatého Dyndy, ale těžko do konce volebního období. Jiní prohlásili, že děti svého ombudsmana vlastně nepotřebují, nejvýše jako součást dosavadní Kanceláře veřejného ochránce práv. Ta se však nesmí zabývat pochybeními samosprávných celků (jako když obec vyhodí rodinu s dětmi z obecního bytu na ulici), nemůže se připojit k soudnímu řízení, natož podat podnět k Ústavnímu soudu,« uvedl s tím, že to vše obsahuje právě podaný poslanecký návrh.
Kancelář by zaměstnala 50 lidí
Ochránce dětských práv by podle předlohy vyhodnocoval podmínky dětí v zemi a sledoval by naplňování dětských práv. Vydával by doporučení úřadům a zákonodárcům. Navštěvoval by ústavy a domovy. Mohl by podávat žaloby proti rozhodnutí úřadů i návrhy Ústavnímu soudu na zrušení zákonů nebo jejích částí. Dětský ombudsman by také spolupracoval s organizacemi zaměřenými na ochranu dětských práv a organizoval by osvětové a vzdělávací akce.
Dětský ombudsman by měl podle předlohy sídlit v Praze. Ochránce by volila Sněmovna na šest let. Ombudsmanem by člověk mohl být nejvýš dvě období za sebou. Dva kandidáty by poslancům navrhl prezident a dva Senát. Nominovaným by muselo být aspoň 30 let a museli by mít nejméně pět let zkušeností s ochranou práv dětí. Návrhy kandidátů by senátorům a prezidentovi předkládaly organizace sdružující děti a organizace prosazující práva dítěte.
V kanceláři dětského ombudsmana by pracovalo podle důvodové zprávy pět desítek lidí. Náklady na počáteční vybavení předkladatelé vyčíslili na pět milionů korun.
Jana Dubničková