Docent Hník: Zvýšení platů o 7 procent je směšné. Který státní zaměstnanec toho zakusí tolik jako učitel!?

»Jestliže chceme mít vzdělanou, v budoucnu ekonomicky i lidsky prosperující společnost, musíme o své učitele pečovat. To se v našem státě dlouhodobě neděje,« tvrdí v rozhovoru pro iportaL24.cz docent pedagogiky Ondřej Hník, který aktuálně vyučuje na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Kromě řady odborných publikací je autorem výukových materiálů, didaktických her, školních pomůcek i beletristických knih pro děti i dospělé a dlouhodobě se zasazuje o zvýšení prestiže učitelského povolání v současné společnosti. Rezolutně prohlašuje, že »v českém školství vznikl chaos«. Kritizuje inkluzi, zavádění ideologie LGBT do škol i povinnou angličtinu od 1. třídy…

V jakém stavu je podle vás na prahu volebního roku 2025 české školství?

Shrnout stav současného českého školství se asi nedá do jedné odpovědi, proto uvedu zástupně alespoň to, že české školství prochází od listopadu 1989 řadou reforem, na které jsou dnes alergičtí jak učitelé, tak ředitelé škol. Touto řadou reforem (jakkoli mohly a mohou být míněny i prováděny s dobrým úmyslem) spojenou s nebývale rychlým střídáním ministrů školství a jejich vizí, resp. absencí vizí, v českém školství vznikl chaos. A jako vedlejší produkt tohoto chaosu nebývale narostlo papírování. Mezi ministry školství bylo samozřejmě několik málo erudovaných, většina z nich ale o problémech soudobého školství věděla velmi málo. Na prahu roku 2025 se české školství potýká s velkým množstvím cizinců ve třídách, stárnoucími učitelskými sbory a nedostatkem kvalifikovaných vysokoškolsky vzdělaných učitelů. Ti ostatně nemají velkou motivaci do praxe nastoupit, a pokud nastoupí, tak potom ve školství setrvávat.

Rámcový vzdělávací program (RVP) ministra školství Mikuláše Beka (STAN) chce do výuky na základních školách zahrnout ideologii LGBT a progresivismu. Co vy na to?

Předem musím říci, že na chystaném RVP si cením toho, že si zachoval potřebnou obecnost a charakter rámce, že učitelům nepředepisuje učivo velmi konkrétní, tedy učivo pojaté jako rozmělněné nominální položky, tak jak ho známe z bývalých osnov a ze současnosti například z tzv. katalogu požadavků k maturitní zkoušce. Přál bych si, aby tato obecnost v RVP, a s ní i jistá svoboda pro učitele, zůstala i nadále.

Jinak jsem proti kterékoli ideologii ve školství, tedy i proti ideologii LGBT a progresivismu. Jakkoli se v současných diskusích zdůrazňuje, že zavedení LGBT do rámcového vzdělávacího programu není nebo nemá být ideologií, je to prosté: Pakliže se mají informace o tématech LGBT, genderu a rovných příležitostech stát součástí výuky např. dějepisu, potom to povede k tomu, že se bude vyučovat jakýsi znásilněný dějepis, tedy nebude to nic jiného než upravená historie. Bude to zkrátka historie něco zdůrazňující (např. emancipační snahy žen, neexistenci volebního práva žen nebo utrpení mužů za války), půjde tedy o manipulativní konstrukt. Děti se zkrátka mají učit základy a vztah k předmětu (k oboru), ne již od počátku to, co si o obsahu školního předmětu myslí třetí osoba, tedy pochybné konstrukty o oboru.

Nové vzdělávací programy přinášejí povinnou angličtinu od 1. třídy. Je to podle vás správné? Ptám se vás jako učitele českého jazyka. Není pak pro malé děti těžší vstřebávat vlastní řeč?

Výzkumy starší než 20 let jasně dokázaly, že pokud nemá dítě hotové mentální struktury pro mateřský jazyk, není vhodné začínat s výukou cizího jazyka. To bývá až okolo 12. let věku, kdy se u člověka rozvíjí abstraktní myšlení. Může to být kontraproduktivní pro mentální vývoj dítěte. Pro dítě je zkrátka matoucí začínat s cizím jazykem, když ještě nemá plně osvojen jazyk mateřský. To ostatně potvrzují téměř všichni mí kolegové češtináři. Někteří rodiče prahnou po tom, aby se jejich děti – byť hravě a nenásilně – učily angličtinu již v mateřské škole. To je podle mého názoru holý nesmysl, protože dítěti mohou ublížit. Něco jiného je samozřejmě bilingvismus, tam se oba jazyky chovají jako mateřské. Tedy povinnou angličtinu od 1. třídy nemohu přijmout ani jako učitel českého jazyka, ani jako docent pedagogiky ve světle moderních výzkumů z psycholingvistiky a neurolingvistiky, ani např. ve světle pedagogických zásad Jana Amose Komenského.

Souhlasíte s názorem, že inkluze úplně vytlačila naše jedinečné speciální školství?

V několika rozhovorech o školství jsem v průběhu posledních let dal najevo nesouhlas s inkluzí. Je to výsostný příklad toho, že se něco nedělá podle zdravého rozumu, ale podle politického zadání. A inkluze politickým zadáním byla. Zároveň předpovídám, že dříve nebo později nastane v českém školství exkluze, tedy inverzní proces k současné inkluzi.

Argumenty proti inkluzi, kromě »překopání« a částečného zničení funkčního systému speciálního školství, mám v podstatě dva.

Zaprvé: Velkému množství inkludovaných žáků inkluze neprospívá, mnohým z nich by bylo lépe na zvláštních školách, tedy mezi spolužáky a vrstevníky stejných možností a podobných intelektuálních dispozic. Dítě například potřebuje zažívat úspěch. A zadruhé? Současné české školství nemá potřebné vybavení a zázemí, řekněme infrastrukturu na to, aby tzv. inkluze probíhala tak, jak se očekávalo a stále očekává. A nejedná se v žádném případě jen o vybavení materiální (pomůcky, vybavení učeben, prostory vhodné pro skupinovou výuku a projektovou výuku, vybavení školních knihoven, stavební dispozice školy atp.), ale také o vybavení personální (dostatek kvalifikovaných učitelů, asistentů, školních psychologů apod.) Na obojí by bylo potřeba násobně větší množství financí, než se vynakládá v současnosti. Inkluze tak, jak se nyní děje, zkrátka působí dojmem určitého amatérismu.

Dlouhodobě vystupujete jako odpůrce placeného vysokého školství. Co ale říkáte na názor, který zazněl v našem nedávném rozhovoru s místopředsedou Trikolory Josefem Slámou: »Medik studuje za peníze poslední babičky, která si koupí chleba a zaplatí DPH. Jakmile školu dostuduje, vesele si odejde léčit do Německa a babička tady nemá lékaře. Přitom na to studium přispěla ze svých peněz. Je to sociální? Není.«

Ano, jsem odpůrcem nejen placeného vysokého školství, ale odpůrcem jakéhokoli placeného školství. Názor místopředsedy Trikolory Josefa Slámy mně osobně vyznívá jako manipulativní promluva, protože autor uvedl jeden konkrétní příklad, na kterém se táže, zda je to sociální. Tento příklad má sugerovat odpověď, že není. Nicméně ano, je to sociální. Jen je potřeba se na věc dívat v širším kontextu a s určitým vhledem. Tahle babička žije ve společnosti, která se vyvíjí, prosperuje a funguje také podle vzdělanosti jejího obyvatelstva. Ve společnosti, kde je řada věcí výsledkem toho, že byl někdo vzděláván, od mateřského po vysoké školství. Tahle babička také chodí po chodníku, jezdí tramvají, nakupuje v obchodě. Chodník, tramvaj i obchod musel někdo navrhnout. Chodník musel někdo vydláždit nebo vyasfaltovat a musí ho někdo udržovat. Tramvaj potřebuje např. řidiče a rovněž pracovníky údržby. Obchod potřebuje vedoucího, pokladní a další personál. K tomu všemu je potřeba nižší či vyšší míra vzdělání. Ve spravedlivé společnosti tedy každý přispívá na to, aby mohl žít svůj každodenní život.

Fakt, že uvedený medik odejde vykonávat praxi do Německa, je záležitost vedení státu, resp. selhání vedení státu. Politická reprezentace je tu od toho, aby pro všechny – nikoli snad jen pro lékaře – vytvořila adekvátní podmínky k žití, tedy například i to, aby její obyvatelé neměli potřebu jezdit vydělávat do zahraničí.

Jak hodnotíte fakt, že od ledna vzrostly tarify učitelům o sedm procent, ostatním státním zaměstnancům o 1400 Kč. Je to dostatečné a zároveň spravedlivé?

Není to dostatečné a není to spravedlivé. Český učitel je stále nejhůře placený vysokoškolsky vzdělaný člověk, ale také možná nejhůře placený odborník, který přináší národnímu hospodářství nepoměrně více, než se mu vrací ve mzdě. V tomto směšném zvýšení o 7 % se nepromítá fakt, že nároky na českého učitele zhruba od 90. let minulého století rostou o mnoho více než nároky na ostatní státní zaměstnance. Český učitel se od 90. let potýkal s nárůstem administrativy, po roce 2000 například s výraznou elektronizací agendy. Po vstupu do EU si musel český učitel například zvyknout na účast v různých projektech, často vnucených ze strany vedení školy, které musel vykonávat často mimo svoji pracovní dobu. V roce 2007 musel český učitel po večerech a ve svém osobním volnu tvořit nové školní vzdělávací programy, bohužel zdarma a v atmosféře chaosu. Dále českému učiteli nebývale narostla práce se zmiňovanou inkluzí a tzv. individuálními vzdělávacími plány a obecně s individualizací výuky. Začalo být zcela běžné, že ve třídě měl učitel základní školy například i osm žáků s IVP, tedy žáků, kteří vyžadovali z mnoha různých důvodů individuální přístup. S tím bylo spojeno podstatné zvýšení komunikace s rodiči. Za tzv. covidu pracoval český prvostupňový učitel na dvě směny, v první směně vyučoval a v »odpolední a večerní«, tedy druhé směně, natáčel a stříhal videa pro rodiče, jak mají své druháky učit psát konkrétní písmenka, zodpovídal denně desítky emailů od rodičů a chystal výuku online na další den. Po covidu přišli do českých tříd Ukrajinci, což logicky vyžadovalo ze strany učitele nárůst práce o individuální péči, řešení dalších vzdělávacích a výchovných problémů. Dnes se na učitele chystá další nárůst povinností: vypořádání se s novým kompetenčním pojetím výuky. To jsem dal jen telegraficky pár příkladů, úplný výčet by vydal na tlustou knihu. Řekněte mi, který státní zaměstnanec zakusil tolik jako český učitel!?

Ještě se vrátím k hodnotě, kterou učitel do společnosti přispívá. Jsou tu také hodnoty neměřitelné penězi. Problém je v tom, že hodnota, kterou učitel přispívá do společnosti, se společnosti vrací až po letech i desetiletích, a i po tomto čase zůstává často nevyčíslitelná a pro mnohé bohužel neviditelná. Například na rozdíl od lékařské profese. Záchrana života nebo zdraví je neoddiskutovatelná, protože je viditelná. Zhoršení či zlepšení zdraví je pocítitelné, ale vzdělanost a její důsledky pro budoucí život člověka i celé společnosti většina lidí bohužel nevidí, nebo dokonce nechce vidět.

Co by tedy pomohlo, aby bylo učitelské povolání na trhu práce atraktivnějším a konkurenceschopnějším?

Kromě odpovídajícího růstu platů… Ulevit českému učiteli. Ulevit mu tak, aby mohl zkrátka jen vyučovat. Tedy dělat svoji práci, výchovně působit na děti. Zbavit ho už konečně nánosů nepotřebné agendy, resp. mnoha nepotřebných agend a činností, které mu svazují ruce. Opět připomenu jen telegraficky některé z nich: Český učitel musí, na rozdíl od řady svých zahraničních kolegů, vykonávat dozory na chodbách, organizovat např. žáky v šatně a na obědě, dělá třídního pokladníka, za covidu dělal hygienika a organizátora, sám sobě dělá sekretáře. Řada učitelů musí organizovat soutěže a olympiády, češtináři na 2. stupni ZŠ nebo prvostupňoví učitelé se musejí starat o Klub mladého čtenáře, Klub mladého diváka, akce v knihovně atp. Řadu těchto činností by mohli vykonávat středoškolsky vzdělaní lidé, nebo dokonce lidé nekvalifikovaní. Jestliže chceme mít vzdělanou, v budoucnu ekonomicky i lidsky prosperující společnost, musíme o své učitele pečovat. To se v našem státě dlouhodobě neděje.

Petr Kojzar