Dobrý muzikant nikdy nebude mít hotovo, pořád objevuje nové trendy a nové aranže, říká hudebník Petr Toman

Léto je dobou radovánek, a to nejen u vody, ale i těch »suchozemských«, k nimž patří obecní zábavy a tancovačky. Lidé při nich vybíjejí baterky a zároveň si je na svých dovolenkových pobytech naopak nabíjejí pro další pracovní rok. Na Třeboňsku (ale samozřejmě nejen tam) to opravdu žije, o čemž nás přesvědčil mezi benefičním koncertem a Vodnickými slavnostmi pro děti v Chlumu u Třeboně »druhý Michal David«, hudebník Petr Toman, jinak majitel agentury PT STYL…

Co vše nabízíte zájemcům, a nejen teď v létě, ale po celý rok?

Osmdesát procent mých aktivit jsou hudební pořady pro první a druhý stupeň základních škol. Mám svůj hudební pořad Rytmická show, což je takové mé know-how. Při něm jsou využity různé rytmické nástroje. Počínaje klasickými tamburínami, přes perkuse až třeba po rumbakoule. Učím děti rytmu a ony přitom tancují a zpívají. Do toho hrajeme moderní repertoár, písničky od Mirai, Pavla Callty, Pokáče a tak dále. Celý zábavný hudební pořad pro školy trvá přibližně hodinku.

Říká se, že dětské publikum je a) nejvděčnější, ale za b) také, že je největším kritikem…

Je to přesně tak. Dětské publikum bývá vděčné, to souhlasím, ale – jak se tak říká – chytit dnešní mládež, to určitě není žádná sranda. Za ty roky mám vysledované, že když nechytíte dítě do 10 až 15 minut, tak končíte. Naopak, když děti zaujmete hned na začátku, máte vyhráno. Pak už si s nimi, v uvozovkách, můžete dělat, co chcete.

Hrajete pro děti prvního i druhého stupně. Co je těžší?

To je dobrá otázka… Upřímně, nejhorší jsou asi šesté třídy, protože to už jsou fakt těžcí puberťáci. Ty už vidíte na velkých základkách ve čtvrtých a pátých třídách, ale na druhou stranu v osmičkách a devítkách jsou dneska děti už tak vyspělé, že s vámi v pohodě spolupracují. Ze začátku samozřejmě nechtějí a – jak se říká – ohrnují nos, ale pak jsou naprosto v klidu. Naopak udělat něco pro šesťáky, dejme tomu ve věku 12-13 let, je hodně složité. V podstatě 70 procent z nich se zpravidla nezapojuje. Protože nechce. Ale pokud si je dokážete získat, nakonec se přesto zapojí.

Řekněme, že jsem učitel nebo ředitel základní školy, zaujme mne toto povídání a rozhodnu se vás oslovit. Jakým způsobem to mám udělat?

Samozřejmě máme sociální sítě, což je dneska hodně rozšířené. Můj Instagram je petr.toman.ptstyl. Tam najdete i všechny informace, včetně nabídky na Rytmickou show 1, kterou jsem nastínil, ale i Rytmickou show 2, což je bonus s africkými bubny. To je zase pokrok v tom, jak učit děti rytmu. Případně na to lze navázat, když je škola spokojená, dětskými dny, karnevaly či zahradními slavnostmi. Využít se dá i pasování předškoláků a další varianty.

Proč jste si vybral zrovna dětské publikum?

Když jsem začínal, byl jsem jako asi každý muzikant. Jak se říká, nejdřív člověk hrál za pivo, pak za pětistovku. Byly to klasické akce – narozeniny, svatby, tancovačky… Pak se nabalovaly větší akce, včetně plesů, kdy jsme jezdívali ve třech. Klávesy, bicí a zpěvačka…

Nedokážu přesně říci, který to byl rok, ale asi kolem 2004 nebo 2005, když mi bylo těsně po dvacítce, kdy se to začalo lámat.

Byl o nás zájem, lidi se bavili, ale pak najednou přestali na zábavy chodit a restauratéři začali tvrdit, že nám nemůžou dát 3000 korun za večer, protože by na nás nevydělali, a kdesi cosi.

Prostě už zábavy tak nefrčely a já se chtěl dál muzikou živit, stejně jako kolega, co se mnou tehdy hrával. Tak jsme říkali: »Hej, tak co uděláme?«

Tenkrát začali táhnout kouzelníci, ale i divadla a něco, co bychom mohli nazvat jako výchovný koncert. Řekli jsme si, proč taky něco neudělat pro mateřské školy? Nejdřív to byl takový zábavný hudební pořad. My jsme tomu říkali Pohádková minishow a hlavní roli hrály písničky z pohádek. Bylo to o 20 nebo 30 dětech, pak se nabalily i větší školky, kde měli už i 80-100 dětí. No, pak se začalo, za nějaké dva nebo tři roky, hrát pro první stupeň, a teď už jsem přibalil i ten druhý. Plus ty větší akce jako karnevaly a dětské dny. Teď děláme i akce na klíč pro obce a města, což dnes lidé chtějí. Zařídíte ozvučení, moderaci, přivezete skákací hrad, nabídnete kapelu a tak dále.

To chce mít hodně manažerské schopnosti, není-liž pravda? Není žádné tajemství, že máte i vlastní agenturu…

Kdybych to měl vyčíslit, tak nějakých 20 procent škol je pro mě stálých, tam člověk jezdí opakovaně – dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Ale zbylých 80 procent je třeba obvolávat, a to chce trošku marketingu a zručnosti. Je to takové malé domácí call centrum.

Maily neposíláme, protože v dnešní době vám ředitelé potvrdí, že jim denně chodí stovky nabídek na divadla, workshopy, přednášky a vystoupení. Ať je to policie, armáda, kouzelníci, výchovný koncert… Kontaktování přes mail je tak prakticky bez významu. I když pošlete reference, fotky, videa nebo cokoli, je to ve výsledku jedno, protože ředitelé to logicky nečtou. Nedivím se jim. Kdybych byl ředitelem a přišlo mi 40 mailů denně, tak se mi taky nebude chtít trávit tři hodiny času každý den jen tím, než se veškerou poštou proklikám. Plně je chápu.

Naopak docela funguje telefonický kontakt. Samozřejmě musíte ředitele v dobrém slova smyslu ukecat. Něco jim nabídnout, aby to s vámi zkusili, a pak už to funguje.

Dospěli jsme k tomu, že 80 procent vaší hudební produkce je činnost pro děti. Co zabírá oněch zbylých dvacet?

V první řadě bych chtěl taky poděkovat manželce za vstřícnost a trpělivost. Ono žít s muzikantem není žádný med (smích).

Například tento týden jsme dělali poměrně úspěšnou akci v Chlumu u Třeboně na náměstí – bylo to benefiční odpoledne pro místní kostel. Vystupoval jsem tam s Aničkou Polcarovou, velmi dobrou herečkou a zpěvačkou, s níž nově spolupracuji. Je to Pražanda, ale tři roky bydlí v Chlumu, kde já v létě pobývám u rodičů. Tak jsme navázali kontakt a úspěšně spolupracujeme.

Takže se odehraje nějaký koncert, zapojí se do toho rodiče s dětmi, nechybí rytmizace, tancování nebo i nafukování balonků. A takhle to při podobných akcích funguje – že se připojí nejen děti, ale i rodiče.

Do toho vstupují různé zábavy. Například přes léto hrajeme na Staňkově, kde je vyhlášený kemp OASA. Tam už jsem byl letos třikrát. Zkrátka, program je nabitý.

Prozraďte tedy, jak vypadá váš repertoár?

Podle publika, samozřejmě. Když se jedou koncerty pro děti, tak je to Uhlíř, Svěrák a pak moderní věci typu Pavel Callta, Pokáč, Mirai. A když jedete typickou zábavu, tak je to klasika, počínaje oddechovkami, přes country, až po moderní hudbu typu Kabátů, Chinaski nebo Michala Davida – prostě všehochuť, a hlavně poprock. To, co se hraje běžně v rádiích a na co jsou posluchači zvyklí.

A jak to chodí, když člověk hraje na zábavách a tancovačkách hity jiného interpreta? Ptám se jako laik. Musíte si ty skladby koupit? Nebo jak to je?

Je to tak, že by pořadatel, pokud dělá taneční zábavu, měl platit Ochrannému svazu autorskému (OSA). Praxe je však na rovinu taková, že na 80 procentech zábav, ať je to megavelký ples, hasičský nebo třeba maturitní, to pořadatelé zkrátka nezaplatí. Neznám ty cifry, kolik to stojí. Záleží, kolik odehrajete písniček. Když jich je 40 nebo 50, což za čtyři hodiny zábavy tak nějak sedí, dáte pár tisíc, a když k tomu máte platit kapelu, najednou se dostanete na nějakých 15 až 20 tisíc korun, což by se asi pořadatelům nevyplatilo.

Vím o vás, že jste hudební geny zdědil…

Ano, otec byl muzikant, sice poloprofesionální, protože se nikdy hudbou neživil, ale hrál na trumpetu s klasickou dechovkou Týnečanka z Týnce nad Sázavou. Třikrát byli i na velké přehlídce dechovkových hudeb Kubešova Soběslav a jinak hráli na klasických tancovačkách, zábavách a plesech. Takže po otci určitě něco mám…

Už odmalinka, od nějakých pěti let, jsem hrál na klavír. Chodil jsem do hudební školy, do ZUŠky v Týnci nad Sázavou. Otec mě podporoval, a samozřejmě i veškerá moje rodina. Byli rádi, když viděli, že tam nějaký talent asi je, takže se snažili mě rozvinout a samozřejmě mi v ničem nebránili.

Od nějakých sedmnácti let jsem byl rozhodnutý živit se hudbou, a to jsem si nakonec splnil.

Na akcích hrajete různé styly, jak jste naznačil. Ale kdybyste měl na sebe »prásknout«, který typ muziky je vašemu srdci nejbližší, co byste uvedl?

Jako tady existují různé politické názory, tak také platí, že každý poslouchá jinou hudbu. Někdo preferuje metal, jiný disco, další třeba country a tak dále. U mě vítězí střední proud. A takovým vzorem pro mě je Michal David. To je nejen jeden z předních hitmakerů, výborný klávesák a producent, ale málokdo ví, kolik napsal úspěšných muzikálů. Ať jsou to Tři mušketýři, Kleopatra, Diskopříběh, a tak bych mohl pokračovat, vše je produkce Michala Davida a spousta lidí to ani netuší. Většinu těch muzikálů otextoval Lou Fanánek Hagen ze Tří sester, což je vynikající textař, ale kdybych měl uvést, kdo je mi muzikantsky nejbližší, pak opravdu ten Michal David.

Líbí se mi i jeho styl hraní na klávesy a spousta lidí mi ze srandy říká: »Hele, ty jsi druhej Michal David.« Pochopitelně nejsem tak dobrý zpěvák, to říkám otevřeně, zato jsem spíš showman, moderátor a mám v krvi nějaký rytmus. A když mi řada lidí nezávisle na sobě řekne, že za klávesami válím jako Michal David, něco málo na tom asi bude…

Řekl jste, že máte štěstí, že vás živí váš koníček. Tím je hudba. Ale dostanu z vás i nějaké další koníčky?

Rád fotím, čemuž jsem se dříve hodně věnoval, ale v poslední době na to nezbývá čas. Máme dvouročního prcka, takže doma je opravdu veselo a s naším rošťákem se opravdu nikdy nenudíte…

Hodně jsem fotil krajiny, dělal různá street fota, architekturu, hlavně kostely. Ale teď je, když nepočítám rodinu, muzika opravdu na prvním místě. Je to žrout času. To nejsou jen vystoupení. To je i všechno okolo. Člověk musí neustále něco vymýšlet a na něčem pracovat. Tak je tomu v jakékoli branži. Ať jste kuchař, fotograf, herec nebo třeba zpěvák, chce to pořád na sobě makat.

A sebelepší umělec nebo sebelepší kuchař nikdy nebude mít hotovo, protože pořád objevuje nové trendy a nové aranže. Takže pořád na sobě makám. Když připravujete repertoár a budete dělat písničku, je to na x hodin práce. Mám takové malé domácí studio na klávesách, kde připravuji podklady a zakládám si na tom, aby hudba zněla co nejvíce profesionálně. Zabírá to opravdu spoustu času. Udělat hudební základy, to opravdu není za pět minut.

Dovolte otázku na závěr. Co říkáte poměru české a zahraniční hudby, co zní z rádií? Mně přijde, že tuzemská muzika je popelkou a že do nás až moc perou cizí hity…

Neříkám, že to je úplně špatné, ale ani to, že je to úplně dobře. Zastávám názor, že žijeme v České republice, a tak bychom měli dávat přednost české hudbě. Také ji při vystoupeních prosazuji, ale nevyhýbám se ani některým zahraničním písním. Spíše jde o konkrétní období. Novodobé skladby moc nehraji ani neposlouchám, samozřejmě jsou výjimky jako Miley Cyrus, Madonna a tyto megahvězdy. Nicméně dávám přednost 70. a 80. létům. Mám rád nestárnoucí hity středního proudu, jaké natočily ABBA, Boney M, Modern Talking, Bad Boys Blue – takové klasické pop a disco záležitosti. Co se týče rockové scény, k tomu jsem nikdy nijak zvlášť netíhnul, ale třeba Queen, to je pochopitelně taky jednička.

Petr Kojzar

FOTO – archiv Petra Tomana