Dehonestace, urážky a diskriminace, tak mluví o praxi v herecké profesi Stanislav Lehký

Divadelní i filmový herec a úspěšný dabér Stanislav Lehký je nejviditelnějším představitelem Herecké asociace. Sám již nějaký pátek upozorňuje na nespravedlnosti v odměňování herců a potkává se s nepochopením a je to, jak když bojuje s větrnými mlýny. Následující rozhovor sice začíná odlehčeně, ale ve finále nabere »grády« i patřičnou kontroverzi…

Co pro vás znamená herectví? Míněno všeobecně…

Je to nádherná profese, ale jak říká jistá moje kolegyně, jsou to růže na hnoji. Někdy je víc růží, jindy hnoje. V divadelním životě to vždycky bývá tak, že jste chvilku nahoře, chvilku dole. Záleží na tom, s kým se potkáte, jaké máte štěstí na režiséra, v jakém městě je divadlo profesionálně provozováno, kde se oženíte, kde založíte rodinu a tak dále.

Ale jinak bych chtěl říci, že je velice náročné, než se člověk naučí roli, než se naučí aranžmá na jevišti – a pak to musí znovu zahrát stejně, ať je to po měsíci nebo po roce. Je to psychofyzicky velmi těžká profese, a rozhodně není pro každého. Ano, musíte mít v sobě něco, co vám dá pánbůh seshora, ale talent sám o sobě nestačí. Je zapotřebí hodně píle a neprohospodařit ten dar. Záleží i na tom, jak se střídají režiséři a umělečtí šéfové. A musíte vzít v potaz i to, že stárneme jako lidé. Velké role, které člověk hrál ve třiceti, často nemůže ztvárnit v šedesáti. Je to těžší, protože nemůžeme upgradovat naše tělo. Zešedivíme, někdo přibere, někdo zhubne, jinému se trošku změní podoba, například zplešatíme nebo se nám zhorší zrak, jak jsme neustále vystavováni oslnění. To je další důležitá věc, která v naší profesi není dotažená do konce ze strany pracovních podmínek – že vás oslňují světla, aby na vás bylo vidět. K tomu musíme připočítat také nemalý faktor prašnosti a stresu. To je divadlo. Jsem viděn, jsem souzen. I v tom tkví specifická náročnost naší profese. Ne každý kolega se s tím lehce vyrovnává.

Jsou profesní podmínky českých herců srovnatelné s jinými zeměmi, například se sousedním Německem?

To je bohužel problém. Pracujeme pro komerční televize, veřejnoprávní televizi, pro film, ale u nás v ČR není žádná dohoda o podmínkách práce mezi profesní organizací Hereckou asociací a zaměstnavateli, jak to mají například Němci. Tam existuje Svaz poskytovatelů služeb v audiovizi a každé dva roky se scházejí s Aliancí producentů a domlouvají podmínky práce na další dvouleté období. A světe, div se, mají tam i inflační doložku.

Pro Českou republiku je něco takového jen sen budoucnosti. Musím upozornit na skutečnost, že v naší profesi dochází k velkým protiprávnostem, například v oblasti dabingu, kde kolegové herci sdružení pod agenturou MPG nejsou zváni, až na drobné výjimky, do studií ke spolupráci. Vyhlášené je studio SDI a jeho vedení. Dokonce i TV Prima a její dabingová produkce, ale i jiná studia. Tito manažeři si neuvědomují, že se dopouštějí diskriminace porušováním Základní listiny práv a svobod a tím i našeho právního řádu. Důkazy jsou. K takovému chování přispívají i někteří naši známější kolegové, kteří jsou často poněkud sebestřední, a tak trochu bohorovní a nechtějí se účastnit kolektivního jednání.

Tvrdí, že si všechno dokážou dojednat sami. Já mám za to, že je ovládá především velký strach ze ztráty obživy, kdyby se nebáli sjednotit se. Tím se vytrácí solidarita v naší profesi s těmi, co přijdou po nás anebo pro ty, co nejsou tak známí z médií, ale jsou naprosto rovnocenní, co se kvality jejich práce týká, s těmi známějšími. Je nutné si uvědomovat důležitost budování podmínek práce pro nastávající generaci výkonných umělců.

A pak je ještě jedna strašně důležitá věc »pracuji proto, abych žil«. Já nežiju proto, abych jen pracoval, to vůbec nejde dohromady, člověk vyhoří a za dva roky herce, kterého utavíte na hlavních nebo náročných rolích, můžete na půl roku poslat někam do lázní, což samozřejmě v divadelním provozu nejde.

Lidé si ale často říkají, že umělci jsou finančně za vodou…

Ano, někteří umělci jsou. Je to vlastně báječné se živit divadlem nebo zpíváním, když je člověk známá osoba. Lidí, kteří se takhle dokážou živit, není mnoho, ale těch méně známých je několik tisíc.

Jenže v živém umění, kde jsou herci, muzikanti, tanečníci – a mluvím teď o nějakých čtyřiceti divadlech v republice, která zřizují města, jako svoje příspěvkové organizace – neustále narážíme na nízké ohodnocení naší práce. A přesně vím, o čem mluvím, u divadla jsem přes 40 let.

V příspěvkových organizacích fungují takzvané platové tarify, ale existují samozřejmě i nadtarifní složky platu. A jsou divadla, která s tím dokážou pracovat, protože mají šikovného manažera, jenž si u zřizovatele finance pro své lidi obhájí.

Z praxe znám případ, kdy zástupce zaměstnanců zjistil, že v daném divadle byli několik let členové uměleckého souboru špatně odměňováni vzhledem k tomu, jaké úkoly plnili. Na místo toho, aby došlo k věcnému sociálnímu dialogu, jak situaci řešit, tak se zástupce zaměstnanců setkal s nepřátelským jednáním, terčem dehonestací, urážek a obviňování z nekompetentnosti, ze strany vedení divadla. Takové chování je naprosto nepřijatelné, plně diskriminační a je v rozporu se všemi právními normami platnými v ČR.

Je to neuvěřitelné, ale takto napadený zástupce zaměstnanců se stává disidentem ve vlastním souboru. I když má v rukou jasně daná pravidla hry pro odměňování uměleckých pracovníků v příspěvkových organizacích.

Jak to konkrétně s oním »disidentstvím« myslíte?

Například, že se svolávají schůze uměleckého souboru, kde se poukazuje na toxickou atmosféru zaviněnou požadavky zástupce zaměstnanců a kolegové herci, neznalí podstaty, tomu věří. V tomto konkrétním případě se vedoucí manažer divadla dokonce dopustil před vedením profesní organizace Herecké asociace lží a podlosti s úmyslem očernit zástupce zaměstnanců, a tím ho znevěrohodnit. Člověk s takovýmito morálně volními vlastnostmi by vůbec neměl setrvávat na vedoucí pozici.

Čtěte také: Kultura je investice, vzkazuje ministru Baxovi Stanislav Lehký z Herecké asociace

V každém divadle je součástí managmentu také umělecký šéf. A pokud za ním přijde zástupce zaměstnanců, který je o generaci starší, aby si ujasnil pracovně-právní vztahy v souvislosti s obsazením herců, tak by mělo vše proběhnout normálně v klidu a bez emocí. Když ale šéf začne najednou řvát, mlátit do stolu, vyhrožovat dotyčnému propuštěním a že už nikdy nebude obsazen a vrcholem všeho je násilné vytlačení z kanceláře, tak si říkáte, jestli by tito lidé, co se dostávají na vedoucí místa kulturních stánků, neměli procházet psychickými testy. Ano, jedná se o známé divadlo v Praze. Musím podotknout, že za takové manažery nese plnou politickou odpovědnost Rada hl. města, která je jmenovala.

Je herecký věk, kterého jste se letmo dotkl, opravdu tak důležitý?

Obecně vzato, když je člověk mladý, tak chce hrát. To je logické. Já jsem ještě nezažil mladého herce, který by hrát nechtěl. U starších jsem to naopak už zažil. Bylo mu osmdesát a řekl »dejte mi s tím pokoj, mám toho za těch 60 let plné zuby«.

Ale jo, to jsou takové legrace. Jak to říkával mistr Lubomír Lipský, »dokud to bere hlava, tak to ještě jde«.

Ano, ti mladí chtějí být úspěšní. Ale zároveň má herec jednu typickou vlastnost, že je ve své práci egoistický. Setrvává v bublině a má svoji hlavu a pravdu. Myslí si, že si vše dokáže jako zaměstnanec vyjednat sám, že se nemusí sdružovat v profesní organizaci, jak to dělají v drtivé většině kolegové na západ od nás. Bohužel se mýlí. Zaměstnanec je vždycky v nižším postavení proti zaměstnavateli. Je to jak s pověstnými Svatoplukovými pruty. Jenže – víte, v čem je problém?

Povídejte…

Vzhledem k tomu, že zároveň kolegové-herci nemají znalosti, co se pracovně-právních vztahů týče, tak si myslí, že je všechno v pořádku. A ono není! Velice záleží na jejich edukaci a na férovém přístupu vedení příslušného kulturního stánku, jestli dokáže manažer s onou neznalostí zaměstnanců pracovat ve svůj prospěch, podle svých pravidel anebo jestli takové neznalosti nezneužije a dokáže svěřenou instituci vést podle obecně uznávaných pravidel a lidi spravedlivě odměňovat.

Dobře, ovšem jak je to konkrétně s tím nadtarifním ohodnocením?

Nadtarifní osobní příplatek může být až do 100 procent tarifu. Tarifní plat je průsečík vzdělání a počtu let odpracovaných v oboru.

Pojďme však být na závěr pozitivní. Co na divadle pokládáte za to nejhezčí?

Neznám krásnější pocit, než když jsou diváci spokojení a odměňují vás za vydařené představení potleskem. Nebo možná ještě jeden to překoná – když se pomiluji s manželkou.

Ale vrátím se k profesi. Jak jsem řekl, je psychofyzicky velmi náročné nastavit tělo, zvládnout emoce a mít správné vnitřní napětí. Když se ale dostanete pocitově do role, všechno z vás spadne a vzniká energie, která umí přeskočit na diváka.

Musím upozornit, že divadlo je velikánský žrout času. Rozhodně se nevejdete do osmihodinové pracovní doby. Když máte roli, pak se vám o ní i zdá. Zrovna teď přebírám jednu roli, učím se ji a v jednu hodinu v noci se probouzím, jdu se podívat do knížky a texty se mi točí v hlavě následně i v posteli.

A pak přes den jedu v tramvaji, v metru nebo ve svém autě – najednou si na to vzpomenu a začínám si přeříkávat text. Člověk vlastně pracuje pořád, bez ohledu na fond pracovní doby. Jen potomek hovadného krále může tohle v umělecké branži vyžadovat.

Tohle málokdo z nadřízených orgánů, včetně politických zástupců, zná a chápe, ale jsou výjimky.

Přesto opakuji – tvořit divadlo je nádherná věc. Úžasná. Pokaždé jsou tam jiní diváci. Vědí, že to není realita, ale naladí se na to vlnění, které jim my jako herci dopřáváme. Byť vás na konci propíchnou nebo zastřelí, tak zase vstanete a lidé vám poděkují. Přeskočila jiskřička a v tom je tahle profese krásná. A proto bych si hrozně přál, aby tato naše specifická práce byla také specificky odměňovaná.

Snaha nás zástupců zaměstnanců odborových svazů je, abychom se jako zástupci zaměstnanců v kultuře v katalogu prací, kde jsme my, výkonní umělci, dostali z tabulky číslo jedna do tabulky číslo dvě. A abychom společně byli odměňováni jako učitelé, kteří to také nemají vůbec jednoduché.

Když nám ministerstvo práce a sociálních věcí nezvedne tarify ve spolupráci s ministerstvem financí, tak bych si hrozně přál, aby alespoň zřizovatel, a to je pro naše divadlo Hlavní město Praha, pomohl manažerům v tom, že jim přidá na nadtarifních objemech platů. To by měli umět vyjednat. Momentálně je v Praze deset příspěvkových divadel a jeden orchestr. Je nutné, aby ti, co dělají živé umění, byli dobře odměněni. To je všechno…

Petr Kojzar