Seděli jsme v rodinném domku Dalibora Jandy (69), po jehož boku kromě dcery Jiřiny Anny (34), jež vystupuje samostatně, ale také na otcových koncertech jako speciální host, si hovělo i štěně, které dostala jeho manželka k narozeninám. Trojnásobný Zlatý slavík má letošní rok ve znamení koncertů ke čtyřiceti letům na profesionální scéně, kde zazněly kromě slavných hitů i nové písně z alba Moment. Novinku si ale přichystala pro své fanoušky i jeho dcera, která je na naší scéně jednou z mála zpěvaček, jež zároveň skládá hudbu…
V ruce držím nové CD Jiřiny Anny Jandové Vitráže. Čím to, že novinková věc na sebe nechala tak dlouho čekat?
Jiřina: V roce 2018 jsem vydala singl Tak všechno nebo nic a pak následoval takový temný čas. Čekala jsem, až bude lépe. Jednak hrál svoji roli covid a jednak jsme měli oba s tátou vážné zdravotní problémy, takže se to celé trošku zvrtlo. Chtěla jsem, aby to přišlo do lepší doby, abych singl vydala trošku zvesela. Spadlo to na květen letošního roku a jsem ráda, že je cédéčko na světě. Jsou to dvě novinkové písničky a docela mi dělají radost, protože se povedly – troufnu si říci… Dali jsme se dohromady s Xindlem X, který mi otextoval písničku Vitráže, a my s tátou jsme spoluautoři hudby. A ta druhá píseň na cédéčku – Čekáš na svůj den – je odlišná. Jde o melancholickou, pomalou skladbu, kde jsme pro změnu spolupracovali s Kapitánem Demo, který to aranžoval, a tak jsme vlastně spoluautoři. Takže jsou tam zajímavá jména. Navíc jsme každou písničku točili v jiném studiu, s jinými producenty, čili to celé bylo zase něco úplně jiného!
Dalibor: Už jsem odmítl vytvářet aranž, protože vnímám, že pro mladší lidi se to musí dělat jinak. Člověk to cítí jinak, já jsem pořád odchovaný rockovou muzikou a nikdy jsem nebyl kantilenní zpěvák. Říkal jsem Jiřině, ať to zkusí s někým jiným, a ti mladší kluci to dokážou dát dohromady. Nechali jsme takovou tu kostru a sound už zůstal na nich.
Vystupujete společně, tvoříte hudbu společně. Konzultujete spolu autorskou tvorbu a stavíte se i jeden ke druhému navzájem kriticky?
D: U nás se o muzice diskutuje pořád. A jsem ráda, že Jířa dokázala pochopit, co jsem jí tak nějak nenásilně naznačoval, nebo i nahlas říkal – že by měla poslouchat i starou muziku, aby věděla, jak vypadala hudba dříve – jak byla poctivě dělaná, jak to všechno bylo živě hrané, jak to kolikrát museli ve studiu natáčet najednou všichni, jelikož se to nedalo stříhat jako dneska, kdy jsou v tomhle směru neomezené možnosti. Takže si vybrala pár starších kapel z šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých let, které dokáže poslouchat. Samozřejmě se jí líbí i nějaká momentální muzika, ale mně na ní vyhovuje, že má přehled a že o tom můžeme společně diskutovat. Troufám si říci, že 90 procent mladých zpěváků to takhle nemá.
Takže spolu hledáme různé možnosti, jak písně natočit, a jsem rád, že můžu své dceři nabídnout své letité zkušenosti. Pokud vidím, že na něco má svůj vlastní názor, nechávám to na ní, i když si kolikrát myslím, že by to mohla udělat trochu jinak. Ale ona chce mít svoji původní tvorbu, což také oceňuji, protože spousta zpěváků se točí v tom, že natáčejí jen převzaté cizí věci. Hit se předělá, což dneska není problém, protože práva se dají jednoduše zařídit, ale pak je tu druhá cesta, kterou jsou původní české písničky, a ta je strašně složitá. Hlavně z toho důvodu, že média tomu vůbec nejsou nakloněná! Oni ani o tom snad nevědí, že by mohli pomáhat těm začínajícím – původní české tvorbě. A to je katastrofa!
Dneska zkrátka platí, že co si nedáte na internet – na YouTube nebo někam jinam – to není. Hodnotí se, jakou to má sledovanost a kolik na to ťukne lidí, ale někteří, co si budeme povídat, umějí ťukat rychleji. Je to taková džungle, kdy se teď úspěšnost měří počtem kliků na YouTube nebo na těch různých kanálech, a z mého pohledu je smutný, kam dospěla kultura. A hlavně Česká televize. Když už nehraje staré pardály, měla by být nakloněna aspoň těm začínajícím zpěvákům, ne? Dělat s nimi pořady, jako to bývalo dříve. Ať si každý zazpívá něco dle libosti a lidi sami si udělají úsudek, jestli se to líbí nebo ne.
Dobře, ale když se na to podíváme z druhé strany – co nejvíce chybí originální české tvorbě?
D: Problém je, že tady spousta lidí něco vytváří. Nic proti, ale někteří to dělají z hecu, jiní zase chtějí být rychle slavní, než aby přemýšleli o muzice jako o něčem, co má zanechat stopu do budoucna. Z písniček se vytrácí především melodičnost. V textech se vytrácí příběh, a celkově se dá říci, že ty texty jsou katastrofální! Pár textařů, co mají dar od pána Boha, tu je, například právě Xindl X, ale to je málo – dřív to byla profese. Měli jsme tu desítky textařů, což byli v podstatě páni básníci. Především s Honzou Krůtou jsme tam vždycky hledali zajímavý příběh. A snažím se to přenést do textů i s Jířou. Zato když posloucháte novodobé mladé kapely, tam není po příběhu ani stopa. Nejlépe se pořád dokola opakuje jedna věta, aby tam bylo něco, co vás praští do hlavy. Buď je to sprostý, nebo hloupý. Jak říkal pan Werich: »To je blbý, to se bude líbit!« Vše útočí jakoby na nejnižší pudy…
Mladí lidé bohužel neznají starší muziku, ale jsem rád, že když ji někde zaslechnou, líbí se jim. Občas se mi stane, že mě někdo potká v supermarketu a řekne: »Dalibore, ten Hurikán nebo Žít jako kaskadér, to je bomba, ty vaše nové písničky!« Já ale říkám: »Kluci, to je pětatřicet let starý.« Tady jsou překvapení, protože něco takového netušili – a to je ten problém. Té muziky je strašně moc, navíc dneska znáte písničky, i třeba z rádia, ale nevíte, kdo to zpívá a jak vůbec vypadá. Já navíc ty hlasy ani nerozeznám od sebe! Dříve bylo třicet předních zpěváků – a že bych nerozeznal Neckáře od Zicha nebo Pavla Bobka od Karla Gotta!? Nebo Mekyho Žbirku ode mě? To asi ne! Každý byl nějaký originál a každý se hlasově odlišoval. Samozřejmě že i stylově, ale když dám příklad – ani v té country jste nemohli zaměnit Wabiho Daňka s Michalem Tučným…
Stane se někdy, že Dalibor napíše skladbu a Jiřina ji zkritizuje, nebo naopak, samozřejmě…?
J: Takhle to většinou nefunguje. Neřekneme si: »Teď jdu psát a vytvářet písničku!« Často se stává, že si dáváme pár let odstup, a pak si třeba z písniček, které má táta natočené a neví, co s nimi bude dělat a jestli budou pro něj, vyberu píseň pro sebe. To, co by se mi líbilo, a nehodnotím dál. Abych řekla: »Tohle se ti nepovedlo.«? To ne. My opravdu spíše vybíráme z nápadů. A stejné je to u mě. Něco složím a pak tomu dám oddech. Za čas se k té věci vrátím a řeknu si: »To je docela dobré, co myslíš?« Třeba tu pomalou písničku Čekáš na svůj den jsem měla taky pár let hotovou a pak jsem to pustila tátovi. Je to taková piánová, úplně jiná záležitost. Takže abych to shrnula, naše písničky mají vývoj, a nestává se, že bychom si sedli a právě teď šli skládat.
D: Já na to musím mít náladu. Najednou přijde nápad a popadnu kytaru. Víte, když jsme na koncertě, já nejsem ten virtuóz. Nepotřebuju cvičit na kytaru – to, co je třeba, si na tom vystoupení odehraju. Od toho ostatního mám muzikanty, kteří musejí být při hře na nástroje lepší než já. Oni zahrají to, co tam potřebuju. Já sám se s kytarou v podstatě doprovodím, jak se říká, ale nejsem na to, abych doma cvičil a zdokonaloval se. Spíš potřebuju, aby mi byla kytara k ruce, když nějaký nápad od Boha přijde. A zaplaťpánbůh, už jich přišlo přes 170.
To máte spočítané přesně?
D: Tak zhruba… A taky se stává, že mi něco, co jsem vytvořil a zdálo se mi to pitomý, najednou přijde dobrý.
J: Zpravidla se nám stává právě to, že táta má z toho množství písniček jinou představu pro mě, než jak si pak já vyberu. Potom si říkám: hodí se to pro mě vůbec? Trošku s tím bojuju, protože takový ten osobní vkus se někdy trošku vymyká tomu, na co já se hodím. To je můj malý problém, ale vždycky jdu po svém pocitu. Prvořadě se to musí líbit mně – a pak se uvidí…
D: Já totiž neumím psát jako třeba Karel Svoboda nebo Láďa Štaidl, což nebyli interpreti, ale spíše muzikanti nebo skladatelé, kteří když tvořili písničku, tak už předem zhruba věděli, pro koho to je. Tohle já vůbec neumím, protože jsem vždycky skládal, ne že pro sebe, ale podle momentálního nápadu. Později už se člověk samozřejmě začne malinko vykrádat. Ale zaplaťpánbůh, když vykrádá sám sebe! To, co se dneska hraje, v tom slyším staré písničky. Vykradená šedesátá, sedmdesátá léta. Komplet! Melodie, nápady, aranže. Někdo si pustil staré věci a s ničím dalším si příliš hlavu nelámal.
Zmínili jste, že o hudbě se bavíte de facto neustále. A prosím, co probíráte, když to zrovna není muzika?
D: Všechno možné. Docela se bavíme i o politice. Nikdy se do ní nezapojujeme veřejně a aktivně, ale jak se říká – z očí do očí – zkrátka v soukromí, tyhle věci velmi řešíme. A bavíme se o tom, protože jde o věc, která nás obklopuje, a říkám to proto, že se nám zdá příšerné, když politici určitým způsobem nahradili showbyznys. To jsou nyní regulérní celebrity!
A naprosto šílené jsou tady ty večerní pořady! A hlavně politické debaty. Velké téma je, co bude za dvacet, padesát let. Nikdo přitom nikdy k žádnému závěru nedojde.
J: Ale jinak probíráme všední problémy. Věci, které je zapotřebí každý den řešit.
Třeba pejsek…?
J: Ano, to je Franz. Dárek mamce. Ona má sice narozeniny až teď v listopadu, ale chtěli jsme to oslavit v září, v lepším počasí. A teď máme pejska a je to zábava pro všechny!
Plánujete letos, když to konečně hygienická opatření dovolují, tradiční vánoční koncert v Lucerně?
D: My jsme hráli v Lucerně velký koncert ke čtyřicetinám na profi-scéně. Byl de facto třikrát překládaný kvůli koronaviru a až napočtvrté se to povedlo. Měli jsme tam narváno, přišla spousta hostů a dopadlo to skvěle. Jenže to bylo v květnu, a přijde mi, že by nebylo dobré, kdybychom po nějakých šesti měsících dělali Lucernu znova. Příští rok budu mít kulatiny a už teď chodí nabídky od různých agentur, takže určitě něco provedeme, ale chtěl bych to udělat zase úplně jinak, zajímavě, ovšem ne zas tak úplně slavnostně. Přemýšlím o tom a věřím, že něco, co by zaujalo, vymyslím.
Už to bylo naznačeno, přesto se zeptám zevrubněji. Jak moc vaším uměleckým životem zamával covid? Říká se, že umělecká sféra byla jediná, která tratila, a přitom nedosáhla na kompenzace…
D: My jsme mimo jiné také podnikatelé, máme vlastní agenturu, takže jsme drobné kompenzace od státu dostali. Ale nahradit ztráty to nemohlo. Čtyřikrát přeložená Lucerna, dvakrát či třikrát přeložené další koncerty. Měli jsme naplánovanou šňůru se čtyřiceti vystoupeními – z toho jsme jich absolvovali nějakých patnáct, zbytek šlo do kopru, jak se říká.
J: Turné to narušilo strašně moc. Přitom to bylo hezky připravené, což je veliká škoda. Ale my nefňukáme a nefňukali jsme. Takže jsme to brali jako realitu, jen byla nepříjemná ta délka celé situace. Z hlediska uzavřenosti a trošku té ponorky. Existenčně to pro nás ale kritické nebylo.
D: Já bych to viděl ještě z jiného úhlu pohledu. Když je člověk v mém věku, tak prodrbané dva tři roky života jsou hodně. Je to trošku smutné. Jakmile je člověk mladý, tak mu to nepřijde a ani si to neuvědomí. Ale potom, jak je vám přes šedesát, každý rok je důležitý. Ty dva nebo tři roky jsem mohl jezdit po koncertech, ovšem nebylo mi to přáno. Novou desku Moment jsem měl připravenou už před covidem a říkal si, že ji na Vánoce pokřtíme v Lucerně. A čtrnáct dní před akcí jsme se dozvěděli, že to nebude možné. A totéž pak v březnu, protože jsme ty Vánoce přeložili na 20. březen. Stálo nás to nějakých 750 tisíc na billboardech. Všechno marně.
Ale zaplaťpánbůh lidé ty lístky nevraceli, tedy alespoň většina z nich, což bylo dobré. I za ty dva roky zůstalo 80 procent Lucerny vyprodáno. A když už jsme letos mohli koncert uskutečnit, zase jsme se báli, jestli do toho něco nevlítne. Ty dva roky a tři měsíce, to byla strašné doba. Neskutečná…
Mezitím jsme fakt prodělali velké zdravotní trable a bojovali o život. Oba dva jsme na tom byli skoro stejně. Mně třikrát oživovali a už jsem byl takříkajíc na druhé straně. Zaplaťpánbůh jsem si uvědomil, že musím zvolnit a brát to zpívání tak, aby mě to ještě bavilo a mohl to nějakou dobu dál dělat. Takže už žádné dva tři koncerty za sebou někde na Slovensku. Ale dávat si dostatečné pauzy. Ještě že jsem za těch 40 let něco jsem vymyslel a napsal. Spousta věcí byla úspěšných a něco jsem si i vydělal, takže se nemusím honit, abych vydělal rychle na složenky. Takže když udělám čtyři velké koncerty na úrovni, jsem spokojený a nehodlám už jezdit nějaké šňůry. Spousta lidí mi naznačuje, že bych je měl dělat, ale když ležíte na nemocniční posteli a v každé ruce máte kapačku, uvědomíte si, že peníze jsou vám k ničemu. Že jsem začal dělat muziku, protože to byl můj sen a koníček, ale ne proto, že je to nějaká holírna. Zabezpečit rodinu je jedna věc, a druhá pak jezdit někam jen proto, že člověk vydělá peníze, jinak by je shrábnul někdo jiný…
J: Pro mě to byl šok, navíc jsem sama měla zdravotní trable. Žila jsem s pocitem, že všechno bude brzo dobré, což se nakonec stalo, ale bylo to všechno náročné, nepříjemné a nečekané. A určitě velká výstraha!
Jiřinko, vy působíte jako usměvavý člověk v každém momentu. Jste taková doopravdy? Je to vaše povaha?
J: Člověk nemůže být neustále usměvavej… Jsem ráda, že takovou image mám a že mě tak lidé vidí, protože takhle jsem si to i představovala, ale každý má občas nějaké starosti a trápení. Někdy si tím musíme projít všichni, ale je potřeba si objektivně říci, že mám vlastně všechno, takže se se vším vždycky popasuju a dojdu k závěru, že mi nic zásadního nechybí.
S vaším svolením bych se na závěr zeptal Jiřiny Anny, která píseň se jí nejvíce líbí z tatínkova repertoáru, a u Dalibora bych o totéž poprosil u písní jeho dcery…
A: Je strašně složité říci jednu jedinou písničku. Mám jich ráda spoustu, a když se mě na to někdo ptá, vždycky se snažím uvést nějakou, která není až tak nejvíc provařená. Myslím si, že táta má spoustu nádherných písní, které lidé tolik neznají. Je to škoda, ale je to asi dané tím, že on má tolik hitů, že je tam ten seznam trošku obsazený. Ale když jinak nedáte, tak mě napadá, že jsme nedávno připravili klip k písni Jen ty samotná a já, trošku jsme to renovovali, a mě napadá, že je to jedna z nejkrásnějších skladeb vůbec.
D: Mám moc rád její písničku Tvář. Řekl bych, že je taková v podstatě nejlepší. Dokonce jsem jí kdysi říkal, ať mi tu píseň dá, ale neuspěl jsem (smích). A pak se mi moc líbí Tvůj stín je se mnou.
Petr Kojzar
FOTO – Hurikán Records
Sympatické duo. A je mi lito, ze Jirinu porad verejnost podceňuje. Je dobra…