Minulý týden problesklo v médiích několik zpráv, které charakterizují kondici čínské ekonomiky a společnosti. Zajímavou zprávou zejména bylo, že čínské letecké společnosti si od evropského výrobce letecké techniky Airbus objednaly téměř tři sta letadel. Hodnota těchto letadel podle katalogových cen přesahuje 37 mld. dolarů, což lze vyjádřit ekvivalentem 880 mld. Kč.
Je to velký impulz pro letecký průmysl Francie, Německa a Velké Británie, jejichž firmy se na výrobě Airbusů nejvíce podílejí. Jedná se o největší objednávku letadel ze strany čínských aerolinií od začátku pandemie covidu-19. Toť vše, alespoň podle sdělení tiskové agentury, která se odvolává na vyjádření jednotlivých aerolinek. Zakázky podléhají ještě schválení akcionářů.
V minulém týdnu se rovněž objevila zpráva, že čínská vláda zvažuje k posílení účinnosti vlastní ekonomiky vytvořit prodejem státních obligací v objemu cca 220 mld. dolarů investiční stimul pro rozvoj čínské infrastruktury, což samozřejmě podpoří čínský průmysl, čínské firmy.
Čínská burza roste. A i když v prvním pololetí klesal meziročně počet prodaných aut o sedm procent, již v červnu došlo k nárůstu prodeje aut na největším prodejním trhu automobilů světa, čínském, meziročně o 22 %. Podle odhadů v tomto roce vzroste prodej automobilů v Číně o sedm procent a očekává se tedy, že jejich prodeje dosáhnou objemu 23 mil. kusů. Prodej vozidel na alternativní pohon vzroste o 56 % na 5,5 mil. kusů. Tedy na zhruba čtvrtinu ze všech prodaných aut.
V Číně v červnu zaznamenali v indexu spotřebitelských cen meziroční nárůst o 2,5 %, tj. poměrně nízká inflace, nesrovnatelná se situací v západní Evropě a ve Spojených státech.
Zdá se, že se čínská ekonomika v posledních letech úspěšně reorientuje z převážně vývozní ekonomiky na konzumní ekonomiku, v níž velkou roli v odbytu hraje domácí trh. Největšími obchodními partnery v zahraničí jsou pro Čínu Německo, Holandsko, Spojené státy, Velká Británie a Francie. V zásadě v tomto pořadí.
Zdá se, že čínská ekonomika je v tomto roce schopna dosáhnout vedením země předpokládaného růstu HDP mezi 4–5 %.
Západ v pasti ukrajinské války
V průběhu každé války a zejména na jejím konci si málokdo vzpomene na důvody, proč tato válka vlastně vznikla. Z ruské strany bylo před zahájením válečné operace několik měsíců vyvíjeno neúspěšné jednání s klíčovými zeměmi Západu. Deklarovanou snahou Ruska bylo docílit, aby Ukrajina byla do budoucna zemí, stojící mimo vojenské pakty a zemí demilitarizovanou. Tak, jak já jsem chápal celou věc, ten druhý požadavek bylo možné fortifikovat bezpečnostmi zárukami ze strany jak zemí Západu (NATO), tak Ruska a třeba také Číny a Indie. Konec konců na evropském kontinentě jsou dvě země, které dlouhodobě statut neutrality a nezapojení se do vojenských paktů uplatnily, a to vždy po smluvním ujednání s bývalým Sovětským svazem. Je to Finsko od roku 1949 a je to Rakousko od roku 1955. Sovětský svaz i nástupnická země bývalého SSSR – Rusko tyto smlouvy striktně dodržovaly. Tedy precedent v Evropě byl.
Problémem analytiků zpravodajských služeb a analytiků dalších institucí Západu, které zásobují informacemi vlády zejména klíčových zemí, bylo, že špatně odhadly poměry sil.
Představa Ruska jako země v zásadě zaostalé, zkorumpované, neefektivní, s diktátorským systémem, může být do určité míry i oprávněná, ale Rusko je ekonomikou, která v zásadě nepotřebuje vnější svět. Rusko není Venezuelou, ani Íránem či Sýrií, tedy není zemí, na kterou je možné uvalit sankce, které by měly pro její ekonomiku a celou společnost zničující charakter.
Uvalit sankce ze strany Západu na zemi, která dodává Západu energetické suroviny, ale také průmyslové kovy, vzácné zeminy, umělá hnojiva apod., zemi, která je schopna vyvážet (uvidíme, jak se prohlášení prezidenta Putina o objemu letošního vývozu obilí setká se skutečností) až 50 mil. tun pšenice. To by byl zhruba dvojnásobek vývozu ruské pšenice z předchozích let. Kromě toho stratégové Západu přehlédli, že Rusko už zřejmě v lednu uzavřelo s Čínou a s Indií kontrakty na odběr ruského plynu a ropy. Z toho vyplývá, že Rusko se nedostalo sankcemi do ekonomické izolace a přesto, že mu západní bankovní domy zadržují 300 mld. dolarů devizových rezerv, nemá Rusko nouzi o disponibilní peníze.
Několika obratnými manévry se Rusku podařilo stabilizovat také svou měnu – rubl. Nikdy nebyla silnější vůči dolaru, nežli je nyní. Zdá se tedy, že ekonomická stránka boje mezi Západem a Ruskem se nevyvíjí právě ve prospěch Západu. A určitě ne, pokud jde o původní představy o dopadech uvalených sankcí. I z českých médií už zmizely propagandistické dotazy typu, kdy dojde v Rusku ke státnímu bankrotu…
Zdá se, že životní úroveň ruského obyvatelstva v důsledku poklesu výkonnosti ruské ekonomiky a reálných příjmů obyvatelstva cca o 8 % žádný velký otřes Rusku nezpůsobí. Rusové jsou zvyklí v případě potřeby na strádání.
K podobnému procesu poklesu reálných výdělků dojde také v zemích Západu. Snad s výjimkou několika států jako je Švýcarsko s minimální mírou inflace. Všechny státy Evropské unie jsou zasaženy vysokou inflací. Státy pobaltské dokonce inflací kolem 20 %. A reálně se obávám, že i Česká republika je na tom s inflací podobně. Tedy, pokud by se bral reálný spotřební koš českých konzumentů.
Ceny plynu se meziročně zvýšily o desítky procent a ještě není tohoto zvyšování konec. Podobné je to u nás s elektrickou energií. Pohonné hmoty zaznamenaly meziroční růst k 50 % a ještě tomu není konec. V důsledku růstu cen pšenice na světových trzích a dalších potravinářských komodit, dochází k postupnému, plíživému, ale o to intenzivnějšímu nárůstu cen chleba, pečiva a dalších potravinářských výrobků.
Alfou a omegou celé nepříznivé situace je válka na Ukrajině. Ta ve svých důsledcích zvyšuje ceny všech surovinových komodit. Po jejím skončení lze očekávat jejich více nebo méně rychlý pokles na předkrizovou úroveň.
Kromě toho jsou vojenské arsenály Západu již poněkud vyprázdněné. Ukrajinská armáda nemá čím střílet. A i když ukrajinští vojáci projevují velkou chrabrost, na lépe připravenou profesionální armádu Ruska, zocelenou bojovými zkušenostmi ze Sýrie a z Kavkazu, prostě nemají. Žádný ruský generál se nevydal cestou Čujkova ve Stalingradu, kde Sověti bojovali dům od domu a jejich oběti ve stalingradské operaci byly obrovské.
Dnešní ruská armáda používá k boji raketomety, dělostřelectvo, ale také třeba termobarické bomby, a zdá se, že její výzbroj je minimálně po technické stránce srovnatelná s těmi nejvyspělejšími západními technologiemi. Samozřejmě, pochybovat lze o lecčems, vlastně o všem. Avšak ruský postup v Luhanské oblasti byl pomalý, ale nezadržitelný, a podobný osud čeká zřejmě také oblast Donbasu.
Každá válka končí, pokud dojdou peníze na patrony anebo pokud dojdou patrony. Zdá se, že Rusku ani peníze, ani patrony nedocházejí. Západní zbrojní arsenály jsou již vyčerpané a země Západu si těžko mohou dovolit dodávky např. takového množství tanků, jaké požaduje ukrajinský prezident, protože je prostě nemají.
Nastal tedy vhodný okamžik ukončit tento konflikt, který nevede k ničemu dobrému. Ukrajinská armáda není schopna ruské zábory území Ukrajiny získat zpět a ruská armáda nebude mít zájem postupovat do centra Ukrajiny. Možná, že bude mít zájem získat v zásadě ruskojazyčná města Charkov a Oděsu. Získání Oděsy Ruskem by znamenalo vytvořit z Ukrajiny vnitrozemský stát…
Ukrajinská válka znamená vlastně útok na životní úroveň evropského a zejména středo- a východoevropského obyvatelstva. To, že to bude nakonec znamenat značné politické pnutí v jednotlivých postižených zemích, je už dnes zcela jasné.
České předsednictví by mělo vést Evropu k míru s Ruskem. A k narovnání vztahů s touto zemí alespoň do té míry, jak to bude momentálně možné. Ale co chtít od politických indolentů typu ministra zahraničí Lipavského, který mistruje německou vládu kvůli nedostatečné podpoře Ukrajiny. To je čiré hlupáctví a politický nerozum. I lidé jako on se musí smířit s tím, že ukrajinské tanky prostě nevjedou do Kremlu a že pokud nemá dojít v Evropě, tedy v zemích Západu k velkému sociálnímu a politickému pnutí a nepokojům, musí dojít k uzavření mírové smlouvy s Ruskem.
Smutný byl také pohled na nedávnou schůzku G7, která si kromě Ruska vzala na paškál také Čínu. Při vší úctě k ekonomickému potenciálu států G7, síly tohoto světa se začínají převažovat v neprospěch zemí Západu. Země BRICS vyslaly ještě před schůzkou G7 jasný signál o své blízké spolupráci, což možná někoho překvapí, pokud zná vývoj např. čínsko-indických vztahů.
Nicméně dnešní svět se mění a my bychom měli začít hybné síly tohoto světa pečlivě zvažovat.
Jiří Paroubek